4. Česká historie. Novověk 1680 - 1826
Johann Karl von Sporck (Jan Karel Špork) *6.1.1600 Westerloh (dnes Delbrück, Severní Porýní-Vesfálsko), +6.8.1679 Heřmanův Městec. Narozen na statku Sporckhof (Šporkův dvůr) ve Westerloh jako syn zemana a poddaný biskupa z Paderbornu. Dvůr shořel v roce 1682.
Děda Steffen Nolte (+1593), manželka Anna; otec Franciskus Nolte, narozen na statku Bardenhauerstätte. V roce 1595 se přiženil na statek manželky (není známé jméno), dcery Jobsta Sporcka a podle statku mu říkali Franz von Sporck (+1630), v době svatby měli už dva starší syny, kteří v dospělosti padli jako rytmistři v bitvě na Bílé hoře proti českým stavům. Po Františkovi měli syna Jürgena (Jiří) a Philippa (Filip). Statek Bardenhauerstätte zdědil Franzův mladší bratr Jürgen.
V roce 1620 bojoval Johann na Bílé hoře v bavorském (císařském) vojsku proti stavovským povstalcům. Jmenován plukovníkem. Císař Ferdinand II. ho povýšil na generála a v roce 1647 mu udělil titul barona. Za vítězství nad Turky byl povýšen do hraběcího stavu v roce 1664.
Za udělení titulu hraběte odmítl zaplatit se slovy: "Darovaného hraběte nekupuji, a koupeného nepotřebuji." Císař mu platbu prominul. V roce 1661 koupil Heřmanův Městec, roku 1664 koupil Choustníkovo Hradiště, kde dal opravit hrad. 1674 koupil panství Smiřice a Hořiněves. Za rok koupil Velký Vřešťov, Vilantice a Chotěborky. Byl známý vojenským talentem, ale i krutostí a chamtivostí.
Johann ze Sporcku bydlel na hradě v Choustníkově Hradišti až do roku 1679. Zemřel na svém zámku v Heřmanově Městci ve věku 79 let.
1. manželka Anna Markéta z Linsigenu. Děti: Marie Sabina (1661-1717), František hrabě Antonín (1662-1738), Leopold Bedřich (1664-1711), Anna Kateřina (1669-1712).
2. m. Eleonora Marie z Finecku.
Matyáš Bernard Braun (Matthias Bernhard) *24.2.1684 Sautens u Oetzu nedaleko Innsbucku (Rakousko), +15./16.2.1738 Praha. Obec Sautens patřila cisterciáckému klášteru ve Stamsu u Innsbrucku.
Otec Jakub byl kovář, matka Marie Magdalena roz. Neureutrové. Měli 9 dětí, Matyáš byl pátým dítětem. Matyáš se stal sochařem a studoval v Salcburku, v Benátkách, v Bologni, ve Florencii a v Římě.
Dominik, mladší bratr Matyáše byl malířem, Dominikův syn Antonín (+1742) sochařem a později převzal dílnu svého strýce Matyáše.
Do Čech přišel Matyáš Bernard Braun v roce 1708 na pozvání Evžena Jana Jindřicha Tittla (Tyttl, (1666-1738), opata cisterciáckého kláštera v Plasech u Plzně, kde Matyáš pobýval do roku 1710. Přesídlil do Prahy a v domě v Široké ulici č.22 si vybudoval vlastní dílnu, kde měl šest tovaryšů. Ve stejném roce vytvořil na Karlově mostě sousoší Vidění (Zjevení, Sen) sv. Luitgardy (kopie z roku 1995, originál v Lapidáriu Hl. města) a díky tomuto sousoší byl přijat do sochařského cechu. Sousoší Vidění sv. Luitgardy mu zadal plasský opat Evžen Tyttl. Na Karlově mostě vytvořil Braun další sochy: sv. Ivo (1711), sv. Ludmila (1720, kopie 1999). Díky svým pracím se seznámil s malířem Petrem Brandlem.
21.1.1711 se stal Braun novoměstským erbovním měšťanem, byl titulován "Urozeným vladykou" a patřil mezi nejbohatší novoměstské měšťany. V roce 1714 koupil dům č. 671 měl na Dobytčím trhu (Karlovo náměstí). Od roku 1725 vlastnil na Novém Městě dalších pět domů (U tří lilií, U Stoličkářů, Na Zbořeni, U Kamenného stolu a na Zderaze). Z jeho domů stojí pouze dům na Karlově náměstí.
Pro kostel Panny Marie Na Louži vytvořil v letech 1712-1718 dřevěnou polychromovanou sochu apoštola sv. Judy Tadeáše. Kostel byl 1784 zrušen a socha byla přemístěna do Klementina.
Na panství panství Kuks a Lysá nad Labem ho pozval František hrabě Špork, pro kterého vytesal mnoho sochařských děl. V Kuksu u kláštera (hospitalu) vytvořil první sochy Osmero blahoslavenství (1712-1715), následovaly sochy Ctností a Nectností (Neřesti, 1718-1719), Betlém (1727-1732) v Novém lese u Žirče, Malý křesťanský voják (1731), Velký křesťanský voják (1732), Goliáš (1729, původně Herkomann 1720) a David. V letech 1723-1724 vytvořil Mariánský morový sloup v Jaroměři. V mnoha dalších kostelích, kaplích, zámcích, náměstích a ve volné přírodě zhotovil se svými žáky a spolupracovníky několik desítek dalších soch a sousoší. Jeho dílem je také sousoší Zavraždění sv. Václava (1729) v kostele sv. Václava ve Staré Boleslavi. Ve staroboleslavském kostele Nanebevzetí Panny Marie vytvořil veliké sousoší Smrt Panny Marie a její Nanebevzetí, i sochy českých patronů sv. Václava a sv. Ludmily (1717-1723). V katedrále sv. Víta zhotovil v roce 1725 náhrobek Leopolda hraběte Šlika (+1723) a Královskou zahradu ozdobil sousoším Dne a Noci (1733), sousoší Dne zničili Prusové v roce 1757.
Při práci v Kuksu navštívil i Jaroměř, kde se v roce 1718 seznámil s měšťankou Marií Alžbětou roz. Miseliusovou z Jaroměře, s kterou se v Praze 9.10.1719 oženil. Měli spolu 5 dětí: Marie Markéta (1723-1725), František Josef, Marie Josefa, Josef Václav, Jan František. V Jaroměři vytvořil Mariánský sloup (1723-1724) a pro svou tchýni Annu Miseliusovou (+1721) vytvořil na hřbitově v Jaroměři náhrobek Plačící žena, který představuje její truchlící dceru Marii Alžbětu.
Zemřel v domě U Kamenného stolu a byl pohřben v kostele sv. Štěpána na Novém Městě pražském. V matrice zemřelých je zapsáno, že byl pohřben: "v hrobce všeobecné po vyčištění jako první." V roce 1902 se při opravě kostela našlo ve velké hrobce (4x8 metrů) pod presbytářem (kněžiště) mnoho rakví, ale nebylo zjištěno, ve které jsou ostatky M.B.Brauna.
František Antonín hrabě Špork *9.3.1662 Lysá nad Labem, +30.3.1738 Lysá nad Labem. Syn Jana Karla hraběte Sporcka a Eleonory Marie von Finecke. Bydlel na hradě v Choustníkově Hradišti, který dal rozšířit a upravit na zámek. Zde bydlel do roku 1705, kdy přesídlil do Kuksu.
Dal postavit klášterní hospital v Kuksu. Na protějším břehu Labe si nechal postavit zámek, který byl zbořen v roce 1901. Symbolem jeho jména a titulu byl buk, latinsky FAGUS (Franz Anton grof und Sporck). František Antonín byl pohřben v hrobce pod klášterním kostelem Nejsvětější Trojice v Kuksu. Velký mecenáš umění barokní doby.
V roce 1686 se oženil s Františkou Apolonií (1667-1726) ze Swéertsu a Reistu. Děti: Marie Eleonora Františka (1687-1717), abatyše celestýnek (1705-1717) v klášteře (na hradě) v Choustníkově Hradišti, Anna Marie Sabina Kateřina (1689-1754), provdaná za svého bratrance Františka Karla Rudolfa ze Swéertsu a Reistu, přijali společné příjmení Swéerts-Sporck, Jan František Antonín Josef Adam (*+1699).
Řeholnice se z Choustníkova Hradiště přestěhovaly v roce 1739 do kláštera v Jindřišské ulici v Praze. Hrad v Choustníkově Hradišti postupně zchátral.
Jan Michal hrabě Špork *1692 Heřmanův Městec, +1738 Hořiněves. Syn Apolonie Rozálie hraběnky roz. Vratislavové a Ferdinanda Leopolda Šporka. Ferdinand Leopold byl bratrem Františka Antonína.
Jan Michal měl 5 sourozenců: jediná sestra a nejstarší bratr zemřeli po narození, další bratr v dětském věku. Bratr Jan Josef (1693-1749) a Jan Rudolf (1695-1759, pomocný biskup pražský) se dožili dospělosti.
V roce 1674 koupil panství a zámek v Hořiněvsi, kam se v roce 1698 přestěhovala i jejich matka Apolonie. Vletech 1715-1717 byl Jan Michal radou apelačního soudu v Praze. I když byl ženatý, zemřel bezdětný. Pohřben byl v hrobce před hlavním oltářem v kostele sv. Prokopa v Hořiněvsi.
Jan Josef hrabě Špork *22.11.1693 Heřmanův Městec, +1749 Hořiněves. Hejtman chrudimského kraje, tajný císařský rada. V roce 1738 zmírnil svým poddaným robotu, za 8 let jim po válce slevil na obilí, na dřevu a na daních. Svým poddaným pomohl s poučením, že: "poddaní za prokázanou milost tím horlivěji robotu a jiné povinnosti poddanské vykonávati budou."
Jeho manželkou byla Marie Anna z Věžníku (1698-1738). Spolu měli tři děti: Jan Karel (*20.2.1722, +13.1.1790), Jan Václav (*26.1.1724, +25.2.1804) a Marie Josefa (*1723).
Jan Karel byl v letech 1780-1790 nejvyšším lovčím Království Českého.
Michael Jindřich (Heinrich) Rentz *6.1.1698 Norimberk, +1758 Kuks. Narodil se v rodině pasíře a stal se mědirytcem. Vystudoval akademii v Norimberku. Za manželku si vzal vdovu Zuzanu (1. manžel Josef de Montalegre, španělský rytec) s 5 dětmi. Rentz se s rodinou přistěhoval v roce 1722 do Kuksu. Po Zuzanině smrti se znovu oženil. Vytvořil 550 mědirytin. Od hraběte Šporka získal titul "dvorní rytec" (Braun ani Brandl podobný titul nikdy nezískal). Rentz signoval své rytiny svým jménem s dodatkem Kuccus Bad in Bohemia (lázně Kukus v Čechách). Zemřel na epidemii tyfu, pravděpodobně březnu 1758.
Bernard Hennet, *8.10.1699 Čáslav, +12.8.1770 Žďár, napsal v roce 1741 dopis, ve kterém nakreslil obrázek usmívajícího se obličeje, který dnes nazýváme smajlík. Bernard Hennet byl opatem cisterciáckého kláštera ve Žďáru nad Sázavou. Historikové našli tyto obrázky už v dokumentech ze 16. století. "Smajlík" byl běžnou značkou úředníků v 16.-18. století. Obrázek opata Henneta byl objeven po 275 letech v roce 2016.
Novodobým autorem smajlíka byl v roce 1963 americký výtvarník Harvey Ball (*10.7.1921, +12.4.2011).
Antonín Koniáš z Vydří, *13.2.1691 Praha, +27.10.1760 Praha. Pocházel z moravského rytířského rodu Koňase z Vydří na Dačicku. V roce 1406 jeho předek Mareš z Horního Pole koupil Vydří. Jan Aleš Maximilián Koňas z Vydří byl povýšen do šlechtického stavu v roce 1687. Rod vymřel v roce 1760 smrtí kněze Antonína Koniáše. Otec Vojtěch Jiří Koniáš a matka Kateřina. Antonín v roce 1708 vstoupil do jezuitského řádu, kde se stal horlivým kazatelem.
V našich dějinách má velice špatnou pověst "paliče českých knih", kterého z něho udělal Alois Jirásek ve své literární fikci románu Temno, kde přebral většinu údajů podle Pelcla.
Údaj o spálení 60.000 "českých" knih je číslo silně nadnesené. Tento údaj napsal Koniášův protivník a současník František Martin Pelcl (1734-1801), který si toto číslo vymyslel. Podle vedených úředních záznamů Koniáš zabavil 30.000 knih, z těch dal do knihovny "Libri prohibiti" uložit několik tisíc, některé opravil začerněním nebo vytržením stránky a ostatní dal spálit, a to pouze s výslovným dovolením vrchnosti.
Je mu připisováno pálení knih i na místech, kde ve skutečnosti nikdy nebyl.
Antonín Koniáš pálil morálně závadné knihy psané česky, latinsky, francouzsky a německy, které sem byly pašovány ze Žitavy. Tyto knihy obsahovaly erotické povídky a pornografii. Podle českých historiků by autoři těchto pornoknih měli problémy se zákonem i v současné době. Jeho jméno bylo historiky očištěno v roce 1993.
P. Antonín Koniáš je pohřben v kryptě kostela Nejsvětějšího Spasitele (Salvátora) na Starém Městě pražském. Podle jiných zdrojů měl být pohřben v Žirči (Dvůr Králové) v kostele sv. Anny nebo na hřbitově sv. Odila.
Kniha historika Jiřího Bílého: "Jezuita Antonín Koniáš. Osobnost a doba" (vydalo nakladatelství Vyšehrad 1996) pojednává o skutečném životě patera Koniáše a napravuje omyly způsobené Aloisem Jiráskem.
Prokop Diviš ThDr. et PhDr., vlastním jménem Václav Divíšek,*26.3.1698 Helvíkovice u Žamberka, +21.12.1765 Louka u Znojma. Otec Jan (+10.12.1714, v 60 letech), matka Anna (+13.1.1738, v 70 letech). Rodiče se s malým Václavem přestěhovali do Znojma.
Studoval u jezuitů ve Znojmě, kde byl přijat v roce 1716 jako stipendista louckého kláštera premonstrátů, kam vstoupil v roce 1720 a přijal jméno Prokop. V roce 1726 byl vysvěcen na kněze. Stal se profesorem filosofie a teologie. Další studia absolvoval v Salzburku a v Olomouci, kde byl promován na doktora teologie a filosofie.
Převzal farnost sv. Markéty v Příměticích (dnes čtvrť Znojma), kde se zabýval přírodovědou, hudbou a léčil. Mezi jeho záliby patřily vynálezy. Vynalezl hromosvod (bleskosvod) a postavil ho 15.6.1754 na farní zahradě. V letech 1741-1742 byl převorem v klášteře Louka u Znojma (dnes čtvrť Znojma). V Rakouské monarchii byl Prokop Diviš uznávanou autoritou v oboru lékařství. Po příchodu z večerní mše v Příměticích zemřel v noci z 21. na 22.12. v louckém klášteře. V seznamu studentů znojemského gymnázia je zapsán: Wenceslus Dibisch, Boemus Senstenbergensis Praem., annus 1716. V nekrologiu strahovského kláštera je zapsán: Procopius Divisch, Bohemus Senstenbergensis Praem., 25. Decembris anno 1765 (senstenbergensis=žamberecký, ze Žamberka. Jeho rodný domek patřil do Helvíkovic, ale stál na katastru Žamberka).
Jan Blažej Santini-Aichel (Jan Blažej Aichel) *3.2.1677 Praha, +7.12.1723 Praha. Otec Santin Aichel, pražský kameník z italsky mluvícího kantonu Ticino ve Švýcarsku, matka byla Češka a pocházela z Plzně. Měli syna Františka a Jana Blažeje, který se narodil ochrnutý. Přesto vystudoval kamenictví a malířství. Roku 1696 se vydal na vandr po Rakousku a Itálii. V Římě dostudoval architekturu a přidal si do příjmení otcovo křestní jméno.
Barokní architekt se stylem zvaným barokní gotika. Jeho prvním dílem byl projektový návrh na novostavbu zničeného cisterciáckého kláštera na Zbraslavi. Práci mu zadal opat Wolfgang Lochner. Od roku 1703 začal pracovat na přestavbě klášterního kostela Nanebevzetí Panny Marie a sv. Jana Křtitele v Sedlci u Kutné Hory a na kostele theatinů Panny Marie Ustavičné pomoci (u Kajetánů) v Praze. V roce 1705 zakoupil dům 211 v Nerudově ulici a za dva roky koupil sousední dům 212 a domy propojil.
Vzal si manželku Veroniku Alžbětu (+1720), dceru Kristiána Schrödera (v letech 1684-1700 dvorní malíř Leopolda I. Velikého). Syn Jan Norbert Lukáš (*1707), Josef Rudolf Felix Řehoř (*1708), František Ignác (*1710), a dcera: Anna Veronika (*1713). Dcera se jediná dožila dospělosti. Po smrti manželky Veroniky Alžběty se stala jeho manželkou šlechtična Antonie Ignatie Chřepčická z Modliškovic (+1766). Dcera Jana Ludmila (*1721) a syn Jan Ignác Roch (*1723). (Chřepice u Klatov, Modlešice u Písku).
Po své smrti byl pohřben na hřbitově pro významné italské osobnosti u kostela sv. Jana Křtitele ve vsi Obora (na hřbitově je pohřben Jiljí II. Sadeler +1625, dvorní rytec Rudolfa II.). Na hřbitovní zdi je pamětní deska s půdorysem areálu kostela sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře a s textem: ZDE V AREÁLU BÝVALÉHO HŘBITOVA A KOSTELA SV. JANA V OBOŘE BYL POCHOVÁN GENIÁLNÍ ARCHITEKT JAN BLAŽEJ SANTINI AICHEL 3.2.1677 - 7.12.1723.
Jeho dílo představuje 80 staveb kostelů, klášterů, paláců. U 116 staveb je jeho autorství pravděpodobné. Santiniho nejznámějším dílem je areál s poutním kostelem sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře u Žďáru na Sázavou.
--------------------------------------------------------------------
Ves Obora od 12. století postavena v lesích a ohrazena. Byla za hradbami Malé Strany, ke které byla připojena roku 1656, dnes Jánský vršek na Malé Straně.
Obora měla dvě části: Svatojanská Obora patřila českým královnám, Strahovská Obora patřila strahovskému klášteru. V ní stálo 26 domů, pivovar a vinice.
V roce 1354 udělila královna Anna Svídnická Svatojanské Oboře královská privilegia. Ves měla radnici (dnes dům 323/1), kostel, kapli a 7 domů. Správcem vsi jmenovala královna probošta svatovítské kapituly. V roce 1419 byly obě Obory i Malá Strana vypáleny husity. Královna Anna Jagellonská dala opravit kostel sv. Jana a postavit kapli sv. Matěje.
Jánský vršek pojmenován podle kostela sv. Jana Křtitele, který zde stál od roku 1141, zrušen Josefem II. roku 1784. V roce 1791 byl kostel prodán, hřbitov zrušen (dnes zahrada), ostatky exhumovány a pohřbeny na jiném místě. Kostel koupil Josef Peznach, zvoník od sv. Mikuláše, který ho uvnitř přestavěl na obytný dům (dnes dům 322/3, Šporkova ulice), z vnějšku částečně ponechal tvar kostela.
U kostela stála kaple sv. Matěje, kterou dala v roce 1546 postavit královna Anna Jagellonská, zrušena v roce 1793. Kaple byla prodána, později zbořena.
Ve vedlejší ulici Jánský vršek bydlel alchymista Edward Talbot Kelly (1581-1597).
--------------------------------------------------------------------
Ernest Gideon Laudon (Arnošt Gedeon) 1717–1790. Císařský vojevůdce, potomek zchudlé skotské šlechty. V roce 1759 získal titul barona (svobodný pán) s majetky Bečváry na Kouřimsku v Čechách. 1778 polní maršál. 1789 dobyl Bělehrad z rukou Turků.
František de Paula Antonín Josef Jan Nepomuk hrabě z Nostic-Rienecku, *17.5.1725 Měšice (u Prahy), +29.9.1794 Praha. Otec František Václav (1697-1765), matka Kateřina Alžběta ze Schönbornu (1692-1777).
31.3.1757 se jeho manželkou stala Alžběta Krakowská z Kolowrat (1728-1815), s kterou měli 11 dětí (potomci syna Bedřicha Jana Chrysogona /1762-1819/ žijí dodnes).
Nejvyšší purkrabí Českého království v letech 1782-1785. Český vlastenec, i když sám mluvil německy, hájil český jazyk. V letech 1776-1787 byl za vychovatelem jeho synů Josef Dobrovský. V letech 1781–1783 dal na Ovocném trhu postavit Hraběcí Nosticovo národní divadlo, 1799-1949 Stavovské divadlo (majetek českých stavů), 1949-1989 Tylovo divadlo. Po Sametové revoluci se divadlu vrátil název Stavovské divadlo. 29.10.1787 byla v divadle uvedena opera Don Giovanni za účasti jejího skladatele Wolfganga Amadea Mozarta.
Nosticové byli původně lužický rod.
Jakub Šimon Jan Křtitel Ryba, *26.10.1765 Přeštice (okr. Plzeň), +8.4.1815 Voltuš (část Rožmitálu pod Třemšínem). Pokřtěn Jakub Šimon. Později si přidal další jméno Jan Křtitel, pravděpodobně byl tímto jménem biřmován v kostele v Nepomuku. Biřmovací matrika se z konce 18. století v Nepomuku nezachovala.
Jeho otec Jakub Jan Křtitel Ryba (*23.7.1732 Nepomuk, +8.10.1792 Nepomuk) byl podučitelem a regenschorim v Přešticích. V roce 1711 se rodina jeho otce přestěhovala do Nepomuku. Matka Rozálie Karníková (*3.9.1738 Přeštice, +25.1.1786 Nepomuk). Její otec byl místní učitel Jan Václav Karník. Sňatek Rozálie a Jakuba Ryby 15.11.1763. Po smrti manželky Rozálie se Jakub Jan znovu oženil 24.11.1788 s Rozálií Ticháčkovou.
Jakub Šimon od dětství hrál na klavír, varhany a housle. Hudební skladatel, který přepisoval lidové písně. V letech 1780-1785 vystudoval piaristické gymnázium v Praze, v roce 1785 vystudoval filosofii. Uměl 6 jazyků: česky, německy, latinsky, řecky, italsky a francouzsky. Při studiu byl varhaníkem u Svatého Spasitele (Nejsvětější Salvátor) u Klementina v Praze. V roce 1785 se vrátil domů pomáhat nemocnému otci. Nastoupil na učitelský kurz a usiloval o místo učitelského pomocníka v Nepomuku, ale místo nedostal. V roce 1786 se stal pomocným učitelem v Mníšku pod Brdy a v roce 1788 dostal místo učitele ve Farní škole v Rožmitále pod Třemšínem a stal se regenschorim (ředitel kůru) v kostele Povýšení Svatého Kříže ve Starém Rožmitále.
Jakub Šimon Jan Ryba si 26.7.1790 v kostele Nanebevzetí Panny Marie v Třebsku vzal Annu rozenou Laglerovou (*26.4.1769 Třebsko, +22.4.1823 Rožmitál), s kterou měl 13 dětí: Ambrož Jakub (*7.12.1791, +6.4.1796), Jakub Josef (*23.6.1793, +15.2.1795), Josef Arnošt (*22.3.1795, +1.3.1856) se stal očním lékařem, Vilém Josef Alexandr Prosper (*16.3.1797, +30.7.1822 Verona, bitva v Itálii), Terezie Kateřina Anna (*20.11.1798, +28.10.1799), Václav Jakub Prosper (*29.2.1800, +24.6.1863, knihkupec v Praze), Anna Terezie (*28.3.1802, +10.11.1803), Filipina Terezie Anna (*3.10.1803, +13.12.1860), Marie Rozálie Anna (*3.9.1805, +1879, provdána 1829 za Pavla Schwinga, který byl zabit pytláky v roce 1850), František Jakub Januar (*+21.10.1807), Klementina Anna (*26.8.1808, +13.12.1860, provdána 1834 za Matěje Schwinga, bratr Pavla), Jakub Jan Filip (*21.9.1810, +1840?), Anna (narozena mrtvá,*+1.7.1813). Dospělosti se dožilo sedm Rybových dětí (4 chlapci, tři děvčata).
Jakub Jan Ryba byl výborným skladatelem a napsal 1300 skladeb. Skládal většinou církevní skladby s latinskými i českými texty. Sebrané české písně vydával v češtině. Známou skladbou je "Missa pastoralis in C in Nativitate Domini in nocte" - Mše pastýřská v C na Narození Páně v noci (II. Česká mše půlnoční) z roku 1794/5.
Nejznámější skladbou je Česká mše vánoční z roku 1796, plným názvem "Missa sollemnis Festis Nativitatis D(omini) J(esu) Ch(risti) acomodata in linguam bohemicam musicam-que redacta per Jac(obus) Joa(nnes) Ryba" - Mše slavnostní slavnosti Narození P(ána) J(ežíše) K(rista) sloužena v jazyku českém hudebním-která složena skrze Jak(uba) Ja(na) Rybu. S kratším názvem "Missa pastoralis bohemica" - Mše pastýřská česká.
Jakub Jan Ryba ze svého platu učitele uživil skromně žijící rodinu a přivydělával si skládáním písní. Po státním bankrotu v roce 1811 začal mít deprese, že rodinu neuživí. Do toho se přidaly jeho zdravotní potíže, špatné vztahy ve škole s ředitelem a přesvědčení o stoicismu (helénská filosofie o splynutí člověka s přírodou). Považoval se za žáka stoika Seneky.
8.4.1815 se měl za Rožmitálem, v městské části Voltuši, sejít s politickým německým emigrantem Nicolausem Riessem. Ještě před jeho příchodem si podřezal břitvou krční tepnu. Němec Reiss přišel na schůzku a našel umírajícího skladatele Jakuba Jana Rybu.
Jako sebevrah nemohl být Jakub Jan pohřben na rožmitálském hřbitově, ale byl uložen na zrušeném morovém hřbitově za městem. V roce 1855 byly jeho ostatky přeneseny na městský hřbitov ve Starém Rožmitále.
Podobizna Jakuba Jana Ryby se nezachovala. Obraz, který je vydáván za jeho podobu je fiktivní portrét z roku 1895 od malíře Augustina (Gustava) Ptáka pro Národopisnou výstavu v Praze podle starých portrétů učitelů. Na začátku 19. století učitelé plnovous nenosili, protože byl znakem buřičství, neodpovídalo by to jejich společenskému postavení a tehdejší mužské módě.
Po smrti Jakuba Jana Ryby se v Rožmitálu stal učitelem Antonín Štědrý, který si vdovu Annu Rybovou vzal za manželku.
Johann Georg Gresel (Jan Jiří Grásl, Grázl) *4.4.1790, +31.1.1818 Vídeň. Český Němec, jeho otec Tomáš byl ras a lupič. Matka Regina byla zlodějka. Jan byl poprvé uvězněn za krádeže v 9 letech. Otec i syn Grázlové měli svou lupičskou bandu 20 mužů. Jan Grásl byl oběšen ve Vídni. Jeho otec Tomáš byl uvězněn na Špilberku v Brně, kde zemřel 1825.
Leopold Leonhard Raymund hrabě Thun-Hohenstein *17.4.1748 Děčín, +22.10.1826 Praha, zámek na Cibulce (Košíře). Otec Jan Josef Antonín, matka Marie Kristina Hohenzollern-Hechingenová.
Pasovský biskup 13.12.1796-22.2.1803, oficiálně do 22.10.1826. V roce 1817 koupil v Praze Košířích statek na Cibulce, který přestavěl na zámek. Poslední pasovský kníže. Pasovské knížectví bylo politicky rozděleno v únoru 1803 mezi kurfiřty Toskánska a Bavorska. Biskup Leopold na protest složil úřad, předal své pravomoce světícímu biskupovi Karlu Kajetánu Gaisruckovi a odjel na svůj zámek do Prahy. Tam zemřel a byl pohřben na malostranském hřbitově.