Novověk
Dalibor z Kozojed *?, +13.3.1498 Praha. Otec Aleš z Kozojed, purkrabí na hradě v Budyni. Daliborův mladší bratr Jan (Ješek) a jejich pradědeček Dalibor bojoval v českém vojsku Jana Lucemburského v bitvě u Kresčaku v roce 1346.
Vladyka Dalibor z Kozojed byl chamtivý a lakomý. 14.10.1490 byl, na udání svého otce, předveden před soud, protože obral svého otce Aleše i bratra Jana o větší díl majetku (koně, dobytek, obilí a oblečení), než na který měl nárok a který měl vrátit. Protože tak neudělal, dal ho 13.11.1490 k soudu předvést bratr Jan a Dalibor byl soudem donucen všechen majetek vrátit.
V roce 1496 vypuklo povstání na panství Adama z Ploskovic, který byl zajat vzbouřenci. Ti ho chtěli popravit a pustili ho, když jim slíbil osvobození od roboty. Vzbouřené poddané pana Adama donutil Dalibor z Kozojed, aby odešli od pana Adama a přišli na jeho panství, a tím si je přivlastnil. Nebyl ochráncem utlačovaných, ale jejich novým pánem. Adam z Ploskovic si to nedal líbit a Dalibora zažaloval. Podle tehdejšího práva ten, kdo přijme na své panství vzbouřené poddané, má být popraven a poddaní vráceni původnímu pánu.
V roce 1497 byl Dalibor z Kozojed uvězněn do nové věže na Pražském hradě, která neměla žádný název a podle něho byla nazvaná Daliborka. 13.3.1498 byl odsouzen k trestu smrti, zbaven šlechtického titulu a popraven na nádvoří Nejvyššího purkrabství. Protože byl šlechtic, byla mu useknuta hlava a nebyl oběšen.
Podle pověsti (Staré pověsti české) si musel od lidí vyžebrat jídlo, které však nechtěl zadarmo a tak se naučil hrát na housle. Z toho vzniklo rčení: Nouze naučila Dalibora housti. Hrál a z okna věže spouštěl košík, do kterého mu lidé dávali jídlo a peníze.
Historik a novinář Josef Svátek (1835-1897) tvrdil, že Dalibor byl vyslýchán útrpným právem a housle byl název pro skřipec. U Dalibora byl přestupek natolik jasný, že výslech útrpným právem se nekonal.
Hanuš Spiess (Johann Spieß, Hans Spiess), *1440 Frankfurt nad Mohanem, +12.11.1511 Praha. Stavitel. V letech 1490-1493 vystavěl v katedrále sv. Víta Královskou oratoř. Na Hradě vytvořil Malou audienční síň známou jako Vladislavova ložnice. Jeho dílem je i část Staroměstské radnice v Praze, dostavěl kostel sv. Petra a Pavla v Mělníku a katedrálu sv. Bartoloměje v Plzni. Přestavoval hrad Karlštejn a Křivoklát. Spolupracovník stavitele Benedikta Rejta.
Benedikt Rejt z Pístova (Beneš z Pístova, Reith z Piestingu, Ried, Reyd, Rejd, Rota, Reda, Beneš z Loun, Beneš Lounský), *1454 Landshut (Bavorsko, Německo), +29.10.1534/1536 Louny. Stavitel. V roce 1502 obdržel od krále Vladislava Jagelonského šlechtický titul. V letech 1487-1511 byl stavitelem na Pražském hradě (Vladislavský sál 1493-1502. Jeho dílem jsou hradby a věž Daliborka (1496). Dostavěl chrám sv. Barbory v Kutné Hoře.
Pravděpodobný portrét Benedikta Rejta je ve svatováclavské kapli v chrámu sv. Víta.
Bernard Žehušický z Nestajova +1563. Pán Hořiček u České Skalice. Nestajov u Šťáhlav (později Neslívy u Plzně). Bernard byl purkrabím hradeckého kraje v letech 1545-1563. Jeho rodná obec Neslívy postupem doby zanikla.
Srnovec z Varvažova. V některých pramenech mylně psaný Srpovec z Varvařova. Jakub byl humanistický básník, psal latinské básně pro císaře. V roce 1582 vydal sbírku českých přísloví. Znak z roku 1549: na modrém poli zlatý srnec s červeným jazykem.
Jan Philopon Dambrovský (Dambrowski) *1540 Stryków (u Lodže, Polsko), +1587. Katolický kněz, v letech 1577-1585 děkan olomoucké kapituly u sv. Václava, biskupotravec.
V roce 1585 ho obvinil olomoucký biskup Stanislav Pavlovský (1545-1598) z travičství 4 olomouckých biskupů (Vilém Prusinovský z Víckova 1534-1572, Jan XVII. Grodecký 1525-1574, Tomáš Albín z Helfenburka 1540?-1575, Jan XVIII. Mezoun z Telče 1542-1578). Dambrovský odmítl přísahu o své nevině před biskupem a chtěl uprchnout. Byl uvězněn na biskupském hradě Hukvaldy a při výslechu se k vraždám přiznal. Zabil několik dalších kandidátů na biskupský stolec (např. Václav Bruntálský z Vrbna) a jejich spolupracovníků. Další kandidát Ondřej kardinál Rakouský (1558-1600, syn římského císaře a českého krále Ferdinanda II.) se z tohoto důvodu vzdal biskupského stolce v Olomouci, stal se biskupem v Kostnici a později v Brixenu.
3.2.1586 byl Jan Philopon zbaven kněžství, úřadu a cti. Biskup Pavlovský ho vydal královskému soudu, který ho odsoudil na smrt stětím mečem. 20.7.1586 ho vyzpovídali dva jezuité. Den jeho popravy v roce 1587 není známý.
Alžběta Habsburská, Isabela Habsburská, francouzská královna. *5.7.1554 Vídeň, +22.1.1592 Vídeň. Druhá dcera a páté dítě Maxmiliána II. a Marie Španělské. Arcivévodkyně rakouská, princezna česká. Byla nejmilejším dítětem svého otce Maxmiliána. Sestra císaře Rudolfa II. a císaře Matyáše. Vnučka Anny Jagellonské a Ferdinanda I., pravnučka Vladislava II. Jagellonského. Dětství strávila se svými sourozenci na zámku ve Stallburku u Vídně. Mluvila španělsky, italsky, latinsky, německy a po svatbě se naučila i francouzsky. Ve své době byla považována za nejkrásnější ženu v Evropě, byla inteligentní, zbožná a laskavá. Básník Pierre de Bourdeilles zvaný Brantome napsal: "Byla nejlepší, nejmoudřejší, nejněžnější a nejctnostnější královna, která kdy panovala."
V roce 1559 byl pro Alžbětu navržen sňatek s budoucím francouzským králem Karlem IX. (*27.6.1550, +30.5.1574). Zasnoubena byla 22.10.1570 ve Špýru a snoubence zastupoval strýc Alžběty arcivévoda Ferdinand Tyrolský. 26.11.1570 byla v Mézieres oddána s francouzským králem Karlem IX. a korunována 25.3.1571 na francouzskou královnu.
Karel měl Alžbětu velice rád, ale přesto udržoval vztah s milenkou Marií Touchtovou (1549-1638), s kterou měl syna Karla (*1573). Král Karel IX. později zešílel a těhotná Alžběta odjela na venkovský zámek Fontainebleau. Tam se dozvěděla o vraždění hugenotů, které nařídil šílený král 24.8.1572. K vyvraždění hugenotů donutila Karla jeho matka Kateřina Medicejská. Tato událost je známá jako Bartolomějská noc (24.8. svátek sv. Bartoloměje, apoštola). 27.10.1572 se na zámku Fontainebleau narodila jejich dcera Marie Alžběta (+9.4.1578). Ve 24 letech Karel IX. zemřel.
Alžběta odmítla otcův návrh na sňatek s mladším švagrem Jindřichem III., s tím, že francouzské královny se vdávají pouze jednou. Nechala polovinu jmění Karlově sestře Markétě z Valois a odjela do Vídně. Musela opustit svou dceru, na kterou si dělal nárok francouzský dvůr.
Královna Alžběta založila klášter klarisek ve Vídni-Stallburku a v roce 1577 se přistěhovala do Prahy k bratru Rudolfovi II. V Praze se dozvěděla o smrti princezny Marie Alžběty (+2.4.1578).
Obnovitelka královské kaple. V letech 1578-1580 dala královna Alžběta na Hradě opravit vyhořelou (2.6.1541) královskou kapli-kapitulní kostel Všech svatých a namalovat obraz "všech" svatých na hlavním oltáři. Kostel opravil stavitel Oldřich Aostalli de Scala (1525-1597) a na klenbu kostela nechal vymalovat dvakrát její erb.
Z Prahy se roku 1581 přestěhovala opět do Vídně. Žádala svého bratra Rudolfa o přenesení ostatků českého patrona, aby kostel Všech svatých byl poutním místem. 29.5.1588 dala přenést ze Sázavy ostatky opata sv. Prokopa a s císařem Rudolfem II. se přenesení zúčastnila. Ostatky byly uloženy ve zdobené tumbě uprostřed kostela (od roku 1755 chodily do kostela dívky z Ústavu šlechtičen, které si stěžovaly, že si o náhrobek trhají šaty. V roce 1768 byla tumba odstraněna, postaven boční oltář a ostatky v něm uloženy).
Roku 1588 to byla královnina poslední návštěva Prahy. Po návratu do Vídně napsala poslední přání, aby byla pohřbena v klášterním kostele Panny Marie Andělské ve Stallburgu u Vídně. V roce 1871 byl klášter sekularizován (odsvěcen a zrušen), kostel zabrán augšpurskou evangelickou církví. Ostatky královny Alžběty byly přeneseny do katedrály sv. Štěpána ve Vídni a uloženy do arcivévodské hrobce.
Edward Talbot Kelly *1.8.1581 Worcester (Dencester), Anglie, +1.11.1597 Most. Studoval na Oxfordu a stal se úředníkem v Lancasteru. Zpronevěřil městské peníze a byly mu uříznuty obě uši. Aby zakryl tuto potupu, nechal si narůst dlouhé vlasy. Oženil se s vdovou Janou hraběnkou Cooperovou. Později vstoupil do služeb k doktoru a vědci Johnu Deemu a vydali se na cestu po Evropě.
Po příchodu do Čech se manželé Kellyovi usadili v Mostě, kde s podporou Petra Voka koupili statek a měšťanství. John Dee dostal službu na dvoře císaře Rudolfa II. v Praze a Kelly se stal dvorním lékařem a alchymistou Viléma z Rožmberka. Léčil lidi a "vyráběl" zlato. Za to dostal od Viléma dva statky. Po vypovězení doktora Deeho kvůli intrikám, zaujal jeho místo na císařském dvoře. Císař Rudolf II. ho pasoval na rytíře. Kelly si za manželčino věno koupil Faustův dům na Karlově náměstí v Praze a s manželkou se tam přestěhoval.
V roce 1590 zakázal císař Rudolf II. dvorským patentem veškeré souboje. Kelly nesouhlasil, aby si jeho nevlastní dcera Jana vzala úředníka Jiřího Hunklera. V roce 1591 vyvolal souboj, ve kterém Jiřího zabil rapírem. Na útěku k Vilémovi na Rožmberk byl zajat v Soběslavi a uvězněn na hradě Křivoklátě, kde byl 3 roky. Byl mučen, aby vydal recept na výrobu zlata. Z vězení věže Huderky se mu podařilo uprchnout, ale přetrhl se mu provaz a on si zlomil nohu, která mu musela být amputována. Úřady rozhodly, že bude převezen na bezpečnější místo, na hrad Hněvín v Mostě. Kelly město znal, pocházela z něho jeho manželka Alžběta Johana Westonová.
Zůstal bez příjmu a zadlužil se. Pro dluhy byl opět zatčen a uvězněn na hradě Hněvín u Mostu. I z tohoto vězení uprchl v roce 1597. Při spouštění z okna se zřítil dolů a zlomil si druhou zdravou nohu. Po tomto zranění dostal od císaře Rudolfa II. milost a byly mu vráceny jeho statky. Léčil se na Hněvíně, ale nechtěl žít jako mrzák. Nakonec spáchal sebevraždu a otrávil se jedem. Před smrtí proklel město Most i hrad Hněvín, který byl zdemolován v letech 1651-1653. V letech 1967-1987 bylo zbořeno královské město Most. Místo pohřbu Edwada Kellyho je dnes neznámé.
Manželka Jana hraběnka Cooperová. Její 1. manžel zemřel za několik let. Měli spolu syna Jana Františka (John Francis, *1573?) a dceru Alžbětu Janu. Oba sourozenci se přestěhovali za matkou do Čech a otčím Kelly jim zajistil vynikající vzdělání. Jan František studoval v Ingolstadtu. Byl vážně nemocný a v roce 1600 zemřel. Alžběta Jana Vestonová (Elisabeth Johana Weston), *2.11.1581 Chipping Norton, Anglie, +23.11.1612 Praha. Básnířka z Anglie, pobývala v Mostě a psala latinské básně. Uměla anglicky, latinsky, česky, německy, italsky. V Praze napsala Alžběta Jana Vestonová většinu svých básní. Humanisté ji nazývali "ženským Ovidiem" desátou Múzou nebo divem světa. Básně o řeckých a římských mytologických postavách vydávala v Lipsku, Frankurtu nad Odrou a v Praze. Některé její básně přeložil do češtiny František Ladislav Čelakovský.
V roce 1591 se Alžběta zasnoubila s dvorským úředníkem Jiřím Hunklerem, ale Kelly se proti tomu postavil a v souboji Jiřího zabil.
Po smrti otčíma posílala dopisy s prosbou o finanční podporu a do dopisů vkládala své básně. Jeden z dopisů dostal i slezský básník Jiří Martin z Baldhovenu (Georg Martinus), který v roce 1602 vydal její sbírku básní Poemata. V roce 1608 vyšla další sbírka Parthenica. Tuto sbírku věnovala Alžběta svému dobrodinci právníkovi Janu Lvovi z Eisenachu, za kterého se v roce 1603 provdala. Jan Lev (Johannes Leo) byl vyslancem anhaltského vévody.
Spolu s Janem Lvem měli 3 dcery a 4 syny. Všechny děti zemřeli v dětství. Alžběta je všechny přežila a zemřela ve svých 31 letech. Pohřbena v kostele sv. Tomáše u kláštera augustiniánů na Malé Straně.
Tycho Brahe, Tyge Ottesen Brahe, dříve psaný Tycho de Brahe (latinská podoba jeho jména, v Dánsku se předložka "de" před rodové jméno nedávala). Někdy je uveden jako Tycho Brahe de Knudstrup, *14.12.1546 Knudstrup, Dánsko, +24.10.1601 Praha. Dánský astronom, astrolog a alchymista. V letech 1599-1600 žil v Praze na Novém Světě (Hradčany 76/1). V roce 1600 pro něj císař Rudolf koupil dům na Pohořelci.
Otec Otte Brahe byl dánským hrabětem. Mezi jeho předky patřil i dánský král Valdemar II. Vítězný (1170-1241), manžel královny Dagmary Dánské-Markéty Přemyslovny (1186-1213), dcery Přemysla Otakara I., a sv. Brigita Brahe.
Tycho se ve svých 15 letech se utkal v opilosti se svým přítelem Manderupem Parsbjergem v souboji. Manderup mu usekl špičku nosu Tycho si dal z mosazi vyrobit protézu. Oženil se s neurozenou dívkou Kristen Barborou Jørgensdatterovou (1549-1604). Jeho morganatický sňatek byl tolerován, ale děti neměli nárok na šlechtický titul. Měli spolu 10 dětí, 8 se dožilo dospělosti: syn Otte (*+1571), dcera Kirsten (Kristýna 1573-1576), Magdalena (1574-1614), syn Claudius (Klaudius *+1577), dcera Elisabeth (Alžběta 1577-1613) a Sophia (Žofie 1578-1642), dcera Sidsel (1579-1614) a Cecílie (1580-1640), syn Tygo Thycosen (1581-1627) a Jörgen (1583-1640).
Tycho Brahe zemřel po císařské hostině v Rožmberském paláci na Hradě na akutní urémii (selhání ledvin). Palác patřil od roku 1600 císaři Rudolfovi II.
Tycho byl pohřben v Týnském chrámu (chrám Panny Marie před Týnem) na Staroměstském náměstí v Praze. Zde byla v roce 1604 pohřbena i jeho manželka Kristen Barbora Jørgensdatterová.
Na Pohořelci v Parléřově ulici v Praze stojí od roku 1984 sousoší Tychona Brahe a Jana Keplera na místě domu, kde v letech 1600-1601, oba astronomové bydleli. Na této soše má Tycho useknutý nos, není to chyba sochaře, ale vyjádření faktu, že Tycho přišel o nos v souboji.
Jan Kepler, *1571, +1630, německý astronom. V letech 1600–1612 pobýval u císaře Rudolfa II. v Praze.
3. Defenestrace 1618 (1. se stala 30.7.1419 na Novoměstské radnici, 2. se udála 24.9.1483 na Staroměstské radnici, kdy byl utraquisty vyhozen katolický purkmistr).
Radikálové z řad protestantských stavů se sešli pod vedením Jindřicha Matyáše hraběte Thurna (1567-1640) na tajné schůzi v paláci Smiřických na Malé Straně a 23.5.1618 zorganizovali předáci protestantské opozice, Ernfried z Berensdorfu a mladý Jan Albrecht Smiřický, defenestraci (lat. fenestro = okno, de fenestro = z okna). Tito předáci a Václav Budovec, Oldřich z Vchynic (Kinský), Jindřich Matyáš Thurn, Vilém starší z Lobkovic, Jan Litvín z Říčan, Pavel Kaplíř a Ernfrýd Berbisdorf z Berbisdorfu (Němec, evangelík, císařský forstmistr v Pardubicích) přišli na Hrad do České dvorské kanceláře a sdělili Vilému Slavatovi a Jaroslavu Martinicovi své rozhodnutí: "A tehdy byli Slavata a Martinic za rušitele obecného pokoje a dobrého i za odbojníky Království českého vůbec nazváni. Jiní volali, aby zrádci ven z okna vandrovali." Došlo tedy k metání z okna (=de fenestro=defenestrace), které bylo potupnější než vyvedení ze dveří (=de porta=deportace) a z výšky 15 metrů vyhodili z oken České dvorské kanceláře v prvním patře na Pražském hradě dva katolíky purkrabího Jaroslava Bořitu z Martinic (1582-1649) a soudce Viléma Slavatu z Luže a Košumberka. (1572-1652) Za nimi byl vyhozen i královský rada a sekretář (nikoli písař) německé expedice Filip Fabricius Platter, který se jich zastával. Z oken ještě po vyhozených střílel Ernfrýd Berbisdorf, který se netrefoval, jen Martinice kulka zranila na ruce.
Stavové zvolili vládu 30 direktorů. Tato třetí defenestrace byla začátkem stavovského povstání a třicetileté války.
První byl defenestrován Jaroslav Bořita. Vykřikl: "Iesu, Maria, miserere mei (Ježíši, Maria, smiluj se). Václav Budovec prohlásil: "Schválně, jestli mu ta jeho Marie pomůže." A když ho viděl z okna živého, zvolal: "U všech svatých, ona mu pomohla." Všichni tři věřili tomu, že je všechny tři zachránila Panna Maria. Pád z 28 loktů pražských (15,60 m) přežili. Pod okny nebyli žádné odpadky a papíry (to potvrdil i moderní archeologický průzkum), jak tvrdil Pavel Skále ze Zhoře a Václav Budovec. Pod okny byl prudký svah, na kterém by se odpad neudržel a vyhození se po něm svezli dolů.
Druhým byl Vilém Slavata, který později vypověděl, že: "z toho okna vyhozený tvrdě na kamení pod oknem ležící padl jsem, takže jsem se ztloukl a sobě hrubě na zdraví ublížil."
Defenestrován jako třetí byl královský rada České dvorské kanceláře a sekretář německé expedice Filip Fabricius (1570-1632) zv. Platter (Platner) rytíř z Rosenfeldu (1608). Ten utekl z hradních zahrad přes most na Staré Město a odtud odjel na koni do Vídně, kde podal zprávu císaři Matyášovi.
Martinic pomohl Slavatovi do Lobkovického paláce, kde je přijala paní Polyxena z Lobkovic, rozená z Perštejna (1566-1642), která je odmítla vzbouřencům vydat a rázně se postavila do dveří. Pomáhala finančně manželkám obětí a vyhnancům. Martinic ještě tu noc uprchl do Mnichova, odkud se vrátil v roce 1621 a stal se purkrabím na Karlštejně. Slavata po uzdravení odjel do Pasova a po návratu v roce 1621 se stal nejvyšším hofmistrem a později nejvyšším kancléřem. Fabricius byl v roce 1623 byl povýšen do stavu svobodných pánů (baron) s přídomkem z Hohenfallu (z Vysokého pádu). Do roku 1631 byl podkomořím věnných měst české královny.
Na místě dopadu v Zahradě na Valech jsou postaveny na památku jejich záchrany dva kamenné kříže.
21.6.1621 Poprava 27 předáků povstání. Do české historie událost vstoupila pod mylným názvem: 27 českých pánů. 9 "pánů" nebylo české národnosti a vypovídali německy. Původně bylo těchto povstalců 30. Jeden byl osvobozen a další spadl ze střechy.
20.2.1621 bylo zatčeno 43 osob a uvězněno v Bílé věži Pražského hradu. Místodržitel Karel I. z Lichtenštejna (1569-1627) vynesl 31 rozsudků smrti. Císař Ferdinand II. (1578-1637) podepsal 29 poprav.
Z 27 vůdců protestantského stavovského povstání byli 3 páni (nižší šlechtici, 2 Češi), 7 rytířů (5 Čechů) a 17 měšťanů (11 Čechů). Z počtu 27 "českých pánů" byli pouze 2 čeští páni (Václav Budovec a Kryštof Harant) a to ještě nejnižšího šlechtického stupně: zeman (vladyka=pán). Na pamětní desce na Staroměstské radnici v Praze jsou první tři jmenovaní páni s titulem svobodný pán (baron).
Vůdci stavovského povstání byli popraveni 21.6.1621 na Staroměstském náměstí v Praze. Popravy vykonal kat Jan Mydlář (*1572, +14.3.1664, vyznáním utrakvista=podobojí) od 5 hodin ráno do 10 hodin dopoledne. Kat měl připraveny 4 meče a všechny je popravou ztupil.
Páni:
+1. Jáchym Ondřej hrabě Šlik (Joachim Andreas von Schlick) hrabě z Holíče (z Holejše) a z Passaunu (Bassano del Grappa v Itálii, *9.9.1569 Ostrov nad Ohří, Sas-Němec), nejvyšší zemský sudí Království Českého (1619-1620). Luterán. Sťat, potom mu byla uťata pravá ruka.
+2. Václav (st.) Budovec vladyka (zeman) z Budova (*28.8.1551 Červené Janovice u Kutné Hory, Čech). Člen Jednoty bratrské.
+3. Kryštof Harant vladyka (zeman) z Polžic a Bezdružic a pán na Pecce (*1564 Klenová u Klatov, Čech). Katolík, od roku 1618 luterán.
4. Pavel Kavka hrabě z Říčan. Luterán. Byl odsouzen k trestu smrti, ale díky své výřečnosti byl odsouzen na doživotí ve vězení na hradě Zbiroh. V roce 1627 byl propuštěn a zakrátko zemřel.
Rytíři:
+5. Kašpar rytíř Kapliř ze Sulevic u Lovosic (*1535 Neustupov u Benešova, Čech), 1617-1621 purkrabí na Karlštejně. Člen Jednoty bratrské. Nejstarší popravený (86 let). Byla mu nabídnuta "milost" doživotního vězení, kterou odmítl.
+6. Prokop rytíř Dvořecký z Olbramovic u Benešova (*do roku 1580 Dvorce u Soběslavi, Čech). Luterán.
+7. Bedřich rytíř z Bílé (Fridrich, *do roku 1580, Němec). Luterán.
+8. Jindřich rytíř z Ottů (Otta) z Losu (Heinrich, *1541, Němec). Luterán.
+9. Diviš rytíř Černín (Czernin) z Chudenic u Klatov (*1565 Nedrahovice u Příbrami, Čech). Jediný katolík.
Jeho bratr Heřman byl přísedícím u soudu nad 27 předáky. V roce 1625 si Heřman vzal manželku svého přítele Kryštofa Haranta Annu Salomenu Hradišťskou z Hořovic a na Pecce (3. manželka Kryštofa Haranta).
+10. Vilém st. rytíř Konecchlumský z Konecchlumí u Jičína (*1551, Čech). Luterán.
+11. Bohuslav st. rytíř z Michalovic u Mladé Boleslavi (*1565, Čech), kalvín. Sťat a až potom mu byla uťata pravá ruka.
Měšťané:
12. Jan Theodor Sixt z Ottersdorfu (Johann Theodor Sixtus, *do roku 1580, +1653 Drážďany, Němec). Luterán. Strýc Václava Maštěrovského z Jizbice. Vstoupil na popraviště a když měl pokleknout k popravě, přijeli jeho dva synovci z Platejsů se zprávou o nevykonání popravy. Byl odveden do vězení, kde mu byl přečten osvobozující rozsudek.
+13. mistr Valentin Kochan z Prachové (*1561 Strakonice, Čech), radní Nového Města pražského. Luterán.
+14. Tobiáš Štefek z Koloděj (* asi 1580, Náchod, Čech), měšťan Nového Města pražského. Luterán.
+15. MUDr. Ján Jesenius (*27.12.1566 česká Vratislav/polská Wroclaw, Uher-Slovák). Doktor lékařství a rektor university. Luterán. Byl mu vyříznut jazyk (zradil jazykem, když se snažil vyjednat pomoc pro povstalce) a potom sťat a rozčtvrcen.
+16. Kryštof st. Kobr (Kober) z Kobrštejna (z Koberšperku) u Jeseníku (*asi 1560, Čech), měšťan Menšího Města pražského. Luterán.
+17. Jan st. Šultys z Felsdorfu a z Kutné Hory (*1560 Slaný, Čech), primátor Kutné Hory. Luterán.
+18. Maxmilián Hošťálek z Javořice (*1564 Žatec, Čech), primátor Žatce. Luterán.
+19. Jan Kutnauer ze Sonnenštejna (Johann Kutnauer von Sonenstein, *1581 Staré Město pražské, Němec), radní Starého Města pražského, nevlastní syn Šimona Sušického. Člen Jednoty bratrské. Nejmladší popravený (40 let). Oběšen na trámu z okna radnice.
+20. Šimon Sušický ze Sonnenštejna (Simeon, *1579, Sas-Němec), radní Starého Města pražského, nevlastní otec Jana Kutnauera, člen Jednoty bratrské, oběšen.
+21. Nathanael Vodňanský z Uračova (*1563 Domažlice, Čech), primátor Starého Města pražského, člen Jednoty bratrské, oběšen.
+22. Václav Maštěrovský z Jizbice (*do roku 1580, Praha, Čech), měšťan Nového Města pražského. Synovec Jana Theodora Sixta z Ottersdorfu. Luterán.
+23. Jindřich Kozel z Peclinovce (*do roku 1580, Praha, Čech), radní Nového Města pražského. Luterán.
+24. Ondřej Kocour z Votína (*do roku 1580, Praha, Čech), radní Nového Města pražského. Luterán.
+25. Jiří Řečický (*do roku 1580, Praha, Čech), radní Nového Města pražského. Luterán.
+26. Michael Witmann (*do roku 1580, Praha, Čech), radní Nového Města pražského. Luterán.
+27. Šimon Vokáč z Chyš (z Chýš) a Spitzberku (Špicberku), (Simeon,*do roku 1580, Chýše u Karlových Varů, Sas-Němec), radní Nového Města pražského. Luterán. Nejdříve mu byla uťata pravá ruka a potom hlava.
+28. Leander Rüppel (Ryppel) z Ruppachu (*do roku 1580, Sas-Němec), měšťan Starého Města pražského. Luterán. Byla mu uťata pravá ruka a potom hlava.
+29. JUDr. Jiří Hauenschild (Haunšild) z Fürstenfeldu (Sas-Němec), doktor práv a měšťan Starého Města pražského. Luterán. Poslední popravený.
+30. JUDr. Martin Fruwein (Fruvajn) z Podolí (*asi 1580, Kowary ve Slezsku, +7.6.1621, Čech ze Slezska). Od roku 1597 měšťan Starého Města pražského. Luterán. Uvězněn v Bílé věži Pražského hradu, kde onemocněl. 7.6. měl být odveden k výslechu, ale žádal stráž, aby mohl jít na toaletu. Vyběhl do špice Bílé věže, protáhl se vikýřem, skočil ze střechy a zabil se. Tělo leželo v Jelením příkopu do 9.6., kdy ho kat Mydlář s pacholky dali do pytle a odvezli na Bílou horu. Tam byl Fruvajn posmrtně sťat a rozčtvrcen. Hlavu a pravou ruku mu přibili na šibenici na Václavském náměstí (tehdy Koňský trh), 4 kusy těla byly rozvěšeny na brány do světových stran.
------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Poprava 27 povstaleckých vůdců 21.6.1621 byla zvláštní tím, že se uskutečnila na Staroměstském náměstí, kde se veřejně nepopravovalo. Pražské popraviště Šibeniční vrch, bylo za městem, dnes křižovatka u Bulhara (u Hlavního nádraží). Tam byl popraven i Jan Roháč z Dubé (+9.9.1437). Podle některých historiků prkna z popraviště daroval císař Ferdinand II. klášteru Milosrdných bratří pro nemocnici Na Františku, kde z nich zhotovili schodiště.
Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic a pán na Pecce *1564 Klenová u Klatov, +21.6.1621 Praha. Otec Jan Jiří Harant (1522-1564), matka Marie Anna z Janovic (*1543).
Otec Jan byl ženatý čtyřikrát. 1. manželka Anna Rochcová: 3 synové (Jindřich, Jan Bořivoj + 1572) a 4 dcery. 2. manželka Johana Černínová z Chudenic, 3. Marie z Předenic, 4. Marie Anna z Janovic: 3 synové: Kryštof, Adam *1565, Jan Jiří *1580 a 4 dcery: Eva, Magdalena, Žofie, Judita (Jitka).
Kryštof zdědil panství Polžice i Bezdružice u Konstantinových Lázní, vyženil panství Pecka u Jičína. Na Malé Straně v Praze měl palác, později zvaný Vrtbovský.
V letech 1576-1584 byl na zámku Ambras u Innsbucku pážetem a panošem arcivévody Ferdinanda Tyrolského (1529-1595, syn Ferdinanda I. a Anny Jagelonské). Po něm byl pážetem Filip Lang (později komoří Rudolfa II.).
Kryštof byl vzdělaný v hudbě, znal zeměpis a dějiny, uměl sedm jazyků (česky, německy, latinsky, řecky, italsky, francouzsky, částečně arabsky) a měl výtvarné nadání. V roce 1589 si vzal za manželku Evu Černínovou z Chudenic (+1597). Spolu měli dvě děti: Ludmila Kateřina, Vilém Humprecht (+1600). V letech 1593-1598 bojoval proti Turkům. Po válce se vydal se švagrem Heřmanem Černínem do Svaté země a do Egypta. Zážitky z této cesty popsal v knize Křesťanská odyssea.
V roce 1599 mu císař Rudolf II. udělil šlechtický titul. Za rok mu zemřely na mor obě děti, které byly na vychování u příbuzných Markvartů. Oženil se s vdovou po majiteli Pecky Karlu Škopkovi Barborou Miřkovskou z Tropčic. Barbora zemřela při porodu dcery Roziny Alžběty. Další rok se Kryštof stal dvorním radou a císařským komořím. Po smrti císaře Rudolfa odešel na (vyženěný) hrad Pecka, kde skládal svá hudební díla. V roce 1614 byl diplomatem císaře Matyáše ve Španělsku.
V roce 1615 konvertoval k evangelické luteránské církvi a musel se vrátit do Prahy. Oženil se potřetí a vzal si protestantku Annu Salomenu Hradišťskou z Hořovic (+ 1632). V roce 1618 se zapojil do povstání českých stavů a stal se velitel dělostřelců v Hradci Králové. S 15.000 vojáky přitáhl do Vídně a ostřeloval císařský palác. "Zimní" král Fridrich ho jmenoval tajným radou. Po bitvě na Bílé hoře odešel na Pecku. Tam byl v roce 1621 zajat Albrechtem z Valdštejna, převezen do Prahy, uvězněn a odsouzen na smrt. Tělo bylo údajně pohřbeno ve farním kostele sv. Bartoloměje na Pecce. Jeho manželka Anna Salomena se vrátila do katolické církve a syny dala na studia do jezuitské školy. V roce 1625 si vzala za manžela Heřmana Černína Ten byl v roce 1621 přísedícím u soudu nad 27 předáky.
Albrecht z Valdštejna, Albrecht (Vojtěch) Václav Eusebius z Valdštejna, *14.9.1583 Heřmanice u Jaroměře, +25.2.1634 Cheb. Vévoda meklenburský a frýdlantský, kníže hlohovský a zaháňský.
Otec Vilém (+25.2.1595), matka Markéta rozená Smiřická ze Smiřic (+22.7.1593). Rodina vyznávala evangelickou víru. Po smrti rodičů se o Albrechta starala teta Markéta Salomena ze Smiřic, manželka Jindřicha Slavaty z Chlumu a Košumberka, která ho vybavila na studijní cestu po Evropě. Naučil se latinsky, italsky, německy, francouzsky a španělsky.
V roce 1604 bojoval v Uhrách proti Turkům a domů si přinesl "uherskou nemoc" (syfilidu). Roku 1605 přestoupil do katolické církve. V roce 1609 se oženil s Lukrécií Nekšovnou z Landeka (1582-1614), vdovou po Arklebovi Prusinovském z Víckova (u Holešova). V roce 1621 se podílel na zatčení Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic a pána na Pecce. V roce 1622 získal panství Mnichovo Hradiště, které daroval v roce 1624 příbuznému Maxmiliánu z Valdštejna. V roce 1622 byl Albrecht povýšen na knížete frýdlantského, roku 1627 bylo knížectví povýšeno na vévodství s hlavním městem Jičínem. 9.6.1623 se oženil s Isabelou Kateřinou z Harrachu.
V roce 1627 koupil Zaháňské knížectví, v roce 1628 se stal vévodou meklenburským a získal od císaře zvláštní titul "Generalissimus Oceánu a Baltského moře". 16.5.1633 mu člen české emigrace Jan Varlejch z Bubna nabídl českou královskou svatováclavskou korunu. Valdštejn bojoval na císařské straně, ale později se stal nepohodlným pro císaře Ferdinanda II., který Albrechtovi dlužil 3.000.000 zlatých. 24.1.1634 císař Ferdinand II. podepsal patent, kterým odvolal Albrechta ze všech funkcí, přikázal ho zajmout a v ten den jmenoval velitelem vojsk Matyáše hraběte Gallase. Albrecht se pokusil uprchnout i se svými 1500 vojáky a cestou se zastavili v Chebu. Tam se ubytoval v domě měšťana Pachelbela a pokusil se spojit s nepřáteli císaře. Podplukovník Trčkova pěšího pluku a velitel Chebu John Gordon pozval Albrechta na chebský hrad. Albrecht se omluvil, že mu není dobře, ale jeho družina pozvání přijala. Albrechtovi pravděpodobně nezbývalo mnoho života. Měl silnou dnu a rozsáhlou syfilidu, která ničila jeho tělo.
25.2.1634 byl na císařův příkaz Albrecht zavražděn irským setníkem (rytmistrem) Waltrem Deverouxem, který ho probodl halapartnou. Albrechtův švagr Adam Erdmann hrabě Trčka z Lípy, Trčkův švagr Vilém Kinský ze Vchynic, vojenský kancléř frýdlantského vévody rytmistr a doktor Jindřich Niemann a polní podmaršálek Kristián Illov byli zavražděni na hostině v hospodářské budově chebského hradu. Albrecht z Valdštejna zemřel ve stejný den jako jeho otec před 39 lety.
Všichni zavraždění byli vezeni pro výstrahu do Prahy, ale po cestě přišel rozkaz generála Gallase o okamžitém pohřbení na místě, kde je průvod. Všichni byli pohřbeni v kostele ve Stříbře. Albrechtovo tělo bylo v roce 1636 převezeno do kartuziánského kláštera ve Valdicích u Jičína. Klášter byl zrušen v roce 1785. Tělo Albrechta z Valdštejna bylo převezeno a uloženo v rodové hrobce v kapucínském kostele sv. Anny v Mnichově Hradišti.
Waltr Deveroux (1600-1639) byl povýšen na podplukovníka a dostal od císaře tři statky, které patřily Trčkům. Zemřel v Praze na mor.
Brněnský drak z roku 1577. Vycpaný krokodýl, zavěšený na Staré radnici. Podle zápisů v účetních knihách brněnské radnice byl restaurován a odčervován v letech 1578 a 1579. Údajně krokodýla daroval do Brna císař Matyáš II., který ho v roce 1608 dostal od Turků.
Je o něm známých několik pověstí:
Podle jedné připlaval z moře do Dunaje a přes Dyji se dostal do Svratky, která teče přes Brno. Usadil se v jeskyni u řeky a trápil svou žravostí všechny obyvatele. Sežral vše co našel. Radní slíbili velikou odměnu 100 zlatých tomu, kdo draka zabije. Po nějaké době přišel do hostince U Modrého lva řeznický tovaryš. Ten řekl, že Brno draka zbaví. Požadoval volskou kůži a džber nehašeného vápna Brňané mu nevěřili, ale v zoufalství donesli věci co žádal. Tovaryš vysypal vápno do kůže, zašil ji a nechal ležet na břehu Svratky. Hladový drak k večeru vylezl z jeskyně a dal se do kůže. Sežral ji a odplazil se napít vody. Vápno se v něm začalo vařit, drak se nadouval až praskl. Brňané se radovali a vyplatili tovaryšovi slíbenou odměnu. Ten vzal peníze a vydal se opět do světa.
Další verze mluví o dovozu krokodýla z křižácké výpravy.
Poslední z pověstí se vztahuje k městu Trutnovu ve východních Čechách. Ve skalách u řeky Úpy se usadila ohromná saň (drak), která ohrožovala široké okolí. Při budování obce v roce 1006 na ni narazil rytíř Albert Trut. Ten si udělal šišky z nehašeného vápna a nakrmil saň těmito šiškami. Protože drak měl žízeň, napil se vody z Úpy a vápno ho roztrhlo. Trutnovští draka vycpali a uložili na hradě v Trutnově.
V roce 1024 ho Trutnovští dovezli do Brna, kde se konal zemský sněm a věnovali draka knížeti Oldřichovi. Za odměnu dostali draka do znaku města Trutnova a právo mít pečeť se znakem.
Brněnské kolo z roku 1636. Podle pověsti z Lednice se 14.5.1635 sešli mistři v lednické hospodě a každý chválil svoje řemeslo. Také mistr cechu kolářského Jiří Birck se pochválil a vsadil se o 12 tolarů, že od východu slunce do jeho západu pokácí strom, udělá z něho kolo a přikutálí do Brna (54 km). Kolo přikutálel na Starou radnici dříve než zapadlo slunce a předal ho purkmistru Gabrielu Schrammovi. Ten dal kolo zavěsit v průchodu Staré radnice, kde je dodnes.
Lidé si začali vypravovat, že mu pomáhal čert. Kolo má průměr 144 cm, dvanáct loukotí dlouhých 68 cm. Loukotě byly lepeny tvarohem a hašeným vápnem. Uprostřed je podpis Georg Birck.
Jiří Sadovský *1580, +1640? Český šlechtic. Spoluhejtman královéhradeckého kraje. Pocházel z rodu pánů ze Sloupna u Nového Bydžova. Jeho manželkou byla Eva z Lokšan (+10.10.1617). Jiřího otec Václav zdědil po strýci Janovi Sadovou u Hradce Králové. Jiří prodal v roce 1604 majtek na Chlumu. Seznámil se s Karlem Starším ze Žerotína a stal se členem Jednoty bratrské.
V roce 1620 vedl do Čech německé protestantské vojáky. Za účast v českém stavovském povstání 1618-1620) mu byla zkonfiskována Sadová a Žíželeves. V lednu 1621 přísahal věrnost císaři Ferdinandovi II. V roce 1623 mu byla zkonfiskována poslední část majetku: Lhota u Stračova (dnes Stračovská Lhota), Klenice (u Stračova) a Rozbeřice (u Všestar). Všechny statky koupil Albrecht z Valdštejna za 47.812 kop míšeňských grošů.
Za 32.279 zlatých rýnských koupil Sádovský 27.2.1624 od Albrechta z Valdštejna Velehrádek, Bílé Poličany a Bílou Třemešnou u Dvora Králové, kde na svém zámku ukrýval Jana Amose Komenského. Z Bílé Třemešné odešel v roce 1628 s Janem Amosem Komenským do polského Lešna. Poslední písemná zmínka je o něm v roce 1640. Syn Jiřího Sádovského byl v roce 1634 generálem švédské jízdy a v roce 1654 jednal s anglickým diktátorem Oliverem Cromwellem.
Jan Mydlář, *1572 Chrudim?, +14.3.1664 Praha. Staroměstský kat. V českých dějinách jediný kat, který řemeslo nezdědil po otci, ale sám si ho zvolil.
Narodil se v Mydlářovském domě, který nechal postavit jeho strýc Matěj, který byl mydlářem (vyráběl mýdla). Janův otec byl chrudimským písařem. Jan měl údajně vystudovat medicínu na UK, která v té době na univerzitě nebyla (neexistovala v letech 1420-1622). Zamiloval se do své sestřenice Doroty (dcera strýce Matěje), která se vdala za mlynáře Adama Vaňuru, a aby získala všechen majetek, manžela otrávila. Za to byla odsouzena k trestu smrti oběšením (jinde uvedeno zahrabáním zaživa pod šibenicí). Zamilovaný Jan ji chtěl zachránit a stal se kvůli ní holomkem (pomocník kata) u chrudimského kata Záviše Matěhy.
Kat Matěha ho doporučil mistru popravčímu Václavu Jarošovi do pražské staroměstské katovny na Rejdišti. Ta stávala na rohu ulic Široká a 17.listopadu, v místech dnešního Uměleckoprůmyslového muzea.
Jaroš ho bral na popravy do měst, kde kata neměli. Cestou z jedné popravy v Žatci se zastavili ve Slaném u Jarošova přítele Jáchyma Špetly. Ten měl dceru Alžbětu, s kterou se Jan Mydlář oženil v kostele sv. Gotharda ve Slaném. Alžbětě koupil a daroval ji dům na Starém Městě. Spolu měli syna Jana Václava a dceru Magdalenu (Mandalena, Majdalena). Po smrti kata Jaroše v roce 1593 převzal krvavé řemeslo a stal se městským katem na Starém Městě pražském.
Jan Mydlář se stal velice bohatým a velice váženým člověkem, a i přes opovržlivé řemeslo s ním jednali šlechtici, soudci i sám císař Rudolf II.
Jan Mydlář byl utrakvista a věřil v Boží spravedlnost. V roce 1597 "vyslýchal" ve vězení šarlatána Eduarda Kellyho. Prvním popraveným od Jana Mydláře byl maršál Heřman Kryštof Russworm, odsouzený za zabití generála Belgiojose při bitce ve Vlašské ulici na Malé Straně. Po této nastražené šarvátce byl maršál zatčen a popraven 29.11.1605 ve Velké síni Staroměstské radnice. Za hodinu po popravě dorazil od císaře posel s milostí od císaře. Maršál Russworm, vítěz nad Turky v letech 1593-1606, kdysi oblíbenec císaře Rudolfa II. Po vpádu pasovského vojska v roce 1611 vyplenila pražská lůza katolické kláštery. V klášteře u Panny Marie Sněžné bylo zavražděno 14 františkánů. Kat Jan Mydlář popravil 12 odsouzenců za vraždu mnichů. První den oběsil 4 provinilce, druhý den sťal další 4 vrahy, třetí den vpletl do kola poslední 4 vrahy.
V roce 1616 podepsal kat novou smlouvu pro výkon povolání:
Aby se Pána Boha Všemohoucího bál, přikázání jeho svatá plnil a zachovával.
Meč svůj, anebo zbraň při sobě připásanou nosil tak, aby jej lid rozeznati mohl.
Kdykoliv co Jeho Milost potřebovati ráčí, vyplniti musí.
Kdyby kdokoliv dostal jakýkoliv trest, musí jej vyplniti.
Kat Jan se stal vykonavatelem exekuce na Staroměstském náměstí 21.6.1621, kdy za 5 hodin popravil 27 povstalců. Údajně se před každou popravou modlil, aby zůstal psychicky vyrovnaný. Při popravách ztupil 4 meče. Kvůli staroměstské popravě spáchala sebevraždu jeho žena Alžběta. V roce 1642 se oženil s manželkou Kateřinou, které bylo 27 let. Kateřina se po Janově smrti provdala ještě dvakrát, v roce 1665 za kata Zelingera a po jeho smrti za kata Lejšnara.
Za svůj život zažil tyto panovníky: císaře Rudolfa II., Matyáše, Fridricha Falckého, Ferdinanda II., Ferdinanda III., Leopolda I.
V roce 1632 při popravě vojenských zběhů, kdy poprvé "minul", předal řemeslo synovi Janu Václavovi (+1672). V roce 1634 koupil "pohodný" dům u Svinské brány (nám. I.P.Pavlova) na Novém Městě Pražském a stal se pohodným (odklízel mršiny zvířat). Dožil se 92 let. Svým synům odkázal tři velké domy, knihovnu s několika sty svazky, velké množství cenností, šperků a obrazů. Po své smrti byl pohřben u kostela sv. Štěpána na Novém Městě pražském. V katovském řemesle pokračoval i jeho vnuk Daniel a Jiří Jan. Daniel Mydlář byl katem v Kostelci nad Černými lesy. Jiří Jan byl popraven 1.8.1689 za účast na požáru Prahy 21.6.1689.
Kat byl nečistým a opovrhovaným člověkem. V Českých zemích a v Evropě nikdy nenosil červenou kápi (kuklu) a nepopravoval na špalku. Odsouzenec si klekl na kolena a kat mu oddělil hlavu od krku prudkým švihem.
Jan Amos Komenský, *28.3.1592 Komňa, Nivnice, Uherský Brod, +15.11.1670 Amsterdam (dříve Amsterodam, Holandsko, Nizozemí). K příjmení Komenský psal někdy i své další přízvisko Nivnický (Nivnicensis). Biskup Jednoty bratrské, spisovatel a pedagog. Je nazýván učitel národů.
Otec Martin Segeš ze Šarišského potoka (Szeges ze Sárospatak, +1604), matka Anna rozená Chmelová. Jan měl 4 sestry: Kateřina, Markéta, Ludmila a Zuzana. V roce 1604 mu zemřeli rodiče a dvě sestry. Postarala se o něho chudá teta, Martinova sestra Zuzana Nohálová ze Strážnice a dala ho na studia do školy církve Jednoty bratrské ve Strážnici, protože tam se nevybíraly žádné poplatky.
V letech 1608-1611 studoval na gymnáziu v Přerově a na kalvínské vysoké škole v Herbornu 1611-1613. Další studia absolvoval 1612-1614 v Amsterdamu (Holandsko), v Heidelbergu (Německo) a v Praze. V roce 1614 se stal rektorem školy v Přerově. 26.4.1616 ordinován na kazatele a byl poslán do Fulneku, kde se stal rektorem školy a kazatelem. Ve Fulneku se oženil s Magdalenou Vizovskou (+1622 na mor). Po stavovském povstání (1618-1620) se od roku 1621 jako nekatolík musel skrývat s celou rodinou.
Po smrti Magdaleny a dvou synů neznámého jména se odstěhoval. V roce 1622 se skrýval na panství Žerotínů ve Velkých Losinách, 1624 pobýval v Brandýse nad Orlicí, kde se podruhé oženil a vzal si s Marii Dorotu Cyrillovou. Měli spolu dcery Dorotu Kristinu (1627-1653), Alžbětu (1629-1671), Zuzanu (*+1643) a syna Daniela (1646-1694). Dcera Alžběta si v roce 1649 vzala Petra Figula Jablonského (*1619, +12.1.1670).
V letech 1626-1628 Jan Amos Komenský tajně pobýval na zámku Jiřího Sádovského ze Sloupna v Bílé Třemešné u Dvora Králové nad Labem. Na zámku Vlčice u Trutnova navštívil Adama Zilvara ze Silbersteinu (Zilvar), který mu ukázal zámeckou knihovnu. Tam objevil Bodinovu Didaktiku, kterou přepracoval a vydal jako Velkou didaktiku. Do Horní Branné u Vrchlabí jezdil z Bílé Třemešné u Dvora Králové. V Horní Branné se seznámil s Kristinou Poniatowskou (17 let), která byla schovankou paní Anděly Zárubové z Hustířan. 12.11.1627 viděla nad zámkem v Horní Branné kometu a upadala do "prorockého vytržení". Kristina nebyla duševně zdravá.
Jako nekatolík musel Jan Amos Komenský odejít v roce 1628 do exilu. Odešel do polského Lešna, kam vzal i Kristinu Poniatowskou. Spolu s ním odešel i jeho ochránce Jiří Sádovský. V Lešně byl Komenský zvolen biskupem Jednoty bratrské.
Napsal několik učebnic, knih a písní. Velice byla používána kniha Ianua linguarum reserata (Brána jazyků otevřená) a Orbis sensualium pictus (Svět smyslů v obrazech). Jeho nejslavnější česky psané díla je kniha Labyrint světa a ráj srdce. Pro pedagogické úspěchy byl zván po celé nekatolické Evropě. V roce 1641 přednášel v anglickém parlamentu a v Královské akademii věd. Další rok pobýval ve Švédsku.
V roce 1648 se s manželkou Marií Dorotou, která těžce onemocněla, vrátil do Lešna, kde Marie 26.8. zemřela. Po uzavření Vestfálského míru v roce 1648 a pod vlivem smrti manželky Marie, napsal Komenský v roce 1650 Kšaft umírající matky jednoty bratrské (Kšaft=závěť). V tomto Kšaftu je i nejznámější citát Jana Amose Komenského: "Věřím i já Bohu, že po přejití vichřic hněvu, hříchy našimi na hlavy naše uvedeného, vláda věcí tvých k tobě se zase navrátí, ó lide český!" Tímto spisem se loučil s českou vlastí a církví Jednotou bratrskou.
Při svém pobytu v Polsku a necelý rok po smrti druhé manželky se Jan Amos Komenský v Toruni v roce 1649 oženil potřetí. Jeho manželkou se stala Jana Gajusová, která byla o 30 let mladší a pocházela z Týna nad Vltavou. V roce 1651 odjel na pozvání uherského knížete Zikmunda Rákocziho do Sárospataku. Zde napsal knihu Škola hrou. V roce 1654 se vrátil do Lešna. Za rok napadli Švédové Polsko a Komenský jim s českými i moravskými bratry otevřel městské brány Lešna. Poláci se nemohli ubránit a tak 27.4.1656 město zapálili. Komenský při požáru města přišel o všechen svůj majetek i o nejcennější knihu, o Česko-latinský slovník, na kterém pracoval celý život. Poláci město dobyli a protože spolupracoval se Švédy musel z Polska utéci.
Odešel do Amsterdamu (přehrada na řece Amstel, dam=přehrada) v Holandsku, kam ho pozval přítel Ludík (Louis) de Geer (1587-1652). Jeho dalším přítelem byl malíř Rembrandt van Rijn a lékař Mikuláš Tulp. V Amsterdamu bydlel Komenský s rodinou 14 let. Na občasné pobyty přijížděl do Naardenu (20 km východně od Amsterdamu), kde kázal ve valonském (francouzském) kostele.
Ve chvíli jeho smrti u něho byla manželka Jana, syn Daniel a lékař Mikuláš. Zemřel po dlouhé nemoci a byl 22.11.1670 pohřben v kryptě kostela v Naardenu, kde jeho uložení vyšlo levněji než v Amsterdamu. Pohřeb stál 15 guldenů a zaplatil ho místní farář Jean Louis Grouwels, který byl příbuzný de Geerů. Vdova Jana Komenská se přestěhovala do Berlína, protože v Holandsku došlo ke státnímu převratu.
Po smrti Daniela Komenského v roce 1694, se neměl kdo starat o hrob Jana Amose a vědomí o významném učiteli upadlo v zapomnění. První zmínku po mnoha letech napsal jezuita Bohuslav Balbín v knize Učené Čechy: "Ačkoliv Comenius toho mnoho napsal, nikdy nic takového, co by odporovalo víře katolické. Když jsem četl jeho díla, vždy psal tak, aby bylo patrno, že nechce žádné náboženství hanět nebo ostouzet".
Naarden = Osada lidí žijících na úzkém místě. Valonská církev (odnož kalvínské reformované církve). Kostel v Naardenu patřil původně katolickému klášteru Panny Marie pro sestry 3. řádu sv. Františka. Klášter z roku 1440 byl v roce 1579 zrušen a přeměněn na sirotčinec, který sloužil do roku 1809. Ten vedly řeholní sestry z původního zrušeného kláštera. V roce 1651 byla klášterní kaple darována městem valonské církvi a stala se jejich kostelem. V roce 1819 bylo v Naardenu pouze 20 valonských evangelíků z 13 rodin a kostel byl v roce 1820 zrušen.
Sirotčinec i kapli dostalo Ministerstvo obrany a přestavělo budovy na kasárna "Weeshuiskazerne" (Sirotčí kasárna). V roce 1829 byla přestavba kasáren dokončena. Kostel byl přeměněn na textilní továrnu, skladiště a věznici. Armáda objekt spravovala do roku 1985.
Kostel byl předán v roce 1933 československé vládě jako území Československa a v letech 1933-1937 byl rekonstruován podle návrhu architekta prof. Ladislava Machoně (1888-1973), profesora Karla Štipla (1889-1972) a sochaře Jaroslava Horejce (Hořejc, 1886-1983). Všichni tři byli zednáři (zápis o tom byl nalezen ve schránce státního znaku v roce 2007): "Roku tisícíhodevítistéhotřicátéhosedmého, kdy prezidentem byl br. Edvard Beneš, syn Řádné a Dokonalé Lóže: Pravda vítězí, byla zakončena úprava této památné kaple. Její výzdobu provedli za účinné pomoci holandských bratří přináležijících Velkému Orientu Hollandskému, čeští výtvarníci Jaroslav Hořejc (skutečný zápis jména), Ladislav Machoň a Karel Štipl, synové pražských lóží sdružených v Národní Veliké Lóži Československé, jejímž Velikým Mistrem byl Karel Weigner, rektor Karlovy University v Praze. Jmenovaní vykonali své dílo s láskou a s pietou k velikému učiteli národů Janu Amosu Komenskému, duchovnímu zakladateli svobodných zednářů."
Kostel byl upraven jako mauzoleum. Na hrob byla položena černá mramorová deska. V roce 1992 se stal kostel součástí Muzea Jana Amose Komenského z roku 1892. V letech 2007-2010 proběhla velká rekonstrukce kostela.
V roce 1829 napsal František Palacký životopis Jana Amose Komenského. V roce 1836 se vydal do Naardenu český básník a archeolog Jan Erazim Vocel (1803-1871), který hledal Komenského hrob ve farním kostele sv. Víta v Naardenu. Nevěděl, že Komenský byl pohřben v malém valonském kostelíku v Klášterní ulici (Klosterstraat) a napsal, že: "Památka slavného Amose jakoby v Hollandě zhasla".
Naarden navštívil novinář Egon Erwin Kisch a napsal reportáž: "Z valonského kostela zůstal pouze jeden trakt, právě oltářní část, pod níž jsou uloženy tělesné pozůstatky Komenského. Chceme k hrobu Komenského; vojín u brány, když nám to nejprve vymlouval, ježto prý není vůbec nic vidět, přivede velitele stráže, který nás rovněž varuje před přehnanými nadějemi a odemkne. Odemkne? Co odemkne?
Otevře železem pobité dveře, nad nimiž je vápnem napsáno Nummer 10 A. Pod tím: Voor 3 Man. Je to kobka číslo 10 zostřeného vězení pro tři muže. Nosítka a dvě dřevěné pryčny vedle sebe, velitel stráže otevře okenici (zamřížovaným oknem sem vniká ponuré slunce), nadzvedne nosítka a pryčnu-tady dole-ukáže na kamenné dlaždičky, na nichž je teď jenom kbelík a tři soupravy pout na ruce a na nohy, "tady dole je pochován Komenský. Na tomto místě byla náhrobní deska, ale ta je teď v Praze v muzeu."
Zde tedy smíme cítit dojetí z posvátného místa, které jsme předtím postrádali: zde, kde teď stojí kbelík, zamřížované okno žaláře bylo kdysi vysoké okno s nábožnými malbami, jímž sem svítilo nebe, a pod těmi třemi řetězy s pouty a zámky spí velký humanista věčný spánek."
Hrob bez výzdoby s číslem 8 byl podle seznamu identifikován notářem a starostou města J. P. de Roeperem. Čeští vlastenci vybrali v roce 1871 finanční sbírku a dali upravit kostel s novým náhrobkem. V kostele bylo 51 hrobů, ve 37 hrobech byly pohřby, kde bylo uloženo 145 dospělých a 43 děti. V hrobě s číslem 8 měli být podle záznamu tři mužské kostry. První byl pohřben Komenský, za 70 let se do stejného hrobu konal pohřeb holandského spisovatele a archeologa Mattheuse Brouweriuse van Nideka (+1742) a za dalších 8 let zde byl pohřben kazatel valonské církve kapitán invalidů La Guerra (+1750). Kazatel Guerr měl mít v době své smrti 60 let.
V roce 1926 byl předán požadavek československých antropologů a vlády představitelům Nizozemí. Tři roky trvalo, než vláda Nizozemí a město Naarden daly svolení k průzkumu hrobu. Podmínka holandské vlády byla, že se bude kopat pouze na místě, kde má být Komenského hrob, a starosta má právo zakázat převoz ostatků. 15.7.1929 se začalo kopat v hrobě s číslem 8. V hrobě byly opravdu tři kostry. Antropolog profesor Jindřich Matiegka (1862-1941) prozkoumal spolu s holandskými lékaři první ostatky muže, který zemřel ve věku 60-65 let. O druhé kostře profesor Matiegka napsal: "Jenomže nalezená kostra odpovídala mladíkovi ve věku osmnácti až dvaadvaceti let."
Třetí kostra pohřbená v hloubce 180 centimetrů patřila starému muži a byly na ní stopy po revmatizmu, kterým Komenský trpěl a zemřel ve věku 78 let. Lebka z této kostry měla vysoké čelo, velké očnice, uzký nos, ale neměla srostlé lebeční švy. U dospělých lidí jsou švy na lebce srostlé, výjimka se vyskytuje u několika procent dospělých. Podle holandských i československých odborníků byly tyto znaky shodné s podobou Jana Amose Komenského.
Pravděpodobné ostatky Jana Amose Komenského byly uloženy 25.7.1929 do dubové rakve. Československý velvyslanec zapečetil schránku s kostrou a prohlásil ji za ostatky Jana Amose Komenského. Rakev byla uložena na původní místo. Komise prohlásila, že hrob s číslem 8 je místo posledního odpočinku Jana Amose Komenského. Česká komisena tomto místě nějaké ostatky Jana Amose Komenského musela najít, protože v jiném hrobě nesměla a nemohla hledat.
Zajímavé citáty J.A.Komenského:
Vopilej nejspíše pravdu poví.
Kvaltování hovadům více než lidem připadající (nadpis jedné kapitoly v Labyrintu, znamená kritiku nadměrné námahy a honby za ziskem).
Větu: "Všeliké kvaltování a vody pití toliko pro hovada dobré jest" Komenský nenapsal.
Bůh zajisté chce, aby mezi námi byla místo násilí láska, místo hádek prostá víra, místo roztržek společná snášenlivost."
Jan Ignác Komenský *Komňa, +15.7.1687 Louňovice pod Blaníkem. Synovec Jana Amose Komenského. Měl sestru Markétu. V roce 1677 byl kanovníkem kapituly na hradě Karlštejně a administrátorem farnosti sv. Palmácia v Budňanech (původní část městyse Karlštejna). Od roku 1679 první katolický farář v Louňovicích pod Blaníkem. 16.10.1679 pokřtil Jana Lukáše Dismase Zelenku (+23.12.1745), pozdějšího hudebního skladatele.
Farář Jan Ignác je pohřben v kryptě kostela Nanebevzetí Panny Marie v Louňovicích.
Bohuslav Ludvík Balbín z Vorličné *3.12.1621 Hradec Králové, +28.11.1688 Praha. Člen Societas Iesu (Tovaryšstvo Ježíšovo - jezuité). Český kněz, spisovatel, obránce českého jazyka, historik. Byl jednou z velkých osobností v barokní době.
Otec Lukáš ze Škornic, matka Zuzana z rodu Vodičků. Křestním kmotrem Bohuslava byl Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna. Bohuslav Balbín je pohřben v kryptě kostela Nějsvětějšího Spasitele (Salvátora) na Starém Městě pražském.
Maximilián Lamingen Volf z Albenroithu *23.11.1634, +2.11.1696, zvaný Lomikar pocházel z rytířského rodu. Jeho rod, původně německý z Chebska, se řadil k české šlechtě. Volf Vilém, otec Maximiliána, v roce 1630 v konfiskaci koupil od císaře Ferdinanda II. Chodsko (Domažlice s 11 vesnicemi). V roce 1680 vypuklo v Čechách povstání, ke kterému se připojili i Chodové. Ti zjistili, že jejich privilegia neplatí a vzbouřili se. Císař Leopold I. zrušil všechna dřívější privilegia a uložil robotní povinnost na celé České království.
Chodové měli 24 královských listin s různými privilegii. Maximilián Volf na základě císařského nařízení požadoval odevzdání listin. V roce 1693 přestali Chodové robotovat a Lamingen si dal na zámek předvést odbojné vůdce. Chodové vyslali do Vídně k císaři delegaci, který jim nařízení předl osobně. Přesto odmítli robotovat a císař nařídil popravit jejich vůdce, kterým byl Jan Sladký Kozina. Byl oběšen 28.11.1695 v Plzni. Za necelý rok Lomikar zemřel a lidé si jeho smrt vysvětlovali jako Boží trest.
Petr Figulus Jablonský *1619 Jablonné nad Orlicí, +12.1.1670 Klaipéda (Východní Prusko, dnes Litva). Otec Jan Zelinka (+1633) byl hrnčíř (lat. figulus), matka Dorota (+1647). Petr měl přízvisko po řemesle svého otce a později další příjmení přidali Petrovi potomci, kteří si tím připomněli odkud pochází jejich rod. Jeho rodný dům stojí ve Slezské ulici č.d.40 v Jablonném nad Orlicí. Diplomat, duchovní a biskup Jednoty bratrské.
Rodiče po bělohorských událostech utekli do Brandýsa nad Orlicí, kde vládl Karel Starší ze Žerotína (1564-1636). Zde se ukrýval J.A.Komenský a několik dalších duchovních Jednoty bratrské. Zelinkovi se v Brandýse seznámili s Komenským. Po roce 1628 odešli do polského Lešna. Po smrti Petrova otce vzal Komenský Petra do své rodiny na výchovu a začal ho připravovat k duchovní službě. Petr studoval na bratrském gymnáziu v Lešně, kde byl Komenský rektorem.
Petr začal při studiu pracovat u kalvinisty a skotského ministra Johna Duryho (1596-1680) a s finanční podporou Ludvíka de Geera (1587-1652) studoval teologii v Cambridgi, Paříži a Leidenu (Nizozemí). Ovládal slovem i písmem češtinu, latinu, angličtinu, polštinu, němčinu, francouzštinu, švédštinu a holandštinu (nizozemštinu). Překládal spisy Komenského do angličtiny a francouzštiny.
Po studiích v roce 1646 se Petr Figulus usadil v pruském Elbingu (Polsko). Tam připravoval s dalšími bratrskými spolupracovníky učebnice Komenského do švédských škol.
Jednal se státníky, panovníky a diplomaty v protestantské západní Evropě (Anglie, Francie, Švédsko, Německo, Nizozemí, Uhry), nepřátelé Svaté říše římské: se švédskou královnou Kristýnou Švédskou (1626-1689, konvertovala ke katolické církvi), českou "zimní" královnou Alžbětou Stuartovnou (1596-1662), protektorem Anglie, Skotska a Irska Oliverem Cromwellem (1599-1658). S Komenským se snažil získat podporu pro nekatolíky v Českém království a změnit pobělohorskou situaci. Podepsání Vestfálského míru ukončilo snahy protestantů a jejich návrat do českých zemí.
Komenský Petra nazýval svým synem, vysvětil ho na kněze 30.9.1649 a svoji dceru Alžbětu (1629-1671) mu dal za manželku 19.10.1649. Jan Amos Komenský jim daroval platinový prsten, který se v rodině dědí dodnes. Za 25 let manželství se jim narodilo 5 dětí: Samuel Adam Amos, Jan Theodor, Daniel Arnošt, Petr, Marie Alžběta, která se vdala za Jana Molitora).
Petr Figulus Jablonský se stal kazatelem v Nassenhuben (Mokry Dwór u Gdaňska) ve východním Prusku a v Gdaňsku, ale také pracoval dále jako protestantský agent a podával zprávy o katolických aktivitách protestantským dvorům a školám. Kázal česky, polsky a německy. V roce 1658 začal v Nassenhubenu pogrom proti nekatolíkům a on musel utéci, jeho kostel byl vypálen a zbořen.
5.11.1662 byl zvolen a vysvěcen na biskupa Jednoty bratrské. V roce 1666 ho pozval Bohuslav kníže Radziwill (1620-1669) do východopruské Klaipèdy (dnes Litva), kde působil do své smrti. Komenský svého "syna" Petra přežil o 10 měsíců, jeho smrtí převzal biskupskou službu (poslední biskup Jednoty bratrské), starost o dceru Alžbětu a pět vnoučat:
Jan Theodor (1654-1731) právník v Berlíně; Samuel Adam Amos (1656-), jeho potomci vlastní prsten Komenského; Daniel Arnošt (1660-1741), kazatel Fridricha I. Pruského, prezident AV v Berlíně, obnovitel Jednoty bratské; Marie Alžběta (1665-1696), vdala se za Jana Molitora; Petr (1667-1696). Komenského potomci žijí v Německu, v USA i jinde ve světě a mají příjmení Figulus, v rodinách po přeslici se příjmení měnila: Fischer, Jablonski, Jäschke, Kallik, Lange, Schmidmayer, Wollenhaupt, Zahn.
5. generace Petra: Theodor Figulus (1813-1871), lékař, šlechtic, majitel zámku Frankenstein.
6 generace: Jiří Viktor Figulus (1858-1927), narozen v Prusku, manželka Anna, v roce 20.6.1921 se s dcerou Gertou přestěhoval z USA do ČSR. Manželka zůstala nemocná v JAR.
7. generace: Gerta Kalliková-Figulová (*22.12.1912 Roiberg/Rangate, JAR, +18.8.1997), narodila se v JAR, v ČSR se vdala za Ferdinanda Kallika (vnuk jeho sestry je Jan Kocourek*1976 v ČR), technik ve zlatých dolech v JAR, měli syna Jana a dceru Jarmilu Danielu (*1944). Ferdinandův otec měl nábytkářskou firmu (znárodněna 1946), v roce 1946 se odstěhovali do JAR za matkou, později do Kanady a USA. V roce 1958 přijela Gerta do ČSR, vláda chtěla, aby udělala kopii, která měla být prohlášena za originál, odjela zpět do USA.
8. generace: Jan Ferdinand Kallik (1939), s manželkou Valerií měl 4 děti: Petra, Pamelu (učitelka), Alison (učitelka) a Lineth, USA.
9. generace: Petr (Peter) Kallik, USA, Kalifornie.
Johann Karl Sporck (Jan Karel Špork) *6.1.1600 Westerloh (dnes Delbrück, Severní Porýní-Vesfálsko), +6.8.1679 Heřmanův Městec. Narozen na statku Sporckhofu ve Westerloh jako syn chudého zemana. 1. manželka Anna Markéta z Linsigenu. 2. m. Eleonora Marie z Finecku. Děti: Anna Kateřina, Bedřich Leopold, Marie Sabina, František Antonín.
V roce 1620 bojoval Johann na Bílé hoře v bavorském (císařském) vojsku proti stavovským povstalcům. Jmenován plukovníkem. Císař Ferdinand II. ho povýšil na generála a v roce 1647 mu udělil titul barona. Za vítězství nad Turky byl povýšen do hraběcího stavu v roce 1664.
Za udělení titulu hraběte odmítl zaplatit se slovy: "Darovaného hraběte nekupuji, a koupeného nepotřebuji." Císař mu platbu prominul. V roce 1661 koupil Heřmanův Městec, roku 1664 koupil Choustníkovo Hradiště, kde dal opravit hrad. 1674 koupil panství Smiřice a Hořiněves. Za rok koupil Velký Vřešťov, Vilantice a Chotěborky. Byl známý vojenským talentem, ale i krutostí a chamtivostí.
Johann ze Sporcku bydlel na hradě v Choustníkově Hradišti až do roku 1679. Zemřel na svém zámku v Heřmanově Městci ve věku 79 let.
Matyáš Bernard Braun (Matthias Bernhard) *24.2.1684 Sautens u Oetzu nedaleko Innsbucku (Rakousko), +15./16.2.1738 Praha. Obec Sautens patřila cisterciáckému klášteru ve Stamsu u Innsbrucku.
Otec Jakub byl kovář, matka Marie Magdalena roz. Neureutrové. Měli 9 dětí, Matyáš byl pátým dítětem. Matyáš se stal sochařem a studoval v Salcburku, v Benátkách, v Bologni, ve Florencii a v Římě.
Dominik, mladší bratr Matyáše byl malířem, Dominikův syn Antonín (+1742) sochařem a později převzal dílnu svého strýce Matyáše.
Do Čech přišel Matyáš Bernard Braun v roce 1708 na pozvání Evžena Jana Jindřicha Tittla (Tyttl, (1666-1738), opata cisterciáckého kláštera v Plasech u Plzně, kde Matyáš pobýval do roku 1710. Přesídlil do Prahy a v domě v Široké ulici č.22 si vybudoval vlastní dílnu, kde měl šest tovaryšů. Ve stejném roce vytvořil na Karlově mostě sousoší Vidění (Zjevení, Sen) sv. Luitgardy (kopie z roku 1995, originál v Lapidáriu Hl. města) a díky tomuto sousoší byl přijat do sochařského cechu. Sousoší Vidění sv. Luitgardy mu zadal plasský opat Evžen Tyttl. Na Karlově mostě vytvořil Braun další sochy: sv. Ivo (1711), sv. Ludmila (1720, kopie 1999). Díky svým pracím se seznámil s malířem Petrem Brandlem.
21.1.1711 se stal Braun novoměstským erbovním měšťanem, byl titulován "Urozeným vladykou" a patřil mezi nejbohatší novoměstské měšťany. V roce 1714 koupil dům č. 671 měl na Dobytčím trhu (Karlovo náměstí). Od roku 1725 vlastnil na Novém Městě dalších pět domů (U tří lilií, U Stoličkářů, Na Zbořeni, U Kamenného stolu a na Zderaze). Z jeho domů stojí pouze dům na Karlově náměstí.
Pro kostel Panny Marie Na Louži vytvořil v letech 1712-1718 dřevěnou polychromovanou sochu apoštola sv. Judy Tadeáše. Kostel byl 1784 zrušen a socha byla přemístěna do Klementina.
Na panství panství Kuks a Lysá nad Labem ho pozval František hrabě Špork, pro kterého vytesal mnoho sochařských děl. V Kuksu u kláštera (hospitalu) vytvořil první sochy Osmero blahoslavenství (1712-1715), následovaly sochy Ctností a Nectností (Neřesti, 1718-1719), Betlém (1727-1732) v Novém lese u Žirče, Malý křesťanský voják (1731), Velký křesťanský voják (1732), Goliáš (1729, původně Herkomann 1720) a David. V letech 1723-1724 vytvořil Mariánský morový sloup v Jaroměři. V mnoha dalších kostelích, kaplích, zámcích, náměstích a ve volné přírodě zhotovil se svými žáky a spolupracovníky několik desítek dalších soch a sousoší. Jeho dílem je také sousoší Zavraždění sv. Václava (1729) v kostele sv. Václava ve Staré Boleslavi. Ve staroboleslavském kostele Nanebevzetí Panny Marie vytvořil veliké sousoší Smrt Panny Marie a její Nanebevzetí, i sochy českých patronů sv. Václava a sv. Ludmily (1717-1723). V katedrále sv. Víta zhotovil v roce 1725 náhrobek Leopolda hraběte Šlika (+1723) a Královskou zahradu ozdobil sousoším Dne a Noci (1733), sousoší Dne zničili Prusové v roce 1757.
Při práci v Kuksu navštívil i Jaroměř, kde se v roce 1718 seznámil s měšťankou Marií Alžbětou roz. Miseliusovou z Jaroměře, s kterou se v Praze 9.10.1719 oženil. Měli spolu 5 dětí: Marie Markéta (1723-1725), František Josef, Marie Josefa, Josef Václav, Jan František. V Jaroměři vytvořil Mariánský sloup (1723-1724) a pro svou tchýni Annu Miseliusovou (+1721) vytvořil na hřbitově v Jaroměři náhrobek Plačící žena, který představuje její truchlící dceru Marii Alžbětu.
Zemřel v domě U Kamenného stolu a byl pohřben v kostele sv. Štěpána na Novém Městě pražském. V matrice zemřelých je zapsáno, že byl pohřben: "v hrobce všeobecné po vyčištění jako první." V roce 1902 se při opravě kostela našlo ve velké hrobce (4x8 metrů) pod presbytářem (kněžiště) mnoho rakví, ale nebylo zjištěno, ve které jsou ostatky M.B.Brauna.
František Antonín hrabě Špork *9.3.1662 Lysá nad Labem, +30.3.1738 Lysá nad Labem. Syn Jana Karla hraběte Sporcka a Eleonory Marie von Finecke. Bydlel na hradě v Choustníkově Hradišti, který dal rozšířit a upravit na zámek. Zde bydlel do roku 1705, kdy přesídlil do Kuksu.
Dal postavit klášterní hospital v Kuksu. Na protějším břehu Labe si nechal postavit zámek, který byl zbořen v roce 1901. Symbolem jeho jména a titulu byl buk, latinsky FAGUS (Franz Anton grof und Sporck). František Antonín byl pohřben v hrobce pod klášterním kostelem Nejsvětější Trojice v Kuksu. Velký mecenáš umění barokní doby.
V roce 1686 se oženil s Františkou Apolonií (1667-1726) ze Swéertsu a Reistu. Děti: Marie Eleonora Františka (1687-1717), abatyše celestýnek (1705-1717) v klášteře (na hradě) v Choustníkově Hradišti, Anna Marie Sabina Kateřina (1689-1754), provdaná za svého bratrance Františka Karla Rudolfa ze Swéertsu a Reistu, přijali společné příjmení Swéerts-Sporck, Jan František Antonín Josef Adam (*+1699).
Řeholnice se z Choustníkova Hradiště přestěhovaly v roce 1739 do kláštera v Jindřišské ulici v Praze. Hrad v Choustníkově Hradišti postupně zchátral.
Jan Michal hrabě Špork *1692 Heřmanův Městec, +1738 Hořiněves. Syn Apolonie Rozálie hraběnky roz. Vratislavové a Ferdinanda Leopolda Šporka. Ferdinand Leopold byl bratrem Františka Antonína.
Jan Michal měl 5 sourozenců: jediná sestra a nejstarší bratr zemřeli po narození, další bratr v dětském věku. Bratr Jan Josef (1693-1749) a Jan Rudolf (1695-1759, pomocný biskup pražský) se dožili dospělosti.
V roce 1674 koupil panství a zámek v Hořiněvsi, kam se v roce 1698 přestěhovala i jejich matka Apolonie. Vletech 1715-1717 byl Jan Michal radou apelačního soudu v Praze. I když byl ženatý, zemřel bezdětný. Pohřben byl v hrobce před hlavním oltářem v kostele sv. Prokopa v Hořiněvsi.
Jan Josef hrabě Špork *22.11.1693 Heřmanův Městec, +1749 Hořiněves. Hejtman chrudimského kraje, tajný císařský rada. V roce 1738 zmírnil svým poddaným robotu, za 8 let jim po válce slevil na obilí, na dřevu a na daních. Svým poddaným pomohl s poučením, že: "poddaní za prokázanou milost tím horlivěji robotu a jiné povinnosti poddanské vykonávati budou."
Jeho manželkou byla Marie Anna z Věžníku (1698-1738). Spolu měli tři děti: Jan Karel (*20.2.1722, +13.1.1790), Jan Václav (*26.1.1724, +25.2.1804) a Marie Josefa (*1723).
Jan Karel byl v letech 1780-1790 nejvyšším lovčím Království Českého.
Michael Jindřich (Heinrich) Rentz *6.1.1698 Norimberk, +1758 Kuks. Narodil se v rodině pasíře a stal se mědirytcem. Vystudoval akademii v Norimberku. Za manželku si vzal vdovu Zuzanu (1. manžel Josef de Montalegre, španělský rytec) s 5 dětmi. Rentz se s rodinou přistěhoval v roce 1722 do Kuksu. Po Zuzanině smrti se znovu oženil. Vytvořil 550 mědirytin. Od hraběte Šporka získal titul "dvorní rytec" (Braun ani Brandl podobný titul nikdy nezískal). Rentz signoval své rytiny svým jménem s dodatkem Kuccus Bad in Bohemia (lázně Kukus v Čechách). Zemřel na epidemii tyfu, pravděpodobně březnu 1758.
Bernard Hennet, *8.10.1699 Čáslav, +12.8.1770 Žďár, 
napsal v roce 1741 dopis, ve kterém nakreslil obrázek usmívajícího se obličeje, který dnes nazýváme smajlík. Bernard Hennet byl opatem cisterciáckého kláštera ve Žďáru nad Sázavou. Historikové našli tyto obrázky už v dokumentech ze 16. století. "Smajlík" byl běžnou značkou úředníků v 16.-18. století. Obrázek opata Henneta byl objeven po 275 letech v roce 2016.
Novodobým autorem smajlíka byl v roce 1963 americký výtvarník Harvey Ball (*10.7.1921, +12.4.2011).
Antonín Koniáš z Vydří, *13.2.1691 Praha, +27.10.1760 Praha. Pocházel z moravského rytířského rodu Koňase z Vydří na Dačicku. V roce 1406 jeho předek Mareš z Horního Pole koupil Vydří. Jan Aleš Maximilián Koňas z Vydří byl povýšen do šlechtického stavu v roce 1687. Rod vymřel v roce 1760 smrtí kněze Antonína Koniáše. Otec Vojtěch Jiří Koniáš a matka Kateřina. Antonín v roce 1708 vstoupil do jezuitského řádu, kde se stal horlivým kazatelem.
V našich dějinách má velice špatnou pověst "paliče českých knih", kterého z něho udělal Alois Jirásek ve své literární fikci románu Temno, kde přebral většinu údajů podle Pelcla.
Údaj o spálení 60.000 "českých" knih je číslo silně nadnesené. Tento údaj napsal Koniášův protivník a současník František Martin Pelcl (1734-1801), který si toto číslo vymyslel. Podle vedených úředních záznamů Koniáš zabavil 30.000 knih, z těch dal do knihovny "Libri prohibiti" uložit několik tisíc, některé opravil začerněním nebo vytržením stránky a ostatní dal spálit. Knihy mohl pálit pouze s výslovným dovolením vrchnosti.
Je mu připisováno pálení knih i na místech, kde ve skutečnosti nikdy nebyl.
Antonín Koniáš pálil morálně závadné knihy psané česky, latinsky, francouzsky a německy, které sem byly pašovány ze Žitavy. Tyto knihy obsahovaly erotické povídky a pornografii. Podle českých historiků by autoři těchto pornoknih měli problémy se zákonem i v současné době. Jeho jméno bylo historiky očištěno v roce 1993.
P. Antonín Koniáš je pohřben v kryptě kostela Nejsvětějšího Spasitele (Salvátora) na Starém Městě pražském. Podle některých zdrojů měl být pohřben v Žirči (Dvůr Králové) v kostele sv. Anny nebo na hřbitově sv. Odila.
Velice zajímavá je kniha historika Jiřího Bílého: "Jezuita Antonín Koniáš. Osobnost a doba". Vydalo nakladatelství Vyšehrad 1996. Tato kniha pojednává o skutečném životě patera Koniáše a napravuje omyly způsobené Aloisem Jiráskem.
Prokop Diviš vlastním jménem Václav Divíšek,*1.8.1696 Helvíkovice u Žamberka, +21.12.1765 Přímětice u Znojma.
Studoval ve Znojmě, kde vstoupil do řádu premonstrátů v roce 1720 a přijal jméno Prokop. V roce 1726 byl vysvěcen na kněze. Stal se profesorem filosofie a teologie. Další studia absolvoval v Salzburku a v Olomouci, kde byl promován na doktora teologie a filosofie.
Zabýval se přírodovědou, hudbou a léčil. Mezi jeho záliby patřily vynálezy. Vynalezl hromosvod (bleskosvod) a postavil ho 15.6.1754. V roce 1741 se stal převorem v klášteře u Znojma.
František Antonín hrabě Nostic, českjý vlastenec, dal v letech 1781–1783 postavit Hraběcí Nosticovo národní divadlo, 1799-1949 Stavovské divadlo (majetek českých stavů), 1949-1989 Tylovo divadlo. Po Sametové revoluci se divadlu vrátil název Stavovslké divadlo.
Nosticové byli původně lužický rod.
Ernest Gideon Laudon (Arnošt Gedeon) 1717–1790. Císařský vojevůdce, potomek zchudlé skotské šlechty. V roce 1759 získal titul barona (svobodný pán) s majetky Bečváry na Kouřimsku v Čechách. 1778 polní maršál. 1789 dobyl Bělehrad z rukou Turků.
Jakub Šimon Jan Křtitel Ryba, *26.10.1765 Přeštice (okr. Plzeň), +8.4.1815 Voltuš (část Rožmitálu pod Třemšínem). Pokřtěn Jakub Šimon. Později si přidal další jméno Jan Křtitel, pravděpodobně byl tímto jménem biřmován v kostele v Nepomuku. Biřmovací matrika se z konce 18. století v Nepomuku nezachovala.
Jeho otec Jakub Jan Křtitel Ryba (*23.7.1732 Nepomuk, +8.10.1792 Nepomuk) byl podučitelem a regenschorim v Přešticích. V roce 1711 se rodina jeho otce přestěhovala do Nepomuku. Matka Rozálie Karníková (*3.9.1738 Přeštice, +25.1.1786 Nepomuk). Její otec byl místní učitel Jan Václav Karník. Sňatek Rozálie a Jakuba Ryby 15.11.1763. Po smrti manželky Rozálie se Jakub Jan znovu oženil 24.11.1788 s Rozálií Ticháčkovou.
Jakub Šimon od dětství hrál na klavír, varhany a housle. Hudební skladatel, který přepisoval lidové písně. V letech 1780-1785 vystudoval piaristické gymnázium v Praze, v roce 1785 vystudoval filosofii. Uměl 6 jazyků: česky, německy, latinsky, řecky, italsky a francouzsky. Při studiu byl varhaníkem u Svatého Spasitele (Nejsvětější Salvátor) u Klementina v Praze. V roce 1785 se vrátil domů pomáhat nemocnému otci. Nastoupil na učitelský kurz a usiloval o místo učitelského pomocníka v Nepomuku, ale místo nedostal. V roce 1786 se stal pomocným učitelem v Mníšku pod Brdy a v roce 1788 dostal místo učitele ve Farní škole v Rožmitále pod Třemšínem a stal se regenschorim (ředitel kůru) v kostele Povýšení Svatého Kříže ve Starém Rožmitále.
Jakub Šimon Jan Ryba si 26.7.1790 v kostele Nanebevzetí Panny Marie v Třebsku vzal Annu rozenou Laglerovou (*26.4.1769 Třebsko, +22.4.1823 Rožmitál), s kterou měl 13 dětí: Ambrož Jakub (*7.12.1791, +6.4.1796), Jakub Josef (*23.6.1793, +15.2.1795), Josef Arnošt (*22.3.1795, +1.3.1856) se stal očním lékařem, Vilém Josef Alexandr Prosper (*16.3.1797, +30.7.1822 Verona, bitva v Itálii), Terezie Kateřina Anna (*20.11.1798, +28.10.1799), Václav Jakub Prosper (*29.2.1800, +24.6.1863, knihkupec v Praze), Anna Terezie (*28.3.1802, +10.11.1803), Filipina Terezie Anna (*3.10.1803, +13.12.1860), Marie Rozálie Anna (*3.9.1805, +1879, provdána 1829 za Pavla Schwinga, který byl zabit pytláky v roce 1850), František Jakub Januar (*+21.10.1807), Klementina Anna (*26.8.1808, +13.12.1860, provdána 1834 za Matěje Schwinga, bratr Pavla), Jakub Jan Filip (*21.9.1810, +1840?), Anna (narozena mrtvá,*+1.7.1813). Dospělosti se dožilo sedm Rybových dětí (4 chlapci, tři děvčata).
Jakub Jan Ryba byl výborným skladatelem a napsal 1300 skladeb. Skládal většinou církevní skladby s latinskými i českými texty. Sebrané české písně vydával v češtině. Známou skladbou je "Missa pastoralis in C in Nativitate Domini in nocte" - Mše pastýřská v C na Narození Páně v noci (II. Česká mše půlnoční) z roku 1794/5.
Nejznámější skladbou je Česká mše vánoční z roku 1796, plným názvem "Missa sollemnis Festis Nativitatis D(omini) J(esu) Ch(risti) acomodata in linguam bohemicam musicam-que redacta per Jac(obus) Joa(nnes) Ryba" - Mše slavnostní slavnosti Narození P(ána) J(ežíše) K(rista) sloužena v jazyku českém hudebním-která složena skrze Jak(uba) Ja(na) Rybu. S kratším názvem "Missa pastoralis bohemica" (Mše pastýřská česká).
Jakub Jan Ryba ze svého platu učitele uživil skromně žijící rodinu a přivydělával si skládáním písní. Po státním bankrotu v roce 1811 začal mít deprese, že rodinu neuživí. Do toho se přidaly jeho zdravotní potíže, špatné vztahy ve škole s ředitelem a přesvědčení o stoicismu (helénská filosofie o splynutí člověka s přírodou). Považoval se za žáka stoika Seneky.
8.4.1815 se měl za Rožmitálem, v městské části Voltuši, sejít s politickým německým emigrantem Nicolausem Riessem. Ještě před jeho příchodem si podřezal břitvou krční tepnu. Němec Reiss přišel na schůzku a našel umírajícího skladatele Jakuba Jana Rybu.
Jako sebevrah nemohl být Jakub Jan pohřben na rožmitálském hřbitově, ale byl uložen na zrušeném morovém hřbitově za městem. V roce 1855 byly jeho ostatky přeneseny na městský hřbitov ve Starém Rožmitále.
Podobizna Jakuba Jana Ryby se nezachovala. Obraz, který je vydáván za jeho podobu je fiktivní portrét z roku 1895 od malíře Augustina (Gustava) Ptáka pro Národopisnou výstavu v Praze podle starých portrétů učitelů. Na začátku 19. století učitelé plnovous nenosili, protože byl znakem buřičství, neodpovídalo by to jejich společenskému postavení a tehdejší mužské módě.
Po smrti Jakuba Jana Ryby se v Rožmitálu stal učitelem Antonín Štědrý, který si vdovu Annu Rybovou vzal za manželku.
Johann Georg Gresel (Jan Jiří Grásl, Grázl) *4.4.1790, +31.1.1818 Vídeň. Český Němec, jeho otec Tomáš byl ras a lupič. Matka Regina byla zlodějka. Jan byl poprvé uvězněn za krádeže v 9 letech. Otec i syn Grázlové měli svou lupičskou bandu 20 mužů. Jan Grásl byl oběšen ve Vídni. Jeho otec Tomáš byl uvězněn na Špilberku v Brně, kde zemřel 1825.
Leopold Leonhard Raymund hrabě Thun-Hohenstein *17.4.1748 Děčín, +22.10.1826 Praha, zámek na Cibulce (Košíře). Otec Jan Josef Antonín, matka Marie Kristina Hohenzollern-Hechingenová.
Pasovský biskup 13.12.1796-22.2.1803, oficiálně do 22.10.1826. V roce 1817 koupil v Praze Košířích statek na Cibulce, který přestavěl na zámek. Poslední pasovský kníže. Pasovské knížectví bylo politicky rozděleno v únoru 1803 mezi kurfiřty Toskánska a Bavorska. Biskup Leopold na protest složil úřad, předal své pravomoce světícímu biskupovi Karlu Kajetánu Gaisruckovi a odjel na svůj zámek do Prahy. Tam zemřel a byl pohřben na malostranském hřbitově.
