Česká historie
Pravěk
Dějiny prvního osídlení člověkem na našem území se datují od nejstaršího paleolitu (řecky πάλαιος λίθος = palaios lithos = starý kámen) = starší doba kamenná.
Starší doba kamenná se dělí na paleolit: nejstarší 4 - 1 000 000, starý 1 milion - 300 000, střední 300 000 - 40 000, mladý 40 000 - 10 000, pozdní 10 000 - 8 000 př. Kr. (před Kristem).
Vědci, historici a badatelé západní Evropy se (falešně a mylně) obávají používat označení datace před Kristem a po Kristu (př. Kr., po Kr.), dohodli se v roce 2000 na mezinárodní úrovni o používání anglického termínu Before Presence - před současností (B.P.).
Datace v anglickém termínu: Paleolit nejstarší 2 500 000 - 600 000, starý 600 000 - 250 000, střední 250 000 - 40 000, mladý 40 000 - 10 000, pozdní 10 000 - 8 000 B.P.
Člověk rodu Homo se na našem území vyskytoval v nejstarším paleolitu 2,5 milionu let př. Kr. (750000 B.P.). Nálezy jeho existence jsou ve středních Čechách a na Moravě. Člověk zručný - Homo habilis používal nástroje a jeho hlavní způsob obživy spočíval v lovu a ve sběru plodin. V Evropě bylo velmi chladné podnebí a tuto dobu nazýváme doba ledová. Ve středním paleolitu zde pobýval Homo erectus - člověk vzpřímený a Homo sapiens neanderthalensis (neadrtálci). Jejich stopy jsou hlavně v Předmostí u Přerova. V mladém paleolitu se vyskytl Homo sapiens sapiens - člověk moudrý dnešního typu. Tento člověk vyráběl různé výrobky a umělecké předměty, které používal k obřadům.
V období 29 000-25 000 př. Kr. byla zhotovena hliněná soška Věstonické Venuše. Sošku vysokou 11,5 cm nalezli 13.7.1925 u Dolních Věstonic spolupracovníci profesora Karla Absolona (1877-1960). V roce 2004 byla zkoumána odborníky ve Fakultní nemocnici u sv. Anny v Brně. Na další zkoumání byla 17.8.2016 pod ochranou speciální policejní jednotky převezena z Moravského zemského muzea do laboratoří Speciálního technologického centra, kde byla zkoumána mikrotomografem (rentgenem).
Mezolit (řec. μεσος λιθος = mesos lithos = střední kámen) = střední doba kamenná. Člověk začíná se zemědělstvím. 9600-5500 př. Kr.
Neolit (řec. νέος λιθος = neos lithos = nový kámen) = nová doba kamenná. Zemědělství je hlavním zdrojem obživy. 6000-4000 let př. Kr.
Eneolit (lat. aeneus - měděný), chalkolit (řec. chalkos lithos = měděný kámen) = doba měděná. 4500-2200 př. Kr.
Doba bronzová 2300-800 př. Kr.
Doba železná 800 př. Kr.-1. století po Kr. Dělí se na: starší dobu železnou zvanou doba halštatská (800-400 př. Kr.), podle místa Hallstatt v Horním Rakousku. Mladší doba železná zvaná doba laténská, podle La Téne ve Švýcarsku.
V této době se na našem území objevují Keltové, kteří přišli z východu. Nejznámější je kmen Bójů, který dal našemu území název Boemia - Bohemia = Čechy. Bójóvé si stavěli oppida, sídla opevněná dřevěnými palisádami.
Starověk
V letech 50 př. Kr.-380 po Kr. je období, které na našem území označujeme jako doba římská. Žily zde germánské kmeny Markomani a Kvádové.
Olomouc. V roce 2001 zde byl nalezen římský tábor z let 178-180. Římané zde založili provincii Markomania, nazvanou podle Marka Aurelia.
Slované
Slované, Sloveni, Slovieni
Jazyková skupina Indoevropanů, největší etnická skupina v Evropě (2. Germáni a 3. románské národy). Ti obývají polovinu Evropy: střední, jihovýchodní a východní Evropu. Používali vlastní jazyk - Praslovanštinu (od 2. tisíciletí př. Kr.). Název Slované odkazuje na jejich duchovní vyspělost a zbožnost v původním pohanském náboženství. Slované: ctitelé svatého Slova, lidé Slova. Zbožnost zůstala našim předkům i po přijetí křesťanství a stali se vyznavači Božího Slova, kterým je Ježíš Kristus.
První zmínky o Slovanech pocházejí ze 4. století od římského historika Jordana, který píše o kmeni Sclavenů-Venetů, který bydlí mezi Dněprem a Dunajem. V 6. století se začali stěhovat ze své pravlasti z východní části Evropy. Protože Sclaveni se v římské říši stávali otroky, byli takto označováni: Sclavus = otrok.
Během doby se Slované rozdělili na jednotlivé národy, ke kterým patřily kmeny Pobaltských a Polabských Slovanů: Obodrité (Drevané) a Lutici (Veleti, Stodorané). V současnosti jsou tito Slované: Západní: Češi, Slováci, Poláci, Lužičtí Srbové. Východní: Rusové, Bělorusové, Ukrajinci. Jižní: Slovinci, Chorvati, Srbové, Černohorci, Makedonci, Bosňáci, Bulhaři. V těchto národech jsou ještě národnostní skupiny: Moravané, Slezané, Rusíni, Pomaci, Kašubové, Gorani, Goralé. Slovanské národy se staly křesťanské a dělí se na: katolíky římské (Češi, Moravané, Slezané, Slováci, Poláci, Lužičtí Srbové, Slovinci, Chorvati) a řecké (Slováci, Poláci, Ukrajinci, Černohorci), pravoslavné (Rusové, Bělorusové, Ukrajinci, Srbové, Černohorci, Makedonci, Bosňáci, Bulhaři) a protestantské křesťany (Češi, Slováci, Poláci, Slezané, Lužičtí Srbové). Část jižních Slovanů v době osmanské nadvlády přijala islám (Bosňáci, Pomaci, Gorani, Torbešové).
Příchod Slovanů
4.-5. století
O příchodu kmene Čechů neexistují písemné doklady. Nejstarší zápis je z roku 1125 v Kosmově kronice: "Čechové si stavěli sídla mezi Ohří a Vltavou v okolí hory Říp." Historici a archeologové odhadují, že Slované přišli k Řípu okolo roku 530 z východního Polska přes severní Moravu a Českomoravskou vrchovinu do Polabí. Druhá vlna Slovanů přišla na začátku 7. století z Karpatské kotliny přes jižní Moravu.
Původní Slované měli rusé vlasy, hnědorezavé.
Ze začátku 7. století existují informace o Sámově říši. V té době už v Čechách, na Moravě a v okolních zemích žili Slované. Na území dnešního Maďarska se usadily kočovné turkotatarské kmeny Avarů. Slované na území Čech a Moravy byli Avarům podřízeni. Objevuje se záhadný Sámo ze senonského kraje (Sens u Paříže), z kmene keltských Senonů. Francký kupec Samuel Mohučský, který sjednotil západní Slovany. Okolo roku 623 porazil Avary a založil kmenovou říši Slovanů. Její centrum bylo pravděpodobně na jižní Moravě. V roce 631 v bitvě u Wogatisburku Sámo porazil merovejského krále Dagoberta I., který vedl Franky. Po vítězné bitvě se k Sámově říši přidal se svým kmenem srbský (lužický) vévoda Dervan (Djervan). Umístění hradiště Wogatisburgu je obtížné. Odborníci bájný Wogastiburg umísťují na území Německa, Rakouska, Čech a Slovenska. V Čechách se uvádí jeho existence na kopci Úhošť u Kadaně nebo Rubín u Podbořan v severních Čechách. Rubín je nejpravděpodobnější lokalita, kde stálo hradiště Wogatisburg.
Ve slovenském dějepise (1993) je uvedeno, že Sámova říše byla prvním slovenským státem s centrem v Bratislavě nebo v Nitře. Sámo měl s dvanácti manželkami 22 synů a 15 dcer. Po jeho smrti v roce 658/9 se říše rozpadla.
Výzkumem genů se podařilo objasnit, že původ moderních Čechů je 34 % mužů „Slovanů“ (haploskupina R1a). Tu mají východoevropané a nachází se i v Indii. 36 % Čechů má západoevropskou skupinu R1b. Tuto skupinu mají v Anglii, Španělsku nebo Francii.
U žen byla výzkoumána mitochondriální DNA (mDNA). Ta se dědí po mateřské linii. Mateřská mDNA je stejná u současných českých žen. Měly ji jejich matky, jejich babičky a další matky proti času. Každá dívka předá mDNA v budoucnu svým potomkům. U mužů linie mDNA končí. Jejich děti budou mít mDNA stejnou jako jejich matka. Většina Evropanů, i my, má geny z dob lovců mamutů.
Stěhování národů byl pohyb většinou mužů. Část žen neodešla z domu, další zemřely po cestě. Po boji s vetřelci domorodí muži padli, ženy se staly družkami vítězů. Proto ženské a mužské rodové linie ukazují někdy něco jiného. Jako Češi máme se západními Evropany genetickou zvláštnost: mutaci, která způsobuje vážnou nemoc cystickou fibrózu. Tato mutace se nalézá v Rakousku a v keltských oblastech: Walesu, Skotsku, Irsku a Bretani. Máme i geny starých Keltů, Slovanů i Germánů.
Moravská říše
Vyhnáním knížete Pribiny z Nitry a spojením Moravského s Nitranským knížectvím (královstvím) vznikl útvar zvaný Regnum Maravorum, který se rozkládal od Lužice až po Rumunsko. Název Velká Morava vznikl v roce 950 v díle byzantského císaře Konstantina VII. Porfyrogennata De administrando imperio (O spravování říše), kde použil název "hé Megalé Moravia" (Velká Morava). Moravská říše zanikla vpádem a drancováním Uhrů v letech 905-907. Boje se odehrávaly v okolí Nitry. Zahynul při nich poslední vládce Moravské říše kníže Mojmír II.
Mýtická doba
Nejstarší zápis o příchodu kmene Čechů je v Kosmově kronice z roku 1125: Čechové si stavěli sídla mezi Ohří a Vltavou v okolí hory Říp. Kniha je psaná latinsky, praotec Čech se jmenuje Boemus a země nazvaná jeho jménem Bohemia. Další popis je v Dalimilově kronice z roku 1310, kde je napsáno, že Čechové přišli z Charvátska (dnešní Chorvatsko), protože se tam jejich kníže jménem Čech dopustil vraždy. V Dalimilově kronice praotec Čech vystoupil na horu Říp a oznámil svému kmeni, že našel zaslíbenou zemi. Podle Dalimilovy kroniky napsal Alois Jirásek Staré pověsti české: "Z Charvátské země u řeky Visly se vydal se svým kmenem na cestu na západ kníže, vévoda, vojvoda Čech až došel k hoře, která se nazývá Říp. Druhý den po příchodu vyšel s několika druhy časně ráno na vrchol hory."
Podle legendy přišli Slované do opuštěné země. V době jejich příchodu zde v Čechách a na Moravě žili germánské kmeny. Osídlení nebylo husté a noví obyvatelé nebyli vojensky napadeni.
Lucká válka u Levého Hradce proti Lučanům. Podle legendy v této bitvě bojoval za knížete Neklana jeho dvojník Čestmír - Tyra. V této bitvě bojovalo 20.000 bojovníků. Tento počet byla desetina celých Čech. Češi zvítězili i když byl Čestmír zabit. V boji zemřel i vůdce Lučanů Vlastislav a jeho syna Zbyslava vychovával kníže Neklan. Ten mu přidělil Durynka, který sloužil Vlastislavovi. Durynk Zbyslava zabil, protože si myslel, že se zavděčí knížeti Neklanovi. Kníže Neklan mu dal na vybranou: probodnutí mečem, nebo oběšení. Durynk se oběsil.
Středověk
Budeč u Kladna, původně zde bylo osídlení už v době bronzové. V 9. století dal kníže Bořivoj postavit hradiště. V letech 895 - 905 dal kníže Spytihněv postavit kostel sv. Petra (od 16. století sv. Petra a Pavla). Rotunda je nejstarší církevní stavbou na našem území. Na Budči se v latinské škole vzdělával i svatý Václav pod vedením kněze Učena. V 11. století hradiště zaniklo. Další slovanská škola byla na přemyslovském hradišti Vyšehradě.
V 19. století mělo být na Budči založeno národní pohřebiště, které bylo v roce 1869 založeno na Vyšehradě.
Houska, podle legendy vznikl v 9. století, kdy kníže Pšovanů Slavibor, otec sv. Ludmily, měl syna jménem Housek. Otec dal pro něho na vysoké skále postavit hrad a nazval ho po synovi: Hrad Houskův. Název se postupně změnil na hrad Houska. Hradní kaple je podle legendy postavena nad průrvou, o které lidé tvrdili, že je to brána do pekla (Tajemný hlas minulosti Jiří F. Musil, 2002).
Ve skutečnosti hrad pochází ze 13. století, v 16, století přestavěn na zámek. Zámek několikrát navštívil i básník Karel Hynek Mácha.
Plzeň, první zmínka je roku 976, kdy u hradiště Starý Plzenec kníže Boleslav II. porazil vojsko Oty II. (955-983). Další zmínka je z roku 1295 z doby Václava II., který udělil městská práva a pečeť.
Původním znakem města byl erb stříbrné chrtice na červeném poli, který si dali Plzeňané jako symbol věrnosti českému králi v roce 1433 v době husitských válek. Psice - chrtice = věrnost, v barvách Českého království. V roce 1434 přidal císař a král Zikmund do znaku drabaře - dvouhrbého velblouda, kterého vzali husitům obyvatelé města. Tohoto velblouda dostal Jan Čapek ze Sán a sirotci od polského krále Vladislava II. Jagella. Později se stal velbloud darem pro německé město Norimberk.
V roce 1466 udělil papež Pavel II. Plzni za věrnost církvi a říši proti Jiřímu z Poděbrad stříbrné pole se zlatými klíči a zlaté pole s rytířem, který drží polovinu říšského černého orla. Ke konci 15. století si městská rada podle městské pečeti udělila do znaku srdeční červený štítek s městskou bránou a dvěma věžemi. V otevřené bráně stojí postava krále Václava II. s mečem. Nad bránou stojí panna v bílém oblečení. V levé ruce drží prapor se svatováclavskou orlicí, v pravé má prapor s českým lvem.
V roce 1578 udělil papež Řehoř XIII. za věrnost církvi štítonoše - anděla a nad znak tři zelené vrcholy se zlatým nápisem: IN HOC SIGNO VINCES (v tomto znamení zvítězíš). Nad trojvrším je zlatý kříž. Vedle trojvrší jsou dvě helmy, na levé straně je palcát (vojevůdcovská hůl), na pravé straně halapartna.
Paladium české země je kovový reliéf Panny Marie s Ježíškem. Jeho rozměry 14 x 20 cm. Legendární vznik 9. století. Pravděpodobný vznik v letech 1430. Paladium je v kostele Nanebevzetí Panny Marie ve Staré Boleslavi. Paladium = ochranný obraz, štít nad Českou zemí. Palladium (panenka) = zdrobnělina od Pallas-Panna. V řecké Tróji byla ve 13. století př. Kr. uctívána socha pohanské bohyně Pallas Athény, která se stala Palladiem Tróji.
Podle legendy obraz Panny Marie s Ježíškem dostala kněžna sv. Ludmila od moravského arcibiskupa sv. Metoděje jako křestní dárek. Sv. Ludmila přinesla před křtem všechny kovové sošky pohanských bůžků a sv. Metoděj z nich dal odlít nádoby k bohoslužbě a obrázek Panny Marie.
Po smrti sv. Ludmily zdědil obrázek sv. Václav, který ho nosil stále u sebe. Po Václavově vraždě ve Staré Boleslavi vzal obrázek jeho sluha bl. Podiven a utíkal s ním pryč. Václavovi vrazi začali Podivena pronásledovat, ale než ho dostihli, Podiven zahrabal obrázek do země. Na okraji lesa byl dostižen a oběšen (v Boleslavské ulici na tomto místě stojí kaple).
Obrázek byl ukryt v zemi, přesto je v některých legendách zápis o úctě k Paladiu sv. Vojtěcha a sv. Prokopa.
25.3. (svátek Zvěstování Páně) 1160 oral na svém poli ve Staré Boleslavi jeden rolník. Při zarytí pluhu vyryl na povrch kovový obrázek. Vzal ho domů, ale obraz přes noc zmizel. Rolník se vydal na pole, kde uviděl ležet obrázek. Opět ho vzal domů a obraz byl druhý den znovu na poli. Zkusil to ještě dva dny a když se vše opakovalo, donesl obrázek kněžím kanovníkům kostela sv. Václava. Druhý den obrázek zmizel ze zamčeného kostela a ležel na poli, kde byl vyorán. Kanovníci dali na tom místě postavit kapli a obrázek v ní zavěsili. Stará Boleslav se stala českým nejstarším mariánským poutním místem.
V 15. století napadli husité Starou Boleslav a kostely vypálili. Reliéf Panny Marie se roztavil. Je možné, že ho vzali kanovníci, kteří před husity utekli do Žitavy. Po svém návratu kanovníci postavili kostel ve Staré Boleslavi a obrázek donesli zpět, nebo ho dali znovu odlít.
18.8.1609 byl obrázek prohlášen za Palladium země České = ochranným obrazem Čech. Název je z řeckého názvu bohyně Pallas Athény, která měla zajistit ochranu občanům Athén.
V letech 1613 - 1625 byl postaven barokní kostel Nanebevzetí Panny Marie a obrázek Paládia byl uložen v tomto chrámu.
Za Třicetileté války vpadli 14.2.1632 do Staré Boleslavi Sasové a ukradli Palladium. Odevzdali ho plukovníku Vavřinci Hoffkirkovi, který na Staroměstském náměstí přibil obrázek Paladia na pranýř. Díra po hřebu je na Paladiu zakrytá šperkem. Plukovník Hoffkirk odvezl Paladium do Lipska jako válečnou kořist. Po 6 letech dostal výkupné 100.000 zlatých. 12.9.1638 bylo Paladium doneseno do Staré Boleslavi arcibiskupem Arnoštem Harrachem. Přenesení se zúčastnil i císař Ferdinand III. Po návratu Palladia do Staré Boleslavi bylo zapsáno mnoho zázračných uzdravení.
Za rok vtrhli do Staré Boleslavi Švédové. Kapitulní děkan Bílek odvezl s Brigitou z Lobkovicz Paladium do Vídně císařovně Marii Anně Španělské. Ta dala Paladium ozdobit perlami, smaragdy a korunkou. V roce 1646 dala Paladium císařovna Marie Anna pražskému arcibiskupovi Arnoštovi z Harrachu. Arcibiskup uspořádal s Paladiem 19.8.1646 slavnostní procesí z katedrály sv. Víta v Praze do Staré Boleslavi. V roce 1648 bylo Paladium před Švédy opět odvezeno do Prahy a uloženo v katedrále sv. Víta. 26.7.1648 se Švédové zmocnili Hradčan a vyplenili i chrám sv. Víta, kde ukradli Paladium.
Brigita z Lobkovic se znala se švédským velitelem Karlem Gustavem. Šla za ním a vysvětlila mu, že by lépe jednal o míru, kdyby Paladium daroval nové císařovně Marii Leopoldině Tyrolské. Karel Gustav se dal přesvědčit a při jednání s císařem o míru ve Vídni předal císařovně Paladium. Císařovna zavěsila Paladium v kapli císařského paláce. Po válce vrátil císař Ferdinand III. Palladium do Staré Boleslavi. 8.9.1650 bylo Paladium přivezeno do Staré Boleslavi. Z Vídně do Prahy bylo Paladium vezeno i přes Jindřichův Hradec, kde Adam Michna z Otradovic složil píseň k Panně Marii. Před válkami v roce 1662 před Turky a v roce 1774 bylo Paladium ukryto v Praze. V roce 1778 bylo před pruskými vojsky odvezeno do Berouna. Po válce bylo opět odvezeno do Staré Boleslavi, kde přečkalo 160 let. V roce 1939 bylo Paladium před Němci ukryto a nahrazeno nerozeznatelnou kopií. 24.6.1945 bylo Palladium vystaveno na poděkování Panně Marii za ochranu naší země.
V roce 1950 ukradli Paladium ze Staré Boleslavi komunisté a uložili ho v trezoru banky. Obraz byl vrácen v roce 1968 a uložen na důstojné místo. Od roku 1970 je v chrámu Panny Marie vystavena pouze kopie.
28.9.2014 byly na reliéf Panny Marie a Ježíška umístěny nové korunky, které v Římě posvětil papež František.
8.7.2015 rozhodla vláda České republiky o vyhlášení Paladia za národní kulturní památku České země od 1.1.2016.
Tornádo v Praze se prohnalo 30.7.1119. Událost zapsal kronikář Kosmas: "Ve středu, když se den chýlil k večeru, prudký vichr, ba sám Satan v podobě víru, udeřil náhle na knížecí palác na hradě Vyšehradě a vyvrátil od základů velmi pevnou zeď na jižní straně. Náraz větru polámal trámy i s domem samým na kousky a rozházel je."
Miletín, první zmínka je z roku 1124, kdy se zde, u českého knížete Vladislava I., na své misijní cestě do Pomořan zastavil 29.-30.4.1124 bamberský biskup sv. Ota (1060-1139).
Na místě hradiště vznikl vodní hrad a v roce 1241 komenda Řádu Německých rytířů, která zanikla za husitských válek. V letech 1693-1701 byl na místě komendy postaven zámek.
O sv. Otovi napsal v letech 1140-1146 Mnich (Anonym) z Prüfeningu (u Řezna) Život biskupa Oty Bamberského. Dva mniši z kláštera sv. Michaela v Bamberku, oba biskupovi současníci mnich Ebbo a mnich Herbord napsali životopis sv. Oty. Mnich Ebbo Bambergensis (+1163) napsal 1151-1159 Život bamberského biskupa Oty. Mnich Herbord (1143-1168) napsal 1158-1159 Dialog o životě svatého Oty biskupa Bamberského, který zmiňuje návštěvu biskupa v Miletíně 29.-30.4.1124: "Přišel do Prahy, odtud přes Sadskou až k hradu knížete českého, Miletín zvanému, kde byl knížetem velkolepě přijat a obdarován" (Sadská-Miletín 80 km).
Codex Gigas = Obří kniha zvaná Ďáblova kronika nebo Ďáblova bible. Kniha váží 75 kg a má rozměry 92 x 51 x 22 cm. 16.9.2007-6.1.2008 byl zapůjčen na výstavu do Klementina v Praze. Kronika vznikla do roku 1229 v klášteře benediktinů v Podlažicích u Chrasti. Je největším středověkým rukopisem na světě. Knihu vytvořil mnich Liberius v letech 1209-1229.
K vytvoření knihy se vztahuje legenda o vzdělaném mnichovi z podlažického kláštera: Mnich zv. Liberius byl členem výpravy krále Přemysla Otakara I. v roce 1212 do Basileje, kde císař Fridrich II. (Bedřich) dal králi Zlatou bulu sicilskou. Liberius se v Basileji seznámil s tajemným mágem Michaelem Scottem, který se zabýval černou magií i uctíváním satana a Liberia do ní uvedl.
Po návratu z cesty Liberius provozoval v klášteře tuto magii. Jednoho večera to zjistil opat a chtěl dát Liberia zaživa zazdít. Aby se Liberius tomutu trestu vyhnul, slíbil opatovi, že napíše knihu se všemi vědomostmi světa. Na napsání měl pouze jednu jedinou noc. Viděl, že to nedokáže a tak o půlnoci upsal svou duši ďáblovi, který mu pomohl dílo dokončit. Biblické pasáže psal s velkým sebezapřením a odporem. Mnich Liberius nakreslil z vděčnosti jeho podobu do knihy. Podle toho obrázku dostal Codex svůj lidový název.
Původně měla 320 listů, později někdo 8 listů vyřízl. Na 310 pergamenových listů (620 stran) byla použita kůže asi ze 160 oslů.
Kniha obsahuje : Abeceda hebrejská, řecká a latinská, hlaholice a cyrilice (1 strana), Starý Zákon (233 stran), Dílo římského historika Josepha Flavia (Josef syn Matouše /Jusúf ben Matijahu/, hebr. יוסף בן מתתיה), Antiquitates Iudaicae (Židovské starožitnosti, 120) a Bello Iudaico (Židovská válka, 45), Spisy sv. Isidora Sevillského (76), Medica (práce lékaře Galéna, Hippokrata, Teofila, Filareta a Konstantina Afrického, 24), Nový Zákon (66), Penitenciál (Penitenciář, seznam modliteb uložených jako pokání za hříchy, 6), obraz nebeského Jeruzaléma (1), obraz dábla (1), Exorcismus (zaříkávání proti nemocem a zločinům, 7), Kosmova kronika česká (22), Necrologium (Nekrolog - seznam jmen významných osob, donátorů a mnichů kláštera v Podlažicích, 1), kalendarium (12), seznam českých svátků (1) a vysvětlivky kalendáře (4 strany).
Neobsahuje texty k vymítání ďábla (exorcismus). Vyříznuté listy obsahovaly Regule (řeholi, stanovy) řádu benediktinů kláštera v Podlažicích.
Zelený ďábel mezi dvěma sloupy je na straně 290.
V roce 1245 dali mniši Codex do zástavy cisterciákům v Sedlci u Kutné Hory. 1295 knihu koupil benediktinský opat Pavel Bavor z Nečtin do Břevnova, který připsal do knihy tato slova: "librvm pergrandem, qvi dici de septem mirabilibvs mvndi" (velkou knihu, která může být nazvána jedním ze sedmi divů světa). V letech 1420/1477-1593 se codex nacházel v opevněném klášteře v Broumově, odkud ho koupili Rožmberkové. Roku 1594 opat Martin II. z Pravdovic zv. Korýtko se přimluvil za darování knihy císaři Rudolfovi II. Císař Rudolf II. Codex uložil do svých sbírek na Pražském hradě. Roku 1648 byla švédskými vojsky vydrancována Praha a z Pražského hradu kroniku Codex gigas i s dalšími sbírkami Rudolfa II. ukradli Švédové v roce 1648 (za třicetileté války) a dovezli královně Kristině I. Švédské (1626-1689). Do roku 1877 byla kniha uložena v knihovně královského zámku ve Stockholmu. Od roku 1877 je Codex gigas (devils, švédsky Djävulbibeln), uložen v Královské knihovně ve Stockholmu. V Městském muzeu v Chrasti je vystavena kopie Codexu gigas.
Svatý Hostýn,735 m n.m. vysoký vrch pohoří Hostýnské vrchy. Mariánské poutní místo. Ve výšce 718 metrů stojí barokní chrám Nanebevzetí Panny Marie z let 1721-1748, rekonstruován 1841-1845.
Chrám byl postaven na místě středověké kaple Panny Marie Ochranitelky, která se stala od roku 1567 poutním místem. Podnět k tomu dala událost zapsaná u kronikáře Dalimila (1310) o porážce Tatarů u Olomouce a píseň Jaroslav z Rukopisu královédvorského (16. století) o vítězství křesťanů nad Tatary (Mongoly) v roce 1241: "Jesti tamo hora nevysoká, nevysoká, Hostajnóv jej imie. Mati Bozia divy tamo tvorsi." V roce 1665 tuto událost zapsal Bohuslav Balbín. Obyvatelé Moravy se před Tatary ukrývali na hoře Hostýn. Trpěli však nedostatkem vody a proto se modlili k Panně Marii (Matce Boží). Na její přímluvu zde vytryskl pramen vody a následně se spustila silná bouře, která Tatary donutila ustoupit. Socha Panny Marie s Ježíškem, který hází blesky na tatarský tábor a zapaluje jim stany. Blesky hází malý Ježíšek, nikoliv Panna Maria, která by byla označena jako bleskometná (fulminatrix).
Jaroslav je v písni vylíčen jako chrabrý muž a rozvážný vojevůdce (velebyster viehlas = bystrý rozumem), jarota mu plála ze žhavých zraků (trochu prchlivý ke hněvu). Jaroslav ze Šternberka (+1277) zvítězil nad Tatary a zahnal je z Moravy.
Socha byla 15.8.1912 korunována korunkami posvěcenými papežem sv. Piem X. V roce 1982 byl 265. papežem sv. Janem Pavlem II. chrámu udělen titul basilica minor.
Petr z Prahy, český kněz, pražský kanovník, kancléř Přemysla Otakara II., sekretář pražského biskupa Jana III. z Dražic, pronotář, probošt vyšehradský a kroměřížský, kanovník olomoucký a arcijáhen pražský. V roce 2014 byl v Bolseně nalezen zápis z roku 1675 o knězi Petrovi z Prahy, synovi pražského měšťana Volfganga a jeho manželky Sismondy.
V roce 1263 byl vyslán biskupem Janem III. do Říma s diplomatickým posláním. Cestou se zastavil v italské Bolseně, kde sloužil mši v kostele sv. Jiří a sv. Kristiny, na oltáři nad jejím hrobem v jeskyni. Kněz Petr před přijímáním zlomil hostii a z ní vytryskla krev. Snažil se ji zabalit do korporálu (ubrousek pod kalich), ale krev prosakovala. Petr i další přítomní byli velice překvapeni. Hostii a korporál donesl Petr do blízkého Orvieta, kde v té době pobýval papež Urban IV. Ve čtvrtek po svátku Nejsvětější Trojice 19.6.1264 byl korporál donesen k papeži Urbanu IV., který Petra vyslechl a poslal do Bolseny biskupa Jakuba, aby všechno vyšetřil.
Mezi prostými lidmi se rozšířila verze, že to byl kněz, který pochyboval o Ježíšově přítomnosti v Nejsvětější Svátosti a šel tuto záležitost projednat s papežem do Říma. Při sloužení mše se mu stal tento zázrak. Relikvie je vystavena v katedrále v Orvietu.
Ten čtvrtek roku 1264 se stal prvním svátkem Božího Těla (Corpus Domini). Papež vyzval orvietského teologa sv. Tomáše Akvinského, aby napsal modlitby k tomuto svátku. 11.8.1264 vydal papež bulu "Transiturus" (Ten, který vás předejde) a na počest Nejsvětější Svátosti zavedl pro celou římskokatolickou církev svátek Corpus Domini (Těla Páně). Podněty k tomuto svátku dávaly už dříve svými viděními dvě řeholnice sv. Juliána a Eva z Lutychu.
Událost namaloval v roce 1512 Raffael Sanzio v Heliodorově síni v komnatách papeže Mikuláše V. (*1397, pp 1447-1455). V době Raffaela byl papežem Julius II. a tvář Urbana IV. je skutečný portrét Julia II. (*1444, pp. 1503-1513).
Po bitvě na Moravském poli a zabití krále Přemysla Otakara II. 26.8.1278 se královský kancléř a kněz Petr ztrácí z českých dějin. Poslední zápis o něm je z roku 1289.
Záviš z Falkenštejna *1250, +24.8.1290 Hluboká nad Vltavou. Pocházel z rodu Vítkovců pánů z Krumlova. Otec Budivoj (+1272) z Krumlova, matka Perchta z Falkenštejna (Horní Rakousy). Záviš byl ženatý s manželkou neznámého jména, s kterou měl dceru (jméno se nedochovalo) provdanou za Hynka Krušinu (1260-1312) z Lichtenburka (Lichnice u Chrudimi).
Král Přemysl Otakar II. zakládal v jižních Čechách nová města a hrady, aby omezil moc Vítkovců, kteří to považovali za zásah na svém území. V roce 1276 vyplenili s příbuznými pány z Rýzmburka královské České Budějovice a Boreš z Rýzmburka obsadil některé královské hrady. V roce 1277 byl Boreš zajat a popraven. Záviš uprchl na Rakouska a v nepřítomnosti byl odsouzen ke stětí mečem.
Po bitvě na Moravském poli, kde 26.8.1278 padl český král Přemysl Otakar II., se Záviš vrátil do Čech. V roce 1280 se stal purkrabím v Opavě. Nedaleko od Opavy, v Hradci nad Moravicí, sídlila královna Kunhuta. Záviš se jí začal dvořit, v roce 1281 se tajně vzali a narodil se jim syn Jan zvaný Ješek. V roce 1283 se Záviš stal regentem a poručníkem mladého krále Václava II.
Po smrti královny Kunhuty Uherské (Haličské nebo Mačevské, * 1245 Kyjev, + 9. 9.1285 Praha) přišla v roce 1287 do Čech manželka krále Václava II. Guta Habsburská, která štvala krále proti Závišovi. Toho osočovala ze spiknutí proti králi. Závišův vliv se začal ztrácet. Po Kunhutině smrti odjel Záviš z Prahy. Královna Guta ho dala pronásledovat Haimanem (Hajman, Heinman, Heriman, Jindřich = Hynek Krušina II.) z Lichtenburka (Lichnice u Chrudimi). Hajman byl Závišův vnuk (syn jeho dcery a Hynka Krušiny I.). Na cestě našel Záviš azyl v klášteře v Opatovicích nad Labem (klášter zničen husity v roce 1421). Přes Moravu dojel do Uher, kde se znovu oženil a vzal si uherskou princeznu Alžbětu.
V roce 1289 chtěl pozvat krále Václava II. na křtiny syna a král ho dal zatknout. Aby se nestal bezvýznamným šlechticem, rozhodl se Záviš znovu se oženit. Jeho manželkou se stala princezna Alžběta Kumánka (1255-1326), sestra uherského krále Ladislava IV. Manželé se usídlili na hradě Svojanov. V roce 1289 přijel Záviš na Pražský hrad pozvat krále Václava II. na křtiny syna. Byl zajat a obviněn ze zrady na králi Václavovi a odsouzen ke ztrátě statků. Uvězněn v Bílé věži Pražského hradu. Vítkovci vyvolali vzpouru proti králi.
Na obranu krále vedl vojsko Václavův nevlastní bratr Mikuláš Opavský (1255-1318), syn Přemysla Otakara II. a Anežky (zv. Palceřík) z Kueringu.
Mikuláš pohrozil Vítkovcům Závišovou popravou a tím je nutil vydat jejich hrady. Hrad Hlubokou vlastnil Závišův bratr Vítek z Krumlova a odmítl hrad vydat. Mikuláš dal Záviše přivést a 24.8.1290 popravit flanderskou sekerou zvanou plkno. Zkomoleným přepisem vznikla legenda, že Záviš byl popraven zaostřeným prknem. Závišovo tělo bylo převezeno do rodové hrobky v klášteře ve Vyšším Brodě.
