Jdi na obsah Jdi na menu
 


 Novověk

Dalibor z Kozojed *?, +13.3.1498 Praha. Otec Aleš z Kozojed, purkrabí na hradě v Budyni. Daliborův mladší bratr Jan (Ješek) a jejich pradědeček Dalibor bojoval v českém vojsku Jana Lucemburského v bitvě u Kresčaku v roce 1346.
       Vladyka Dalibor z Kozojed byl chamtivý a lakomý. 14.10.1490 byl, na udání svého otce předveden před soud, protože obral svého otce Aleše i bratra Jana o větší díl majetku (koně, dobytek, obilí a oblečení), než na který měl nárok a který měl vrátit. Protože tak neudělal, dal ho 13.11.1490 k soudu předvést bratr Jan a Dalibor byl soudem donucen všechen majetek vrátit.
       V roce 1496 vypuklo povstání na panství Adama z Ploskovic, který byl zajat vzbouřenci. Ti ho chtěli popravit a pustili ho, když jim slíbil osvobození od roboty. Vzbouřené poddané pana Adama donutil Dalibor z Kozojed, aby odešli na jeho panství a přivlastnil si je. Nebyl ochráncem utlačovaných, ale jejich novým pánem. Adam z Ploskovic si to nedal líbit a Dalibora zažaloval. Podle tehdejšího práva ten, kdo přijme na své panství vzbouřené poddané, má být popraven a poddaní vráceni původnímu pánu.
       V roce 1497 byl Dalibor z Kozojed uvězněn do nové věže na Pražském hradě, podle něj nazvaná Daliborka. 13.3.1498 byl odsouzen k trestu smrti, zbaven šlechtického titulu a popraven na nádvoří Nejvyššího purkrabství. Protože byl šlechtic byla mu useknuta hlava a nebyl oběšen.
       Podle pověsti si musel vyžebrat jídlo. Naučil se hrát na housle a pouštěl z okna věže košík, do kterého mu lidé dávali jídlo a peníze. Z toho vzniklo rčení: Nouze naučila Dalibora housti. Historik a novinář Josef Svátek (1835-1897) tvrdil, že Dalibor byl vyslýchán útrpným právem a housle byl název pro skřipec. U Dalibora byl přestupek natolik jasný, že výslech útrpným právem se nekonal.

Hanuš Spiess (Johann Spieß, Hans Spiess), *1440 Frankfurt nad Mohanem, +12.11.1511 Praha. Stavitel. V letech 1490-1493 vystavěl katedrále sv. Víta Královskou oratoř. Na Hradě vytvořil Malou audienční síň známou jako Vladislavova ložnice. Jeho dílem je i část Staroměstské radnice v Praze, dostavěl kostel sv. Petra a Pavla v Mělníku a katedrálu sv. Bartoloměje v Plzni. Přestavoval hrad Karlštejn a Křivoklát. Spolupracovník stavitele Benedikta Rejta.

Benedikt Rejt z Pístova (Beneš z Pístova, Reith z Piestingu, Ried, Reyd, Rejd, Rota, Reda, Beneš z Loun, Beneš Lounský), *1454 Landshut (Bavorsko, Německo), +29.10.1534/1536 Louny.  Stavitel. V roce 1502 obdržel od krále Vladislava Jagelonského šlechtický titul. V letech 1487-1511 byl stavitelem na Pražském hradě (Vladislavský sál 1493-1502. Jeho dílem jsou hradby a věž Daliborka (1496). Pravděpodobný portrét Benedikta Rejta je ve svatováclavské kapli v chrámu sv. Víta. Dostavěl chrám sv. Barbory v Kutné Hoře.

Bernard Žehušický z Nestajova +1563. Pán Hořiček u České Skalice. Nestajov u Šťáhlav (později Neslívy u Plzně). Bernard byl purkrabím hradeckého kraje v letech 1545-1563. Jeho rodná obec Neslívy postupem doby zanikla.

Srnovec z Varvažova. Jakub byl humanistický básník, psal latinské básně pro císaře. V roce 1582 vydal sbírku českých přísloví. Znak z roku 1549: na modrém poli zlatý srnec s červeným jazykem. V některých pramenech mylně psaný Srpovec z Varvařova.

Jan Philopon Dambrovský (Dambrowski) *1540 Stryków (u Lodže, Polsko), +1587. Katolický kněz, v letech 1577-1585 děkan olomoucké kapituly u sv. Václava, biskupotravec.
       V roce 1585 ho obvinil olomoucký biskup Stanislav Pavlovský (1545-1598) z travičství 4 olomouckých biskupů (Vilém Prusinovský z Víckova 1534.1572, Jan XVII. Grodecký 1525-1574, Tomáš Albín z Helfenburka 1540?-1575, Jan XVIII. Mezoun z Telče 1542-1578). Dambrovský odmítl přísahu o své nevině před biskupem a chtěl uprchnout. Byl uvězněn na biskupském hradě Hukvaldy a při výslechu se k vraždám přiznal. Zabil několik dalších kandidátů na biskupský stolec (např. Václav Bruntálský z Vrbna) a jejich spolupracovníků. Další kandidát Ondřej kardinál Rakouský (1558-1600, syn římského císaře a českého krále Ferdinanda II.) se z tohoto důvodu vzdal biskupského stolce v Olomouci, stal se biskupem v Kostnici a později v Brixenu.
       3.2.1586 byl Jan Philopon zbaven kněžství, úřadu a cti. Biskup Pavlovský ho vydal královskému soudu, který ho odsoudil na smrt stětím mečem. 20.7.1586 ho vyzpovídali dva jezuité. Den jeho popravy v roce 1587 není známý.

Alžběta Habsburská, francouzská královna. *5.7.1554 Vídeň, +22.1.1592 Vídeň. Druhá dcera a páté dítě Maxmiliána II. a Marie Španělské. Byla nejmilejším dítětem svého otce Maxmiliána. Sestra císaře Rudolfa II. a císaře Matyáše. Vnučka Anny Jagellonské a Ferdinanda I., pravnučka Vladislava II. Jagellonského. Dětství strávila se svými sourozenci na zámku ve Stallburku u Vídně. Mluvila španělsky, italsky, latinsky, německy a po svatbě se naučila i francouzsky. Ve své době byla považována za nejkrásnější ženu v Evropě, byla inteligentní, zbožná a laskavá. Básník Pierre de Bourdeilles zvaný Brantome napsal: "Byla nejlepší, nejmoudřejší, nejněžnější a nejctnostnější královna, která kdy panovala."
       V roce 1569 se uskutečnila svatba v zastoupení, 26.11.1570 byla v Paříži oddána s francouzským králem Karlem IX. (*27.6.1550, +30.5.1574) a korunována 25.3.1571 na francouzskou královnu. 27.10.1572 se jim narodila dcera Marie Alžběta (+9.4.1578). Karel měl Alžbětu velice rád, ale přesto udržoval vztah s milenkou Marií Touchtovou (1549-1638), s kterou měl syna Karla (*1573). Král Karel IX. později zešílel a Alžběta odjela na venkovský zámek Fontainebleau. Tam se dozvěděla o vraždění hugenotů, které nařídil šílený král 24.8.1572. K vyvraždění hugenotů donutila Karla jeho matka Kateřina Medicejská. Tato událost je známá jako Bartolomějská noc (24.8. svátek sv. Bartoloměje, apoštola). V roce 1574 ve 24 letech Karel IX. zemřel.
     Alžběta odmítla otcův návrh na sňatek s mladším švagrem Jindřichem III., nechala polovinu jmění Karlově sestře Markétě z Valois a odjela s dcerou do Vídně. V roce 1578 zemřela ve Vídni její dcera Marie Alžběta a královna Alžběta založila klášter klarisek ve Vídni-Stallburku. Při návštěvě u bratra Rudolfa II. v Praze v letech 1580-1588 dala na Hradě opravit vyhořelou (v r. 1541) královskou kapli Všech svatých a namalovat obraz na hlavním oltáři. V roce 1588 do nově postaveného oltáře dala přenést ze Sázavy ostatky opata sv. Prokopa.
     Z Prahy se přestěhovala opět do Vídně, kde zemřela. Po smrti byla Alžběta pohřbena v klášterním kostele Panny Marie Andělské ve Stallburgu u Vídně. V roce 1871 byl klášter sekularizován (odsvěcen a zrušen), kostel zabrán augšpurskou evangelickou církví a ostatky královny Alžběty byly přeneseny do katedrály sv. Štěpána ve Vídni.

Edward Talbot Kelly *1.8.1581 Worcester (Dencester), Anglie, +1.11.1597 Most. Studoval na Oxfordu a stal se úředníkem v Lancasteru. Zpronevěřil městské peníze a byly mu uříznuty obě uši. Aby zakryl tuto potupu, nechal si narůst dlouhé vlasy. Oženil se s vdovou Janou Cooperovou. Později vstoupil do služeb k doktoru a vědci Johnu Deemu a vydali se na cestu po Evropě.
     Po příchodu do Čech se manželé Kellyovi usadili v Mostě, kde s podporou Petra Voka koupili statek a měšťanství. John Dee dostal službu na dvoře císaře Rudolfa II. v Praze a Kelly se stal dvorním lékařem a alchymistou Viléma z Rožmberka. Léčil lidi a "vyráběl" zlato. Za to dostal od Viléma dva statky. Po vypovězení doktora Deeho kvůli intrikám, zaujal jeho místo na císařském dvoře. Císař Rudolf II. ho pasoval na rytíře. Kelly si za manželčino věno koupil Faustův dům na Karlově náměstí v Praze a s manželkou se tam přestěhoval. 
     V roce 1590 zakázal císař Rudolf II. dvorským patentem veškeré souboje. Kelly nesouhlasil, aby si jeho nevlastní dcera vzala úředníka Jiřího Hunklera. Vyvolal souboj, ve kterém Jiřího zabil rapírem. Na útěku k Vilémovi na Rožmberk byl zajat v Soběslavi a uvězněn na hradě Křivoklát. Byl mučen, aby vydal recept na výrobu zlata. Z vězení věže Huderky se mu podařilo uprchnout, ale přetrhl se mu provaz a on si zlomil nohu, která mu musela být amputována. Po tomto zranění dostal od císaře milost, ale byl vyhoštěn z Prahy.
     Zůstal bez příjmu a zadlužil se. Pro dluhy byl opět zatčen a uvězněn na hradě Hněvín u Mostu. I z tohoto vězení uprchl. Při šplhu z okna se zřítil dolů a zlomil si druhou zdravou nohu. Nakonec spáchal sebevraždu a otrávil se jedem. 
     Manželka Jana hraběnka Cooperová. Její 1. manžel zemřel za několik let. Měli spolu syna Jana Františka (John Francis, *1573?) a dceru Alžbětu Janu. Oba sourozenci se přestěhovali za matkou do Čech a otčím jim zajistil vynikající vzdělání. Jan František studoval v Ingolstadtu. Byl vážně nemocný a v roce 1600 zemřel. 
     Alžběta Jana Vestonová (Elisabeth Johana Weston), *2.11.1581 Chipping Norton, Anglie, +23.11.1612 Praha. Básnířka z Anglie, která psala latinské básně. Uměla anglicky, latinsky, česky, německy, italsky.  
     V roce 1591 se Alžběta zasnoubila s dvorským úředníkem Jiřím Hunklerem, ale Kelly se proti tomu postavil a v souboji Jiřího zabil.
     V Praze napsala Alžběta Jana Vestonová většinu svých básní. Humanisté ji nazývali "ženským Ovidiem" desátou Múzou nebo divem světa. Básně o řeckých a římských mytologických postavách vydávala v Lipsku, Frankurtu nad Odrou a v Praze. Některé její básně přeložil do češtiny František Ladislav Čelakovský.
     Po smrti otčíma posílala dopisy s prosbou o finanční podporu a do dopisů vkládala své básně. Jeden z dopisů dostal i slezský básník Jiří Martin z Baldhovenu (Georg Martinus), který v roce 1602 vydal její sbírku básní Poemata. V roce 1608 vyšla další sbírka Parthenica. Tuto sbírku věnovala Alžběta svému dobrodinci právníkovi Janu Lvovi z Eisenachu, za kterého se v roce 1603 provdala. Jan Lev (Johannes Leo) byl vyslancem anhaltského vévody.
     Spolu s Janem měli 3 dcery a 4 syny. Všechny děti zemřeli v dětství. Alžběta je všechny přežila a zemřela ve svých 31 letech. Pohřbena v kostele sv. Tomáše u kláštera augustiniánů na Malé Straně.      

Tycho Brahe *14.12.1546 Knudstrup, Dánsko, +24.10.1601 Praha. Tyge Ottesen Brahe, dříve psaný Tycho de Brahe (latinská podoba jeho jména, v Dánsku se předložka "de" před rodové jméno nedávala). V letech 1599-1601 žil v Praze na Novém Světě (Hradčany 76/1). Dánský astronom, astrolog a alchymista. Otec Otto Brahe byl dánským hrabětem.
     Mezi jeho předky patřil i dánský král Valdemar II. Vítězný (1170-1241), manžel královny Dagmary Dánské-Markéty Přemyslovny (1186-1213), dcery Přemysla Otakara I., a sv. Brigita Brahe. 
      Tycho se ve svých 15 letech se utkal v opilosti se svým přítelem Manderupem Parsbjergem v souboji. Manderup mu usekl špičku nosu a protézu si dal vrobit z mosazi.
      Tycho Brahe zemřel po hostině u Petra Voka z Rožmberka na akutní urémii (selhání ledvin) a je pohřben v Týnském chrámu (chrám Panny Marie před Týnem) na Staroměstském náměstí v Praze. Spolu s ním je zde pohřbena i jeho družka Kristen, která se vždy považovala za jeho manželku, i když nebyli oddáni. Tycho měl 8 dětí: dcera Sidsel, Elisabeth, Magdalena, Kristina, Sophie; syn Claudius, Tyge, Jörgen.

Jan Kepler, *1571, +1630, německý astronom. V letech 1600–1612 pobýval u císaře Rudolfa II. v Praze.

Defenestrace 1618. Radikálové z řad stavů se sešli na tajné schůzi v paláci Smiřických na Malé Straně a 23.5.1618 zorganizovali předáci protestantské opozice, Ernfried z Berensdorfu a mladý Jan Albrecht Smiřický, defenestraci (lat. fenestro = okno, de fenestro = z okna). Z výšky 15 metrů vyhodili z okna České kanceláře na Pražském hradě dva katolíky purkrabího Jaroslava Bořitu z Martinic a soudce Viléma Slavatu z Luže a Košumberka s písařem Filipem Fabriciem a zvolili vládu 30 direktorů. Tato defenestrace byla začátkem stavovského povstání a třicetileté války. Byla to další česká defenestarce (1419).
      Podle tradice všechny tři zachránila Panna Maria. Pád přežili, protože spadli do hromady odpadků, které se za dlouhou dobu pod okny navršily. Písař Filip Fabricius byl později povýšen do šlechtického stavu s přídomkem z Hohenfallu (z Vysokého pádu).

27 pánů, nesprávně 27 českých pánů. "pánů" nebylo české národnosti a vypovídali německy. Původně bylo těchto povstalců 30. Jeden byl osvobozen a další spadl ze střechy.  
    20.2.1621 bylo zatčeno 43 osob a uvězněno v Bílé věži Pražského hradu. Místodržitel Karel I. z Lichtenštejna (1569-1627) vynesl 31 rozsudků smrti. Císař Ferdinand II. (1578-1637) podepsal 29 poprav.  
    Z 27 vůdců protestantského stavovského povstání byli 3 páni (nižší šlechtici, 2 Češi), 7 rytířů (5 Čechů) a 17 měšťanů (11 Čechů). Z počtu 27 "českých pánů" byli pouze 2 páni Češi (Budovec a Harant) a to ještě nejnižšího šlechtického stupně: zeman (vladyka= pán).     
     Vůdci stavovského povstání byli popraveni 21.6.1621 na Staroměstském náměstí v Praze. Poprava trvala od 5 hodin ráno do 10 hodin dopoledne a provedl ji kat Jan Mydlář (*1572, +14.3.1664, vyznáním utrakvista=podobojí), který měl připraveny 4 meče. Všechny je popravou ztupil.

     Páni:
1. Jáchym Ondřej hrabě Šlik (Joachim Andreas von Schlick) z Holíče a z Passaunu (*9.9.1569 Ostrov nad Ohří, Sas-Němec), sťat a potom mu byla uťata pravá ruka.
2. Václav Budovec vladyka (zeman) z Budova (*28.8.1551 Červené Janovice u Kutné Hory, Čech).
3. Kryštof Harant vladyka (zeman) z Polžic a Bezdružic a pán na  Pecce (*1564 Klenová u Klatov, Čech). V roce 1618 přestoupil k luteránské církvi.
4.  Pavel Kavka z  Říčan. Byl odsouzen k trestu smrti, ale díky své výřečnnosti byl odsouzen na doživotí ve vězení na hradě Zbiroh. V roce 1627 byl propuštěn a zakrátko zemřel.

      Rytíři:
5. Kašpar Kapliř ze Sulevic u Lovosic (*1535 Neustupov u Benešova, Čech), 1617-1621 purkrabí na Karlštejně.
6. Prokop Dvořecký z Olbramovic u Benešova (*do roku 1580 Dvorce u Soběslavi, Čech).
7. Bedřich z Bílé (Fridrich, *do roku 1580, Němec).
8. Jindřich z Ottů z Losu (Heinrich, *1541, Němec).
9. Diviš Černín (Czernin) z Chudenic u Klatov (*1565 Nedrahovice u Příbrami, Čech). Jediný katolík. Jeho bratr Heřman byl přísedícím u soudu nad 27 pány. V roce 1625 si Heřman vzal manželku svého přítele Kryštofa Haranta Annu Salomenu Hradišťskou z Hořovic a na Pecce (3. manželka Kryštofa Haranta).
10. Vilém Konecchlumský z Konecchlumí u Jičína (*1551, Čech).
11. Bohuslav z Michalovic u Mladé Boleslavi (*1565, Čech, vyznáním kalvín), sťat a až potom mu byla uťata pravá ruka.

     Měšťané:
12. Jan Theodor Sixt z Ottersdorfu (Johann Theodor Sixtus, *do roku 1580, +1653 Drážďany, Němec). Strýc Václava Maštěrovského z Jizbice. Vstoupil na popraviště a když měl pokleknout k popravě, přijeli jeho dva synovci z Platejsů se zprávou o nevykonání popravy. Byl odveden do vězení, kde mu byl přečten osvobozující rozsudek.
13. Valentin Kochan z Prachové (*1561 Strakonice, Čech).
14. Tobiáš Štefek z Koloděj (* asi 1580, Náchod, Čech).
15. MUDr. Ján Jesenius (*27.12.1566 česká Vratislav/polská Wroclaw, Uher-Slovák). Byl mu vyříznut jazyk a potom sťat a rozčtvrcen.
16. Kryštof Kobr z Kobrštejna u Jeseníku (*asi 1560, Čech).
17. Jan Šultys z Felsdorfu a z Kutné Hory (*1560 Slaný, Čech), primátor Kutné Hory.
18. Maxmilián Hošťálek z Javořice (*1564 Žatec, Čech), primátor Žatce.
19. Jan Kutnauer ze Sonenštejna (Johann Kutnauer von Sonenstein, *1581 Staré Město pražské, Němec), nevlastní syn Šimona Sušického, nejmladší popravený, člen Jednoty bratrské, oběšen na trámu z okna radnice.
20. Šimon Sušický ze Sonenštejna (Simeon, *1579, Sas-Němec), nevlastní otec Jana Kutnauera, člen Jednoty bratrské, oběšen.
21. Nathanael Vodňanský z Uračova (*1563 Domažlice, Čech), člen Jednoty bratrské, oběšen.
22. Václav Maštěrovský z Jizbice (*do roku 1580, Praha, Čech).
23. Jindřich Kozel z Peclinovce (*do roku 1580, Praha, Čech).
24. Ondřej Kocour z Votína (*do roku 1580, Praha, Čech).
25. Jiří Řečický (*do roku 1580, Praha, Čech).
26. Michael Witmann (*do roku 1580, Praha, Čech).
27. Šimon Vokáč z Chyš a Spitzberku (Simeon,*do roku 1580, Chýše u Karlových Varů, Sas-Němec), nejdříve mu byla uťata pravá ruka a potom hlava.
28. Leander Rüppel z Ruppachu (*do roku 1580, Sas-Němec), byla mu uťata pravá ruka a potom hlava.
29. JUDr. Jiří Hauenschild z Fürstenfeldu (Sas-Němec), poslední popravený.
30. JUDr. Martin Fruwein (Fruvajn) z Podolí (Čech ze Slezska), *asi 1580, Kowary ve Slezsku, +7.6.1621. Od roku 1597 měšťan Starého Města pražského. Uvězněn v Bílé věži Pražského hradu, kde onemocněl. 7.6. měl být odveden k výslechu, ale žádal stráž, aby mohl jít na toaletu. Vyběhl do špice Bílé věže, protáhl se vikýřem, skočil ze střechy a zabil se. Tělo leželo v Jelením příkopu do 9.6., kdy ho kat Mydlář s pacholky dali do pytle a odvezli na Bílou horu. Tam byl Fruvajn posmrtně sťat a rozčtvrcen. Hlavu a pravou ruku mu přibili na šibenici na Václavském náměstí (tehdy Koňský trh), 4 kusy těla byly rozvěšeny na brány do světových stran.
      Poprava 27 povstaleckých vůdců byla zvláštní tím, že se uskutečnila na Staroměstském náměstí, kde se veřejně nepopravovalo. Pražské popraviště Šibeniční vrch, bylo za městem, dnes křižovatka u Bulhara (u Hlavního nádraží). Tam byl popraven i Jan Roháč z Dubé (+9.9.1437). Podle některých historiků prkna z popraviště daroval císař klášteru Milosrdných bratří pro nemocnici Na Františku, kde z nich zhotovili schodiště. 

Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic a pán na Pecce *1564 Klenová u Klatov, +21.6.1621 Praha. Otec Jan Jiří Harant (1522-1564), matka Marie Anna z Janovic (*1543).
      Otec Jan byl ženatý čtyřikrát. 1. manželka Anna Rochcová: 3 synové (Jindřich, Jan Bořivoj + 1572) a 4 dcery. 2. manželka Johana Černínová z Chudenic, 3. Marie z Předenic, 4. Marie Anna z Janovic: 3 synové: Kryštof, Adam *1565, Jan Jiří *1580 a 4 dcery: Eva, Magdalena, Žofie, Judita (Jitka).
      Kryštof zdědil panství Polžice i Bezdružice u Konstantinových Lázní, vyženil panství Pecka u Jičína. Na Malé Straně v Praze měl palác, později Vrtbovský.
      V letech 1576-1584 byl na zámku Ambras u Innsbucku pážetem a panošem arcivévody Ferdinanda Tyrolského (1529-1595, syn Ferdinanda I. a Anny Jagelonské). Po něm byl pážetem Filip Lang (později komoří Rudolfa II.).  
      Kryštof byl vzdělaný v hudbě, znal zeměpis a dějiny, uměl sedm jazyků (česky, německy, latinsky, řecky, italsky, francouzsky, částečně arabsky) a měl výtvarné nadání. V roce 1589 si vzal za manželku Evu Černínovou z Chudenic (+1597). Spolu měli dvě děti: Ludmila Kateřina, Vilém Humprecht (+1600). V  letech 1593-1598 bojoval proti Turkům. Po válce se vydal se švagrem Heřmanem Černínem do Svaté země a do Egypta.  Zážitky z této cesty napsal knihu Křesťanská odyssea.  
      V roce 1599 mu císař Rudolf II. udělil šlechtický titul. Za rok mu zemřely na mor obě děti, které byly na vychování u příbuzných Markvartů. Oženil se s vdovou po majiteli Pecky Karlu Škopkovi Barborou Miřkovskou z Tropčic. spolu měli dceru Rozinu Alžbětu. Obě zemřely při porodu. Další rok se stal dvorním radou a císařským komořím. Po smrti císaře Rudolfa odešel na (vyženěný) hrad Pecka, kde skládal svá hudební díla. V roce 1614 byl diplomatem císaře Matyáše ve Španělsku.  
      V roce 1615 konvertoval k evangelické církvi a musel se vrátit do Prahy. Oženil se potřetí a vzal si protestantku Annu Salomenu Hradišťskou z Hořovic (+ 1632). V roce 1618 se zapojil do povstání českých stavů a stal se velitel dělostřelců v Hradci Králové. S 15.000 vojáky přitáhl do Vídně a ostřeloval císařský palác. "Zimní" král Fridrich ho jmenoval tajným radou. Po bitvě na Bílé hoře odešel na Pecku. Tam byl v roce 1621 zajat Albrechtem z Valdštejna, převezen do Prahy, uvězněn a odsouzen na smrt. Tělo bylo údajně pohřbeno ve farním kostele sv. Bartoloměje na Pecce. Jeho manželka Anna Salomena se vrátila do katolické církve a syny dala na studia do jezuitské školy. V roce 1625 si vzala za manžela Heřmana Černína.

Albrecht z Valdštejna, Albrecht (Vojtěch) Václav Eusebius z Valdštejna, *14.9.1583 Heřmanice u Jaroměře, +25.2.1634 Cheb. Vévoda meklenburský a frýdlantský, kníže hlohovský a zaháňský. 
     Otec Vilém (+25.2.1595), matka Markéta rozená Smiřická ze Smiřic (+22.7.1593). Rodina vyznávala evangelickou víru. Po smrti rodičů se o Albrechta starala teta Markéta Salomena ze Smiřic, manželka Jindřicha Slavaty z Chlumu a Košumberka, která ho vybavila na studijní cestu po Evropě. Naučil se latinsky, italsky, německy, francouzsky a španělsky.  
     V roce 1604 bojoval v Uhrách proti Turkům a domů si přinesl "uherskou nemoc" (syfilidu). Roku 1605 přestoupil do katolické církve. V roce 1609 se oženil s Lukrécií Nekšovnou z Landeka (1582-1614), vdovou po Arklebovi Prusinovském z Víckova (u Holešova). V roce 1621 se podílel na zatčení Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic a pána na Pecce. V roce 1622 získal panství Mnichovo Hradiště, které daroval v roce 1624 příbuznému Maxmiliánu z Valdštejna. V roce 1622 byl Albrecht povýšen na knížete frýdlantského, roku 1627 bylo knížectví povýšeno na vévodství s hlavním městem Jičínem. 9.6.1623 se oženil s Isabelou Kateřinou z Harrachu.
     V roce 1627 koupil Zaháňské knížectví, v roce 1628 se stal vévodou meklenburským a získal titul "Generalissimus Oceánu a Baltského moře". 16.5.1633 mu člen české emigrace Jan Varlejch z Bubna nabídl českou královskou svatováclavskou korunu. Valdštejn bojoval na císařské straně, ale později se stal nepohodlným pro císaře Ferdinanda II, který mu dlužil 3.000.000 zlatých. 24.1.1634 císař Ferdinand II. podepsal patent, kterým odvolal Albrechta ze všech funkcí a přikázal ho zajmout. V ten den jmenoval jmenoval císař velitelem vojsk Matyáše hraběte Gallase. Albrecht se pokusil uprchnout i se svými vojáky v počtu 1500 a cestou se zastavili v Chebu. Tam se ubytoval v domě měšťana Pachelbela a pokusil se spojit s císařovými nepřáteli. Podplukovník Tčkova pěšího pluku a velitel Chebu John Gordon pozval Albrechta na chebský hrad. Albrecht se omluvil, že mu není dobře, ale jeho družina pozvání přijala.
     25.2.1634 byl na císařův příkaz Albrecht zavražděn irským setníkem (rytmistrem) Waltrem Deverouxem, který ho probodl halapartnou. Albrechtův švagr Adam Erdmann hrabě Trčka z Lípy, Trčkův švagr Vilém Kinský ze Vchynic, vojenský kancléř frýdlantského vévody rytmistr a doktor Jindřich Niemann a polní podmaršálek Kristián Illov byli zavražděni na hostině v hospodářské budově chebského hradu. Albrecht z Valdštejna zemřel ve stejný den jako jeho otec před 39 lety.
     Albrechtovi pravděpodobně nezbývalo mnoho života. Měl silnou dnu a rozsáhlou syfilidu, která ničila jeho tělo. Všichni zavraždění byli vezeni pro výstrahu do Prahy, ale po cetě přišel rozkaz generála Gallase, o okamžitém pohřbení na místě, kde je průvod. Všichni byli pohřbeni v kostele ve Stříbře. Albrechtovo tělo bylo v roce 1636 převezeno do kartuziánského kláštera ve Valdicích u Jičína. Klášter byl zrušen v roce 1785. Tělo Albrechta z Valdštejna bylo převezeno a uloženo v rodové hrobce v kapucínském kostele sv. Anny v Mnichově Hradišti.
     Waltr Deveroux (1600-1639) byl povýšen na podplukovníka a dostal od císaře tři statky, které patřily Trčkům. Zemřel v Praze na mor.

Brněnský drak z roku 1577. Vycpaný krokodýl, zavěšený na Staré radnici. Podle zápisů v účetních knihách brněnské radnice byl restaurován a odčervován v letech 1578 a 1579. Údajně krokodýla daroval do Brna císař Matyáš II., který ho v roce 1608 dostal od Turků.   
     Je o něm známých několik pověstí:
     Podle jedné připlaval z moře do Dunaje a přes Dyji se dostal do Svratky, která teče přes Brno. Usadil se v jeskyni u řeky a trápil svou žravostí všechny obyvatele. Sežral vše co našel. Radní slíbili velikou odměnu 100 zlatých tomu, kdo draka zabije. Po nějaké době přišel do hostince U Modrého lva řeznický tovaryš. Ten řekl, že Brno draka zbaví. Požadoval volskou kůži a džber nehašeného vápna Brňané mu nevěřili, ale v zoufalství donesli věci co žádal. Tovaryš vysypal vápno do kůže, zašil ji a nechal ležet na břehu Svratky. Hladový drak k večeru vylezl z jeskyně a dal se do kůže. Sežral ji a odplazil se napít vody. Vápno se v něm začalo vařit, drak se nadouval až praskl. Brňané se radovali a vyplatili tovaryšovi slíbenou odměnu. Ten vzal peníze a vydal se opět do světa.
    Další verze mluví o dovozu krokodýla z křižácké výpravy.  
   Poslední z pověstí se vztahuje k městu Trutnovu ve východních Čechách. Ve skalách u řeky Úpy se usadila ohromná saň (drak), která ohrožovala široké okolí. Při budování obce v roce 1006 na ni narazil rytíř Albert Trut. Ten si udělal šišky z nehašeného vápna a nakrmil saň těmito šiškami. Protože drak měl žízeň, napil se vody z Úpy a vápno ho roztrhlo. Trutnovští draka vycpali a uložili na hradě v Trutnově.  
     V roce 1024 ho Trutnovští dovezli do Brna, kde se konal zemský sněm a věnovali draka knížeti Oldřichovi. Za odměnu dostali draka do znaku města Trutnova a právo mít pečeť se znakem.

Brněnské kolo z roku 1636. Podle pověsti z Lednice se 14.5.1635 sešli mistři v lednické hospodě a každý chválil svoje řemeslo. Také mistr cechu kolářského Jiří Birck se pochválil a vsadil se o 12 tolarů, že od východu slunce do jeho západu pokácí strom, udělá z něho kolo a přikutálí do Brna (54 km). Kolo přikutálel na Starou radnici dříve než zapadlo slunce a předal ho purkmistru Gabrielu Schrammovi. Ten dal kolo zavěsit v průchodu Staré radnice, kde je dodnes.  
    Lidé si začali vypravovat, že mu pomáhal čert. Kolo má průměr 144 cm, dvanáct loukotí dlouhých 68 cm. Loukotě byly lepeny tvarohem a hašeným vápnem. Uprostřed je podpis Georg Birck.

Jiří Sádovský *1580, +1640? Český šlechtic. Spoluhejtman královéhradeckého kraje. Pocházel z rodu pánů ze Sloupna u Nového Bydžova. Jeho manželkou byla Eva z Lokšan (+10.10.1617). Jiřího otec Václav zdědil po strýci Janovi Sadovou u Hradce Králové. Jiří prodal v roce 1604 majtek na Chlumu. Seznámil se s Karlem Starším ze Žerotína a stal se  členem Jednoty bratrské.      
    V roce 1620 vedl do Čech německé protestantské vojáky. Za účast v českém stavovském povstání 1618-1620) mu byla zkonfiskována Sadová a Žiželeves. V lednu 1621 přísahal věrnost císaři Ferdinandovi II. V roce 1623 mu byla zkonfiskována poslední část majetku: Lhota u Stračova (dnes Stračovská Lhota), Klenice (u Stračova) a Rozbeřice (u Všestar).
      Všechny statky koupil Albrecht z Valdštejna za 47.812 kop míšeňských grošů. Za 32.279 zlatých rýnských koupil 27.2.1624 od Albrechta z Valdštejna Velehrádek, Bílé Poličany a Bílou Třemešnou u Dvora Králové, kde na svém zámku ukrýval Jana Amose Komenského. Z Bílé Třemešné odešel v roce 1628 s Janem Amosem Komenským do polského Lešna. Poslední písemná zmínka je o něm v roce 1640. Jeho syn byl v roce 1634 generálem švédské jízdy a v roce 1654 jednal s anglickým diktátorem Oliverem Cromwelem.

Jan Amos Komenský, *28.3.1592 Komňa, Nivnice, Uherský Brod, +15.11.1670 Amsterodam (Holandsko, Nizozemí). K příjmení Komenský psal někdy i další přízvisko Nivnický (Nivnicensis). Biskup Jednoty bratrské, spisovatel a pedagog. Je nazýván učitel národů.
      Otec Martin Segeš ze Šarišského potoka (Szeges ze Sárospatak, +1604), matka Anna rozená Chmelová. Jan měl 4 sestry: Kateřina, Markéta, Ludmila a Zuzana. V roce 1604 mu zemřeli rodiče a dvě sestry. Postarala se o něho chudá teta, Martinova sestra Zuzana Nohálová ze Strážnice a dala ho na studia do školy církve Jednoty bratrské ve Strážnici, protože tam se nevybíraly poplatky.
      V letech 1608-1611 studoval na gymnáziu v Přerově a na kalvínské vysoké škole v Herbornu 1611-1613. Další studia absolvoval 1612-1614 v Amsterodamu (Holandsko), Heidelbergu (Německo) a v Praze. V roce 1614 se stal rektorem školy v Přerově. 26.4.1616 ordinován na kazatele a byl poslán do Fulneku, kde se stal rektorem školy a kazatelem. Ve Fulneku se oženil s Magdalenou Vizovskou (+1622 na mor). Po stavovském povstání (1618-1620) se od roku 1621 jako nekatolík musel skrývat s celou rodinou.
      Po smrti Magdaleny a dvou synů neznámého jména se odstěhoval. V roce 1622 se skrýval na panství Žerotínů ve Velkých Losinách, 1624 pobýval v Brandýse nad Orlicí, kde se podruhé oženil a vzal si s Marii Dorotu Cyrillovou. Měli spolu dcery Dorotu Kristinu, Alžbětu, Zuzanu a syna Daniela. Dcera Alžběta si v roce 1649 vzala Petra Figula Jablonského (*1619, +12.1.1670)  a spolu měli 5 dětí (Samuel Adam Amos, Jan Theodor, Daniel Arnošt, Petr, Marie Alžběta). Jejich dcera Marie Alžběta si vzala Jana Molitora.
      V letech 1626-1628  Jan Amos Komenský tajně pobýval na zámku Jiřího Sádovského ze Sloupna v Bílé Třemešné u Dvora Králové nad Labem. Na zámku Vlčice u Trutnova navštívil Adama Zilvara ze Silbersteinu (Zilvar), který mu ukázal zámeckou knihovnu. Tam objevil Bodinovu Didaktiku, kterou přepracoval a vydal jako Velkou didaktiku. Do Horní Branné u Vrchlabí jezdil z Bílé Třemešné u Dvora Králové. V Horní Branné se seznámil s Kristinou Poniatowskou (17 let), která byla schovankou paní Anděly Zárubové z Hustířan. Kristina nebyla duševně zdravá. 12.11.1627 viděla nad zámkem v Horní Branné kometu a upadala do "prorockého vytržení".
      Jako nekatolík musel Jan Amos Komenský odejít v roce 1628 do exilu. Odešel do polského Lešna, kam vzal i Kristinu Poniatowskou. Spolu s ním odešel i jeho ochránce Jiří Sádovský. V Lešně byl Komenský zvolen biskupem Jednoty bratrské.
      Napsal několik učebnic, knih a písní. Velice byla používána kniha Ianua linguarum reserata (Brána jazyků otevřená) a Orbis sensualium pictus (Svět smyslů v obrazech). Jeho nejslavnější česky psané díla je kniha Labyrint světa a ráj srdce. Pro pedagogické úspěchy byl zván po celé nekatolické Evropě. V roce 1641 přednášel v anglickém parlamentu a v Královské akademii věd. Další rok pobýval ve Švédsku.
      V roce 1648 se s manželkou Marií Dorotou, která těžce onemocněla, vrátil do Lešna, kde Marie 26.8. zemřela. Po uzavření Vestfálského míru v roce 1648 a pod vlivem smrti manželky Marie, napsal Komenský v roce 1650 Kšaft umírající matky jednoty bratrské (Kšaft = závěť). V tomto Kšaftu je i nejznámější citát Jana Amose Komenského: "Věřím i já Bohu, že po přejití vichřic hněvu, hříchy našimi na hlavy naše uvedeného, vláda věcí tvých k tobě se zase navrátí, ó lide český!" Tímto spisem se loučil s českou vlastí a církví Jednotou bratrskou.
      Při svém pobytu v Polsku a necelý rok po smrti druhé manželky se Jan Amos Komenský v Toruni v roce 1649 oženil potřetí. Jeho manželkou se stala Jana Gajusová, která byla o 30 let mladší a pocházela z Týna nad Vltavou. V roce 1651 odjel na pozvání uherského knížete Zikmunda Rákocziho do Sárospataku. Zde napsal knihu Škola hrou. V roce 1654 se vrátil do Lešna. Za rok napadli Švédové Polsko a Komenský jim s českými i moravskými bratry otevřel městské brány Lešna. Poláci se nemohli ubránit a tak 27.4.1656 město zapálili. Komenský při požáru města přišel o všechen svůj majetek i o nejcennější knihu, o Česko-latinský slovník, na kterém pracoval celý život. Poláci město dobyli a protože spolupracoval se Švédy musel z Polska utéci.
      Odešel do Amsterodamu (Amsterdam) v Holandsku, kam ho pozval přítel Louis de Geer. Jeho dalším přítelem byl malíř Rembrandt van Rijn a lékař Mikuláš Tulp. V Amsterodamu bydlel Komenský s rodinou 14 let. Na občasné pobyty přijížděl do Naardenu (20 km východně od Amsterodamu), kde kázal ve valonském (francouzském) kostele.
      Ve chvíli jeho smrti u něho byla manželka Jana, syn Daniel a lékař Mikuláš. Zemřel po dlouhé nemoci a byl 22.11.1670 pohřben v kryptě kostela v Naardenu, kde jeho uložení vyšlo levněji než v Amsterodamu. Pohřeb stál 15 guldenů a zaplatil ho místní farář Jean Louis Grouwels, který byl příbuzný de Geerů. Vdova Jana Komenská se přestěhovala do Berlína, protože v Holandsku došlo ke státnímu převratu.
      Po smrti Daniela Komenského v roce 1694 se neměl kdo starat o hrob Jana Amose a vědomí o významném učiteli upadlo v zapomnění. První zmínku po mnoha letech napsal jezuita Bohuslav Balbín v knize Učené Čechy: "Ačkoliv Comenius toho mnoho napsal, nikdy nic takového, co by odporovalo víře katolické. Když jsem četl jeho díla, vždy psal tak, aby bylo patrno, že nechce žádné náboženství hanět nebo ostouzet".
      Naarden = Osada lidí žijících na úzkém místě. Valonská církev (odnož kalvínské reformované církve). Kostel v Naardenu patřil původně katolickému klášteru Panny Marie pro sestry 3. řádu sv. Františka. Klášter z roku 1440 byl v roce 1579 zrušen a přeměněn na sirotčinec, který sloužil do roku 1809. Ten vedly řeholní sestry z původního zrušeného kláštera. V roce 1651 byla klášterní kaple darována městem valonské církvi a stala se jejich kostelem. V roce 1819 bylo v Naardenu pouze 20 valonských evangelíků z 13 rodin a kostel byl v roce 1820 zrušen.
     Sirotčinec i kapli dostalo Ministerstvo obrany a přestavělo budovy na kasárna "Weeshuiskazerne" (Sirotčí kasárna). V roce 1829 byla přestavba kasáren dokončena. Kostel byl přeměněn na textilní továrnu, skladiště a věznici. Armáda objekt spravovala do roku 1985.
     Kostel byl předán v roce 1933 československé vládě jako území Československa a v letech 1933-1937 byl rekonstruován podle návrhu architekta prof. Ladislava Machoně (1888-1973), profesora Karla Štipla (1889-1972) a sochaře Jaroslava Horejce (1886-1983). Všichni tři byli zednáři (zápis o tom byl nalezen ve schránce státního znaku v roce 2007): "Roku tisícíhodevítistéhotřicátéhosedmého, kdy prezidentem byl br. Edvard Beneš, syn Řádné a Dokonalé Lóže: Pravda vítězí, byla zakončena úprava této památné kaple. Její výzdobu provedli za účinné pomoci holandských bratří přináležijících Velkému Orientu Hollandskému, čeští výtvarníci Jaroslav Hořejc (skutečný zápis jména), Ladislav Machoň a Karel Štipl, synové pražských lóží sdružených v Národní Veliké Lóži Československé, jejímž Velikým Mistrem byl Karel Weigner, rektor Karlovy University v Praze. Jmenovaní vykonali své dílo s láskou a s pietou k velikému učiteli národů Janu Amosu Komenskému, duchovnímu zakladateli svobodných zednářů."
     Kostel byl upraven jako mauzoleum. Na hrob byla položena černá mramorová deska. V roce 1992 se stal kostel součástí Muzea Jana Amose Komenského z roku 1892. V letech 2007-2010 proběhla velká rekonstrukce kostela.    
      V roce 1829 napsal František Palacký životopis Jana Amose Komenského. V roce 1836 se vydal do Naardenu český básník a archeolog Jan Erazim Vocel (1803-1871), který napsal, že: "Památka slavného Amose jakoby v Hollandě zhasla". Vocel hledal Komenského hrob ve farním kostele sv. Víta v Naardenu. Nevěděl, že Komenský byl pohřben v malém valonském kostelíku v Klášterní ulici (Klosterstraat).
      Naarden navštívil novinář Egon Erwin Kisch a napsal reportáž: "Z valonského kostela zůstal pouze jeden trakt, právě oltářní část, pod níž jsou uloženy tělesné pozůstatky Komenského. Chceme k hrobu Komenského; vojín u brány, když nám to nejprve vymlouval, ježto prý není vůbec nic vidět, přivede velitele stráže, který nás rovněž varuje před přehnanými nadějemi a odemkne. Odemkne? Co odemkne?
      Otevře železem pobité dveře, nad nimiž je vápnem napsáno Nummer 10 A. Pod tím: Voor 3 Man. Je to kobka číslo 10 zostřeného vězení pro tři muže. Nosítka a dvě dřevěné pryčny vedle sebe, velitel stráže otevře okenici (zamřížovaným oknem sem vniká ponuré slunce), nadzvedne nosítka a pryčnu-tady dole-ukáže na kamenné dlaždičky, na nichž je teď jenom kbelík a tři soupravy pout na ruce a na nohy, "tady dole je pochován Komenský. Na tomto místě byla náhrobní deska, ale ta je teď v Praze v muzeu."
      Zde tedy smíme cítit dojetí z posvátného místa, které jsme předtím postrádali: zde, kde teď stojí kbelík, zamřížované okno žaláře bylo kdysi vysoké okno s nábožnými malbami, jímž sem svítilo nebe, a pod těmi třemi řetězy s pouty a zámky spí velký humanista věčný spánek."
      Hrob bez výzdoby s číslem 8 byl identifikován notářem a starostou města J. P. de Roeperem podle seznamu. Čeští vlastenci vybrali v roce 1871 finanční sbírku a dali upravit kostel s novým náhrobkem. V roce 1929 zkoumal ostatky Komenského profesor MUDr. Jindřich Matiegka (1862-1941) spolu s holandskými lékaři.
      V kostele bylo 51 hrobů, v 37 hrobech byly pohřby, kde bylo uloženo 145 dospělých a 43 děti. V hrobě s číslem 8 měli být podle záznamu tři mužské kostry. První byl pohřben Komenský, za 70 let se do stejného hrobu konal pohřeb holandského spisovatele a archeologa Mattheuse Brouweriuse van Nideka (+1742) a za dalších 8 let zde byl pohřben kazatel valonské církve kapitán invalidů La Guerra (+1750). Tři roky trvalo, než vláda Nizozemí a Naarden daly svolení k průzkumu hrobu. Podmínka  holandské vlády byla, že se bude kopat pouze na místě, kde má být Komenského hrob, a starosta má právo zakázat převoz ostatků.
      15.7.1929 se začalo kopat v hrobě s číslem 8. V hrobě byly opravdu tři kostry. Kazatel Guerr měl mít v době své smrti 60 let. Antropolog profesor Jindřich Matiegka napsal: "Jenomže nalezená kostra odpovídala mladíkovi ve věku osmnácti až dvaadvaceti let." 
      Třetí kostra pohřbená v hloubce 180 centimetrů patřila starému muži a byly na ní stopy po revmatizmu, kterým Komenský trpěl a zemřel ve věku 78 let. Lebka z této kostry však neměla srostlé lebeční švy. U dospělých lidí jsou švy na lebce srostlé, vyjímka se vyskytuje u několika procent dospělých. Lebka měla vysoké čelo, velké očnice a uzký nos. Podle odborníků byly tyto znaky shodné s podobou Jana Amose Komenského.
      Pravděpodobné ostatky Jana Amose Komenského byly uloženy 25.7.1929 do dubové rakve. Československý velvyslanec zapečetil schránku s kostrou a prohlásil ji za ostatky Jana Amose Komenského. Rakev byla uložena na původní místo. Komise prohlásila, že hrob s číslem 8 je místo posledního odpočinku Jana Amose Komenského. Česká komise musela na tomto místě nějaké ostatky Jana Amose Komenského najít, protože v jiném hrobě nemohla a nesměla hledat.
      Jeden z citátů J.A.Komenského: Vopilej nejspíše pravdu poví

Jan Ignác Komenský *Komňa, +15.7.1687 Louňovice pod Blaníkem. Synovec Jana Amose Komenského. Měl sestru Markétu. V roce 1677 byl kanovníkem kapituly na hradě Karlštejně a administrátorem farnosti sv. Palmácia. Od roku 1679 první katolický farář v Louňovicích pod Blaníkem. 16.10.1679 pokřtil Jana Lukáše Dismase Zelenku (+23.12.1745), pozdějšího  hudebního skladatele. Farář Jan Ignác je pohřben v kryptě kostela Nanebevzetí Panny Marie v Louňovicích.

Bohuslav Ludvík Balbín z Vorličné *3.12.1621 Hradec Králové, +28.11.1688 Praha. Člen Societas Iesu (Tovaryšstvo Ježíšovo - jezuité). Český kněz, spisovatel, obránce českého jazyka, historik. Byl jednou z velkých osobností v barokní době.
      Otec Lukáš ze Škornic, matka Zuzana z rodu Vodičků. Křestním kmotrem Bohuslava byl Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna. Bohuslav Balbín je pohřben v kryptě kostela Nějsvětějšího Spasitele (Salvátora) na Starém Městě pražském.

Maximilián Lamingen Volf z Albenroithu *23.11.1634, +2.11.1696, zvaný Lomikar pocházel z rytířského rodu. Jeho rod, původně německý z Chebska, se řadil k české šlechtě. Volf Vilém, otec Maximiliána, v roce 1630 v konfiskaci koupil od císaře Ferdinanda II. Chodsko (Domažlice s 11 vesnicemi). V roce 1680 vypuklo v Čechách povstání, ke kterému se připojili i Chodové. Ti zjistili, že jejich privilegia neplatí a vzbouřili se. Císař Leopold I. zrušil všechna dřívější privilegia a uložil robotní povinnost na celé České království. 
      Chodové měli 24 královských listin s různými privilegijemi. Maximilián Volf na základě císařského nařízení požadoval odevzdání listin. V roce 1693 přestali Chodové robotovat a Lamingen si dal na zámek předvést odbojné vůdce. Chodové vyslali do Vídně k císaři delegaci, který jim nařízení předl osobně. řesto odmítli robotovat a císař nařídil popravit jejich vůdce, kterým byl Jan Sladký Kozina. Byl oběšen 28.11.1695 v Plzni. Za necelý rok Lomikar zemřel a lidé si jeho smrt vysvětlovali jako Boží trest.        

Johann Karl Sporck (Jan Karel Špork) *6.1.1600 Westerloh (dnes Delbrück, Severní Porýní-Vesfálsko), +6.8.1679 Heřmanův Městec. Narozen na statku Sporckhofu ve Westerloh jako syn chudého zemana. 1. manželka Anna Markéta z Linsigenu. 2. m. Eleonora Marie z Finecku. Děti: Anna Kateřina, Bedřich Leopold, Marie Sabina, František Antonín.
      V roce 1620 bojoval Johann na Bílé hoře v bavorském (císařském) vojsku proti stavovským povstalcům. Jmenován plukovníkem. Císař Ferdinand II. ho povýšil na generála a v roce 1647 mu udělil titul barona. Za vítězství nad Turky byl povýšen do hraběcího stavu v roce 1664.
      Za udělení titulu hraběte odmítl zaplatit se slovy: "Darovaného hraběte nekupuji, a koupeného nepotřebuji." Císař mu platbu prominul. V roce 1661 koupil Heřmanův Městec, roku 1664 koupil Choustníkovo Hradiště, kde dal opravit hrad. 1674 koupil panství Smiřice a Hořiněves. Za rok koupil Velký Vřešťov, Vilantice a Chotěborky. Byl známý vojenským talentem, ale i krutostí a chamtivostí.
     Johann ze Sporcku bydlel na hradě v Choustníkově Hradišti až do roku 1679. Zemřel na svém zámku v Heřmanově Městci ve věku 79 let.

Matyáš Bernard Braun (Matthias Bernhard) *24.2.1684 Sautens u Oetzu nedaleko Innsbucku (Rakousko), +15./16.2.1738 Praha. Obec Sautens patřila cisterciáckému klášteru ve Stamsu u Innsbrucku.  
       Otec Jakub byl kovář, matka Marie Magdalena roz. Neureutrové. Měli 9 dětí, Matyáš byl pátým dítětem.  Matyáš se stal sochařem a studoval v Salcburku, v Benátkách, v Bologni, ve Florencii a v Římě. Dominik, mladší bratr Matyáše byl malířem, Dominikův syn Antonín (+1742) sochařem a později převzal dílnu svého strýce Matyáše.  
      Do Čech přišel Matyáš Bernard Braun v roce 1708 na pozvání Evžena Jana Jindřicha Tittla (Tyttl, (1666-1738), opata cisterciáckého kláštera v Plasech u Plzně, kde Matyáš pobýval do roku 1710.  Přesídlil do Prahy a v domě v Široké ulici č.22 si vybudoval vlastní dílnu, kde měl šest tovaryšů. Ve stejném roce vytvořil na Karlově mostě sousoší Vidění (Zjevení, Sen) sv. Luitgardy (kopie z roku 1995, originál v Lapidáriu Hl. města) a díky tomuto sousoší byl přijat do sochařského cechu. Sousoší Vidění sv. Luitgardy mu zadal plasský opat Evžen Tyttl. Na Karlově mostě vytvořil Braun další sochy: sv. Ivo (1711), sv. Ludmila (1720, kopie 1999). Díky svým pracím se seznámil s malířem Petrem Brandlem.
          21.1.1711 se stal Braun novoměstským erbovním měšťanem, byl titulován "Urozeným vladykou" a patřil mezi nejbohatší novoměstské měšťany. V roce 1714 koupil dům č. 671 měl na Dobytčím trhu (Karlovo náměstí). Od roku 1725 vlastnil na Novém Městě dalších pět domů (U tří lilií, U Stoličkářů, Na Zbořeni, U Kamenného stolu a na Zderaze). Z jeho domů stojí pouze dům na Karlově náměstí.
         Pro kostel Panny Marie Na Louži vytvořil v letech 1712-1718 sochu apoštola sv. Judy Tadeáše. Kostel byl 1784 zrušen a socha byla přemístěna do Klementina.
         Na panství panství Kuks a Lysá nad Labem ho pozval František hrabě Špork, pro kterého vytesal mnoho sochařských děl. V Kuksu u kláštera (hospitalu) vytvořil první sochy Osmero blahoslavenství (1712-1715), následovaly sochy Ctností a Nectností (Neřesti, 1718-1719), Betlém (1727-1732) v Novém lese u Žirče, Malý křesťanský voják (1731), Velký křesťanský voják (1732), Goliáš (1729, původně Herkomann 1720) a David. V letech 1723-1724 vytvořil Mariánský morový sloup v Jaroměři. V mnoha dalších kostelích, kaplích, zámcích, náměstích a ve volné přírodě zhotovil se svými žáky a spolupracovníky několik desítek dalších soch a sousoší. Jeho dílem je také sousoší Zavraždění sv. Václava (1729) v kostele sv. Václava ve Staré Boleslavi. Ve staroboleslavském kostele Nanebevzetí Panny Marie vytvořil veliké sousoší Smrt Panny Marie a její Nanebevzetí, i sochy českých patronů sv. Václava a sv. Ludmily (1717-1723). V katedrále sv. Víta zhotovil v roce 1725 náhrobek Leopolda hraběte Šlika (+1723) a Královskou zahradu ozdobil sousoším Dne a Noci (1733). Sousoší Dne zničili v roce 1757 Prusové.
       Při práci v Kuksu navštívil i Jaroměř, kde se v roce 1718 seznámil s měšťankou Marií Alžbětou roz. Miseliusovou z Jaroměře, s kterou se v Praze 9.10.1719 oženil. Měli spolu 5 dětí: Marie Markéta (1723-1725), František Josef, Marie Josefa, Josef Václav, Jan František. V Jaroměři vytvořil Mariánský sloup (1723-1724) a pro svou tchýni Annu Miseliusovou (+1721) vytvořil na hřbitově v Jaroměři náhrobek Plačící žena, který představuje její truchlící dceru Marii Alžbětu.
        Zemřel v domě U Kamenného stolu a byl pohřben v kostele sv. Štěpána na Novém Městě pražském. V matrice zemřelých je zapsáno, že byl pohřben: "v hrobce všeobecné po vyčištění jako první." V roce 1902 se při opravě kostela našlo ve velké hrobce (4x8 metrů) pod presbytářem (kněžiště) mnoho rakví, ale nebylo zjištěno, ve které jsou ostatky M.B.Brauna.

František Antonín Špork *9.3.1662 Lysá nad Labem, +30.3.1738 Lysá nad Labem. Syn Jana Karla hraběte Sporcka a Eleonory Marie von Finecke. Bydlel na hradě v Choustníkově Hradišti, který dal rozšířit a upravit na zámek. Zde bydlel do roku 1705, kdy přesídlil do Kuksu.
      Dal postavit klášterní hospital v Kuksu. Na protějším břehu Labe si nechal postavit zámek, který byl zbořen v roce 1901. Symbolem jeho jména a titulu byl buk, latinsky FAGUS (Franz Anton grof und Sporck). Velký mecenáš umění barokní doby. František Antonín byl pohřben v hrobce pod klášterním kostelem Nejsvětější Trojice v Kuksu.
      V roce 1686 se oženil s Františkou Apolonií (1667-1726) ze Swéertsu a Reistu. Děti: Marie Eleonora Františka (1687-1717), abatyše celestýnek (1705-1717) v klášteře (na hradě) v Choustníkově Hradišti, Anna Marie Sabina Kateřina (1689-1754), provdaná za svého bratrance Františka Karla Rudolfa ze Swéertsu a Reistu, přijali společné příjmení Swéerts-Sporck, Jan František Antonín Josef Adam (*+1699).
      Řeholnice se z Choustníkova Hradiště přestěhovaly v roce 1739 do kláštera v Jindřišské ulici v Praze. Hrad v Choustníkově Hradišti postupně zchátral.

Michael Jindřich (Heinrich) Rentz *6.1.1698 Norimberk, +1758 Kuks. Narodil se v rodině pasíře a stal se mědirytcem. Vystudoval akademii v Norimberku. Za manželku si vzal vdovu Zuzanu (1. manžel Josef de Montalegre, španělský rytec) s 5 dětmi. Rentz se s rodinou přistěhoval v roce 1722 do Kuksu. Po Zuzanině smrti se znovu oženil. Vytvořil 550 mědirytin. Od hraběte Šporka získal titul "dvorní rytec" (Braun ani Brandl podobný titul nikdy nezískal). Rentz signoval své rytiny svým jménem s dodatkem Kuccus Bad in Bohemia (lázně Kukus v Čechách). Zemřel na epidemii tyfu, pravděpodobně březnu 1758.

Bernard Hennet (*8.10.1699 Čáslav, +12.8.1770 Žďár) smajlik-1741.jpgnapsal v roce 1741 dopis, ve kterém nakreslil obrázek usmívajícího se obličeje, který dnes nazýváme smajlík. Bernard Hennet byl opatem cisterciáckého kláštera ve Žďáru nad Sázavou. Historikové našli tyto obrázky už v dokumentech ze 16. století. "Smajlík" byl běžnou značkou úředníků v 16.-18. století. Obrázek opata Henneta byl objeven po 275 letech v roce 2016.
      Novodobým autorem smajlíka byl v roce 1963 americký výtvarník Harvey Ball (*10.7.1921, +12.4.2011).

František Antonín Nostic dal v letech 1781–1783 postavit Stavovské divadlo. Nosticové byli původně lužický rod.

Antonín Koniáš z Vydří, *13.2.1691 Praha, +27.10.1760 Praha. Pocházel z moravského rytířského rodu Koňase z Vydří na Dačicku. V roce 1406 jeho předek Mareš z Horního Pole koupil Vydří. Jan Aleš Maximilián Koňas z Vydří byl povýšen do šlechtického stavu v roce 1687. Rod vymřel v roce 1760 smrtí kněze Antonína Koniáše.
       Otec Vojtěch Jiří Koniáš a matka Kateřina. Antonín v roce 1708 vstoupil do jezuitského řádu. Byl horlivým kazatelem.
       V našich dějinách má velice špatnou pověst "paliče českých knih". Ničitele "českých" knih z něho udělal Alois Jirásek ve své literární fikci románu Temno, kde přebral většinu údajů podle Pelcla.
       Údaj o spálení 60.000 "českých" knih je číslo silně nadnesené. Tento údaj napsal Koniášův samozvaný životopisec František Martin Pelcl (1734-1801), který si toto číslo vymyslel. Podle vedených úředních záznamů Koniáš zabavil 30.000 knih, z těch dal do knihovny "Libri prohibiti" uložit několik tisíc, některé opravil začerněním nebo vytržením stránky a ostatní dal spálit.
       Je mu připisováno pálení knih i na místech, kde ve skutečnosti nikdy nebyl.
       Antonín Koniáš pálil knihy psané česky, latinsky, francouzsky a německy, které sem byly pašovány ze Žitavy. Tyto knihy byly morálně závadné a obsahovaly erotické povídky a tehdejší pornografii. Podle českých historiků by autoři těchto pornoknih měli problémy se zákonem i v současné době. Knihy mohl pálit pouze s výslovným dovolením vrchnosti. Jeho jméno bylo historiky očištěno v roce 1993.
       P. Antonín Koniáš je pohřben v kryptě kostela Nejsvětějšího Spasitele (Salvátora) na Starém Městě pražském. Podle některých zdrojů měl být pohřben v Žirči (Dvůr Králové) v kostele sv. Anny nebo na hřbitově sv. Odila.
       Velice zajímavá je kniha historika Jiřího Bílého: "Jezuita Antonín Koniáš. Osobnost a doba". Vydalo nakladatelství Vyšehrad 1996. Tato kniha pojednává o skutečném životě patera Koniáše a napravuje omyly způsobené Aloisem Jiráskem.

Prokop Diviš vlastním jménem Václav Divíšek,*1.8.1696 Helvíkovice u Žamberka, +21.12.1765 Přímětice u Znojma. 
     Studoval ve Znojmě, kde vstoupil do řádu premonstrátů v roce 1720 a přijal jméno Prokop. V roce 1726 byl vysvěcen na kněze. Stal se profesorem filosofie a teologie. Další studia absolvoval v Salzburku a v Olomouci, kde byl promován na doktora teologie a filosofie. 
     Zabýval se přírodovědou, hudbou a léčil. Mezi jeho záliby patřily vynálezy. Vynalezl hromosvod (bleskosvod) a postavil ho 15.6.1754. V roce 1741 se stal převorem v klášteře u Znojma.

Ernest Gideon Laudon (Arnošt Gedeon) 1717 – 1790. Císařský vojevůdce, potomek zchudlé skotské šlechty. V roce 1759 získal titul barona (svobodný pán) s majetky Bečváry na Kouřimsku v Čechách. 1778 polní maršál. 1789 dobyl Bělehrad z rukou Turků.

Jakub Šimon Jan Křtitel Ryba, *26.10.1765 Přeštice (okr. Plzeň), +8.4.1815 Voltuš (část Rožmitálu pod Třemšínem). Pokřtěn Jakub Šimon. Později si přidal další jméno Jan, pravděpodobně byl tímto jménem biřmován v Nepomuku. Biřmovací matrika se z konce 18. století v Nepomuku nezachovala.
       Jeho otec Jakub Jan Křtitel Ryba (*23.7.1732 Nepomuk, +8.10.1792 Nepomuk) byl podučitelem a regenschorim v Přešticích. V roce 1711 se rodina jeho otce přestěhovala do Nepomuku. Matka Rozálie Karníková (*3.9.1738 Přeštice, +25.1.1786 Nepomuk). Její otec byl místní učitel Jan Václav Karník. Sňatek Rozálie a Jakuba Ryby 15.11.1763. Po smrti manželky Rozálie se Jakub Jan znovu oženil 24.11.1788 s Rozálií Ticháčkovou. 
       Jakub Šimon od dětství hrál na klavír, varhany a housle. Hudební skladatel, který přepisoval lidové písně. V letech 1780-1785 vystudoval piaristické gymnázium v Praze, v roce 1785 vystudoval filosofii. Uměl 6 jazyků: česky, německy, latinsky, řecky, italsky a francouzsky. Při studiu byl varhaníkem u Svatého Spasitele (Nejsvětější Salvátor) u Klementina v Praze. V roce 1785 se vrátil domů pomáhat nemocnému otci. Nastoupil na učitelský kurz a usiloval o místo učitelského pomocníka v Nepomuku, ale místo nedostal. V roce 1786 se stal pomocným učitelem v Mníšku pod Brdy a v roce 1788 dostal místo učitele ve Farní škole v Rožmitále pod Třemšínem a stal se regenschorim (ředitel kůru) v kostele Povýšení Svatého Kříže ve Starém Rožmitále.
       Jakub Šimon Jan Ryba si 26.7.1790 v kostele Nanebevzetí Panny Marie v Třebsku vzal Annu rozenou Laglerovou (*26.4.1769 Třebsko, +22.4.1823 Rožmitál), s kterou měl 13 dětí: Ambrož Jakub (*7.12.1791, +6.4.1796), Jakub Josef (*23.6.1793, +15.2.1795), Josef Arnošt (*22.3.1795, +1.3.1856) se stal očním lékařem,  Vilém Josef Alexandr Prosper (*16.3.1797, +30.7.1822 Verona, bitva v Itálii), Terezie Kateřina Anna (*20.11.1798, +28.10.1799), Václav Jakub Prosper (*29.2.1800, +24.6.1863, knihkupec v Praze), Anna Terezie (*28.3.1802, +10.11.1803), Filipina Terezie Anna (*3.10.1803, +13.12.1860), Marie Rozálie Anna (*3.9.1805, +1879, provdána 1829 za Pavla Schwinga, který byl zabit pytláky v roce 1850), František Jakub Januar (*+21.10.1807), Klementina Anna (*26.8.1808, +13.12.1860, provdána 1834 za Matěje Schwinga, bratr Pavla), Jakub Jan Filip (*21.9.1810, +1840?), Anna (narozena mrtvá,*+1.7.1813). Dospělosti se dožilo sedm Rybových dětí (4 chlapci, tři děvčata).      
       Jakub Jan Ryba byl výborným skladatelem a napsal 1300 skladeb. Skládal většinou církevní skladby s latinskými i českými texty. Sebrané české písně vydával v češtině. Známou skladbou je "Missa pastoralis in C in Nativitate Domini in nocte" - Mše pastýřská v C na Narození Páně v noci (II. Česká mše půlnoční) z roku 1794/5.
       Nejznámější skladbou je Česká mše vánoční z roku 1796, plným názvem "Missa sollemnis Festis Nativitatis D(omini) J(esu) Ch(risti) acomodata in linguam bohemicam musicam-que redacta per Jac(obus) Joa(nnes) Ryba" - Mše slavnostní slavnosti Narození P(ána) J(ežíše) K(rista) sloužena v jazyku českém hudebním-která složena skrze Jak(uba) Ja(na) Rybu. S kratším názvem "Missa pastoralis bohemica" (Mše pastýřská česká).
       Jakub Jan Ryba ze svého platu učitele uživil skromně žijící rodinu a přivydělával si skládáním písní. Po státním bankrotu v roce 1811 začal mít deprese, že rodinu neuživí. Do toho se přidaly jeho zdravotní potíže, špatné vztahy ve škole s ředitelem a přesvědčení o stoicismu (helénská filosofie o splynutí člověka s přírodou). Považoval se za žáka stoika Seneky.
       8.4.1815 se měl za Rožmitálem, v městské části Voltuši, sejít s politickým německým emigrantem Nicolausem Riessem. Ještě před jeho příchodem si podřezal břitvou krční tepnu. Němec Reiss přišel na schůzku a našel umírajícího skladatele Jakuba Jana Rybu.
       Jako sebevrah nemohl být Jakub Jan pohřben na rožmitálském hřbitově, ale byl uložen na zrušeném morovém hřbitově za městem. V roce 1855 byly jeho ostatky přeneseny na městský hřbitov ve Starém Rožmitále.
       Podobizna Jakuba Jana Ryby se nezachovala. Obraz, který je vydáván za jeho podobu je fiktivní portrét z roku 1895 od malíře Augustina (Gustava) Ptáka pro Národopisnou výstavu v Praze podle starých portrétů učitelů. Na začátku 19. století učitelé plnovous nenosili, protože byl znakem buřičství, neodpovídalo by to jejich společenskému postavení a tehdejší mužské módě.
       Po smrti Jakuba Jana Ryby se v Rožmitálu stal učitelem Antonín Štědrý, který si vdovu Annu Rybovou vzal za manželku.

Johann Georg Gresel (Jan Jiří Grásl, Grázl) *4.4.1790, +31.1.1818 Vídeň. Český Němec, jeho otec Tomáš byl ras a lupič. Matka Regina byla zlodějka. Jan byl poprvé uvězněn za krádeže v 9 letech. Otec i syn Grázlové měli svou lupičskou bandu 20 mužů. Jan Grásl byl oběšen ve Vídni. Jeho otec Tomáš byl uvězněn na Špilberku v Brně, kde zemřel 1825.

Leopold Leonhard Raymund hrabě Thun-Hohenstein *17.4.1748 Děčín, +22.10.1826 Praha, zámek na Cibulce (Košíře). Otec Jan Josef Antonín, matka Marie Kristina Hohenzollern-Hechingenová.
       Pasovský biskup 13.12.1796-22.2.1803, oficiálně do 22.10.1826. V roce 1817 koupil v Praze Košířích statek na Cibulce, který přestavěl na zámek. Poslední pasovský kníže. Pasovské knížectví bylo politicky rozděleno v únoru 1803 mezi kurfiřty Toskánska a Bavorska. Biskup Leopold na protest složil úřad, předal své pravomoce světícímu biskupovi Karlu Kajetánu Gaisruckovi a odjel na svůj zámek do Prahy. Tam zemřel a byl pohřben na malostranském hřbitově.

Ignác (Karel Hynek) Mácha*16.11.1810 Praha-Malá Strana, +6.11.1836 Litoměřice. Pokřtěn v kostele Panny Marie Vítězné (u Pražského Jezulátka). Rodiče: Antonín (1769-1843) a Marie Anna roz. Kirchnerová (1781-1840). Měli ještě syna Michala (1812-1871). Kmotr Ignác Mayer.
       Český básník. Jeho nejznámějším dílem je lyrickoepická báseň Máj. Nejznámější podobizna není jeho pravým portrétem. Když obraz viděla jeho snoubenka Eleonora Šomková (*25.2.1817 Praha, +31.10.1891 Praha), prohlásila, že takto Mácha vůbec nevypadal. Spolu s Lori měli syna Ludvíka (*1.10.1836, +5.7.1837 na psotník/křeče). Svatbu měli mít 8.11.1836 u sv. Štěpána na Novém Městě pražském.
       Mácha bydlel v domě u Bílého orla na Újezdě 400/3 na Malé Straně, který byl v 19. století zbourán, na jeho místě stojí dům č.401. V letech 1826-1836 bydleli Máchovi vlevo od kostela sv. Ignáce v Praze na Novém Městě. Karel Hynek chodil do farní školy křižovníků u sv. Petra na Poříčí, vyšší studia v klášteře piaristů na Příkopech, 1830 Filosofická fakulta a 1832-1836 Právnická fakulta UK. Byl velkým cestovatelem a na svých cestách maloval obrazy. Dochovalo se jich 115. Na takzvané Krkonošské pouti v roce 1833 navštívil Sněžku, Valečov, Trosky, Kost, Radim a Třebihošť. 4.8. podnikl cestu do Itálie. Se svou snoubenkou Eleonorou (německy mluvící) se seznámil v domě U Červeného orla v přítomnosti Josefa Kajetána Tyla.
       V září 1836 nastoupil jako právní koncipient v Litoměřicích. 15.10.1836 došel pěšky do Prahy, aby viděl syna a jeho matku, svou snoubenku Eleonoru. 23.10.1836 viděl z Radobýlu u Litoměřic velký požár a utíkal pomáhat hasit. Při hašení se napil vody, po které dostal průjem a zvracel. 6.11.1836 ve tři hodiny ráno zemřel na cholerin (slabší forma cholery).
       Z obavy před šířením nákazy mu byl úředně přidělen datum smrti o den dříve, a tento datum je uveden i na náhrobku v Praze na Vyšehradě. 8.11. byl pohřben knězem pouze za přítomnosti bratra Michala. 17.11. se v kostele sv. Ignáce v Praze uskutečnilo rekviem (mše za zemřelého), na kterém se zúčastnili jeho rodiče, studenti a profesoři z UK. Mezi nimi byl i Josef Jungmann (1773-1847). 1.10.1938 byly Máchovy ostatky převezeny do Prahy, zkoumány a 7.5.1939 uloženy na Vyšehradě.

Bernard (Bernhard) Placidus Jan Nepomuk Bolzano *5.10.1781 Praha, +18.12.1848 Praha. Filosof, matematik, kněz. Otec Pompeius Bolzano z Nessy v Itálii, matka Marie Cecílie rozená Maurerová, dcera pražského německého obchodníka Václava Františka Maurera. Bernard mluvil pouze německy.
       V roce 1791 začal studovat na gymnáziu u piaristů na Nových alejích (dnes Národní třída). V letech 1796-1799 vystudoval filosofii u profesora Stanislava Vydry. V roce 1800 se stal studentem teologie na Karlo-Ferdinandově univerzitě. Protože si chtěl udržet volnost, nebydlel v semináři, ale doma. Přesvědčení o volnosti podřídil morálce a katolickou věrouku viděl pouze jako morální kodex.
       Po vystudování teologie a vysvěcení na kněze, získal místo profesora stolice náboženské nauky při filosofické fakultě. Konkurz mu doporučil profesor Jan Marian Míka. Bernard Bolzano uspěl i na konkurzu na prázdné místo stolice matematiky po profesoru Vydrovi. Císař František II. ho jmenoval profesorem náboženství. V roce 1805 byl promován na doktora filosofie.
       Stal se oblíbeným a známým kazatelem, ale jeho výroky začaly být kontroverzní (např.): "Platnost nejvyššího mravního zákona je nezávislá na Bohu..." Mezi jeho první odpůrce patřil císařův lékař doktor Stifft. V roce 1818 se vzbouřili studenti a Bolzano byl děkanem filosofické fakulty. V roce 1820 byl školskou inspekcí suspendován z profesorské funkce a dostal zákaz vystupovat s kázáním před věřícími. Zastal se ho pražský arcibiskup Václav Chlumčanský, který ho podporoval. Mezi Bolzanovi zastánce patřil i Josef Dobrovský, který v roce 1825 dal Jakubu Frintovi (*4.12.1766, +11.10.1834, od roku 1827 biskup v Sankt Pölten), zpovědníkovi a kaplanovi císaře Františka I. (do roku 1806 II.) podmínku, že zveřejní zdokumentované intriky dvořanů a císařského kaplana Frinty. Císařská komise přiznala Bolzanovi penzi 300 zlatých ročně.
       Bernard Bolzano se odstěhoval z Prahy a v letech 1820 - 1830 bydlel v Radíči u Příbrami u advokáta Františka Pistla. V letech 1830 - 1841 pobýval u manželů Hoffmannových v Těchobuzi u Pelhřimova, kde se zabýval matematikou a logikou. V roce 1842 zemřela Anna Hoffmannová a Bernard se odstěhoval zpět do Prahy k bratru Janovi. Práci mu zadal Lev hrabě Thun-Hohenštejn v Královské společnosti nauk a přiznal mu dalších 300 zlatých. Bernard za navýšené peníze nakupoval knihy a vytvořenou knihovnu věnoval ve své závěti hraběti Lvovi. Bernard Bolzano je pohřben v Praze na Olšanech.

Josef František Kajetán Tyl (původním příjmením Tilly, Tylly,) *4.2.1808 Kutná Hora, +11.7.1856 Plzeň. "Miláček národa". V 11 letech byl biřmován jménem Kajetán.
      Otec Jiří František Tylly byl voják. Jeho syn Josef si v roce 1825 změnil příjmení na Týl, v roce 1838 se psal bez čárky. Matka Barbora rozená Králíková. Dramatik, herec, překadatel, spisovatel. Autor slov naší státní hymny KDE DOMOV MŮJ.
     Josef Kajetán Tyl absolvoval základní školu a v roce 1822 měl nastoupit na Magistrátní úřad v Kutné Hoře jako expeditní akcesista (úředník). Místo nepřijal a nastoupil na Akademické gymnázium v Praze. Odtamtud přešel na gymnázium do Hradce Králové, bydlel u Václava Klimenta Klicpery a stal se vychovatelem Klicperových dětí.
     V roce 1829 se stal hercem kočovné Hilmerovy společnosti. Po návratu do Prahy mu otec Magdaleny Forchheimové, který byl voják, sehnal místo u armády, kde Tyl působil jako furýr (účetní, zásobovací a ubytovací poddůstojník) pěšího 28. pluku a pojišťovací úředník.
     V kasárnách (bývalý kapucínský klášter na Josefském náměstí, dnes OD Palladium) na náměstí Republiky napsal píseň KDE DOMOV MŮJ (hudba František Škroup, *3.6.1081 Osice u Hradce Králové, +7.2.1862 Rotterdam, Nizozemí). Slova písně napsal v roce 1834 pro divadelní hru "Fidlovačka, aneb žádný hněv a žádná rvačka". Fidlovačka byl ševcovský nástroj k hlazení (fidlování) kůže na obuvi, a název ševcovské jarní pouti v pražských Nuslích. Ševci na tuto pouť ozdobili břízu a na její vrchol upevnili ševcovský nástroj fidlovačku. Hra byla uvedena 21.12.1834 a píseň zpíval operní pěvec Karel Strakatý, jako slepý houslista Mareš. Píseň "Kde domov můj" se líbila a lidé si ji začali prozpěvovat.
    28.1.1839 se v kostele sv. Ignáce na Novém Městě pražském oženil s (Lénou) Magdalenou Forchheimovou (pseudonym Skalná *12.4.1803, +18.2.1870 Praha, pohřbena na Olšanech). S ní měl syna Alfréda, který se narodil mrtvý (1843). Pak už Magdalena nemohla mít děti. Zemřela na zápal plic. 
      Ve společné domácnosti s nimi žila i Anna, sestra Magdaleny, Josefova švagrová. Magdalenu měl z povinnosti za manželku.
    Dalších sedm dětí měl se švagrovou Annou Forchheimovou-Turnovskou-Rajskou:
      1) PhDr. Josef Otakar Forchheim (1843-1907), gymnazijní profesor v Plzni. Otce se zřekl, nechtěl s ním být spojován, přesto má na hrobě obě příjmení (ing. Otakar Forchheim-Tyl 1883-1948 a manželka Johana; ing. Otakar Tyl 1916-1976 a manželka Jaroslava; Karel Tyl 1920-1995 a manželka Bohuslava, synové Otakara a Johany).
     2) Jan Stanislav F. (1845-1890), soustružník a vojenský hudebník.
     3) Marie Eleonora Tylová (1848-1868 Morkovice u Kroměříže, zemřela na černé neštovice), herečka.
     4) Eliška Tylová (1850-1909), vychovatelka v Praze.
     5) Vojtěch Josef F. (1851-1862), utopil se ve Vltavě.
     6) František Karel Forchheim-Horník (*1853 Kutná Hora, +1902 Praha), herec, inspicient v ND. Zřekl se otcova příjmení a dal si příjmení Horník (z Kutné Hory), manželka Marie (1861-1945), dcera Marie (1897-1967).
     7) Kajetán Josef Forchheim (1856-1900/1912?), pohrobek, * se měsíc po smrti otce. Stal se pekařem, odešel do světa už před 1. světovou válkou a zmizel.
     Úřady přidělily Tylovým synům příjmení matky Anny Forchheimové, dcerám příjmení otce Josefa Kajetána Tyla. J.K.Tyl byl pohřben 13.7.1856.

Anna Turnovská roz. Forchheimová, s uměleckým pseudonymem Rajská (*16.2/8.4.1821/1822/1824?, +3.12.1903), herečka. Čtyři roky po smrti J.K.Tyla se v roce 1860 vdala za Josefa Ladislava Turnovského (*9.2.1838 Sobotka, +8.2.1901 Praha). Ladislav Turnovský se po smrti svého přítele ujal jeho družky Anny i jeho žijících dětí. Spolu s Annou měl dceru Boženu. Většina členů Tylovy rodiny je pohřbena na Vyšehradě. Odpočívají ve třech hrobech.

Václav Hanka *10.6.1791 Hořiněves u Hradce Králové, +12.1.1861 Praha (15.1.pohřben na Vyšehradě). Otec byl řezník a hostinský, ve svém domě měl zájezdní hostinec. Václav studoval na gymnáziu v Hradci Králové, filosofii na Universitě Karlově a v letech 1813–1814 studoval práva na Vídeňské universitě. V roce 1817 vydal knihu „Pravopis český podle Josefa Dobrovského“ a tím zahájil spor mezi jotisty (i) a ypsilonisty (y).      
     Do Dvora králové nad Labem byl pozván městským písařem Janem Nepomukem Sklenčkou 16.9.1817. Při návštěvě kostela sv. Jana Křtitele dostal od místního kaplana Pankráce Ignáce Borče v kostelní kobce pergameny zvané Rukopis Královédvorský. U Rukopisu byly další středověké pergameny: list Astronomického rukopisu ze 14. století a stránka Gratiánova dekretu (právní sbírka církevních zákonů z 12.století, která platila v římskokatolické církvi do roku 1917).
       Václav Hanka byl od roku 1819 knihovníkem (bibliotekářem), archivářem a kustodem (správcem) historických sbírek Národního muzea. 11.2.1822 se oženil s Barborou (1800-1869), dcerou svého bytného Františka Mádla. Svatba se konala ve svatováclavské kapli v katedrále sv. Víta na Hradě (v kapli se nikdy neoddávalo, obřad v kapli byl na výslovné přání Václava Hanky).
     Jako profesor češtiny a slovanské literatury působil na Karlově universitě a od roku 1829 v Lužickém semináři. Roku 1846 vydal knihu Pravopis český a provedl českou pravopisnou reformu. Změnil psaní I a Y, W na V, V na U (mvsevm – museum), Au na Ou (aurzad = ouřad – úřad, lauka = louka).
     S Rukopisem královédvorským neměl Václav Hanka nic společného. Není jeho nálezcem, padělatelem ani autorem.

RUKOPIS KRÁLOVÉDVORSKÝ
      Tvoří 7 pergamenových listů 12 x 7 – 8 cm, popsaných po obou stranách, z toho dva listy jsou neúplné, ze dvou třetin odříznuté. Stránky jsou 12 cm vysoké a 7 – 8 cm široké. Údajně rozsáhlý kodex z něhož se zachovalo 14 písní (básní) z 26. – 28. kapitoly třetí knihy: 6 epických, 2 lyrickoepické, 6 lyrických (epika = děj, příběh a časové souvislosti, lyrika = pocity, úvahy a nálady, lyricko-epické = pochmurný děj s tragickým koncem, motiv viny a trestu).
       Lyrické písně jsou o vztahu k přírodě. Básně epické oslavují bájné české hrdiny v pohanském dávnověku i první křesťanské vojevůdce. Lyrickoepické básně končí tragicky. Názvy písním dal Václav Hanka.
       RK obsahuje:
    1. zlomek písně (nemá text), Oldřich a Boleslav (neúplný text), Beneš Heřmanův, Jaroslav, Čestmír a Vlaslav, Ludiše a Lubor, Záboj (Sámo), Zbyhoň, Kytice, Jahody, Jelen, Růže, Žežulice (Kukačka), Opuštěná, Skřivánek, 2. zlomek písně s dvěma slovy.
       Písně RK jsou podle některých badatelů datovány do 16. století.

Pavel Josef Šafařík (původním jménem Pavol Jozef Šafárik, Šaffarik, někdy psaný Josef Jarmil Šafařík) *13.5.1795 Kobeliarovo u Rožňavy, +26.7.1861 Praha. Česky píšící slovenský spisovatel, jazykovědec.
     Narodil se v rodině evangelického kazatele Pavla Šafárika (1761-1831). Matka Katarína roz. Karešová (1764-1812). Měli čtyři starší děti: Pavol Jozef (*1781, +1782), Jan (* 1783), Mária (*1785) a Ludvík Samuel (*1788). Do roku 1815 chodil do škol na Slovensku, pak odjel na studia evangelické teologie do německé Jeny, kde studoval do roku 1817. V letech 1819-1833 byl profesorem v Novém Sadě v Srbsku. V roce 1822 se oženil s Boženou Julií Ambrozyiovou ze Sedenu (+1876) a měli 6 dětí.
       V roce 1833 se přestěhovali do Prahy, kde začal pracovat za 480 zlatých ročně pod podmínkou, že bude psát pouze česky do časopisu Muzejník a Světozor. Tuto práci mu zajistil František Palacký a Josef Jungmann. V roce 1847 se stal pracovníkem Univerzitní knihovny. 29.6.1861 byl pohřben na evangelickém hřbitově v Praze Karlíně. Jeho ostatky byly přeneseny 13.5.1900 na Olšany.
    Jejich nejsarší syn Vojtěch (1831-1902) se stal vynikajícím chemikem.

Božena Němcová *4.2.1816 (1820) Vídeň, +21.1.1862 Praha, vlastním jménem Alžběta Barbora Novotná (Betty Panklová). Porodní bába Regina Gutmannová. Malou Betty Barboru pokřtil farář Hermann Praxmarer v kostele Nejsvětější Trojice na Alserstrasse ve Vídni.     
       Podle některých domněnek dcera Doroty vévodkyně Talleyrandové-Périgordové a Karla hraběte Clam-Martinice. Podle záznamu v matrice na faře v Kladsku (zápis objeven v roce 1973) byla její matkou Jana Marie Magdalena Terezie (*8.11.1797 Kladsko, +4.12.1863 Zaháň).
       V letech 1830-1833 byla na vychování na zámku ve Chvalkovicích, kde byl správcem Augustin Hoch ze Zaháně a kde její pobyt platila kněžna Kateřina Zaháňská. Měla volný pohyb po celém zámku a ze zámecké knihovny si mohla půjčovat knihy. Domácím učitelem byl v letech 1824-1826 Augustin Purm, 1826-1828 Jan Smetana a od roku 1828 Viktorin Kejzlar. V roce 1831 a 1834 byla Božena Němcová na návštěvě v Zaháni.
        Ke svatbě dostala od "paní kněžny" zlaté náušnice. Z bytu Panského bělidla pod ratejnou u zámku odjela Barunka Panklová na svatbu. 12.9.1837 si v kostele Nanebevzetí Panny Marie v České Skalici vzala respicienta finanční stráže Josefa Němce. Měli spolu 4 děti: Hynek (Ignác *6.8.1838 Josefov, +19.10.1853 Praha, zemřel na souchotiny), Karel (*16.10.1839 Litomyšl, +3.5.1901 Praha), 1856-1858 se učil zahradníkem v Zaháni. Bydlel u své tety Marie. Theodora (Dora *19.6.1841 Polná, +6.2.1920 Praha), učitelka, zahradnice. Žila v Jičíně, zemřela při návštěvě v Praze. Jaroslav (*2.10.1842 Praha, +30.11. /jul.kal.18.11./1898 Praha), pomolog (botanik, sadař) na Ukrajině. Vzal si Rusku Marii Pavlovnu Bohuslavskou a přešel k pravoslavné církvi. Manželství bylo bezdětné, ale vychovávali Karlova nemanželského syna Vjačeslava (Václava) Pavloviče Němce. V roce 1895 Jaroslav pobýval pracovně 3 měsíce v USA. Pohřben do hrobu k matce, na zvláštní povolení, protože byl pravoslavného vyznání. 
      Na Staré bělidlo přijela Božena Němcová se svými dětmi na prázdniny v roce 1844. Staré bělidlo patřilo ke mlýnu a "Mančinka" ze mlýna je zde nechala na prázdniny bydlet.
       Božena Němcová spisovatelka a zakladatelka české prózy. Jejím nejznámějším dílem je román z venkovského prostředí Babička z roku 1855. Do svých pohádek zařadila i pohádku O dvanácti měsíčkách, kterou ve 14. století napsal současník Karla IV. a mistr univerzity Karlovy Bartoloměj Klaret (1320-1370). Božena Němcová tuto pohádku vyslechla a zapsala při svém pobytu na Slovensku. Mezi její díla patří i pohádka Sedmero krkavců, princ Bajaja, Čertův švagr. Další díla spisovatelky jsou povídky: Divá Bára, Chyže pod horami, Karla, V zámku a podzámčí.
       Po podivně prožitém životě zemřela v domě U Tří lip v ulici Na Příkopě 854/14 v Praze. Pohřbena na Vyšehradě vedle hrobu Václava Hanky (+12.1.1861) (https://vysehradskej.cz/vysehradsky-hrbitov/). Po 12.březnu 1869, po smrti Barbory Hankové (manželka Václava Hanky), byla přenesena na současné místo (2B-12) a do jejího hrobu byla pohřbena Barbora Hanková.
       Josef Němec *10.7.1805 Nový Bydžov, +17.9.1879. Otec kloboučník. Josef studoval v Hradci Králové, přešel do Prahy na Akademickém gymnázium, kde ho učil Josef Jungmann. Školu nedokončil a stal se vojákem. Zemřel u svého syna Karla v Táboře, kde je pohřben. Hřbitov u kostela sv. Jakuba byl později zrušen.
       Josef Steidler, v knize "Babička" je jmenován jako kmotr Stanický. Byl kmotrem všem Panklovým dětem. Kovář, zvěrolékař. Vlastnil hostinec u Bílého lva v České Skalici. V roce 1824 byl dům postaven na rozvalině tvrze. 30.11.1877 hostinec prodal Václav Steidler sestrám řádu sv. Voršily (uršulinky) ze Svídnice. V hostinci měla Božena Němcová svatební hostinu a druhý den 13. září 1837 se zde konal Jiřinkový bál, kde byla Barbora Němcová zvolena královnou bálu. Steidler měl dceru Helenu (+1822), která šla za svatební družičku Boženě Němcové.
      
      Postavy z románu Babička - skutečnost a fikce:

    Babička-Marie Magdalena Novotná rozená Čudová (*1770 Křovice, Dobruška, +27.3.1841 Vídeň). Otec Jan Čuda (Tschuda +1783) tesař v domě č. 22, matka Marie. Děti: Josef, Anna, Dorota, Alžběta, Marie, Kateřina a Marie Magdalena (1770-1841).
      S Jiřím se vzali 5.2.1792 a měli 9 dětí: Jan Karel Augustin (*+8.9.1792), Karel Kašpar (1.1.1794-27.3.1856), Marie Barbora Terezie (26.9.1795-29.1.1799), Jana Marie Magdalena Terezie (*8.11.1797 Kladsko, +4.12.1863 Zaháň, "matka" BN), Jan Josef Emanuel (1.10.1799-11.5.1800), Josef Antonín Ignác (26.3.1807-1841), Johanna Magdalena Františka (1.1.1803-16.1.1803), Emanuel Kristián Antoním Josef (7.5.1804-12.5.1804) a pohrobek Johanna Barbora Terezie (5.10.1805-9.12.1855), provdaná Frantzlová. U ní ve Vídni "Babička" dožila. Dospělosti se dožily 4 děti.
     Babička se v pruském tažení proti Francouzům naučila francouzsky s valonským přízvukem. Po smrti manžela se v roce 1807 vrátila do Čech do malé vesničky Rovné, bylo jí 35 let. Pak se s dětmi nastěhovala ke tchýni Marii Novotné. Později bydlela 13 let na několika místech v Orlických horách. Ani její nejbližší příbuzní netušili, kde žije, možná, že žila i ve Vídni. Dceru Janu Marii Magdalenu Terezii (Panklovou) dala v roce 1819 na vychování do Vídně.
      Babička se v roce 1825 přistěhovala na žádost dcery Terezie z Osečnice (v knize Olešnice) do Ratibořic na Panské bělidlo, kde bydlela do roku 18329/1830. S dcerou si nerozuměla ve výchově dětí. Babička se ve výchově zastávala zetě Jana, ale Terezie jí tak vyčinila, že Babička plakávala u mlýnského náhonu.
      V roce 1829 se odstěhovala s druhou dcerou Johannou do Dobrušky a potom do Vídně, kde se starala o 3 vnoučata. Za 12 let "Babička" zemřela na ochrnutí plic ve 3 hodiny ráno. Údajně v naprosté chudobě, kdy její dcera Johana neměla ani na pohřeb. Tato informace je nepravdivá, protože Magdalenu Novotnou podporoval finančně její syn Jan Karel Augustin. Pohřbena 29.3.1841 jako nemajetná na matzleinsdorfském hřbitově (dnes Waldmüllerův park) na náklady Floriánského sdružení lásky a pomoci. Pohřební průvod Babičky nemohla paní kněžna vidět z okna, protože zemřela v roce 1839.

Jiří Novotný (*1763 Půlice, Dobruška, +17.5.1805 Kladsko), manžel "Babičky", tkadlec, bydlel v č.110. Rodiče: Jan Novotný (+1781), vdova Anna Hoňková, roz. Bartošová (+1781). Matka zemřela o 6 měsíců dříve než otec. Měli sedm dětí.    
      Jiří odešel jako tkadlec do Berlína, kde pobýval v letech 1788-1791. Pak se vrátil domů, ale v Čechách se verbovalo na vojnu. Stal se mušketýrem rakouské tělesné setniny Götzova pluku. 5.2.1792 dostal povolení opustit kasárna na svatební obřad. V kostele sv. Mikuláše v Jaroměři ho s Magdalenou oddal farář Josef Lauterbach. Magdalena se nastěhovala do domku ve městě a přivydělávala si jako služka. Jiří mimo službu pracoval u tkalcovského stavu. Později uprchl do Pruska, kde ho chytili pruští verbíři a stal se pruským mušketýrem, kterým byl do 10.11.1797. Magdalena s dětmi ho následovala. V roce 1794 vtrhlo Prusko do Polska, kde potlačilo Kościuszkovo povstání v Krakově a ve Varšavě. Vojna mu skončila 31.1.1799. Po propuštění z armády dostával rentu a živil se  výrobou houní v Nise. Podle vyprávění "Babičky" měl zahynout ve válce v roce 1794, když mu dělová koule utrhla nohu. Nebyl zmrzačen a zemřel ve věku 42 let na "souchotiny" tuberkulózu plic (o 11 let později).

Johana, dcera Babičky, žila ve Chvalkovicích, kde se jí narodil nemanželský syn Josef (+1830 v Dobrušce), kde bydlela s matkou Magdalenou, s kterou odešla do Vídně, kde se 3.11.1836 provdala za slanečkáře Šimona Josefa Fräntzela /Frantzla.

Karel Kašpar, syn Babičky, tkadlec v Dobrém u Dobrušky, později se do Dobrušky přestěhoval.

Jan Karel Augustin podporoval finančně svou matku Magdalenu Novotnou, která bydlela u dcery Johany ve Vídni. Oženil se a odshěhoval do Gmündu, kde jeho potomci žijí dodnes a mají přijmení Nowotny. Z této rodiny pocházel nechvalně známý major Walter Nowotny, stíhací letec v nacistické Luftwaffe. Sestřelil 258 letadel. Určitě neznal svého předka Jiřího Novotného, ale zdědil po něm vojenské geny.

Lehotský, ve skutečnosti František Ledecký, jeden ze svědků na svatbě "Babičky" a Jiřího Novotného.

Proškovi: (jméno podle slovenského přítele Boženy Němcové, kdy pobývala na Slovensku). Panklovi (Proškovi) - Jan Křtitel Pankel a Jana Marie Magdalena Terezie se poznali ve Vídni u vinárnice Dorotky (ve skutečnosti Barbora Hauptmanová, vzdálená teta Terezie Panklové), sestřenice Magdaleny Novotné. Terezie u ní pracovala jako služebná, později k ní šla do služby i Johana.
     Jana Marie Magdalena Terezie Panklová rozená Novotná (*10.11.1797 Kladsko, +4.12.1863 Zaháň). Narozená v 18.30 hodin. Panská pradlena. Terezie při svatbě uvedla, že má 21 let. Od roku 1845 žila s manželem v Zaháni ve službě u vévodkyně Doroty Talleyrandové (sestra Kateřiny Zaháňské). Propuštěna ze služby v roce 1857 ve svých 60 letech.
      Jan Křtitel Pankel (Bankel, *14.6.1794 Gainfarm u Vídně, +červen 1850 Zaháň). V letech 1813-1819 byl na vojně. Rudolf hrabě von Schulenburg (3. manžel "paní kněžny") ho vyplatil a Jan se stal panským kočím, podkoním.
      Po 14.6.1820 se ve věku 26 let mohl oženit. Svatba s Terezií 7.8.1820 v kostele Nanebevzetí Panny Marie v České Skalici. Měli 1+13 dětí: "Barunka" Alžběta Barbora (Betty, Božena Němcová, 1820 Vídeň, 1862 Praha), Jan Josef (1821 Ratibořice, 1848, voják v Itálii, kde se zastřelil), Johanna (10.8.1823 Ratibořice, +1824), Josef Ludvík "Vilém" (1824 Ratibořice, +1888 v USA), Ferdinand Ludvík (*+2.4.1826 Ratibořice), August (7.10.1827 Ratibořice, 1828), Jan (*+1827 Ratibořice, dvojče Augusta), Konstancie (17.2.1829 Ratibořice, 1836), Marie Teresie (*8.8.1830 Ratibořice, +1888, provdaná 1846 za Jacquese Micheneta, komorníka kněžny Doroty v Zaháni), Augustin (10.6.1832 Ratibořice, 1834), Adelheida (10.11.1833 Ratibořice, 1834), Adelheida II. "Adélka" (11.5.1835 Ratibořice, 1883 Německo), žila s matkou v Zaháni, chtěl si ji vzít za manželku její synovec Karel Němec (syn Boženy). Adéla byla dvakrát provdána (1.manžel obchodník Pein). Gustav (11.3.1837 Ratibořice, +1884 Poznaň), jeho syn Pavel Pankel zahynul za 1. světové války a zůstala po něm manželka a dvě dcery. Otto Vilém (11.12.1840 Ratibořice, zemřel v USA).
      Adélka babičku nepamatovala, ani nikdy neviděla. Narodila se 6 let po jejím odstěhování do Vídně.
      Jako otec Barbory byl Jan Pankel uveden až při vlastní svatbě 7.8.1820, opis křestního listu Barbory pořídili až v roce 1831.

Panské bělidlo, zděný domek, původně poblíž zámeckého skleníku, kde Panklovi v letech 1820-1830 bydleli i s Babičkou, která se odstěhovala v roce 1829/1830. Vévodkyně dala toto původní bělidlo zbořit a na jeho místě postavit nový skleník s bytem pro zahradníka. Panklovým určila přízemní byt o dvou vlhkých místnostech a tmavou kuchyň upravenou ze zadní části chodby.
      K osmi dětem přibylo v tomto bytě ještě dalších pět. Z tohoto bytu odjížděla na svoji svatbu Barunka-Božena na svoji svatbu s Josefem Němcem. V tomto bytě bydleli Panklovi v letech 1830-1845, kdy se odstěhovali do Zaháně na panství Dorothey Talleyrandové, nejmladší sestry vévodkyně Kateřiny Zaháňské.
      Ratejna byla do 2. světové války nižší s rovnou střechou. Během války dal kníže Schaumburg-Lippe postavit budovu do dnešní výše. V bytě Panklových bydlel do roku 1945 (sto let po Panklových) hospodář ratibořického dvora Koláčný. Po jeho odstěhování správce zámku Jan Štefan propůjčil byt Státnímu statku na uskladnění ovoce, později na uskaldnění jedovatých postřiků. Z interiéru po Panklových se zachovala pouze kachlová kamna s pecí.

Staré bělidlo, dřevěná roubená chaloupka se šindelovou střechou, poblíž řeky Úpy, kde Panklovi/Proškovi nikdy nebydleli, patřilo ke mlýnu a postavil ho mlynář Antoním Ludr /Rudr. Mlynář prodal Staré bělidlo a mlýn v roce 1842 vrchnosti. Božena Němcová zde strávila v roce 1844 prázdniny se svými dětmi. Na Staré bělidlo přenesla v knize Babička své vzpomínky na dětství, které prožila v Panském bělidle u zámku.
      V roce 1946 byla na Starém bělidle utvořena expozice podle knihy Babička. Světnice "Babičky" byla vybavena lidovým nábytkem. Další úpravy byly provedeny  v roce 1971 při natáčení filmu Babička. Vedle chaloupky byla později postavena Panská prádelna.

Babiččino údolí, název od roku 1878, kdy ho poprvé použil smiřický lékař, novinář a spisovatel Otakar Jedlička (*22.12.1845 Hořiněves, +27.6.1883 Smiřice).

    Paní kněžna - Kateřina Vilemína Frederika Benigna vévodkyně Zaháňská (von Sagan) a Kuronská (*8.2.1781 Mitau/Jelgava v Lotyšsku, +29.11.1839 Vídeň). Jména dostala po významných osobách té doby: Kateřina II. Veliká, ruská carevna. Frederik Vilém, pruský král. Benigna, babička Kateřiny, matka jejího otce Petra Birona Kuronského (*25.2.1724, +13.1.1800 Jeleniów u Kudovy), matka Kateřiny Dorota von Medem (*3.2.1761, +20.8.1821). 
      Paní kněžna měla 4 vlastní sourozence: Paulína, Johana, Petr, Šarlota a nevlastní sestra Dorota. Znala se s rakouským kancléřem Klementem Václavem Lotharem Metternichem, kterého si chtěla vzít za manžela, ale později vzah sama ukončila. Velký zájem měl o kněžnu Kateřinu i ruský car Alexandr I., protože jeho žena Alžběta (Jelizaveta) měla milence - Adama Czartoryského.
       Vévodkyně Kateřina byla třikrát vdaná. První manžel Julius Armand Ludvík Rohan Guémenée (1768-1836), francouzský kníže. Před Francouzskou revolucí emigroval do Čech. Byl velice povrchní a Kateřina se za něho styděla. Manželství 23.6.1800-7.3.1805 (rozvod ze strany kněžny).
       Druhý manžel Vasil Sergejevič Trubecký (1776-1841), ruský kníže. Manželství 5.5.1805-20.10.1806 (rozvod ze strany kněžny). Rozvedená kněžna se seznámila s knížetem Metternichem, s kterým se později rozešla.
       Třetí manžel Karel Rudolf von der Schulenburg (1788-1856), saský hrabě. Manželství 1819-1827 (neplatnost manželství, rozchod ze strany kněžny). V roce 1827 o Velikonocích přestoupila v Římě Kateřina od evangelické církve ke katolické církvi a tím nabyl platnost její sňatek s knížetem Ludvíkem Rohanem (+1836). Schulenburg se stal správcem jejího jmění.
       Poslední roky svého života strávila ve Vídni paní kněžna o samotě. Pohřbena v kostele Sv. Kříže v Zaháni u Vratislavi v Polsku. Pohřbena v kapli Sv. Kříže v zámeckém parku v Zaháni.
      Její známý portrét namaloval Filip Agricola v Římě v roce 1827. Obraz byl původně na zámku Cunzendorf, dnes Chichy u Zaháně. Později odvezen do Vatikánu.
       Dorota Talleyrandová-Périgordová (1793-1862), sestra kněžny Kateřiny, nebyla  dcerou Petra Kuronského, ale Alexandra Batowského. Stala se dvorní dámou francouzské císařovny Josefíny. Byla provdána za francouzského diplomata Talleyranda-Périgora. Podle německého historika Johannese Willmse se Dorothee de Talleyrand-Périgord a jejímu milenci Karlu Janovi hraběti Clam-Martinicovi (1792-1840) narodila 27.3.1816 nemanželská dcera, které se rodiče zřekli. Touto dcerou je podle některých badatelů Božena Němcová.
      V londýnském muzeu je dokument o Dorothee vévodkyni de Talleyrand-Périgord:
      She ... bearing three illegitimate daughters, one of whom Barbara Betty born 27th March 1816 in Paris, was perhaps Bozena Nemcova, the great Czech writer, fathered by Charles Clam-Martinic, her lover at the Congress of Vienna. The two others, Antonine and Julie Zulmé, were born in 1825 and 1827.
      (Porodila tři nemanželské dcery. Jedna z nich byla Barbora Betty, narozená 27. března 1816 v Paříži, pravděpodobně vynikající česká spisovatelka Božena Němcová, jejímž otcem byl Karel Clam-Martinic. Byla jeho milenkou v době vídeňského kongresu. Další dvě dcery, Antonie a Julie Zulmé, se narodily v letech 1825 a 1827). Dále je zde zapsáno, že: Barbora Bety byla předána adoptivním rodičům baronům von Braun ve Vídni v Rakousku. V rodině barona Brauna sloužila Terezie Novotná. Baronka Braunová o dívku nestála a nemanželská dcera Doroty vévodkyně de Talleyrand-Périgord se ocitla v péči české služky Terezie Novotné.
      Pokud by tento zápis potvrdil totožnost Boženy Němcové, byla by nejslavnější česká spisovatelka francouzskou vévodkyní Talleyrandovou-Périgordovou.
       Hortensie, její postava je složena z několika schovanek paní kněžny:
     Schovanky Kateřiny Zaháňské:
       Emilie baronka von Gerschau *6.4.1801, +9.2.1891. Dcera Petra von Gerschau Medem (nevlastní bratr Kateřiny Zaháňské). Neteř kněžny, která ji přijala v roce 1806. Stala se spisovatelkou. Psala pod jménem Emílie von Binzer.
       Klára hraběnka Bresslerová *1801, +1818, v roce 1807 přijata jako schovanka. Dcera přítelkyně paní kněžny. Mohla by být matkou Boženy Němcové, zemřela na následky porodu v roce 1818 ve Florencii.
       Marie Stahlová-Wilsonová, provdaná ze Steinachu, *8.12.1805, +6.1.1893, nemanželská dcera sestry paní kněžny Paulíny Hohenzollernové a Ludvíka Rohana, prvního manžela Kateřiny Zaháňské. Oficiálně dcera sluhů Christiana a Benigny Stahlových z Prahy. Při křtu měla sedm šlechtických kmotrů, Paulína a Ludvík byli mezi nimi. Kněžna ji přijala v roce 1812.
       Luisa Seignoretová, přijata v roce 1818, +1847. Byla malířkou.
       Dívky měly vychovatelku, kterou byla hraběnka Trogoffová. Učila je tanci, zpěvu, malování a dramatické výchově.
      
       Viktorka - Viktorie Terezie Židová, skutečná postava. *9.6.1792 Červená Hora č.d. 4., +17.10.1868 v domě č. 8. Otec Antonín Žid (Židek, Zítek, Zítko), matka Anna roz. Lelková ze Třtice. Viktorka chodila do školy ve Slatině nad Úpou. Po ukončení docházky šla se starší sestrou Marií do služby na Žernově k sedlákovi Antonínu Šimkovi, č.d.20. Dům kolem roku 1850 koupil Josef Čapek, děda Karla, Josefa a Heleny Čapkových. Později odešly obě sestry do služby k sedlákovi do Olešnice, kde se Marie za něho vdala.
       V roce 1812 (napoleonské války) byli na Žernově a okolí ubytováni vojáci. Na svatojanské pouti (24.6.) se setkala s vojákem, za kterým odešla do Josefova a čekala až ho pustí z vojny. Podle zápisu v kronice Červené Hory se toulala s vojskem po celém Hradeckém kraji. V té době byla v té době těhotná se sedlákem, u kterého sloužila, nebo s některým z jeho čeledínů. Po nějaké době se vrátila na Žernov a byla pomatená.
       Na splavu v Ratibořicích měla údajně utopit své dítě. Pokud by dítě utopila, byla by za vraždu oběšena. Narozené dítě pohodila v rokli, byla zatčena, ale po pár týdnech "propuštěna pro nedostatek rozumu".  Ve svých 42 letech porodila Viktorka druhé dítě a uvedla, že otec je neznámý. Podle zápisu v matrice Červené Hory jím byl syn Jan *14.8.1834, kterého Viktorce odebrali místní ženy. Jan krátce potom zemřel.
       V Ratibořicích ji potkávala i Božena Němcová. Viktorka si často zpívala písně, kde používala maďarská slova. Černý myslivec-voják, za kterým šla, byl pravděpodobně uherského původu. Ve svých 76 letech se toulala po lesích a útulek našla v jeskyni, kde umírala. Tam ji našel starosta Zliče Josef Kaněra, kterému les patřil. Pokud by zde Viktorka zemřela, obec by zaplatila pohřeb. Kaněra vzal vůz, sehnal pomocníky, Viktorku naložili a odvezli do Červené Hory, kam úředně patřila. Nezabil ji blesk v Babiččině údolí v Ratibořicích. Sešlou žebračku našli lidé mrtvou v lesní jeskyňce u Červené Hory. Byla pohřbena do společného hrobu chudých v Červeném Kostelci. Hřbitov byl později zrušen, ostatky uloženy do kostnice. Symbolický hrob Viktorky je na zahradě domu, kde bydlela Božena Němcová. Fiktivní podoba Viktorky je na rubu české 500korunové bankovky.

Černý myslivec, voják pěchotního pluku Polních myslivců. Název pluku byl podle toho, že tam byli přijímáni skuteční myslivci a lesníci, kteří ovládali zbraně a nemuseli podstoupit náročný střelecký výcvik.

Míla, skutečná postava. Jakub Míl ze Žernova, hajný na Rýzmburku.

Tomeš, skutečná postava. Václav Tomek, spolužák a kamarád Jakuba Míla.

Kristla, skutečná postava. Děvče z hospody Kristýna Celbová (*1815-1893 Náchod), v roce 1836 provdaná za učitele Václava Nemastu (Omastu, Mastu). Otec Dominik Celba, majitel hostince v Ratibořicích. Kristla jako první řekla Aloisi Jiráskovi, že Hortensie byla Ludvika (Luisa) Seignoretová.

Beyer, skutečná postava. Myslivec v Horním Maršově. Měl syna Orlíka (Orel).

Pan myslivec, vymyšlená postava podle myslivce Jana Sedláčka ze zámecké myslivny u bažantnice.

Pan otec, skutečná postava. Mlynář Antonín Luder/Ruder, který v roce 1797 postavil Staré bělidlo.

Mančinka, skutečná postava. Marie Ruderová (*1815) byla vnučkou mlynáře Antonína Ludera/Rudera. V "Babičce" vystupuje jako jeho dcera.

Kudrna, skutečná postava. V Babičce je poklasným, ve skutečnosti byl ovčákem.

Talián, skutečná postava. Jmenoval se Piccolo (Malý). Komorník paní kněžny.

Kohoutek, skutečná postava. Ponocný Václav Kapoun byl v letech 1826-1875 v panské službě jako kastelán v Ratibořicích. Jeho dcera Františka byla matkou Karla Pleskače, řídícího učitele na Náchodsku.

Josef II. *13.3.1741 Vídeň, +20.2.1790 Vídeň. Král český, markrabě moravský, císař římský v letech 1765-1790. Do budoucího Josefova občas zajížděl, ale nikdy nedaroval tolar Magdaleně Novotné. Historku o tolaru od Josfa II. si Božena Němcová vymyslela.

Devět křížů ve Rtyňském lese. Ve skutečnosti zde byl jeden kříž s nápisem: zde jich devět v Pánu zesnulo.

 

---------------------------------------------------------------

Josef Leopold Zvonař, *22.1.1824 Kublov u Berouna, +23.11.1865 Praha. Jeho otec František byl zednický tovaryš. Matka Magdalena rozená Prokšová.
       Josef měl od dětství zálibu v hudbě a hrál na několik nástrojů. Učitel František Klier ho vzal do školního sboru, který zpíval v kostele. Farář Josef Dmych ho učil tři roky na klavír a pak mu pomohl na studia u piaristů v Berouně. Po maturitě odešel v roce 1841 na učitelský kurs. Za rok se přihlásil na varhanickou školu.  
       Ředitel školy František Karel Pitsch mu v roce 1844 nabídl místo asistenta a učitele zpěvu. V roce 1858 se po smrti F.K.Pitsche stal na půl roku ředitelem varhanické školy. V roce 1863 se stal regenschorim (ředitelem kůru) u Svaté Trojice (Nejsvětější Trojice) na Novém Městě pražském.
       Redaktor a spisovatel. S Juliem Grégrem založil Národní listy v roce 1881 a byl spoluautorem Riegrova Slovníku naučného. S Miroslavem Tyršem byl zakladatelem Sokola, Umělecké besedy a v roce 1861 pěveckého sboru Hlahol. Současník Bedřicha Smetany, který se narodil 2.3.1824.
       Vytvořil 200 hudebních děl: tři mše, sonáty, dvě opery. Většina jeho prací je dnes neznámá. Největším dílem je opera Záboj, kterou složil na libreto Aloise Vojtěcha Šmilovského v letech 1859-1862, druhou operou je Lesní kaple z roku 1860. 
       J.L.Zvonař složil v roce 1852 hudbu k národní písni Vlastenecké hory, dnes známá pod názvem Čechy krásné, Čechy mé, o které se uvažovalo jako o možné národní hymně. Text napsal Václav Jaromír Picek (*13.11.1812 Svijanský Újezd u Liberce, +26.11.1869 Benátky nad Jizerou).
       Zvonař zemřel na tuberkulózu a byl pohřben v Kublově u kostela sv. Jana Křtitele na vrchu Velíz. 

Čechy krásné, Čechy mé, duše má se s touhou pne.
Kde ty vaše hory jsou, zasnoubeny s oblohou.

S oblohou a nebesy, kde přemýšlí na plesy,
anděl světlem oděný, k slávě Páně stvořený.

Pán ten stvořil také vás, slavné Čechy, vlasti krás.
Anděla vám z nebe dal, váš by národ k zpěvu zval.

A ten národ pěje rád, v žalmech však i touhu znát,
by ten anděl chránil Čech, do skonání věků všech.

Proto krásné Čechy mé, duše má se stouhou pne,
kde ty vaše hory jsou zasnoubeny s oblouhou.

 

Velká pardubická od roku 1874. Závody na koních na dostihovém závopdišti v Pardubicích. V roce 1836 Octavian hrabě Kinský uspořádal na svém zámku v Chlumci nad Cidlinou parforsní hony (fr. par force de chiens = silou psů), které poznal v Anglii. V roce 1837 uspořádal v Pardubicích tyto hony plukovník František kníže Liechtenstein, který velel husarům ruského cara Mikuláše. V roce 1836 byl uspořádán závod s koňmi v Liverpoolu, podle kterého vznikl závod v Pardubicích. Velká pardubická se uskutečnila 5.11.1874.

Josef František Smetana *11.3.1801 Svinišťany u České Skalice,  +18.2.1861 Plzeň. Bratranec Bedřicha Smetany. Studoval v Hradci Králové a v Praze. V roce 1823 vstoupil do řádu premonstrátů a v roce 1826 vysvěcen na kněze. Stal se profesorem na gymnáziu v Plzni. Byl vlasteneckým knězem.

Bedřich Smetana *2.3.1824 Litomyšl, +12.5.1884 Praha (v české matrice křtu zapsán Frydrych). Jeho otec František (*26.10.1777 Sadová u Hradce Králové, +12.6.1857 Nové Město nad Metují) byl zámožný sládek a bednář. Matka Barbora rozená Linková (psaná Lynková, *1791 Miletín, +12.11.1864 Mladá Boleslav, 3. manželka). Bedřich byl 11. dítě a 1. syn svého otce, po něm měli Smetanovi dalších 7 dětí.
       Rodiče Bedřicha měli svatbu v kostele Narození Panny Marie v Hořicích. V roce 1823 se přestěhovali do Litomyšle, kde otec dostal lépe placené místo sládka. V roce 1831 se stěhovali do Jindřichova Hradce, 1835 do Růžkových Lhotic.
       Oba rodiče měli rádi hudbu. Maminčin děd Jiří Ignác Linek byl hudební skladatel. František Smetana svého syna Bedřicha učil hrát v jeho 4 letech na housle a na klavír.
       Bedřich se srodiči často stěhoval a tak studoval na různých gymnáziích: Jindřichův Hradec, Jihlava, Německý (Havlíčkův) Brod. Studium zanedbával a v Praze přestal gymnázium navštěvovat úplně. Ujal se ho starší (o 23 let) bratranec Josef František Smetana OPraem. (premonstrát), profesor na plzeňském gymnáziu. V roce 1844 dostal místo učitele hudby v rodině u hraběte Leopolda Thuna a začal studovat hudbu u profesora Josefa Prokše. Studium ukončil v roce 1847 a skončil i s výukou u Thunů, ale vyučoval v dalších šlechtických rodinách. V roce 1848 dal žádost Zemskému guberniu o dovolení otevřít hudební ústav (klavírní školu) na Staroměstském náměstí.
     V roce 1849 se oženil s Kateřinou Otýlií Kolářovou (* 5.3.1827, + 19.4.1859), s kterou měl 4 dcery: Gabriela, Bedřiška, Kateřina a Žofie. Dcera Bedřiška v roce 1855 zemřela a po ní zemřela Kateřina a Gabriela. Smetanovi se rozhodli odejít z Čech, když Bedřich Smetana dostal nabídku učitele a dirigenta v Goteborgu ve Švédsku, kam odjeli 11.10.1856. Jeho žena zde onemocněla tuberkulózou a na zpáteční cestě domů zemřela v Drážďanech. V Čechách se seznámil s Bettinou (Barborou) Ferdinandiovou (* 10.11.1840, + 14.12.1908), kterou si vzal za manželku. Měli dvě dcery: Zdeňku (1861) a Boženu (1863). Opět odjel do Švédska, odkud se vrátil v roce 1860.
       V roce 1866 se stal kapelníkem opery Prozatímního divadla. Napsal operu Braniboři v Čechách, Prodaná nevěsta, Libuše a Dvě vdovy. V roce 1874 Bedřich Smetana ohluchl. Od divadla dostal penzi 1200 zlatých ročně, v roce 1883 mu bylo přidáno 300 zlatých. Musel skončit v divadle, ale dále skládal.
       Po ohluchnutí napsal symfonickou báseň Má vlast. Jedna z básní je Vltava z roku 1874. Její melodii převzal skladatel při svém pobytu ve Švédsku z jedné švédské lidové písně, která pocházela z italské renesanční písně "La Mantovana" a zní v české lidové písničce "Kočka leze dírou, pes oknem" (v moll). V některých pramenech je melodie Vltavy od Bedřicha Smetany uvedena jako melodie moldavská. To nesouvisí se státem Moldávie, ale s německým názvem pro Vltavu - Moldau. Na melodii symfonické básně Vltavy složil Samuel Cohen izraelskou hymnu "Ha Tikwah (Hadigma)" = Naděje (1948). Za nadvlády Britů byla izraelská hymna zakázana. Rozhlas hrál místo státní hymny Izraele skladbu Vltava. Oficiálně byla přijata za státní hymnu Izraele v roce 2004.
       V roce 1876 se s rodinou odstěhoval k dceři Žofii Schwarzové a jejímu muži do myslivny v Jabkenicích. Složil dvě smyčcová kvarteta, dvě řady Českých tanců, Píseň na moři, Věno a Modlitba. Dále složil tři opery: Hubička, Tajemství a Čertova stěna. Velkou poctou pro Bedřicha Smetanu bylo uvedení opery Libuše při slavnostním otevření Národního divadla 11. 6.1881 i po požáru na druhém otevření Národního divadla 18.11.1883. Od dubna 1883 skládal operu Vilola, kterou nedokončil.
       Jeho stav se zhoršoval a dostával záchvaty zuřivosti. Musel být 22.4.1884 převezen do ústavu choromyslných v Kateřinské ulici (bývalý klášter augustiniánek a kostel sv. Kateřiny z roku 1355 u Karlova náměstí). Bedřich Smetana zemřel 12.května 1884 a byl pohřben v Praze na Vyšehradě.

Miroslav Tyrš *17.9.1832 Děčín, +8.8.1884 Oetz v Tyrolsku (Rakousko), původním jménem Friedrich Emmanuel Tiersch. Historik, dějepisec, zakladatel Sokola. Pohřben na Olšanech v Praze (V-8-164).

František Serafínský Satora *28.9.1826 Traplice u Uherského Hradiště, +16.2.1885 Velehrad. Otec Ignác byl kovářem. František vystudoval gymnázium na Slovensku a teologii v Olomouci a v Brně. V roce 1853 byl vysvěcen na kněze. Stal se kaplanem v Mutěnicích, 1855-1865 v Čejkovicích, kde mu ministroval Tomáš Jan Masaryk (1918-1935 prezident ČSR). Kaplan Satora mu půjčoval knihy, učil ho francouzsky a latinsky. Podporoval Masaryka finančně i na studiích v Hustopečích, v Brně a ve Vídni.
       V Čejkovicích začala oblíbenost "nejlepšího kaplana" upadat, když v roce 1860 vzbudil veřejné pohoršení. Bylo zjištěno, že s paní učitelovou Mráčkovou čeká dítě. Při jedné mši vyslovil veřejné pokání, že i kněz je jen člověk a lidé by se neměli řídit tím, co dělá.
       Roku 1867 byl Satora přeložen do Hovoran. V letech 1870-1877 působil v Horních Bojanovicích, kde ve školním roce 1876-1877 vyučoval na zdejší škole, protože zde nebyl učitel. V Horních Bojanovicích ho navštěvoval Tomáš Jan Masaryk, který studoval v Brně a bydlel v Kloboukách u Brna. Pro své české vlastenectví nebyl oblíben u brněnského biskupa Antonína Arnošta hraběte Schaffgotsche (*1804, bp. 1842-1870), ani u jeho nástupce bispkupa Karla Nöttiga (*1806, bp.1871-1882).
       Poslední kaplanské místo P. Františka Satory byla farnost Uherčice. Odtud odešel do předčasného důchodu. Bydlel u rodiny Kováříkovy na Velehradě v domě č.3. Své starosti začal utápět v alkoholu. Byl pohřben do rodinného hrobu Kováříkových.

Luděk Alois Marold * 7. 8.1865 Praha, + 1.12.1898 Praha. Jeho otec byl Antonín Paduánský Květkovič z Chorvatska, nadporučík rakouské armády. Matka Aloisie (+1875).
       Jeho otec zemřel údajně v prusko-rakouské válce na Chlumu u Hradce Králové, ale není to pravda. Luděk zjistil v roce 1886, že jeho otec žije v Praze, ale nechtěl platit na svého syna. Luděk se ho sám za to zřekl. Matka mu zemřela v jeho 10 letech na tuberkolózu (souchotě). Postarala se o něho teta Josefa, která byla svobodná. S jeho maminkou byla dvojče. Teta měla po svém otci Janovi, válečném vysloužilci, trafiku. V jejich rodině byli ve čtyřech generacích vojáci, proto ho teta v 16 letech přihlásila na akademii pro kadety. Tam nebyl pro nemoc přijat. Přihlásil se na Akademii výtvarných umění v Praze. Za rok šel studovat do Mnichova.
       V 19 letech byl uznávaným ilustrátorem a pracoval technikami kvaše a akvarelu. Ve 22 letech onemocněl revmatickou horečkou a v roce 1887 se vrátil do Prahy a jeho učitelem se stal Maximilán Pirner (Pyrner, Tyrner, 1854-1924). Namaloval několik obrazů, mezi nimi obraz "Vaječný trh v Praze", který koupilo Ministerstvo vyučování a darovalo ho Spolku pro výtvarné umění. Za tento obraz dostal stipedium a odjel v roce 1889 do Paříže, kde poznal Vojtěcha Hynaise. V Paříži poznal Zdeňku Makovskou a 7.3.1891 se vzali. Spolu měli syna Luďka.
       Žili střídavě v Paříži a v Praze. Ilustroval knihy a na výstavě v Mnichově dostal v roce 1892 Zlatou medaili. V roce 1897 se rodina usadila trvale v Praze, kde získal po Vojtěchu Hynaisovi ateliér. Jeho nejznámější a největší dílo "Maroldovo panorama bitvy u Lipan" je 11 metrů vysoký a 95 metrů široký obraz. Dílo namaloval za 130 dní a bylo určeno pro výstavu architektury a inženýrství v roce 1898. Luděk Marold zemřel v domě zvaném na Zvonařce číslo 65 na Královských Vinohradech v Praze.

Antonín Dvořák (Antonín rytíř Dvořák) *8.9.1841 Nelahozeves, +1.5.1904 Praha, český hudební skladatel. Studoval varhanickou školu a od roku 1862 hrál na violu v orchestru Prozatímního divadla. Pod vedením Bedřicha Smetany hrál v letech 1866 - 1871. Přivydělával si dáváním hodin na klavír a tím se seznámil se svojí budoucí ženou Annou Čermákovou. Měli 9 dětí.
       Celkem složil 120 děl, mezi nimi 9 symfonií, instrumentální skladby a 10 oper: Rusalka, Jakobín, Čert a Káča a další.
       Císař František Josef I. ho při příležitosti 60. narozenin v roce 1901 povýšil do šlechtického (rytířského) stavu a jmenoval ho členem Panské sněmovny. Spolu s ním byl povýšen do panského stavu i Jaroslav Vrchlický. Antonín Dvořák zemřel na mozkovou mrtvici. Pohřben na Vyšehradě.

Anna Holinová, odmítnutá nevěsta Jana Nerudy. Zemřela 19 let po Janu Nerudovi v roce 1910.

Jára Cimrman *1853/1859 Vídeň, +1914/1918. Fiktivní postava českých dějin. Pobýval v neexistující obci Liptákov u Tanvaldu, údajně zemřel na tzv. Husí cestě u obce Skalka u Kokořína.
    23.12.1966 se objevila první zpráva o Cimrmanovi v Československém rozhlase Praha v rozhlasové Vinárně u Pavouka. Zprávu o nálezu pozůstalosti neznámého českého génia Járy Cimrmana uvedli Jiří Šebánek (8.2.1930-4.4.2007, scénář Bob a Bobek, A je to-Pat a Mat) a Zdeněk Svěrák (*28.3.1936). O životě a díle tohoho českého génia "Můžeme o tom diskutovat, můžeme o tom vést spory, můžeme s tím i nesouhlasit, ale to je všechno, co se proti tomu dá dělat."
    V Příchovicích u Tanvaldu bylo 8.6.2013 otevřeno muzeum Járy Cimrmana a 18.7.2013 byla zpřístupněna rozhledna Maják, do které se vstupuje z muzea.
    Jedním ze zakládajících členů Divadla Jára Cimrmana byl herec a hlasatel rozhlasu Oldřich Unger (*13.1.1934 Praha, +16.7.2015 Santa Ana, Kalifornie v USA). Založil rozhlasový vědecký magazín Meteor. V roce 1979 emigroval do USA.

Letní čas 30.4.1916 v Rakousku-Uhersku a v Německu.

Josef Mathauser *2.7.1846 Staňkov u Domažlic, +10.1.1917 Praha. Český malíř dějinných a církevních obrazů. Svými obrazy křížové cesty vyzdobil v roce 1887 kostel Nanebevzetí Panny Marie v Mariánských Lázních, nebo na Svaté hoře v Příbrami. Pohřben na Vinohradském hřbitově v Praze.