Petr z Aspeltu *1250 Trevír (Trier, Porýní-Falc), +2.6.1320 Mohuč (Mainz, Německo). V letech 1261-1262 studoval právo v Padově. Další studia teologie, filosofie a medicíny absolvoval na Sorbonně v Paříži. V roce 1280 se stal farářem v Riolu. V letech 1286-1295 byl osobním lékařem a kaplanem římského krále Rudolfa I. Habsburského (1218-1291).
Od roku 1295 byl rádcem a (od roku 1297) kancléřem (ministrem zahraničí) krále Václava II. a do roku 1306 vyšehradským proboštem a zároveň od roku 1296 biskupem v Basileji. V roce 1306 byl zvolen arcibiskupem v Mohuči a z titulu své funkce se stal jedním z kurfiřtů (=kníže volitel, něm. Kurfürst-küren=volit, der Fürst=kníže), s právem volit císaře Svaté říše římské.
Právo volit císaře římského mělo sedm kurfiřtů: tři duchovní a čtyři světští:
arcibiskup mohučský (říšský kancléř pro Německo)
arcibiskup kolínský (říšský kancléř pro Itálii)
arcibiskup trevírský (říšský kancléř pro Burgunsko).
král český (nejvyšší číšník),
falckrabě rýnský (nejvyšší stolník),
vévoda saský (nejvyšší maršálek),
markrabě braniborský (nejvyšší komorník).
V roce 1308 zvolili kurfiřti císařem Jindřicha VII. Lucemburského.
1.9.1310 v katedrále Panny Marie a sv. Štěpána ve Špýru oddal arcibiskup Petr z Aspeltu Jana Lucemburského s českou princeznou Eliškou Přemyslovnou. 7.2.1311 v katedrále sv. Víta Jana a Elišku korunoval na české panovníky. V roce 1312 se stal rádcem císaře Jindřicha VII. 25.11.1314 korunoval v Cáchách Ludvíka Bavora římským králem. 30.5.1316 v katedrále sv. Víta v Praze pokřtil českého prince Václava (Karla IV.)
Pohřben v katedrále sv. Martina z Tours a sv. Štěpána v Mohuči.
Dukát. V roce 1140 dal tuto minci razit Roger II. (1095-1154) vévoda sicilský (od roku 1130 král) s obrazem Krista a s nápisem: "SIT TIBI CHRISTE DATUS QUEM TU REGIS ISTE DUCATUS" (Ať tobě Kriste je dáno království, kterému vévodíš). Název dukát znamenal mince vévodství (Duce = vévoda, kníže). Další mince (dukáty) zvané zecchiny pocházely z Benátek z roku 1284 se stejným nápisem.
Český dukát ražen od roku 1325 za vlády Jana Lucemburského (*1296, 1310-1346). Zlatá mince byla původně zvaná florén (podle města Florencie, kde se původně razila). Za Karla IV. (*1316, 1347-1378) dostala v roce 1355 mince název Český zlatý nebo český dukát a byla ražena do roku 1380. Další ražba od roku 1495. V oběhu byly dukáty do 17. století po celé Evropě. Mince měla ustálenou váhu 3,49 gramu ryzosti 0,9866 karátů. České dukáty měly portrét sv. Václava a znak českého lva. 1 dukát = 30 pražských grošů = 190 krejcarů.
V letech 1923-1929 byly raženy svatováclavské dukáty (v hodnotě 1, 5, 10) a v letech 1923-1939 byly v Kremnici na Slovensku raženy pamětní československé dukáty (1, 2, 5, 10).
Za Rakouska-Uherska měl každý dukát svůj název podle člena panovnického rodu Lotrinků (nikoliv Habsburků), proto i návrh nové československé měny zněl "Masarykův dukát". Návrh nebyl přijat, protože se demokraticky smýšlející Masaryk nechtěl přirovnávat k monarchům.
Dukát je symbolem vévodství a naším trvalým vévodou je sv. Václav, proto pamětní mince dostala název svatováclavský dukát.
Slezská Středa, 30 kilometrů od polského města Vratislavi (Wroclaw). Město založil ve 13. století kníže Jindřich I. Bradatý. Od roku 1335 součást Českého království. V roce 1310 se zde narodil a v letech 1345-1351 zde působil český kněz a pozdější litomyšlský a olomoucký biskup Jan IX. ze Středy (někdy uvedeno místo jeho narození Vysoké Mýto). Kancléř Jana Lucemburského a Karla IV. V roce 1428 vypálili město husité.
V gotické radnici z roku 1410 je sídlo muzea, kde je uložena zlatá koruna českých královen. V roce 1348 zajistil Jan ze Středy pro Karla IV. půjčku od židovského obchodníka Mošeho (Mojžíš). Půjčka byla dána zástavou zlatých předmětů. Při pogromu v roce 1349 zakopal Moše poklad na zahradě a utekl z města. Poklad zlatých dukátů, přívěsků, náramků, prstenů a brože se stříbrnými Pražskými groši v počtu 3824 kusů, byl nalezen v roce 1985 a 1988 při výkopových pracích.
Zlatá koruna patřila královně Elišce Přemyslovně a byla jí korunována Blanka z Valois. Je zdobena 86 drahokamy a 26 perlami. Korunu tvoří orli, kteří drží v zobáku prsten (byzantský symbol spravedlivé vlády). Oči orlů jsou z rubínů a jejich křídla zdobí safíry a spinely.
Visegrád (Višegrád-Vyšehrad) město v Maďarsku. V listopadu 1335 se zde setkali tři královská Veličenstva: Karel I. Robert (Uhry), Kazimír III. Veliký (Polsko) a Jan Lucemburský (České království).
Mírovou schůzku ve sporu o polské Slezsko svolal v srpnu 1335 uherský král Karel I. Robert do Trenčína, kde se setkal s Janem Lucemburským. Král Kazimír III. do Trenčína nepřijel. V Trenčíně se český král a titulární polský král Jan vzdal polského trůnu za 20.000 kop pražských grošů.
V listopadu 1335 se panovníci setkali v uherském Vyšehradě, kam přijel i král Kazimír III. Na této schůzce si králové domluvili vymezení hranic Polska. Král Kazimír III. podepsal smlouvu 9.3.1339. Díky této smlouvě nastalo období dobrých sousedských vztahů bez válek.
Za 656 let se ve Višegrádu setkali tři prezidenti: József Antall (Maďarsko), Lech Walesa (Polsko) a Václav Havel (ČSFR), kteří se inspirovali středověkou schůzkou králů a vytvořili 15.2.1991 alianci V3. Po rozdělení Československa se V3 změnila na V4, protože členství se přeneslo na oba nástupnické státy ČR a SR.
Stračov u Hořic. Strakotín (Strakotův dvůr), Strakočín, Stračín. Nejstarší zmínka o obci z roku 1358. Ves 1495 povýšil Vladislav II. na město. V 18. století ves koupil Jan Breda z Bredau, který nebyl dobrým hospodářem. Vznikl popěvek: „Ach běda, běda, koupil nás Breda. Koupil nás sedláky, udělal žebráky.“ Novorománský kostel sv. Jakuba Většího z roku 1903 na místě dřevěného ze 14. století. Na místě tvrze ze 14. století byl postaven zámek, zrušen v roce 1935. (ABC 18.10.1974).
Karlštejn 1348-1357. Postaven králem Karlem IV. jako klenotnice svatých ostatků a českých i říšských korunovačních klenotů. Na hradě jsou dva kostely: Kapitulní kostel Nanebevzetí Panny Marie v Mariánské věži. Vedle kaple je soukromá kaple sv. Kateřiny zvaná Kateřinka, která sloužila k modlitbám císaře. Ve Velké věži je kostel Sv. Kříže-kaple Sv. Kříže, kaple Utrpení Páně a jeho znamení i všeho vojska nebeského. Na stěnách je umístěno 129 (původně 130) obrazů svatých-nebeského vojska, kteří byli duchovní ochranou korunovačních klenotů. Obrazy namaloval mistr Theodorik (Dětřich). Kapli vysvětil pražský arcibiskup Jan Očko z Vlašimi v roce 1365.
Velký rybník-Máchovo jezero. V roce 1366 Karel IV. založil u Doks Velký rybník. V roce 1848 ho Češi začali nazývat Máchovo jezero jako vzpomínku na K.H. Máchu (1810-1836). Proti tomu protestovali Němci. Další pokus o přejmenování byl v roce 1938 a 1945. Oficiálně byl Velký rybník přejmenován roku 1961. Původní rozloha byla 350 ha, později zmenšen o 72 ha na 278 ha, v současnosti má rozlohu 284 ha.
Dvanáct měsíčků-pohádka, kterou ve 14. století napsal mistr Bartoloměj de Solencia zvaný Klaret/Jasný, Světlý (*1320 Chlumec nad Cidlinou, +3.5.1370 Praha). Kanovník u sv. Víta, spisovatel, lékař, profesor a mistr Karlovy univerzity. Jeden z prvních studentů univerzity.
Bartoloměj Klaret napsal pro studenty veršované latinsko-české slovníky a další knihy. Na sepsání těchto knih se podílel arcibiskup Arnošt z Pardubic, arcibiskup Jan Očko z Vlašimi i císař Karel IV. Mistr Klaret vytvořil základy spisovné češtiny, kterou dokončil M. Jan Hus.
M. Klaret napsal kazatelské exemplum - mravokárnou historku O dvanácti měsíčkách, kterou v 19. století získala na Slovensku a přidala do svých pohádek Božena Němcová.
Jan Neplach *23.2.1322 Hořiněves, +16.9.1371 Opatovice nad Labem. V roce 1332 vstoupil do klášterní školy v benediktinském klášteře Opatovicích, kde roku 1334 složil časné sliby. V letech 1340-1345 studoval na univerzitě v Bologni. V roce 1348 se stal opatem v klášteře v Opatovicích a kronikářem.
Byl velkým přítelem císaře a krále Karla IV. a pražského arcibiskupa Jana kardinála Očka z Vlašimi. V roce 1360 napsal Summula chronicae tam Romanae quam Bohemicae (Stručný spisek kroniky římské a české). Ve spisu jsou zápisy římských císařů, českých králů, papežů a některých svatých.
Klášter v Opatovicích byl založen v roce 1073 jako filiální (synovský) klášter břevnovského kláštera. Král Vratislav II. ho dal povýšit na opatství sv. Vavřince. Opat Mysloch (opatem 1148-1163) dal postavit kamenný klášter s kostelem. Mysloch byl vysvěcen na kněze pražským biskupem Danielem I. Ke klášteru patřila i vesnice Klášterská Lhota u Vrchlabí, kterou založili opatovičtí benediktini v roce 1245. V obci bylo zřízeno Vrchlabské proboštství. Původní názec obce byl Jindřichov (Heinrichow), později Klášterec, Klášterská Lhota (Mönchsdorf=Mnišská ves). V roce 1348 opat Neplach pozvedl hospodářství Vrchlabského proboštství. V letech 1372-1381 přikoupilo proboštství vesnice Kalnou, Čistou, Kunčice, Slemeno a Ždírnice.
Proboštství v Klášterské Lhotě zničili husité v roce 1421. Podle dřívější legendy měl vesnici zničit Jan Žižka až v roce 1424. Všechny majetky zabral husitský hejtman Orebitů Hynek Krušina IV. (1392-1454) z Lichtemburka.
Opatský klášter v Opatovicích vydrancovali a vypálili husité v dubnu 1421. Benediktini utekli do Slezské Středy (Środa Śląska). Klášter ve Slezské Středě zničili husité v roce 1428. Na místě benediktinského kláštera v Opatovicích byl v roce 1804 postaven mlýn zv. Morávkův. Titul opatovického opata kláštera používal v letech 1436-1535 probošt ve Slezské Středě.
Trosky jsou opravdu trosky. Původně hrad na čedičové skále v Českém ráji. Postaven asi v roce 1380 Čeňkem z Vartemberka. Vztahuje se k němu pověst, podle které dostaly své pojmenování jeho dvě věže: Panna a Baba.
V době majitele hradu Oty III. z Bergova (1356/77-1414), který musel odcestovat, zůstaly na hradě dvě ženy, jeho matka a jeho dcera. Podle jedné legendy se jmenovaly Marie a Karolina, podle jiné verze to byla Markéta a její vnučka Barbora. Obě ženy ze začátku žily ve shodě, ale když se pán z Bergova nevracel, začaly se dohadovat, která za pána hradu bude vládnout. Každá se zabydlela v jedné věži a pokřikovaly na sebe z oken nadávky a nenávistné urážky. Jednoho dne pokřikování ustalo.
Všimli si toho obyvatelé předhradí a vypravili se na hrad. Po ženách nebyla na hradě ani památka. Nikdo nevěděl kam zmizely a tak se mezi poddanými se vyprávělo, že je obě odnesl čert. Pán z Bergova se na Trosky nevrátil, zůstal v cizině, kde zemřel.
Nižší věž dostala název Baba, vyšší a štíhlejší věž se nazývá Panna.
Zikmund Huler z Orlíka - Sigismundus regni Boemie subcamerarius (Zikmund království českého podkomoří) *1360, +23.6.1405. Měšťan z Chebu. Přestěhoval se do Prahy a stal se měšťanem Starého Města pražského. V letech 1381-1382, 1384-1385 byl staroměstským konšelem. 7.11.1387 se stal královským podkomořím a milcem (oblíbencem) krále Václava IV. V roce 1390 dostal od krále Václava hrad Hus a panství Záblatí u Prachatic. Jako královský podkomoří byl spolusprávcem královských měst a rozhodčím Městského soudu.
Protože chtěl i církevní statky v okolí svého panství, dal v roce 1392 na Novém Městě pražském uvěznit klerika (studenta teologie) a okamžitě stít mečem za domnělý zločin, který nespáchal. V roce 1393 dal upálit kněze, který měl pletky s nevěstkami a utopit třetího duchovního. V té době duchovní spadali pod pravomoc církevního soudu a Huler zasáhl do církevního práva. Pražský arcibiskup Jan z Jenštejna dal Hulera pro porušení kanonického práva předvolat na "půhon" (V 11.-17.století písemné předvolání k soudu). Generální vikář arcidiecéze pražské Jan z Pomuku (sv. Jan Nepomucký), který byl půhonem pověřen ho dal předvolat, aby události vysvětlil. Huler odpověděl, že přijde: "v doprovodu 200 kopiníků (ozbrojenců)." V březnu 1393 se podílel na mučení sv. Jana Nepomuckého.
V roce 1394 byl správcem země Jan Zhořelecký, bratr Václava IV., který byl uvězněn. Jan Zhořelecký dal Hulera okamžitě sesadit z úřadu podkomořího za vypáčení městské pokladny a krádež sirotčích peněz. Král Václav po svém návratu opět Hulera dosadil do úřadu.
V roce 1395 vyměnil s Hynkem (Hynčíkem) Pluhem z Rabštejna panství Kynžvart s chátrajícím hradem Boršengrýnem za hrad Orlík a podle něho psal svůj přídomek.
V roce 1402 uvěznil uherský král Zikmund svého bratra krále Václava IV. ve Vídni a spolu s ním i Zikmunda Hulera, který tím přišel opět o svůj úřad (novým podkomořím se stal Ota III. z Bergova 1356-1414). Za rok pomohl Huler králi Václavovi k útěku prokopáním se konírnou, sám byl ve vězení o rok déle. Po návratu z vězení se opět ujal úřadu, který převzal od prozatímního podkomořího Mikuláše z Prahy.
V roce 1405 byl relátorem (zapisovatelem do zemských desek) na jednání polského krále Vladislava II. Jagellonského a Václava IV. o nesplacené půjčce 8000 kop grošů opolským knížatům. Padělal listinu a dal udělat falešnou kvitanci (stvrzenka) o splacení dluhu krále Václava. Z podvodu byl usvědčen 18.6.1405 a za pět dní sťat v síni Staroměstské radnice v Praze. V některých pramenech bývá mylně uvedeno datum a místo jeho popravy 23.7.1405 před radnicí. Po popravě byl zkonfiskován pouze dům na Novém Městě pražském. Další domy a majetek zdědil Zikmundův bratr Ondřej Huler a jeho syn Zikmund Huler z Chebu.
Dekret kutnohorský vyhlásil král Václav IV. 18.1.1409. Češi jako univerzitní národ získali přednostní právo nad ostatními třemi národy. Z Karlovy univerzity odešli hlavně němečtí profesoři a studenti a založili univerzitu v Lipsku.
Betlémská kaple, oficiálně Betlémských mláďátek. Byla založena v roce 1391 měšťanem a kramářem Janem Křížem a dvořanem Václava IV. Hanušem z Mihlheimu a z Pardubic. 24.5.1391 byla vydána zakládající listina s ustanovením, že kaple bude sloužit kázání pouze v českém jazyce.
Jan Kříž věnoval na kapli velikou zahradu i se studnou, která je na jižní straně kaple. Dokončena v roce 1394. Prvním kazatelem zde byl Jan Protiva z Nové Vsi 1394-1396, Štěpán z Kolína 1396-1402. V letech 1402-1412 zde kázal mistr Jan Hus. Po něm se stal kazatelem Jakoubek ze Stříbra, který zde podával přijímání podobojí. Po Jakoubkovi zde působilo několik dalších kazatelů. V roce 1609 převzala kapli Jednota bratrská, která zde podávala podobojí až do roku 1622. V tom roce předala univerzita kapli řádu jezuitů a po jeho zrušení v roce 1773 se stala kaple majetkem státu. Do kaple se vešlo 3.000 věřících. Častou posluchačkou mistra Jana Husa byla i česká královna Žofie Bavorská, 2. manželka krále Václava IV.
V roce 1786 bylo pověřeno České vysoké učení technické průzkumem statiky kaple, která měla trhliny v klenbě. Bylo rozhodnuto o jejím zboření. V letech 1836-1837 byl na místě Betlémské kaple postaven dvoupatrový dům. V něm se zachovaly velké části Betlémské kaple.
Z iniciativy komunistického ministra Zdeňka Nejedlého byl dům zbořen v roce 1948 a kaple znovu postavena v letech 1950-1954. Na stěnách jsou obrazy z Jenského kodexu, Velislavovy bible, Richenthalovy kroniky a Jistebnického kancionálu. V roce 1987 byla kaple předána státem ČVUT a stala se její aulou.
6.7. se zde koná bohoslužba Církve československé husitské k poctě M. Jana Husa.
6.12.2014 byl na nádvoří kaple odlit zvon Mistr Jan a byl vyzdvižen na věžičku. Zvon o váze 40 kg odlil zvonař Michal Votruba z Myslkovic u Tábora. Požehnání zvonu vykonal patriarcha CČSH Tomáš Butta, františkán Michal a P. Tomáš Halík, římskokatolický kněz. Zvon poprvé zazvonil před bohoslužbou k 600. výročí upálení M. Jana Husa 6.7.2015 v 15 hodin.
Mistr Jan Hus, *1370/1371 Husinec, +6.7.1415 Kostnice (Konstanz, německo-švýcarská hranice. Město nazváno podle Konstantina II./ Flavius Claudius Constantinus, +340, syna sv. Konstantina I. Velikého). Katolický kněz, reformátor a kazatel. Místo jeho narození je sporné. Jeden zápis dokládá, že se Jan narodil v Husinci u Roztok (Praha východ). Jeho "rodný domek" v Husinci u Prachatic byl postaven v 17. století a pozdější tradice z něho udělala Husův rodný dům.
V roce 1393 se Jan Hus stal bakalářem a roku 1396 získal titul mistr (magister, učitel, profesor) svobodných umění na artistické (filosofické) fakultě. Na Karlově univerzitě začal vyučovat v roce 1398.
Kněžské svěcení přijal v roce 1400-1401. Své působení začal v kostele sv. Michaela archanděla (u Staroměstského náměstí, kostel zrušen 1786 a sloužil jako sklad i noční klub). V roce 1401 se stal Jan Hus děkanem artistické fakulty.
14.3.1402 začal kázat v Betlémské kapli, kde působil do roku 1412. V roce 1404 kázal v kostele sv. Havla na Starém Městě pražském. Rektor Univerzity Karlovy 1409–1410. Jan Hus měl ve velké úctě Ježíšovu matku Pannu Marii a tuto úctu vyjadřoval slovy: "Nikdo nemůže dostatečně pozdravit Tu, kterou pozdravil anděl, kterou Syn uctivě poslouchal, jíž se svěřil Duch Svatý a kterou obdivuje celý svět." Napsal několik mariánských modliteb. Jan Hus také velice ctil knížete a patrona české země sv. Václava a každý rok na jeho svátek 28. září měl o něm připravené skvělé kázání.
Mistr Jan kritizoval mravní úpadek a špatnosti katolické církve. Ve svých spisech se inspiroval dílem anglického teologa Jana Viklefa (John Wicliffe), zastával některé jeho názory a rozcházel se v otázkách nauky víry. Představitelé církve ho označili za kacíře (heretika). V roce 1411 byl Hus exkomunikován (vyloučen z církve). Byl povolán na koncil do německé Konstanze (u nás nazývaná Kostnice). Jan Hus zde bydlel 3.-28.11.1414 v domě vdovy Fidy (Fidélie) Pfisterinové. Tento dům stojí v dnešní Husově ulici (Hussenstrasse) 64.
Koncil (5.11.1414-22.4.1418) nebyl svolán kvůli Janu Husovi, ale k odstranění schizmatu (trojpapežství) a pořádku v církvi. Po příjezdu do Kostnice byl Jan Hus 28.11. zatčen a souzen. Jeho "vina" byla v disputaci (diskuzi) filosofické. Od prosince do března byl ve čtyřech vězeních. Nejdéle pobyl v Ostrovním dominikánském klášteře (zrušen), později vězněn na hradě Gottlieben (dnes ve Švýcarsku), kde byl přikován. Po intervenci krále římského Zikmunda (císař od 1433) byl Jan Hus převezen do mírnější vazby. První slyšení bylo 1.6.1415.
Mistr Jan Hus napsal několik dopisů z Kostnice do Čech. V jednom z nich 10.6.1415 Přátelům v Čechách napsal: "Prosím vás a napomínám, aby Pána Boha poslúchali, Jeho slovo velebili, rádi slyšali a plnili. Prosím vás, aby pravdu Boží, kterúž jsem z Božieho zákona psal a z řěčí svatých kázal a psal, aby sie té drželi. Prosím také, ač by kto ote mne slyšal na kázání neb súkromie co proti pravdě Boží, aneb ač bych kde psal, jenž, úfám Bohu, nenie, aby toho nedržal.".
XV. zasedání se konalo 6.7.1415 v katedrále (Münster) Panny Marie, kde stál Jan Hus pod kůrem. Tam byl odsvěcen, odsouzen, a předán světské moci. Na hlavu mu dali papírovou čepici s třemi namalovanými čerty a nápisem: Ecce Heresiarcha = hle arcikacíř (podívejte se, hlavní bludař). Pak byl odveden na popraviště k upálení. To byl tehdejší středověký trest smrti. Na tradovaném místě jeho smrti je umístěn pamětní kámen.
Upálení mistra Jana Husa nelze nikdy schvalovat !!! Jeho upálení byl krutý zločin proti nevinnému člověku.
Papež Jan Pavel II. ustanovil v roce 1990 Husovskou komisi k prozkoumání života a díla mistra Jana Husa.
Papež sv. Jan Pavel II. při své návštěvě v Olomouci 21.5.1995 poprosil nekatolíky o odpuštění křivd. Tuto prosbu zopakoval 27.4.1997 v katedrále sv. Víta v Praze: „Dnes já, papež římské církve, jménem všech katolíků prosím za odpuštění křivd, spáchaných na nekatolících v pohnutých dějinách tohoto národa; zároveň ujišťuji, že katolická církev odpouští všechno zlé, co vytrpěly zase její děti. Ať je dnešní den novým začátkem ve společné snaze následovat Krista, jeho evangelium, jeho zákon lásky, jeho svrchovanou touhu po jednotě věřících v Kristu: Ať všichni jsou jedno.“
V roce 1997 prohlásil tehdejší předseda Ekumenické rady církví v ČR Pavel Smetana jménem "mnoha evangelických křesťanů": „Na statečná slova papeže Jana Pavla II. nemůžeme jinak než odpovědět: vděčně přijímáme jeho omluvu a radostně odpouštíme, ba už dávno jsme odpustili. Kéž naše vzájemné odpuštění nese rysy odpuštění Božího, jenž hříchy svého lidu uvrhl v zapomnění, aby nebyly připomínány více. Evangelíci nejsou však jen obětí, jakkoliv v této zemi byla pobělohorskými událostmi evangelická církev zničena. Vinou však není jen čin násilí, ale i slovo, ba i myšlenka naostřená proti bratru v Kristu. Před Bohem, který zná lidská myšlení i srdce, ani před svými bližními není nikdo z nás spravedlivý. Proto pokorně vyznávám viny a selhání nás, evangelických křesťanů, které napomohly k rozdělení církve a způsobily utrpení římskokatolickým křesťanům. Prosím naše bratry a sestry v římskokatolické církvi za odpuštění v důvěře, že nám všem odpustí náš společný Pán, Bůh Otec, Syn i Duch Svatý.”
17.12.1999 prohlásil sv. Jan Pavel II. za katolickou církev: "Cítím povinnost vyjádřit hlubokou lítost nad krutou smrtí, na kterou byl Jan Hus vydán." 265. papež sv. Jan Pavel II. uznal Jana Husa jako mučedníka svědomí.
Jako svatého mučedníka (spolu se sv. mučedníkem Jeronýmem Pražským) ho ctí česká pravoslavná a starokatolická církev. 6.7.2015 ho za svatého prohlásil Byzantský patriarchát katolické církve v Praze, jako svědka víry ho uznávají i protestantské církve.
K 600. výročí upálení M. Jana Husa 13.6.2015 řekl 267. papež František řekl: "V našem svědomí musí být prosba o odpuštění za dějiny naší rodiny. Za každou událost, kdy jsme zabili ve jménu Boha." Papež pozval do Vatikánu zástupce českých církví: Československé husitské, Českobratrské evangelické, pravoslavné a katolické, na společnou bohoslužbu k uctění Husovy památky 15.6.2015 a odsoudil krutou smrt kněze Jana Husa.
Na oltáři v kostele sv. Václava v Roudníkách u Ústí nad Labem je zobrazen jako světec mistr Jan Hus na hranici. Na retáblu (oltářní nástavec) jsou na jednom křídle dva obrazy: umučení sv. Sebastiána a upálení M. Jana Husa. Na druhém křídle: stětí sv. Jakuba Většího a upečení sv. Vavřince. Jako světec je M. Jan Hus namalován v Litoměřickém graduálu nebo v Jenském kodexu.
Den upálení mistra Jana Husa se stal v roce 1990 státním svátkem Československé republiky, potvrzen v roce 2000 jako státní svátek České republiky.
V den českého svátku mistra Jana Husa 6.7.2012 byla ve francouzském městě Colmaru v Musée d´Unterlinden nalezena část jeho oděvu (kleriky, 15 x 20 cm). Podle odborníků na textilie, látka pochází z konce 14. století. Na desce s látkou je nápis "JH Constance 1416" (Jan Hus Kostnice 1416). V roce 2014 byla tato část vystavena na výstavě v Berlíně. Vystavený exponát byl uveden jako část pláště Jana Husa.
V některých pramenech českých dějin je mylně uvedeno: "Jan Hus=inspirátor husitských válek, které znamenaly pohromu pro české země i okolí. Jan Hus=náboženský reformátor evropského významu, který předznamenal obrodu církve. (25.6.2013)".
Mistr Jan Hus nebyl inspirátorem husitských válek. Naopak nabádal Čechy, aby nezačínali náboženské boje. Z kostnického vězení napomínal mistra Jakoubka ze Stříbra, aby nezaváděl přijímání podobojí způsobou, které v Praze začal Jakoubek v roce 1414 podávat. Jakoubkovi napsal: "Milý Kubo, nekvap tím, když se bohdá (Bůh dá) vrátím, chci toho věrně pomoci."
Mistr Jakoubek ze Stříbra, *1370/75 Stříbro, +9.8.1429 Praha. Spolužák M. Jana Husa, jeho přítel a nástupce v Betlémské kapli, český kazatel. V roce 1393 obhájil bakalářskou práci, od roku 1397 byl univerzitním mistrem.
V roce 1419 byl jmenován Jakoubek ze Stříbra za kazatele v Betlémské kapli. Myšlenku přijímání podobojí napsal Jakoubek i do dokumentu Čtyř artikulů pražských. Napsal také několik latinských a českých spisů, většinou o přijímání podobojí, které dokazoval citáty z Bible: De vera existentia Corporis et sanguinis Christi in sacra coena (O pravé existenci Těla a Krve Krista ve svaté večeři). Zpráva, jak Sněm konstantský o svátosti Večeře Kristovy nařídil. Mistr Jakoubek měl spory s Janem Želivským, který mu připadal velice radikální a extrémistický. 7.3.1422 Jakoubek Želivského žaloval, ale spor prohrál a byl poslán na dva měsíce do vyhnanství v Hradci Králové. Jeho vysvětlení, že se má bránit Boží slovo mečem, přijali Táborité jako souhlas k válce.
Po své smrti byl mistr Jakoubek pohřben v Betlémské kapli.
Jan z Hradce, farář v kostele sv. Martina ve zdi začal v říjnu 1414, na popud M. Jakoubka ze Stříbra, podávat přijímání podobojí způsobou (utraque-utrakvismus)-chleba a víno=Tělo a Krev Ježíše Krista.
Na základě podávání přijímání podobojí byl farář Jan i mistr Jakoubek dán do klatby.
Kostel sv. Martina ve zdi, původně románský kostel postaven v letech 1178-1187 v osadě Újezd. Po dostavbě kostela byla vesnice přejmenována na Újezd svatého Martina. V době gotické byl přestavěn a jeho jižní stěna tvořila součást hradební zdi. Kostel sv. Martina ve zdi byl nazýván kostel sv. Martina Většího, protože v nedaleké Platnéřské ulici byl tzv. kostel sv. Martina Menšího. V roce 1414 zde začal farář Jan z Hradce podávat svátost pod obojí způsobou.
V roce 1784 kostel zrušil Josef II. a v roce 1785 prodán. Byl upraven na obytný dvoupatrový dům (takto je na modelu Antonína Langweila). Na hřbitově u kostela byly pohřbeni členové sochařské rodiny Brokoffů (Jan 1652-1718, Michal Jan Josef 1686-1721, Ferdinand Maxmilián 1688-1731).
V roce 1904 kostel koupilo město Praha. Rekonstrukci kostela vedl architekt Kamil Hilbert. Kostel od roku 1918 užívá Českobratrská církev evangelická.
Jeroným Pražský *1378/1380 Nové Město pražské, +30.6.1416. Studoval na Univerzitě Karlově, kde se dostal ke spisům Jana Viklefa. Viklefovy knihy přinesli pravděpodobně Češi, kteří byli v doprovodu princezny Anny České do Anglie. Jeroným odjel do Anglie, kde pobýval v letech 1399-1401. V roce 1404 na Sorbonně v Paříži získal titul mistra. Další titul mistra získal v Kolíně nad Rýnem a Heidelbergu v roce 1405 a v Praze 1406.
V roce 1409 se podílel s Janem Husem na Dekretu kutnohorském. Za rok byl v Budíně u krále Zikmunda. Ve Vídni byl uvězněn za rvačky proti odpustkům v roce 1412. Za rok odjel do Ruska do Pskova, kde se zúčastňoval pravoslavných mší s přijímáním z kalicha. Po návratu do Prahy tím inspiroval mistra Jakoubka ze Stříbra.
4.4.1415 přijel na koncil do Kostnice, kde se měl zodpovídat z přijímání podobojí. Podařilo se mu utéci, ale byl na hranicích Německa chycen. Po smrti Jana Husa odvolal Viklefovo učení. 23.6.1416 se opět přihlásil k Husovu odkazu a k Viklefovu učení. Byl upálen na hranici.
Pod obojí způsobou - svaté přijímání Kristova Těla a Krve (chleba a vína). 10.3.1417 byla pražskou univerzitou vydána deklarace, kterou schválila "vysluhování pod obojí způsobou". Proměněné víno v Kristovu Krev bylo přijímáno z kalicha a proto se kalich stal symbolem husitů. Kněží, kteří podávali pod obojí (lat. utraque), byli nazváni utrakvisté. V roce 1435 se arcibiskupem této části církve stal Jan Rokycana (1390-1471).
4 pražské artikuly (pražské články), věroučný dokument husitů z roku 1419. Jako autor bývá uveden mistr Jakoubek ze Stříbra:
1) vždy a všude poslouchat slovo boží a chovat ho ve svých srdcích.
2) přijímat Tělo a Krev Páně. Aby Svátost Těla a Krve Boží byla svobodně podávána podle ustanovení a přikázání Spasitele pod oběma způsobami chleba a vína všem věrným křesťanům, jimž hřích smrtedlný nepřekáží.
3) výchova kněží ke střídmému životu podle Ježíše Krista.
4) řídit se těmito artikuly (pravidly), chránit se nezřízeného života, odčinit své hříchy a to požadovat i na své vrchnosti včetně krále.
Tyto artikuly schválil Zemský sněm v Čáslavi 3.-7.6.1421 jako zemský zákon.
Jan Želivský zv. Dloubal, *1380 Humpolec, +9.3.1422 Praha. Člen řádu Premonstrátů v Želivi, podle toho přezdívka Želivský.
Po Husově upálení odešel z kláštera, protože ho katolíci i kališníci nazývali "zběhlým mníškem". Podle historiků přišel do Prahy asi v roce 1416 a v roce 1418 je zapsán jako kazatel u sv. Štěpána na Rybníčku. Od roku 1418 byl trvalým kazatelem v kostele Panny Marie Sněžné na Novém Městě pražském. Kázání si psal latinsky, kázal česky a v kázáních používal hlavně odkazy ze Starého Zákona. Radikální husitský kazatel.
Pod vlivem jeho kázání napsal kněz Jan Čapek ze Sán (asi 1390-1452) z Klatov píseň Povstaň, povstaň, veliké město pražské (povstanj, povstanj, velike miesto praske) a husitský chorál Kdož jsú boží bojovníci (Ktoz gsu božj bogovnjcj).
6.7.1419, při 5. výročí smrti Jana Husa došlo v Praze k velkým násilnostem, které vyvolali stoupenci Jana Želivského. Někteří byli zatčeni. Jan vyvolal odpor proti dosazeným konšelům na Novoměstské radnici a po nedělní mši 30.7.1419 vyburcoval dav. V čele ozbrojeného průvodu nesl Želivský monstranci s Nejsvětější Svátostí. Průvod došel k zavřenému kostelu sv. Štěpána, Želivský dal vrata kostela vyvrátit a v kostele odsloužil česky mši s přijímáním podobojí. Pak průvod přitáhl k radnici Nového Města a požadoval propuštění kališníků. Purkmistr Jan Podivínský je odmítl propustit. Z radnice vyletěl kámen a zasáhl monstranci. Část davu vtrhla na radnici a vzbouřenci vyházeli konšely z oken (1. pražská defenestrace) na sudlice, kopí a vidle. Podle kroniky Starých letopisů českých z roku 1432 byli vyhozeni: purkmistr Jan Podivínský, konšel koželuh Tomášek, Kliment Šťastník, Čeněk Patriarcha, Rehla Dřevník, Jan Humpolec, Václav Barbořin, Jan Ryba, Sasín, rychtář Nyklásek s pacholky a několik dalších mužů. Valchář Říha byl zabit v kuchyni, kde se schovával pod stolem.
Došlo k okamžitému plenění pražských kostelů a klášterů. Jan Želivský získával větší moc nad pražskou chudinou, kterou ovládl a vydobyl si hlavní slovo i v duchovních otázkách. Zakázal mužům hazard a ženám ozdoby, zrušil hampejzy (nevěstince). V letech 1419-1420 dal Jan Želivský vypálit 5 klášterů a mnichy pobít.
3.-7.6.1421 se sešel Čáslavský sněm, který se přiklonil k umírněným husitům, přijal 4 artikuly pražské a vyzval k ukončení rozporů. Želivský vyvolal proti rozhodnutí sněmu povstání, ovládl Prahu a rozpoutal teror proti nepřátelům revoluce. V roce 1421 v Českém Brodě upálil 18 kněží. Po tomto masakru se husitům vzdala města: Čáslav, Kolín, Dvůr Králové nad Labem, Trutnov, Polička, Litomyšl a Jaroměř.
Konečný rozkol mezi radikálními husity nastal po popravách umírněných husitů, kdy za tyto popravy Želivského zažaloval M. Jakoubek ze Stříbra. Želivský byl donucen se dostavit na Staroměstskou radnici, kde byl zajat a popraven. Zápis jednoho účastníka popisuje tuto popravu: "Kat mu svázal ruce a sťal hlavu jemu i jeho bratřím, a to od léta narození Syna Božího 1422, v pondělí na den svatých Crhy a Strachoty (tehdejší svátek 9.3. a jména sv. Cyrila a Metoděje). Tělo Želivského pohřbili pod kazatelnou v kostele Panny Marie Sněžné na Novém Městě pražském.
Ktož jsú boží bojovníci (Ktoz gsu božj bogovnjcj). Hymna Armády České republiky.
Tuto píseň údajně složil v roce 1420 husitský, táborský kněz Jan Čapek ze Sán u Kolína (*asi 1390 Sány, +1452 Hukvaldy), farář v Klatovech 1422-1429. Národní obrození připisovalo složení písně Janu Žižkovi. Ferdinand Břetislav Mikovec (1826-1862), spisovatel a básník napsal v roce 1853, že chorál složil v roce 1521 Bohuslav z Čechtic (+1533), autor Jenského kodexu. Zápis písně byl objeven v roce 1872 v Jistebnickém kancionálu z roku 1420-1430. To, že je Čapek autorem chorálu, vyslovil v roce 1913 Zdeněk Nejedlý (1878-1962), ministr kultury 1945-1946, 1948-1953.
Čapkovo zašifrované jméno objevil v roce 1969 historik Emil Pražák, kdy četl první písmena veršů první sloky pozpátku (akrostich) Czapak:
Ktoz gsu bozi bogownici a zakona geho prostiez od boha pomoci a uffagte w nieho zie konecznie wzdicki s nim switiezite Cristus wam za sskody stogi... V písni se stručně zapsán vojenský řád.
Husité jako Boží bojovníci chtěli ukázat, že se jedná o spravedlivou válku, kdy bylo křesťanům dovoleno bojovat. Tím se přirovnávali k andělům a svatým, kteří byli nazváni nebeským vojskem.
V Čechách se udržuje povědomí, že touto písní zaháněla husitská vojska ozbrojené křižácké rytíře, kteří "zbaběle" prchali pryč. V žádném zápise z 15. století není zapsáno, že by husité tuto píseň zpívali, přesto se tato legenda stále udržuje. Několik badatelů tuto legendu zpochybňovalo, protože slova jsou všeobecná a nezmiňují husity ani M.J.Husa.
Od 16. století se píseň zpívala na různých vlasteneckých akcích. Píseň zpívali v roce 1530 čeští vojáci, kteří táhli proti Turkům, v roce 1859 po pádu Bachova absolutismu a po roce 1867, kdy se jednalo o české státní právo. K husitství se začali hlásit mladočeši, kteří chorál zpívali společně s písní Kde domov můj...
Práčata - pračata. Nejznámější jsou husitská práčata, děti a dospívají pubertální kluci, kteří stříleli z praku. Název je odvozen podle švihacího, mrskacího prutu - prače.
Původní staročeský název pro mrskání prutem byl "práti". Mezi staré vojenské tresty patřilo "běhání skrze pračata", kdy potrestaný voják běžel prací (mrskací) uličkou a byl bit pruty. Podle některých výkladů je název odvozen i od toho, že se kluci prali.
Husitská práčata byla zapojena do bitev a bojů. Byla krutá doba a většina z nich přišla o otce, nebo o oba rodiče. Děti se cítily silně, toužily se pomstít a v kolektivu měly i pocit nebojácnosti.
Husitské bitvy v období 1419-1424:
4.11.1419 Živohošť (dnes u Slapské přehrady). 4100 husitů vyhrálo bitvu proti 200 královským zbrojnošům, kteří se jim snažili zabránit v cestě na Husitský sněm do Prahy.
2.12.1419-leden 1420 Nekmíř u Plzně. Husité pod vedením Jana Žižky porazili oddíl Bohuslava ze Švamberka. V této bitvě Jan Žižka poprvé použil vozovou hradbu, kterou v roce 1405 vymyslel a popsal český Němec Konrád Keyser.
1.3.1420 byla vyhlášena 1. křížová výprava proti husitům. Tato výprava byla ukončena vítěznou bitvou husitů na Vítkově 14.7.1420.
25.3.1420 Sudoměř u Strakonic. Jan Žižka a Břeněk Švihovský vedli údajně 400 husitů proti 700 "železným pánům" jízdním rytířům johanitům ze Strakonic a královským vojákům. Bitva se odehrála na hrázi mezi rybníkem Markovec a vypuštěným rybníkem zv. Škaredý. Rytíři museli sestoupit z koní a vrhnout se do pěšího boje. V těžkém brnění se bořili do bláta a husité bez brnění je dobili. Podle legendy měly husitské ženy pokrýt blátivé dno rybníka svými šátky, aby se nohy rytířů zamotávaly. V této bitvě padl husitský hejtman Břeněk Švihovský.
V husitských pramenech se objevuje počet rytířů "železných pánů" 2000 - 5000, aby byla ukázána větší statečnost husitů bojovat proti velké přesile.
6.4.1420 Mladá Vožice u Tábora. V noci z 5. na 6. 4. vpadl Jan Žižka do města a se svými bojovníky ho zapálil. 6. dubna byl Velký pátek. Královské město Mladou Vožici bránilo 2000 ozbrojenců Mikeše Divůčka z Jemniště, kutnohorského mincmistra, které dal Žižka zajmout nebo pobít. Podle zápisu ve staré kronice: "A tu hned sobě jazdcouv nadělá a pacholka kterého viděl, na toho odienie dá a kuoň podeň, i vycvičil jeho k jiezdie a k boji."
květen 1420 u Plzně. Proti husitům, které vedl Bohuslav ze Švamberka se postavili Chodové, ale byli poraženi. Tato místní bitva je málo známá.
květen 1420 Melechov u Ledče nad Sázavou. Husité se pod vedením Čeňka z Vartenberka přesunovali z Melechova na hradiště Tábor. Byli přepadeni královskými vojáky z Kutné Hory. Podařilo se jim ubránit ve vozové hradbě, ale při této bitvě byl zabit vůdce husitů farář z Ledče, kněz Petr. Po jeho smrti se husitské vojsko, které tvořili sedláci a měšťané, rozešlo do svých domovů. Tato bitva není příliš známá.
20.5.1420 Poříčí nad Sázavou (u Benešova). Jan Žižka a Mikuláš z Husi se vydali na pomoc Praze. U Poříčí je obklíčili křižáci. Husité je porazili. Této bitvy se zúčastnili rytíři Svaté říše Římské, Uher a několika dalších zemí. První křížovou výpravu vyhlásil 1. 3.1420 papež Martin V. Vojsko shromáždil král Zikmund.
30.6.1420 Tábor. Tato bitva byla důsledkem škod na panství Oldřicha II. z Rožmberka, které páchali husité. Jeho poddaní k nim utíkali nebo odmítali platit daně. Oldřich byl původně také kališník, ale před touto bitvou se zřekl kalicha a vydal se se svými ozbrojenci a rakouskými žoldáky z Českých Budějovic dobýt Tábor. Křižáci vedeni Oldřichem z Rožmberka oblehli hradiště Tábor. Proti němu vyrazili z Prahy husité vedeni Mikulášem z Husi v počtu 350 jezdců a křižáky porazili " v neděli 30. června, den po svatém apoštolu Petru".
14.7.1420 vrch Vítkov v Praze. Jan Žižka s 29 husity, z toho byly tři ženy, porazil křižácké vojsko 8000 rakouských a míšeňských rytířů, vedených italských velitelem Filipem Scollarim, a zabránil obklíčení Prahy. Míšeňské jezdce vedl hejtman Jindřich z Isenburgu. Ve chvíli, kdy hrozila smrt i Janu Žižkovi, přišlo obléhaným na pomoc 50 střelců a oddíl cepiníků (cepníků) v počtu asi 100 osob. V čele cepiníků šel kněz s Nejsvětější Svátostí. Husité spustili bojový pokřik a křižáky překvapili. Při útoku neměli vojáci kam ustoupit, protože stáli nad příkrým svahem skalnatého srázu. Většina vojáků se zachránila útěkem. Po bitvě zůstalo na bitevním poli 500 mrtvých křižových rytířů.
12.10.1420 Panský Bor (Malý Bor) u Horažďovic. Jan Žižka porazil křižáky z Rakouska, Německa, Uher, královské vojsko a české katolické pány, vedené Oldřichem II. z Rožmberka a Bohuslavem ze Švamberka. Husitský kronikář Vavřinec z Březové napsal: "V sobotu po svatém Divišovi (9.10.) lid pana Oldřicha z Růže a ostatní páni z Plzeňského kraje svedli s Žižkou a tábory u hradu Boru nepřátelskou srážku. Na obou stranách byli mrtví, ranění a zajatí, více na straně pánů. Žižka v poli vyhrál". Kronikář a životopisec císaře Zikmunda Eberhard Windecki popisuje ztráty na obou stranách 800 mrtvých Němců, Uhrů a pánů, ale i husitů.
1.11.1420 Vyšehrad v Praze. Od 15.9.1420 posádku na Vyšehradě obléhali oddílu husitů: pražanů a žatecko-lounského svazu. 4.10. přitáhli orebité, které vedl Hynek Krušina z Lichtenburka. Ten byl zvolen za hlavního velitele husitů. 15.10. dorazili táborité vedeni Mikulášem z Husi. Vyšehradská posádka pod velením Jana Šembery z Boskovic se urputně bránila. Král Zikmund se vydal z Berouna do Prahy 28.10. s 20.000 ozbrojenci. Ve stejný den uzavřeli vyhladovělí vojáci na Vyšehradě smlouvu s husity, že se 1.11. v 8 hodin ráno vzdají husitům, pokud jim král nepřijde na pomoc. Protože král dorazil až v 15 hodin, posádka na jeho pokyny nedávala odpověď.
Zemský hejtman Jindřich z Kravař a Plumlova a další moravští páni se krále Zikmunda snažili odradit od bitvy a král je obvinil ze zbabělosti. Chtěli dokázat králi věrnost a vrhli se do bitvy. Husité považovali bitvu za porušení dohody a pobíjeli nepřátele, kterých padlo 400. Mezi padlými byl i hejtman Jindřich z Kravař a Plumlova a vratislavský hejtman, nejvyšší komoří Jindřich Lefl z Lažan (+ 2.11.1420), který poskytl azyl Janu Husovi na svém hradě Krakovci. Jindřich byl vysoké postavy a měl přezdívku Henricus Longus - Jindřich Dlouhý. Padl také významný ruský kníže Jiří ze Smolenska, který bojoval v uherském vojsku. Husité přišli o 30 mužů.
Průběh bitvy zapsal mistr artistické (filosofické) fakulty UK Vavřinec z Březové a Eneáš Piccolomini, který své zprávy čerpal od přímých účastníků bitvy. Podle těchto zpráv nebyl král Zikmund informován o dohodě vyšehradského velitele s husity. Čeští a moravští páni, po ústupu a útěku od Vyšehradu, se dali do ostrého sporu s králem a Zikmunda od zavraždění zachránila uherská garda. Po této bitvě se k husitům přidal Hynek Boček z Poděbrad (strýc Jiřího z Poděbrad). Husité se od Vyšehradu vydali do Prahy, kde vydrancovali pražské kostely a zbořili i velkou část pražských hradeb.
5.8.1421 vrch Hněvín u Mostu. Pražští husité pod vedením Jana Želivského začali plenit severní Čechy. Přepadli a vypálili klášter premonstrátek v Doksanech, benediktinek v Teplicích a cisterciácký mužský klášter v Oseku a město Duchcov. 12.7. vypálili město i hrad Bílinu. 24.7. přitáhli k Mostu, kde zabrali klášter magdalenitek pod vrchem Hněvín a začali obléhat mostecký hrad, který dal postavit Přemysl Otakar II.
Vavřinec z Březové napsal, že: působili hradu veliké škody a pokřikovali: "přivážeme syny vašeho purkrabího na taras (kládu) a tak na vás učiníme útok." Jan Želivský odmítl kapitulaci posádky, vypálil podhradí a zaútočil na hrad. Obležené posádce dorazil 5. 8. na pomoc se svými vojáky míšeňský markrabě Bedřich, který byl pověřencem krále Zikmunda a husity porazil.
Přední řady husitů se při tvrdém střetu daly na útěk: "Téhož roku na sv. Osvalda utrpěli pražané těžkou porážku u Mostu. Čechové utekli z bojiště a nechali tu vozy, děla, praky, pušky a jiné zbraně, protože Míšeňský se na ně dobře připravil a zahnal je." (Ze Starých letopisů).
2. křížová výprava: 28.8.1421-10.1.1422.
17.11.1421 vrch Vladař u Žlutic (u Karlových Varů). Pod vedením slepého Jana Žižky se husité bránili proti vojákům plzeňského landfrýdu. Při tomto obležení trpěli všichni mrazem a vichřicí. Po třech dnech hladovění prorazili husité obklíčení a utekli do Žatce. V této bitvě bylo mnoho mrtvých na obou stranách.
22.12.1421 - 6.1.1422 Kutná Hora a Nebovidy u Kolína. Vítězná bitva husitů proti křižákům. Husité rozložili vozovou hradbu, Žižka povýšil několik vybraných bojovníků na rytíře a vyčkávali nepřítele. Uvnitř města zmasakrovali křižáci husitské obyvatele. Po proražení obklíčení u vrchu Kaňk se Žižka přesunul ke Kolínu, kde dostal další posily od Jičína a Turnova.
Po Novém roce 1421 táhli husité ke Kutné Hoře, kde se u Nebovid střetli s královskými vojáky. V této bitvě padlo mnoho Uhrů. Král Zikmund začal stahovat vojsko s kutnohorskými občany k Německému (Havlíčkovu) Brodu a Kutnou Horu křižáci zapálili. Po uhašení ohně se husité vydali za křižáky, které dostihli u Německého Brodu, kde většinu vojáků husité pobili.
8.1.1422 Habry u Havlíčkova Brodu. Husité zvítězili nad křižáckými vojsky, které vedl italský vojevůdce Filip Scollari. Po této bitvě pronásledovali husité vojáky až k Německému Brodu. 10. 1. jednali obyvatelé Brodu o kapitulaci, ale husité vnikli do města a pobili zbylé vojáky i obyvatele města. Počty mrtvých jsou odhadovány na 12.000 vojáků. V Sázavě bylo nalezeno 548 utopených rytířů, pod kterými se probořil led. Husité pobrali na bojišti 540 vozů s penězi, zlatem, rouchy a knihami.
23.4. (27.4.) 1423 vrch Gothard v Hořicích v Podkrkonoší. Jan Žižka přitáhl na území Čeňka z Vartenberka k Hořicím. V den svátku sv. Jiří na vrchu sv. Gotharda přikázal postavit vozovou hradbu kolem kostela sv. Gotharda. Vojsko orebitů pod vedením Jana Žižky a Diviše Bořka porazilo katolické vojsko Čeňka z Vartenberka a českých šlechticů. Tím chtěl Žižka upevnit postavení Diviše Bořka z Miletínka (u Miletína). Poražených vojáků utekla pouze alá část, většina padla na bojišti. Žižka po bitvě odjel ke tvrzi Kozojedy (u Kopidlna), kterou dobyl a upálil 60 jejích obránců.
4.8.1423 Strachův dvůr u Hradce Králové (dnes Hradec Králové-Kukleny). V této bitvě bojovali husité (orebité) proti husitům (pražané). Jan Žižka vedl vojsko Východočeského husitského svazu proti Divišovi Bořkovi z Miletínka, který byl velitelem vojsk Svazu pražských měst a hejtmanem Hradce Králové. Město ovládl Jan Žižka s knězem Ambrožem, který využil toho, že Diviš bojoval na Moravě.
Po ovládnutí Hradce Králové se k husitům připojila města Jaroměř a Dvůr Králové. Katolický voják Bartoš z Drahonic napsal: "Žižka s Hradeckými vytáhl vytáhl proti nim i stal se jest boj u Strachova dvora a šla archa proti arše (archa-schránka, monstance s Nejsvětější Svátostí). A Pražané utekú, poraženi jsúce od Žižky. Jmú jich na dvě stě. Kněze, ježto nesl archu z pražské strany, zabil Žižka palcátem. Dálo se ve středu před sv. Vavřincem (10.8.)."
6.1.1424 Česká Skalice. V bitvě u České Skalice (dnes zvané Nad Pivovarem) porazil Jan Žižka pány z východních Čech. Stalo se v den svátku Zjevení Páně - Tří králů (6.1.). Vyvoláním boje bylo Žižkovo zjištění, že si na něho páni z Hradecka najali nájemného vraha.
Žižka zaujal bitevní pozici u velkoskalické tvrze, kterou vlastnil jeho přítel pan Viktorín Boček (1403-1427) z Kunštátu a z Poděbrad, otec krále Jiřího. Husité bojovali proti vojskům katolických pánů z východních Čech Hynka Červenohorského (hejtman královského krajského vojska a purkmistr Jaroměře), Jana Městeckého z Opočna, Půty z Častolovic a Arnošta z Černčic, kteří táhli od lesa Dubno a od Zliče.
Husitům přijela na pomoc vojenská hotovost z Hradce Králové, Jaroměře a Dvora Králové. Velký počet katolických vojáků Žižka zajal a pobil. Průběh bitvy popisuje Kronika pražského kolegiáta a Staré letopisy české, kde se píše, že "Kališníci slavně zvítězili".
Nad řekou Úpou na stejném místě (320 m n.m.) zaujala o 442 let později obrannou pozici rakouská armáda v roce 1866.
7.6.1424 Malešov (u Kutné Hory). Orebité vedeni Janem Žižkou porazili vojska aliance katolické svatohavelské koalice a umírněných husitských Pražanů vedených Divišem Bořkem. Na straně Orebitů padlo 200 husitů, na straně Pražanů padlo 1200 husitů. Druhý den ovládl Žižka Kutnou Horu, kde dal popravit několik desítek měšťanů.
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Jan Žižka z Trocnova a z Kalicha *1360 dvorec u Trocnova (Ostrolovský Újezd, Ledenice), +11.10.1424 Přibyslav. Pokřtěn v kostele sv. Martina ve Střížově (8 km od Žižkova dvorce). Syn trocnovského vladyky Řehoře (+1407 Plzeň) a jeho manželky Jany (Johany). Měl bratra Jaroše (Jaroslav), sestru Anežku, dvě manželky jménem Kateřina a dvě dcery. Manžel dcery Anežky byl Ondřej Sokolík z Dubé (+1424 Malešov). Nedaleko od dvorce jeho otce měl dvorec jeho bratr Mikeš.
Loupeživý lapka, královský čeledín, úspěšný husitský vojevůdce a vrah. Přízvisko Žižka je podle Bohuslava Hasištejnského z Lobkovic (1461-1510) synonymem pro jednookého člověka. Podle Josefa Dobrovského (1753-1829) je to přezdívka pro zrzavého člověka od slova žížati, žížkati (žíhat, žhnout).
Pobýval na tvrzi Trocnov (obec Trocnov se do roku 1949 nazývala Záluží a je od dvorce 3 km). Podle legendy přišel o levé oko ve svých 10 letech. Oddíl rožmberských ozbrojenců začal drancovat trocnovskou tvrz. Jan zaútočil vidlemi na vojáka, který se po něm ohnal mečem a zasáhl ho. Péčí sestry Anežky byl zachráněn, ale měl zdeformovanou tvář a přišel o oko. Podle vědců měl od té doby problémy s jídlem i řečí.
3.4.1378 je Johannes dictus Zizka de Trocznow (Jan řečený Žižka z Trocnova) uveden jako svědek na listině v Českém Krumlově. Oženil se a s manželkou Kateřinou měl dceru. Po smrti první manželky se oženil podruhé a vzal si manželku Kateřinu, s kterou měl další dceru. Nedařilo se mu hospodařit na rodinném statku a přišel o něj. V roce 1384 prodal poslední vlastní pole v Čeřejově u Trhových Svinů (5 km od dvorce). Jeho osobním heslem se stala věta z biblické knihy Job (7,1.): "Militia est vita hominis super terram (Vojenskou službou je život člověka na zemi, současný překlad: Člověk na zemi je podroben do služby)".
Po smrti druhé manželky byl v letech 1403-1409 členem loupeživé skupiny Matěje zv. Vůdce, která kradla a vraždila od Soběslavi až do Horních Rakous. Skupina byla nájemná a její "služby" využívali šlechtici, kteří se potřebovali zbavit svých nepřátel. Skupina ohrožovala město České Budějovice a statky pana Jindřicha z Rožmberka. Lapkové byli v roce 1409 zajati a někteří popraveni. Jan Žižka byl na přímluvu vysoce postaveného šlechtice 27.7.1409 omilostněn králem Václavem IV.
Vstoupil do služby polského krále Vladislava II. Jagella (1362-1434, děda českého krále Vladislava II. Jagellonského, 1456-1516). V letech 1410-1411 se zúčastnil bojů proti řádu Německých rytířů, ale není jisté, že bojoval v bitvě u Grunwaldu.
Po návratu do Čech v roce 1412 se stal královým vrátným. 7.11.1414 zakoupil dům v Praze Na Příkopech. Začal se zajímat o myšlenky Jana Husa. Za dva roky (1416) se stal královským panošem. Dům Na Příkopech prodal a koupil honosnější dům v dnešní Pařížské ulici.
30.7.1419 byl jedním z organizátorů 1. pražské defenestrace na Novoměstské radnici a stal se spoluvůdcem radikálních husitů. Později nebyl spokojen s vývojem situace na radnici a 13.11.1419 odešel do Plzně, kde se stal vojenským velitelem města. Tam se pustil do bojů s městem, které byl nucen přenechat katolickým měšťanům a v březnu 1420 odtáhl k nově vznikajícímu hradišti Tábor. Zde byl zvolen jedním ze čtyř hejtmanů. Usurpoval si právo rozhodovat o duchovních záležitostech a kněžích. Nutil je dodržovat 4 artikuly pražské. 2.12.1419 v bitvě u Nekmíře (u Plzně) použil vozovou hradbu od Němce Konráda Keysera. Pod Žižkovým vedením husitská vojska obsazovala města, drancoval a vypaloval kláštery a kostely, upaloval lidi ve stodolách a na hranicích. Vraždil i kacíře z řad husitů, zvláště pikarty a adamity.
25.4. a 12.11.1420 Žižka oblehl Prachatice. Při prvním obléhání uprchli katoličtí obyvatelé, kteří se v září vrátili a při druhém obléhání jich 200 upálil v sakristii kostela sv. Jakuba. 14.7.1420 na pražském Vítkově porazil vojska římského krále Zikmunda.
Majitel Říčan Diviš z Průhonic a z Říčan patřil mezi odpůrce husitů, kteří 24.11.1420 oblehli Říčany. Po několika dnech přitáhl Žižka s táborským vojskem a obránci se vzdali pod podmínkou svobodného odchodu. Dohoda byla porušena, táboritky začaly obírat vycházející ženy o šperky a cennosti. Posádka se začala bránit a Žižka zajal Diviše s rodinou a dalších 54 osob. Z tohoto počtu bylo 9/10 katolických kněží, které dal u hradu upálit. Upálením pověřil práčata. 14.3.1421 oblehl Chomutov a zahájil útok. Na Květnou neděli 16.3. město dobyl a začal masakrovat obyvatele. Židé vběhli do svých hořících domů, než by se dali pokřtít a spáchali hromadnou sebevraždu. Husitská vojska v domech upálila a povraždila 2200 osob. Husité ponechali 30 mužů, několik žen a dětí, aby mrtvé měl kdo pohřbít.
Z naloupeného majetku si 20.5.1421 ponechal tvrz řádu Německých rytířů u Litoměřic, přestavěl ji a přejmenoval na hrad Kalich.
3.-7.6.1421 se zúčastnil sněmu v Čáslavi a byl zvolen do zemské vlády. V červnu nebo v červenci 1421 při druhém obléhání hradu Rábí přišel Žižka o pravé oko. V lednu 1422 dobyl Německý (Havlíčkův) a před městem byl 11.1.1422 Jan Žižka pasován na rytíře. V červenci 1423 dobyl Hradec Králové a utvořil z města centrum husitského svazu ve východních Čechách a na podzim vypracoval Vojenský řád.
Žižkův vojenský řád (část): "A my vám zase držeti, plniti i mstíti chceme, pro milého Pána Boha, pro Jeho svaté umučení, pro vysvobození pravdy zákona Božího, svatých a jich velebení, ku pomoci věrným církvi svaté a zvláště jazyka to je národa českého i slovanského, i všeho křesťanství."
7.6.1424 vyhrál Jan Žižka u Malešova bitvu proti katolíkům a umírněným husitům. 14.9.1424 uzavřel u Libně mír s pražskými husity.
11.10.1424 Jan Žižka zemřel při obléhání Přibyslavi na hnisavý zánět kůže.
Po Žižkově smrti si část husitů začala říkat "Sirotci". Ti dobyli hrad v Přibyslavi, kde upálili 60 obránců a pak hrad zbořili.
Jan Žižka byl převezen (85 km) a 21.10. pohřben v kostele (od roku 1664 katedrála) Ducha Svatého v Hradci Králové. Pohřeb vykonal kněz Ambrož a Prokůpek. Roku 1458/1462 byl na příkaz krále Jiřího tajně převezen z Hradce Králové (60 km) do kostela sv. Petra a Pavla v Čáslavi, kde mu byl postaven náhrobek (zničen 1623). V roce 1631 nalezl děkan Anselm Gramsci údajné Žižkovy ostatky, dal je spálit a popel rozptýlit do vzduchu. Další údajné Žižkovy ostatky zničil kat na čáslavském náměstí v roce 1741.
Od roku 1520 se začíná veřejně mluvit o uložení Žižkových ostatků v Čáslavi. Při rekonstrukci kostela sv. Petra a Pavla, v kapli Panny Marie (podvěžní kaple Matky Boží), byla v zazděném výklenku 21.11.1910 nalezena část lebky, zvaná čáslavská kalva. První zkoumání provedl antropolog Jindřich Matiegka. Na dalším průzkumu se podílel MUDr. Emanuel Vlček a podle jeho názoru se jedná o Žižkovu lebku. Má znaky vyhojeného poranění v oblasti levého oka a v dospělém věku pozdější poranění oka pravého. Čáslavská kalva patřila člověku, který zemřel roku 1424 ve věku 60-65 let. Kalva je uložena v čáslavském muzeu.
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Husitské rejsy v období 1426-1433:
Kořistnická tažení husitů za hranice Království Českého. Výpravy zvané rejsy (spanilé jízdy). Rejsy směřovaly na Moravu, do Slezska, Horní i Dolní Lužice, Sasko, Bavorsko, Rakousko, Polsko a Horní Uhry (Slovensko). Rejsy měly šířit protikatolické myšlenky, zajistit kořist a platbu polních vojsk, kterým velel Prokop Holý a Jan Čapek ze Sán (u Kolína).
1426 dobyta Břeclav
14.3.1427 v bitvě u Zwettlu, vítězství husitů proti Albrechtu Habsburskému. V květnu vypálili několik klášterů ve Slezsku a Horní Lužici.
1428 sirotci, pražané a moravští husité pod vedením Prokopa Holého dobyli Uherský Brod, odjeli k Prešpurku (Bratislavě) a k Trnavě. Ze Slovenska se vrátili k Uherskému Brodu, odkud vpadli do Slezska, dobyli Ostravu a okolí. Táhli dál na Vratislav, kterou nedobyli. Vpadli do Bavorska a dorazili k Vídni.
1429 rejsy vedli do Saska, kde chtěli dobýt Lipsko. Husité se rozdělili na pět vojsk, která dobývala města v Německu.
1430 ze Saska se vydal Prokop Holý do Norimberka, které zaplatilo za příměří. Po vpádu do Polska vyplenili klášter na Jasné Hoře v Čenstochové, kde na dvou místech rozřízli obraz Černé Madony (6.-9.století).
1431 vpadli husité do Rakouska, kde byli u Kirchbergu poraženi. Jan Čapek vpadl na Slovensko, kde pobrali velikou kořist. Při dělení došlo k neshodám. Do toho je přepadlo uherské vojsko a sirotci byli poraženi.
1432 spanilé jízdy zaměřili husité na Slovensko, dobyli Žilinu, Trnavu a Skalici (u Trnavy). Pod vedením Jana Čapka vpadli do Polska a táhli k Baltu. Za husitskými vojsky zůstala vypálená země. Další rejsy vedli do Braniborska, Horní Lužice a Slezska.
1433 při rejsech na Slovensko husité dobyli Kežmarok. V Polsku jim král Vladislav II. Jagello vyplatil žold a daroval jim velblouda. Sirotci se vrátili do Čech a oblehli katolickou Plzeň, kterou nedobyli. Velblouda husitům Plzeňané sebrali a za odměnu ho dostali do znaku města.
Husitské bitvy v období 1426-1435:
16.6.1426 Ústí nad Labem. Husité obléhali město více než 2 měsíce a v rozhodující bitvě porazili 4.000 německých křižáků ze Saska, Míšně, Durynska a dalších německých států. Padlých husitů bylo asi 25-30. Husité ovládli dobyté město Ústí a měli otevřenou cestu do Německa.
19.11.1426 Břeclav. Albrecht I. Rakouský (od r. 1438 český král, otec Ladislava Pohrobka) vytáhl na Moravu proti husitům (Sirotci a Táborité), které vedl Prokop Holý. Albrecht se snažil 3 měsíce dobýt město Břeclav a vyhnat husity z Moravy, kterou dostal v roce 1423 od svého tchána císaře Zikmunda jako léno. Moravu se mu nepodařilo uhájit.
14./25.3.1427 u Zwettlu (u Světlé). Husité po vítězné bitvě u Břeclavi pokračovali na jaře do Rakouska, kde se jim postavili na odpor vojáci Albrechta I. Rakouského. Ti byli zahnáni na útěk, někteří byli zabiti. Rakouský Zwettl husité dobyli, 4 000 obyvatel vyvraždili a město vypálili. Na místě zůstalo 9 000 mrtvých. Husité měli malé ztráty na životech, většina mrtvých byli Němci.
3. křížová výprava: 29.6.-14.8.1427.
3. 8.1427 u Tachova. Prokop Holý vedl husity proti spojeným vojskům křižáků vedeným arcibiskupem trevírským Otou ze Ziegenheimu a a anglickým biskupem z Winchesteru Jindřichem kardinálem Beaufortem. V křižáckém vojsku bojovali Němci, Lužičtí Srbové, Slezané, Rakušané, vojáci Oldřicha z Rožmberka a plzeňského landfrýdu. 11.8. husité dobyli i město, prolomili hradby a město zapálili. Posádka tachovského hradu 14.8. kapitulovala.
18.3.1428 u Nisy (v Polsku). Husitská vojska porazila spojenou armádu slezských knížat a vratislavského biskupa Konráda, které velel kladský hejtman Půta z Častolovic. V křižácké armádě padlo 2 000 vojáků.
11.11.1428 u Chrastavy (u Liberce). Někdy nazývaná bitva u Machnína. Husitské vojsko vedl hejtman Jan z Královce proti vojskům žitavské, zhořelecké a lužické hotovosti. Tuto bitvu husité prohráli a zanechali zde 400 mrtvých. Na druhé straně padl hornolužický fojt (královský rychtář) Albrecht z Koldic.
27.12.1428 u Starého Wielislawu (u Staré Jesenice) (dnes u Kladska v Polsku), zvaná bitva u Červené Hory. Sirotci vedeni Janem z Královce, porazili slezké vojsko knížete Jana Minsterberského. Na straně Slezanů bylo 650 mrtvých.
23.4.1429 u Zbraslavi. Nové Město pražské vyslalo oddíl vojáků, aby prohledali okolí Prahy. Před Zbarslaví byli u Vltavy přepadeni ze zálohy loupeživými husity vedenými Habartem z Aldaru a na Týřově, Janem Šmikouským a Bedřichem z Donína. Někteří vojáci byli pobiti, utopeni nebo zajati. Ke konci bitvy přišel novoměstským vojákům na pomoc oddíl vojáků ze Starého Města pražského.
31.12.1429-1.1.1430 u Grimmy (mezi Lipskem a Drážďany). Dolnolužický fojt Hanuš z Polenska byl poražen husitským hejtmanem Janem Zmrzlíkem. Podle husitských kronik zabili husité 400 vojáků a zajali dalších 150.
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
3.3.1430 poslala husitům dopis sv. Jana z Arku, Johanka z Arku, Ioanne d´Arc, Panna Orleánská, kde odsoudila jejich vraždění a plnění, nazvala husitské myšlenky "za bezbožné a nedovolené pověry".
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
20.4.1430 u Podivína (u Břeclavi). Sirotčí, táboritské a novoměstské vojsko husitů vedl hejtman Velek z Březnice do Uher. Této bitvy se zúčastnil Jan Zmrzlík ze Svojšína, Prokop Malý (Prokůpek) a Filip z Padařova. Husité utrpěli ztrátu 150 vojáků.
28.4.1430 u Trnavy (na Slovensku). Husité táhli od Podivína dál do Uher na rejsu (spanilá jízda). V Uhrách se střetli s českými, moravskými a uherskými vojsky, které vedl český a uherský král Zikmund. Mezi sebe vlákali husity dvě armády uherských vojáků. Po těžkých bojích byli husité nuceni ustoupit do Čech.
Podle kroniky katolického vojáka Bartoška z Drahonic padlo 2000 husitů a na katolické straně 6000 vojáků. Podle historiků jsou tato čísla silně nadnesená.
9.1.1431 u Horky (Chlumec u Ústí nad Labem). Hejtnam Václav Libák z Vrbčan a Aleš z Číhoště vedli Sirotky proti vojskům hornolužického fojta Těmy z Koldic. Bitva je málo známá. Žádný zápis nezmiňuje ani vítěze bitvy.
4. křížová výprava: 20.6.-14.8.1431. Poslední křížová výprava vedená braniborským kurfiřtem, vévodou Fridrichem I. Hohenzollernem a Juliem (Giulianem) kardinálem Cesarinim (1398-1444). Po prohrané bitvě u Domažlic byli katolíci nuceni jednat s husity. Společné jednání se uskutečnilo na Basilejském koncilu v letech 1431-1445.
14.8.1431 u Domažlic. Husité vedeni Prokopem Holým v počtu 40 000 porazili 130 000 křižáků. Ti mezi sebou měli špatnou komunikaci. Braniborský kurfiřt a markrabě Fridrich I. Hohenzollern (1371-1440), purkrabí norimberský, si chtěl zajistit ústupovou cestu a začal stahovat své oddíly ke Kdyni. Sasové to považovali za útěk. Nastalou paniku zvládli velitelé jen s velkým úsilím.
Fridrich dal vybudovat vozovou hradbu, kterou měli bránit Italové. Aby husité předčasně nezpozorovali vojáky, dal vrchní velitel vévoda Fridrich stáhnout své vojsko, poté co údajně zaslechl zpěv husitů: "Ktož jsú boží bojovníci a zákona jeho...". Mezi vojáky nastal opět zmatek a začali utíkat k bavorským hranicím. Přesto se boj protáhl až do nočních hodin, protože se někteří pěšáci postavili odvážně proti husitům. Kardinál Cesarini údajně prchal z bojiště v přestrojení za prostého vojáka. V této bitvě ztratil svůj červený kardinálský klobouk a biskupský kříž.
Husité zabili 200 Italů, zajali několik desítek tisíc křižáků, podařilo se jim získat 2000 vozů, 300 pušek a další válečnou kořist. Mezi jinými věcmi ukořistili kardinálský oděv a zlatý kříž Julia kardinála Cesariniho. Sbírání materiálu a zatýkání zajatců probíhalo i druhý den.
Průběh bitvy zapsal katolický voják Bartošek z Drahonic a husitský kronikář Vavřinec z Březové, který zapsal tyto verše proti válce: "A tehdy meč se změní v pluh a oštěp v srp, jak slíbil Bůh. A zbraně se pak roztaví, ve zvony, jež vás pozdraví. Národ již meče nezdvihne, souseda válkou nestihne neb krásou míru soužití budou se všichni těšiti."
Kardinál Cesarini se rozhodl po poradě s králem Zikmundem a německými knížaty, pozvat husity do Basileje na sněm. 5.7.1436 byla podepsána Basilejská kompaktáta, která uznala husity za členy katolické církve.
14.10.1431 u Bejdova nad Dyjí (Waidhofen an der Thaya v Rakousku). Táborité vedeni Mikulášem Sokolem z Lamberka vyrazili na rejsu do Rakouska a byli poraženi dolnorakouskými, českobudějovickými a znojemskými vojáky, které vedl českobudějovický hejtman Lipolt Krajíř z Krakju.
24.12.1432 u Znojma. Rakouský vévoda Albrecht porazil husitské vojsko. Ztráty na životech byly na obou stranách asi 500 vojáků.
14.7.1433-9.5.1434 obléhání Plzně. Husité vedeni Prokopem Holým oblehli katolickou Plzeň a snažili se ji vyhladovět a dobýt. Město tomuto obléhání odolalo. Husitský táborský hejtman Jan Pardus z Horky vedl 7000 vojáků. Postupně přitáhly k Plzni další husitské armády v počtu 15000 bojovníků. Odstřelovali Plzeň praky a bombami. 1.9.1433 vpadli Plzeňané do husitského ležení a způsobili jim zmatek. Na podzim nemohli husité sehnat nic k jídlu a armáda se nedokázala uživit. Proto vyjížděli loupit jídlo krmení pro koně do města Furth im Wald v Bavorsku a jeho okolí. 21.9.1433 byla husitská výprava poražena u vesnice Hiltersried vojsky Jana z Neunburgu.
Král Zikmund vynaložil velké prostředky na pomoc Plzni a zajistil tajné zásobování města, které vyjednal s táborským hejtmanem Přibíkem z Klenové. Po dodání zásob do Plzně, Přibík uprchl před pomstou Prokopa Holého do Stříbra.
V Praze se zformovala koalice umírněných husitů a katolického panstva, kteří se zmocnili Nového Města pražského a vydali se na pomoc Plzni. Prokop Holý rozhodl, že po ztrátě Nového Města pražského zanechá marného obléhání Plzně. Husité v noci z 8. na 9. května zbořili svá ležení.
30.5.1434 u Lipan (u Kolína). Husité-Sirotci a Táborité (radikálové), které v počtu 11.000 bojovníků vedl Prokop Holý proti husitům - umírněným kališníkům a pražanům s vojsky katolických pražanů, z Mělníka a Oldřicha II. z Rožmberka, celkem 13 000 vojákům. Tato vojska vedl husitský vojevůdce Diviš Bořek z Miletínka (jeho sídlo bylo mezi Miletínem a Červenou Třemešnou). V této bitvě stáli na opačné straně radikální husita Jan Roháč z Dubé a jeho umírněný husitský synovec Hynce Ptáček z Pirkštejna. Vedle Hynka Ptáčka stál čtrnáctiletý chlapec, který se jmenoval Jiří z Poděbrad.
Katolické a umírněné husitské vojsko vyrazilo proti radikálním husitům. Celá armáda se stočila do pravého úhlu a byla bokem k nepříteli. Vojáci zahájili předstíraný útěk. Radikálové nabyli dojem, že katolické vojsko je v rozkladu a rozpojili vozovou hradbu. Vyrazili za nepřítelem za s hlasitým křikem: "Vzhůru, vzhůru na ně, prchají již." Ve chvíli, kdy se dostali k prchajícím vojákům na půl honu (80 metrů), katolická armáda se zastavila a otočila se proti husitům.
Došlo k tvrdému boji, ve kterém padl Prokop Holý. Aliančním vojskům se podařilo zničit část vozové hradby. Do mezery vnikli další vojáci a pobíjeli bránící se husity. Ve večerních hodinách bitva skončila.
Tato bitva je známá tím, že byla poslední bitvou, ve které byli husité poraženi.
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Prokop Holý, Veliký *1379/80, +30.5.1434 Lipany. Na jeho obraze ze 17. století je tento nápis: Procopius Rasus Bohemus Ziscae cognatus dux Bohemorum in bello Husitico (Prokop Holý Čech, Žižky příbuzný vůdce Čechů ve válce Husitů). Radikální kněz a vojevůdce, neoficiální panovník (kníže) husitských Čech.
Vychován u strýce (bratr matky) Jana Vody z Cách (Ioannes Aqua in Aachen), rytíře a bohatého obchodníka který ho nechal vystudovat teologii. Jan měl dva syny: Jindřicha a u druhého se neví jméno. Prokopa adoptoval po smrti jeho matky. Díky strýcovým obchodním stykům navštívil chrám Božího hrobu v Jeruzalémě.
Prokop byl vysvěcen na kněze a stal se minoritou v Hradci Králové. Na Prokopův návrh vznikly spanilé jízdy-rejsy.
Podle zápisu v husitské kronice Staré letopisy české se: "Táborský Prokop Holý, kněz Bedřich, kněz Mašek, Markolt, Rohlík, kněz Vaníček, Blažek Šeplavý, Quirin, Štěpánek a někteří jiní se vyjadřovali o tělu a krvi Páně tak, že se ani nesluší o tom psát, a také o jiných svátostech mluvili potupné řeči, nevěřili v přímluvy svatých, posty ani vigilie nedrželi, haněli posvěcené křižmo, křtili v potocích, mrtvým nedávali zvonit, nechtěli sloužit mši svatou v kostelích, neuznávali ornáty ani jiné posvátné potřeby k bohoslužbám, při mši nepozdvihovali tělo Páně, nechtěli pochovávat mrtvé na hřbitovech a říkali, že jsou k tomu vhodnější jiná místa" (Staré letopisy české-Kronika táborských kněží).
Byl podezřelý z pikartství (neuznávali Nejsvětější Svátost) a v roce 1421 uvězněn ve vězení Staroměstské radnice. Ven se dostal na zásah Jana Želivského.
V roce 1433 se zúčastnil jednání koncilu v Basileji. V průběhu sněmu dojednal čtyři pražské artikuly, jak je navrhl Jan Rokycana. Zápis o Prokopovi napsal Eneas Silvio Piccolomini (od 1458 papež Pius II., 1405-1464), sekretář biskupa Dominika Capraniky.
V bitvě u Lipan Prokop Holý zemřel proboden náhodně letící střelou. Jeho smrt si přivlastnil Vilém rytíř Kostka z Postupic, který tvrdil, že zabití Prokopa: "jest jeho záslužným a odměny hodným dílem".
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
červen 1434 u Řevničova (u Rakovníka). Málo známá bitva mezi vojáky plzeňského landfrýdu, kteří byli napadeni žateckými husity pod vedením Jakoubka z Vřesovic. Husité přišli o 150 bojovníků.
17.-18.8.1435 u Křeče (u Pelhřimova). Poslední bitva husitských válek.
Účast 1000 husitských bojovníků z Tábora proti vojsku Oldřicha II. z Rožmberka (*13.1.1403, +28.4.1462, který na ně zaútočil tak rychle, že nestačili postavit vozovou hradbu. Při bitvě padlo 800 táboritů.
Po této bitvě bylo město Tábor oslabeno a muselo vyjednávat s císařem Zikmundem o korunovaci českým králem.
květen-září 1437 dobytí hradu Sion. Hrad významného husitského hejtmana Jana Roháče z Dubé (1374 - 9.9.1437), který chtěl pokračovat v bojích. S několika radikálními husity se uzavřel na svém hradě, odkud chtěl vyrážet po okolí a bojovat proti katolíkům. Velitelem dobyvatelů byl jmenován Hynce Ptáček z Pirkštejna (1400-1444, Roháčův synovec), nejvyšší hofmistr a zemský soudce. V bitvě u Lipan stáli oba na opačné straně.
Hynek Ptáček dobýval hrad Sion čtyři měsíce. Dobývání úmyslně protahoval z příbuzenských důvodů. Dokonce nebránil posádce, aby si chodila z hradu pro vodu do blízkého potoka. Všichni čekali, že se hofmistr Hynce Ptáček dohodne se strýcem Janem Roháčem. 3.9. přijela uherská jízda vedená Michaelem Országhem a Hynce Ptáček nechtěl riskovat roztržku s císařem. Odstřelování a dobytí hradu překvapilo Roháče u oběda, který nepočítal s tak prudkým útokem.
Po dobytí hradu byl Jan Roháč spolu s 52 bojovníky odvezen do Prahy. Jan Roháč byl přiveden na Pražský hrad před císaře Zikmunda, kde vykřikoval, ať mu vypíchnou oči, aby se nemusel na císaře dívat. Pak odveden a vyslýchán v mučírně na Staroměstské radnici v Praze. Mezi jeho bojovníky patřil polský šlechtic Wyszek Racziński, husitský kněz Jan Prostředek a puškař (dělostřelec) zvaný Zelený. Všech 53 odbojníků bylo veřejně popraveno. Hrad Sion byl na příkaz císaře Zikmunda vypálen.
Zbytečně zemřelo mnoho vzdělaných kněží, řeholníků i řeholnic, na kterých se mstily venkovské husitské ženy. Na konci válek se mstil jeden druhému. Mnoho husitů bylo naházeno do kutnohorských dolů.
Občanské války v českých zemích zvané Husitské bitvy skončily. Všichni měli dost válčení a bídy. Bylo zničeno mnoho center vzdělání: univerzita, klášterů, kostelů, knihoven, uměleckých děl. Nastal kulturní úpadek, bída a nenávist mezi lidmi.
Basilejská kompaktáta (1436) je dokument vyjednaný na koncilu v Basileji v letech 1433-1435. Potvrzovala Čechům a Moravanům právo na přijímání pod obojí způsobou (Tělo i Krev Kristovu): "Léta 1437 z rozkazu císaře zikmunda a legátů basilejských v tomto kostele hlášeno česky, latinsky, uhersky, německy, že Čechové a Moravané Tělo Boží a Krev pod dvojí způsobou přijímajíc jsou věrní křesťané a praví synové církve."
Kompaktáta byla podepsána 5.7.1436 v Basileji papežem Evženem IV. a císařem Zikmundem. Dokument byl vyhlášen v Jihlavě a je znám jako Jihlavská kompaktáta. Desky s textem kompaktát byly vsazeny do zdi kaple Božího Těla na Karlově náměstí v Praze.
Platnost zákona měly Kompaktáta do roku 1567, kdy je zrušil císař Maxmilián II.
Jan Rokycana *1390, +22.2.1471. Zvolený arcibiskup pražský. V roce 1424 zachránil svou výmluvností Prahu před útokem Jana Žižky. 1429-1435 mistr na pražské universitě, od roku 1435 rektor UK. 21.0.1435 zvolen českým sněmem za arcibiskupa. 1436 uprchl před císařem Zikmundem z Prahy do Kutné Hory, Čáslavi a Hradce Králové. 1437-1448 farář u Sv. Ducha v Hradci Králové, 1448-1471 farář v chrámu Panny Marie před Týnem. Pohřben v Týnském chrámu. V roce 1623 byly ostatky přeneseny na hřbitov Starého Města pražského a po jeho zrušení hřbitova ztraceny.
---------------------------------------------------------
Olomoucký orloj
vysoký 14 metrů a je asi druhý nejstarší v Evropě a byl postaven na stěně radnice v roce 1474. Nejstarší části astronomického stroje jsou z roku 1898. Za 2. světové války byl poškozen a přestavěn v letech 1947 – 1955.
Ve třetím patře byly postavy 16 andělů a každý měl dřevěný zvonek a kladívko. Uvnitř bylo 16 zvonků, které hrály každou hodinu. Při melodii vyšli z pravé strany Tři králové na velbloudech. Nad nimi byla Panna Maria a sv. Josef na útěku do Egypta. Na levé straně stál sv. Jiří na koni a bodal do draka. Vedle něho byl sv. Václav a pokyvoval hlavou. V roce 1810 byly sochy světců sundány a místo nich dány sochy arcivévody Rudolfa a kněze s Nejsvětější Svátostí. Dole se pohybovaly čtyři postavy: muž zvonil, druhý se modlil růženec a probíral korálky, třetí také zvonil a čtvrtý zapískal na šalmaj.
V roce 1898 byl orloj opravován a byly opět vyměněny dvě sochy: Adam za arcivévodu Rudolfa a Eva místo kněze. Vedle prarodičů prošel každou hodinu jelen, lev a slon. Čtyři dolní muže nahradili vojáci: dva střelci a dva z pěchoty. Postavy Tři králů a útěk do Egypta zůstaly. Uprostřed byl dán obraz královny Marie Terezie, místo obrazu císaře Františka Josefa I.
Po přestavbě malířem Karlem Svolinským a jeho manželkou Marií v socialistickém realizmu, byly vyměněny všechny figurky a nahrazeny postavami dvou kovářů a muzikantů. Pod nimi je úředník, dělníci a basketbalistka. Mozaikové medailony představují práce během roku. V horní části Karel Svolinský vytvořil mozaiku, na které je jízda králů, dělník a chemik. Místo obrazu Marie Terezie je kohout.Na dolním číselníku s kalendáriem je uveden svátek Vítězný únor, narození a úmrtí V. I. Lenina, J. V. Stalina a Kl. Gottwalda i narozeniny A. Zápotockého. Ten v době dokončení orloje ještě žil.
Na fotografii je malba rekonstrukce orloje v původní podobě a současná podoba orloje v Olomouci.
hrací karty, první písemná zmínka je Florencie, která 23. 5.1376 vydala vyhlášku o zákazu hry pod hrozbou přísného potrestání. Karty se začaly nejvíce používat od roku 1500. Na kartách jsou zobrazeni králové: biblický David (list, piky), Alexandr Veliký (kříž, žalud), Julius Caesar (káry, diamant), císař sv. Karel I. Veliký (srdce). Názvy barev na německých kartách se nazývají: list (zelená), žalud, kule a srdce (červená). Na francouzských kartách: piky (dýky), kříž nebo trefa (trojlístek), káry nebo diamant (kosočtverec) a srdce.
Jan Dlugosz * 1.12.1415 Niedzielsko u Brzeźnice (Nová Březnice mezi Radomskem v Lodžském vojvodství a Czenstochovou ve Slezském vojvodství v Polsku), + 19. 5.1480 Krakov. Je známý pod latinským jménem Ioannes Longinus ebo Dlugossius (+1444) Otec Jan měl 2 manželky, s nimi 12 dětí. Z nich byli 3 synové, všichni jménem Jan.
Polský voják a historik. Jeho otec Jan z Niedzielska bojoval v bitvě u Grunwaldu. Později se stal purkmistrem ve městě Nowy Korczyn. Mladý Jan zde chodil do farní školy. V letech 1428 - 1431 studoval na Jagellonské univerzitě v Krakově.
V roce 1434 ho jeho strýc Bartoloměj, farář ve farnosti sv. Martina v Klobucku, jmenoval svým nástupcem. V Klobucku byl do roku 1452. V roce 1437 se stal členem krakovské kapituly. V letech 1439 - 1455 byl sekretářem a tajemníkem krakovského arcibiskupa Zbygnieva kardinála Olešnického (1389-1455), ale zároveň pracoval ve službě polského krále Kazimíra IV. Jagellonského.
V roce 1450 byl pověřen královnou Sofií Holštýnskou Litevskou (1405-1461) a jejím synem králem Kazimírem IV. Jagellonským (1427-1492, jeho manželkou byla vnučka císaře Zikmunda Alžběta Habsburská, jeho synem Vladislav II. Jagellonský, český král), aby vedl mírové rozhovory mezi Janem Jiskrou z Brandýsa (1400-1469) a Jánosem Hunyadym (1387-1456). Po šesti dnech vyjednal mír.
V roce 1455 vypukl v Krakově velký požár, který pohltil většinu města. Několik domů bylo ušetřeno, mezi nimi i dům Jana Dlugosze.
Od roku 1467 se stal vychovatelem královských princů. V diplomatických službách polského krále jezdil k císařskému i papežskému dvoru (1449), byl v Čechách (1467), Uhrách (1469, 1478), Itálii a Palestině. Jednal s Řádem německých rytířů a dojednal Toruňský mír. V roce 1471 doprovázel Vladislava II. Jagellonského do Prahy ke korunovaci českým králem.
V letech 1455 - 1480 napsal 12 knih Letopisy - kroniky království Polského (Anneles seu cronici incliti regni Poloniae = Letopisy nebo kroniky proslulého Polského království, Roczniki, czyli kroniki slawnego Krolestwa Polskiego), které zahrnují historii v Evropě od roku 965 do roku 1480. V těchto kronikách popisuje i sám sebe ve třetí osobě. V roce 1448 napsal Banderia Prutenorum (kniha o křižáckých praporech v bitvě u Grunwaldu). 1462 Insignia seu clenodia incliti Regni Poloniae (Symboly nebo klenoty proslulého království Polského, kde popisuje a zobrazuje polské erby), Liber beneficiorum dioecesis Cracoviensis (Kniha důchodů diecéze krakovské), napsal v letech 1470-1480. další knihou je Vitae episcoporum Poloniae (životopis biskupů polských: krakovských, plockých, wloclavských, vratislavských, poznaňských biskupů a hnězdenských arcibiskupů.
213. papež Sixtus IV. mu v roce 1479 nabídl, aby se stal pražským arcibiskupem. Jan Dlugosz to odmítl ze zdravotních důvodů. Na jaře 1480 byl zvolen arcibiskupem ve Lvově. Úřad však nestihl převzít a zemřel. Souhlas papeže Sixta IV. na lvovské arcibiskupství přišel až po jeho smrti. Pohřben na Wawelu. V roce 1880 byl převezen na Skalku v Krakově.
Přibík z Radenína řečený Pulkava *1340/1345 Radenín u Tábora, +1380 Chudenice. Přibík=Přibyslav. Syn Dluhoje (Dluhoš z Tradenína). Kněz, mistr svobodných umění na Pražské (Karlově) univerzitě, kronikář císaře Karla IV. Písař arcibiskupa pražského Jana Očka kardinála z Vlašimi. V letech 1373-1377 byl rektorem (ředitelem) školy u sv. Jiljí (Husova ul.). V roce 1378 se stal farářem v Chudenicích u Klatov, kde žil až do své smrti.
Na přání císaře Karla IV. přeložil z latiny do češtiny Vita Caroli (Životopis Karla IV.) a Novou kroniku českou (1374) - Kronika králů českých, kterou napsal společně s Karlem IV. Překlad je, ve srovnání s originálem velice nepřesný. Kronika začíná stavbou Babylonské věže a zmatením jazyků (rozdělených na 72) a končí smrtí královny Elišky Přemyslovny v roce 1330. V kronice jsou důležité zprávy o rozšíření Slovanů a o Velkomoravské říši. Kronika je soupisem z českých kronik, hlavně z Kosmovy a Dalimilovy kroniky, listin z korunního archivu a pramenů, které již neexistují.
P. Přibík Pulkava z Radenína se svou kronikou zařadil mezi významné české kronikáře.
