československá a česká historie

Ignác (Karel Hynek) Mácha*16.11.1810 Praha-Malá Strana, +6.11.1836 Litoměřice. Pokřtěn v kostele Panny Marie Vítězné (u Pražského Jezulátka). Rodiče: Antonín (1769-1843) a Marie Anna roz. Kirchnerová (1781-1840). Měli ještě syna Michala (1812-1871). Kmotr Ignác Mayer. Jméno Ignác je česky Hynek a dal si v době národního obrození, jméno Karel si přidal, když  s rodiči bydlel na Karlově náměstí v Praze. 
  Český básník. Jeho nejznámějším dílem je lyrickoepická báseň Máj. Nejznámější podobizna není jeho pravým portrétem. Když obraz viděla jeho snoubenka Eleonora (Lori) Šomková (*25.2.1817 Praha, +31.10.1891 Praha), prohlásila, že takto Mácha vůbec nevypadal. Spolu s Lori měli syna Ludvíka (*1.10.1836, +5.7.1837 na psotník/křeče). Svatbu měli mít 8.11.1836 u sv. Štěpána na Novém Městě pražském.
   Mácha bydlel v domě u Bílého orla na Újezdě 400/3 na Malé Straně, který byl v 19. století zbourán, na jeho místě stojí dům č.401. V letech 1826-1836 bydleli Máchovi vlevo od kostela sv. Ignáce v Praze na Novém Městě. Karel Hynek chodil do farní školy křižovníků u sv. Petra na Poříčí, vyšší studia v klášteře piaristů na Příkopech, 1830 Filosofická fakulta a 1832-1836 Právnická fakulta UK. Byl velkým cestovatelem a na svých cestách maloval obrazy. Dochovalo se jich 115. Na takzvané Krkonošské pouti v roce 1833 navštívil Sněžku, Valečov, Trosky, Kost, Radim a Třebihošť. 4.8. podnikl cestu do Itálie. Se svou snoubenkou Eleonorou (Lori, česká Němka, neuměla česky) se seznámil v domě U Červeného orla v přítomnosti Josefa Kajetána Tyla.
  V září 1836 nastoupil jako právní koncipient v Litoměřicích. 15.10.1836 došel pěšky do Prahy, aby viděl syna a jeho matku, svou snoubenku Eleonoru. 23.10.1836 viděl z Radobýlu u Litoměřic velký požár a utíkal pomáhat hasit. Při hašení se napil vody, po které dostal průjem a zvracel. 6.11.1836 ve tři hodiny ráno zemřel na cholerin (slabší forma cholery).
  Z obavy před šířením nákazy mu byl úředně přidělen datum smrti o den dříve, a tento datum je uveden i na náhrobku v Praze na Vyšehradě. 8.11. byl pohřben knězem pouze za přítomnosti bratra Michala (1812-1871). Rekviem (mše za zemřelého) byla sloužena 17.11. v kostele sv. Ignáce v Praze, na kterém se zúčastnili jeho rodiče, studenti a profesoři z UK. Mezi nimi byl i Josef Jungmann (1773-1847).
  Po Mnichovské dohodě se připravovalo zabrání československého pohraničí. Z podnětu guvernéra Národní banky Karla Engliše byly převezeny 1.10.1938 Máchovy ostatky do Prahy a prozkoumány antropologem prof. Jiřím Malým. 7.5.1939 pohřbeny na Vyšehradě knězem Bohumilem Staškem (*1886, probošt vyšehradské kapituly 1947-1948+).

Bernard (Bernhard) Placidus Jan Nepomuk Bolzano *5.10.1781 Praha, +18.12.1848 Praha. Filosof, matematik, kněz. Otec Pompeius Bolzano z Nessy v Itálii, matka Marie Cecílie rozená Maurerová, dcera pražského německého obchodníka Václava Františka Maurera. Bernard mluvil pouze německy.
   V roce 1791 začal studovat na gymnáziu u piaristů na Nových alejích (dnes Národní třída). V letech 1796-1799 vystudoval filosofii u profesora Stanislava Vydry. V roce 1800 se stal studentem teologie na Karlo-Ferdinandově univerzitě. Protože si chtěl udržet volnost, nebydlel v semináři, ale doma. Přesvědčení o volnosti podřídil morálce a katolickou věrouku viděl pouze jako morální kodex.
  Po vystudování teologie a vysvěcení na kněze, získal místo profesora Stolice náboženské nauky při filosofické fakultě. Konkurz mu doporučil profesor Jan Marian Míka. Bernard Bolzano uspěl i na konkurzu na prázdné místo stolice matematiky po profesoru Vydrovi. Císař František II. ho jmenoval profesorem náboženství. V roce 1805 byl promován na doktora filosofie.
  Stal se oblíbeným a známým kazatelem, ale jeho výroky začaly být kontroverzní (např.): "Platnost nejvyššího mravního zákona je nezávislá na Bohu..." Mezi jeho první odpůrce patřil císařův lékař doktor Stifft. V roce 1818 se vzbouřili studenti a Bolzano byl děkanem filosofické fakulty. V roce 1820 byl školskou inspekcí suspendován z profesorské funkce a dostal zákaz vystupovat s kázáním před věřícími. Zastal se ho pražský arcibiskup Václav Chlumčanský, který ho podporoval. Mezi Bolzanovi zastánce patřil i Josef Dobrovský, který v roce 1825 dal Jakubu Frintovi (*4.12.1766, +11.10.1834, od roku 1827 biskup v Sankt Pölten), zpovědníkovi a kaplanovi císaře Františka I. (do roku 1806 II.) podmínku, že zveřejní zdokumentované intriky dvořanů a císařského kaplana Frinty. Císařská komise přiznala Bolzanovi penzi 300 zlatých ročně.
  Bernard Bolzano se odstěhoval z Prahy a v letech 1820 - 1830 bydlel v Radíči u Příbrami u advokáta Františka Pistla. V letech 1830 - 1841 pobýval u manželů Hoffmannových v Těchobuzi u Pelhřimova, kde se zabýval matematikou a logikou. V roce 1842 zemřela Anna Hoffmannová a Bernard se odstěhoval zpět do Prahy k bratru Janovi. Práci mu zadal Lev hrabě Thun-Hohenštejn v Královské společnosti nauk a přiznal mu dalších 300 zlatých. Bernard za navýšené peníze nakupoval knihy a vytvořenou knihovnu věnoval ve své závěti hraběti Lvovi. Bernard Bolzano je pohřben v Praze na Olšanech.

Josef František Kajetán Tyl (původním příjmením Tilly, Tylly,) *4.2.1808 Kutná Hora, +11.7.1856 Plzeň. "Miláček národa". V 11 letech byl biřmován jménem Kajetán.
 Otec Jiří František Tylly byl voják. Jeho syn Josef si v roce 1825 změnil příjmení na Týl, v roce 1838 se psal bez čárky. Matka Barbora rozená Králíková. Dramatik, herec, překadatel, spisovatel. Autor slov naší státní hymny KDE DOMOV MŮJ.
  Josef Kajetán Tyl absolvoval základní školu a v roce 1822 měl nastoupit na Magistrátní úřad v Kutné Hoře jako expeditní akcesista (úředník). Místo nepřijal a nastoupil na Akademické gymnázium v Praze. Odtamtud přešel na gymnázium do Hradce Králové, bydlel u Václava Klimenta Klicpery a stal se vychovatelem Klicperových dětí.
 V roce 1829 se stal hercem kočovné Hilmerovy společnosti. Po návratu do Prahy mu otec Magdaleny Forchheimové, který byl voják, sehnal místo u armády, kde Tyl působil jako furýr (účetní, zásobovací a ubytovací poddůstojník) pěšího 28. pluku a pojišťovací úředník.
  V kasárnách (bývalý kapucínský klášter na Josefském náměstí, dnes OD Palladium) na náměstí Republiky napsal píseň KDE DOMOV MŮJ (hudba František Škroup, *3.6.1081 Osice u Hradce Králové, +7.2.1862 Rotterdam, Nizozemí). Slova písně napsal v roce 1834 pro divadelní hru "Fidlovačka, aneb žádný hněv a žádná rvačka". Fidlovačka byl ševcovský nástroj k hlazení (fidlování) kůže na obuvi, a název ševcovské jarní pouti v pražských Nuslích. Ševci na tuto pouť ozdobili břízu a na její vrchol upevnili ševcovský nástroj fidlovačku. Hra byla uvedena 21.12.1834 a píseň zpíval operní pěvec Karel Strakatý, jako slepý houslista Mareš. Píseň "Kde domov můj" se líbila a lidé si ji začali prozpěvovat.
   28.1.1839 se v kostele sv. Ignáce na Novém Městě pražském oženil s (Lénou) Magdalenou Forchheimovou (pseudonym Skalná *12.4.1803, +18.2.1870 Praha, pohřbena na Olšanech). S ní měl syna Alfréda, který se narodil mrtvý (1843). Pak už Magdalena nemohla mít děti. Zemřela na zápal plic. 
  Ve společné domácnosti s nimi žila i Anna, sestra Magdaleny, Josefova švagrová. Magdalenu měl z povinnosti za manželku.
  Dalších sedm dětí měl se švagrovou Annou Forchheimovou-Turnovskou-Rajskou:
     1) PhDr. Josef Otakar Forchheim (1843-1907), gymnazijní profesor v Plzni. Otce se zřekl, nechtěl s ním být spojován, přesto má na hrobě obě příjmení (ing. Otakar Forchheim-Tyl 1883-1948 a manželka Johana; ing. Otakar Tyl 1916-1976 a manželka Jaroslava; Karel Tyl 1920-1995 a manželka Bohuslava, synové Otakara a Johany).
     2) Jan Stanislav F. (1845-1890), soustružník a vojenský hudebník.
     3) Marie Eleonora Tylová (1848-1868 Morkovice u Kroměříže, zemřela na černé neštovice), herečka.
     4) Eliška Tylová (1850-1909), vychovatelka v Praze.
     5) Vojtěch Josef F. (1851-1862), utopil se ve Vltavě.
    6) František Karel Forchheim-Horník (*1853 Kutná Hora, +1902 Praha), herec, inspicient v ND. Zřekl se otcova příjmení a dal si příjmení Horník (z Kutné Hory), manželka Marie (1861-1945), dcera Marie (1897-1967).
     7) Kajetán Josef Forchheim (1856-1900/1912?), pohrobek, * se měsíc po smrti otce. Stal se pekařem, odešel do světa už před 1. světovou válkou a zmizel.
  Úřady přidělily Tylovým synům příjmení matky Anny Forchheimové, dcerám příjmení otce Josefa Kajetána Tyla. J.K.Tyl byl pohřben 13.7.1856.

Anna Turnovská roz. Forchheimová, s uměleckým pseudonymem Rajská (*16.2/8.4.1821/1822/1824?, +3.12.1903), herečka. Čtyři roky po smrti J.K.Tyla se v roce 1860 vdala za Josefa Ladislava Turnovského (*9.2.1838 Sobotka, +8.2.1901 Praha). Ladislav Turnovský se po smrti svého přítele ujal jeho družky Anny i jeho žijících dětí. Spolu s Annou měl dceru Boženu. Většina členů Tylovy rodiny je pohřbena na Vyšehradě. Odpočívají ve třech hrobech.

Karel Havlíček Borovský, vlastním jménem Karel Boromejský Oldřich Havlíček, *31.10.1821 Borová u Přibyslavi, +29.7.1856 Praha. Otec Matěj byl kupec, matka Josefína rozená Dvořáková.     
 Karel Havlíček básník, spisovatel, novinář, zakladatel moderní žurnalistiky v Čechách. Přídomek Borovský si začal psát podle místa svého narození a tímto přídomkem podepisoval své články. Později se rodina přestěhovala do Německého Brodu, který byl 5.5.1945 přejmenován na Havlíčkův Brod.  
 Karel byl velice zbožný a proti vůli otce chtěl být římskokatolickým knězem. Po studiu na gymnáziu nastoupil v říjnu 1840 na teologické studium a do kněžského semináře. Během roku kritizoval studium, profesory i pobyt v semináři. Jeho kritika, posměšné epigramy a slabý prospěch vedly k jeho vyloučení 9.9.1841 ze studia teologie.  
   Roku 1846 se stal redaktorem Pražských novin. Stále více vystupoval proti vládě, což vedlo k jeho zatčení a následné deportaci do rakouského Brixenu (dnes v Jižním Tyrolsku v Itálii).  
 Pobyt ve "vyhnanství měl placený rakouskou vládou. V roce 1855 se mohl vrátit z vyhnanství. Za rok u něho vypukla nevyléčitelná nemoc. Karel Havlíček zemřel ve věku 34 let.

Václav Hanka *10.6.1791 Hořiněves u Hradce Králové, +12.1.1861 Praha (15.1.pohřben na Vyšehradě). Otec byl řezník a hostinský, ve svém domě měl zájezdní hostinec. Václav studoval na gymnáziu v Hradci Králové, filosofii na Universitě Karlově a v letech 1813–1814 na Vídeňské universitě studoval práva. V roce 1817 vydal knihu „Pravopis český podle Josefa Dobrovského“ a tím zahájil spor mezi jotisty (i) a ypsilonisty (y).      
  Do Dvora králové nad Labem byl pozván městským písařem Janem Nepomukem Sklenčkou 16.9.1817. Při návštěvě kostela sv. Jana Křtitele dostal od místního kaplana Pankráce Ignáce Borče v kostelní kobce pergameny, později nazvané Rukopis Královédvorský. U Rukopisu byly další středověké pergameny: list Astronomického rukopisu ze 14. století, závěti a stránka Gratianova dekretu (Decret Gratiani-Concordantia discordantium canonum=právní sbírka církevních zákonů z 12.století, která platila v římskokatolické církvi do roku 1917, Gratianus *1180/90 Chiusi, +1150/60 Bolgna, profesor práva a teologie na universitě v Bologni, kamaldulský mnich).
 Václav Hanka byl od roku 1819 knihovníkem (bibliotekářem), archivářem a kustodem (správcem) historických sbírek Národního muzea. 11.2.1822 se oženil s Barborou (1800-1869), dcerou svého bytného Františka Mádla. Svatba se konala ve svatováclavské kapli v katedrále sv. Víta na Hradě (v kapli se nikdy neoddávalo, obřad v kapli byl na výslovné přání Václava Hanky).
  Jako profesor češtiny a slovanské literatury působil na Karlově universitě a od roku 1829 v Lužickém semináři. Roku 1846 vydal knihu Pravopis český a provedl českou pravopisnou reformu. Změnil psaní I a Y, W na V, V na U (mvsevm – museum), Au na Ou (aurzad = ouřad – úřad, lauka = louka).
S Rukopisem královédvorským neměl Václav Hanka nic společného. Není jeho nálezcem, padělatelem ani autorem.

RUKOPIS KRÁLOVÉDVORSKÝ
Tvoří 7 pergamenových listů 12 x 7–8 cm, popsaných po obou stranách, z toho dva listy jsou neúplné, ze dvou třetin odříznuté. Stránky jsou 12 cm vysoké a 7 – 8 cm široké. Údajně rozsáhlý kodex z něhož se zachovalo 14 písní (básní) z 26.–28. kapitoly třetí knihy: 6 epických, 2 lyrickoepické, 6 lyrických (epika=děj, příběh a časové souvislosti, lyrika=pocity, úvahy a nálady, lyricko-epické = pochmurný děj s tragickým koncem, motiv viny a trestu).
Lyrické písně jsou o vztahu k přírodě. Básně epické oslavují bájné české hrdiny v pohanském dávnověku i první křesťanské vojevůdce. Lyrickoepické básně končí tragicky. Názvy dal písním Václav Hanka.
       RK obsahuje:
  1. zlomek písně (nemá text), Oldřich a Boleslav (neúplný text), Beneš Heřmanův, Jaroslav, Čestmír a Vlaslav, Ludiše a Lubor, Záboj (Sámo), Zbyhoň, Kytice, Jahody, Jelen, Růže, Žežulice (Kukačka), Opuštěná, Skřivánek, 2. zlomek písně s dvěma slovy.
  Písně RK jsou podle některých badatelů datovány do 16. století. Pravděpodobným autorem písní RK je David Crinitus z Hlavačova (1531-1586), básník císaře Maxmiliána II. a městský písař v Rakovníku.

Pavel Josef Šafařík (původním jménem Pavol Jozef Šafárik, Šaffarik, někdy psaný Josef Jarmil Šafařík) *13.5.1795 Kobeliarovo u Rožňavy, +26.7.1861 Praha. Česky píšící slovenský spisovatel, jazykovědec.
  Narodil se v rodině evangelického kazatele Pavla Šafárika (1761-1831). Matka Katarína roz. Karešová (1764-1812). Měli čtyři starší děti: Pavol Jozef (*1781, +1782), Jan (*1783), Mária (*1785) a Ludvík Samuel (*1788). Do roku 1815 chodil do škol na Slovensku, pak odjel na studia evangelické teologie do německé Jeny, kde studoval do roku 1817. V letech 1819-1833 byl profesorem v Novém Sadě v Srbsku. V roce 1822 se oženil s Boženou Julií Ambrozyiovou ze Sedenu (+1876) a měli 6 dětí.
   V roce 1833 se přestěhovali do Prahy, kde začal pracovat za 480 zlatých ročně pod podmínkou, že bude psát pouze česky do časopisu Muzejník a Světozor. Tuto práci mu zajistil František Palacký a Josef Jungmann. V roce 1847 se stal pracovníkem Univerzitní knihovny. 29.6.1861 byl pohřben na evangelickém hřbitově v Praze Karlíně. Jeho ostatky byly přeneseny 13.5.1900 na Olšany.
Jejich nejstarší syn Vojtěch (1831-1902) se stal vynikajícím chemikem.

Božena Němcová *4.2.1816 (1820) Vídeň, +21.1.1862 Praha, vlastním jménem Alžběta Barbora Novotná, v křestní matrice: Elisabeth Barbara Nowotny (Betty Panklová). Na svět ji pomohla porodní bába Regina Gutmannová. Malou Betty Barboru pokřtil farář Hermann Praxmarer v kostele Nejsvětější Trojice na Alserstrasse ve Vídni.     
 Podle některých domněnek dcera Doroty vévodkyně Talleyrandové-Périgordové a Karla hraběte Clam-Martinice. Podle záznamu v matrice na faře v Kladsku (zápis objeven v roce 1973) byla její matkou Jana Marie Magdalena Terezie (*8.11.1797 Kladsko, +4.12.1863 Zaháň).
  V letech 1830-1833 byla na vychování na zámku ve Chvalkovicích, kde byl správcem Augustin Hoch ze Zaháně a kde její pobyt platila kněžna Kateřina Zaháňská. Měla volný pohyb po celém zámku a ze zámecké knihovny si mohla půjčovat knihy. Domácím učitelem byl v letech 1824-1826 Augustin Purm, 1826-1828 Jan Smetana a od roku 1828 Viktorin Kejzlar. V roce 1831 a 1834 byla Božena Němcová na návštěvě v Zaháni.
 Ke svatbě dostala od "paní kněžny" zlaté náušnice. Z bytu Panského bělidla pod ratejnou u zámku odjela Barunka Panklová na svatbu. 12.9.1837 si v kostele Nanebevzetí Panny Marie v České Skalici vzala respicienta finanční stráže Josefa Němce.
 Měli spolu 4 děti:
Hynek (Ignác *6.8.1838 Josefov, +19.10.1853 Praha, zemřel na souchotiny). Měl výtvarné nadání. Zemřel na tuberkulózu v patnácti letech. Rodiče se k němu dostali několik dnů před jeho smrtí, pobývali v dnešním severním Maďarsku s dvěmi nejmladšími dětmi. Hynka ošetřoval Vilém Dušan Lambl (jeden z Boženiných milenců). V té době napsala matka román Babička.
Karel (*16.10.1839 Litomyšl, +3.5.1901 Praha). Ve svém mládí se opíjel a kouřil. V letech 1856-1858 se vyučil zahradníkem u Josefa Fialy v Zaháni, kde bydlel u své tety Marie. Místo našel jako učitel v Táboře a později povýšil na ředitele Zemského pomologického ústavu v Praze a zabýval se studiem ovocbných odrůd. Byl dvakrát ženatý a měl celkem 7 dětí. V Táboře u něj dožil otec Josef Němec.
Theodora Wilhelma Rozálie (Dora, Bohdanka *19.6.1841 Polná, +6.2.1920 Praha), učitelka, zahradnice. Učila na Obecné dívčí škole v Táboře, později v Jičíně. Měla syna s jičínským starostou, po porodu ho musela dát do cizí rodiny, syn krátce na to zemřel. Zemřela při návštěvě v Praze.
 Jaroslav (*2.10.1842 Praha, +30.11. /jul.kal.18.11./1898 Praha), pomolog (botanik, sadař) na Ukrajině. Vzal si Rusku Marii Pavlovnu Bohuslavskou a přešel k pravoslavné církvi. Manželství bylo bezdětné, ale vychovávali Karlova nemanželského syna Vjačeslava (Václava) Pavloviče Němce. V roce 1895 Jaroslav pobýval pracovně 3 měsíce v USA. Pohřben na Vyšehradě do hrobu k matce. Protože byl pravoslavného vyznání, musel být jeho pohřeb na zvláštní povolení. 
  Na Staré bělidlo přijela Božena Němcová se svými dětmi na prázdniny v roce 1844. Staré bělidlo patřilo ke mlýnu a "Mančinka" ze mlýna je zde nechala na prázdniny bydlet.
  Božena Němcová spisovatelka a zakladatelka české prózy. Jejím nejznámějším dílem je román z venkovského prostředí Babička z roku 1855. Do svých pohádek zařadila i pohádku O dvanácti měsíčkách, kterou ve 14. století napsal současník Karla IV. a mistr univerzity Karlovy Bartoloměj Klaret (1320-1370). Božena Němcová tuto pohádku vyslechla a zapsala při svém pobytu na Slovensku. Mezi její díla patří i pohádka Sedmero krkavců, princ Bajaja, Čertův švagr. Další díla spisovatelky jsou povídky: Divá Bára, Chyže pod horami, Karla, V zámku a podzámčí.
   Po podivně prožitém životě zemřela v domě U Tří lip v ulici Na Příkopě 854/14 v Praze. Pohřbena na Vyšehradě vedle hrobu Václava Hanky (+12.1.1861) (https://vysehradskej.cz/vysehradsky-hrbitov/). Po 12.březnu 1869, po smrti Barbory Hankové (manželka Václava Hanky), byla Božena Němcová přenesena na současné místo (2B-12) a do jejího hrobu byla pohřbena Barbora Hanková.
   Josef Němec *10.7.1805 Nový Bydžov, +17.9.1879. Otec kloboučník. Josef studoval v Hradci Králové, přešel do Prahy na Akademickém gymnázium, kde ho učil Josef Jungmann. Školu nedokončil a stal se vojákem. Zemřel u svého syna Karla v Táboře, kde je pohřben. Hřbitov u kostela sv. Jakuba byl později zrušen.
  Josef Steidler, kovář, zvěrolékař. V knize "Babička" je jmenován jako kmotr Stanický, byl kmotrem všem Panklovým dětem. Vlastnil hostinec u Bílého lva v České Skalici. V roce 1824 byl dům postaven na rozvalině tvrze. V hostinci měla Božena Němcová svatební hostinu a druhý den 13. září 1837 se zde konal Jiřinkový bál, kde byla Barbora Němcová zvolena královnou bálu. Steidler měl dceru Helenu (+1822), která šla Boženě Němcové za družičku. 30.11.1877 hostinec prodal Václav Steidler sestrám řádu sv. Voršily (uršulinky) ze Svídnice.
      
      Postavy z románu Babička - skutečnost a fikce:

    Román "Babička" napsala Božena Němcová v době smutku za syna Hynka.

Babička-Marie Magdalena Novotná rozená Čudová (*1770 Křovice, Dobruška, +27.3.1841 Vídeň). Otec Jan Čuda (Tschuda +1783) tesař v domě č. 22, matka Marie. Děti: Josef, Anna, Dorota, Alžběta, Marie, Kateřina a Marie Magdalena (1770-1841).
  S Jiřím se vzali 5.2.1792 a měli 9 dětí: Jan Karel Augustin (*+8.9.1792), Karel Kašpar (1.1.1794-27.3.1856), Marie Barbora Terezie (26.9.1795-29.1.1799), Jana Marie Magdalena Terezie (*8.11.1797 Kladsko, +4.12.1863 Zaháň, "matka" BN), Jan Josef Emanuel (1.10.1799-11.5.1800), Josef Antonín Ignác (26.3.1807-1841), Johanna Magdalena Františka (1.1.1803-16.1.1803), Emanuel Kristián Antonín Josef (7.5.1804-12.5.1804) a pohrobek Johanna Barbora Terezie (5.10.1805-9.12.1855), provdaná Frantzlová. U ní ve Vídni "Babička" dožila. Dospělosti se dožily 4 děti.
  Babička se v pruském tažení proti Francouzům naučila francouzsky s valonským přízvukem. Po smrti manžela se v roce 1807 vrátila do Čech do malé vesničky Rovné, bylo jí 35 let. Pak se s dětmi nastěhovala ke tchýni Marii Novotné. Později bydlela 13 let na několika místech v Orlických horách. Ani její nejbližší příbuzní netušili, kde žije, možná, že žila i ve Vídni. Dceru Janu Marii Magdalenu Terezii (Panklovou) dala v roce 1819 na vychování do Vídně.
 Babička se v roce 1825 přistěhovala na žádost dcery Terezie z Osečnice (v knize Olešnice) do Ratibořic na Panské bělidlo, kde bydlela do roku 1829. S dcerou si nerozuměla ve výchově dětí. Babička se ve výchově zastávala zetě Jana, ale Terezie jí několikrát tak vyčinila, že "Babička" plakávala u mlýnského náhonu.
   V roce 1829 se odstěhovala za nejmladší dcerou Johannou do Chvalkovic. Později se odstěhovaly do Dobrušky a potom do Vídně, kde se "Babička" starala o 3 vnoučata. Za 12 let "Babička" zemřela na ochrnutí (zápal) plic 27.3. ve 3 hodiny ráno. Informace, že zemřela v naprosté chudobě a její dcera Johana neměla ani na pohřeb, je nepravdivá, protože Magdalenu Novotnou podporoval finančně její nejstarší syn Jan Karel Augustin. Pohřbena 29.3.1841 jako nemajetná ve Vídni na hřbitově ve čtvrti Matzleinsdorf (dnes Grabmalhain Waldmüller-park) na náklady Floriánského sdružení lásky a pomoci.
Pohřební průvod Babičky nemohla paní kněžna Kateřina Zaháňská (*8.2.1781, +29.11.1839) vidět z okna zámku, protože zemřela o dva roky dříve než "Babička".

Jiří Novotný (*1763 Půlice, Dobruška, +17.5.1805 Kladsko), manžel "Babičky", tkadlec, bydlel v č.110. Rodiče: Jan Novotný (+1781), vdova Anna Hoňková, roz. Bartošová (+1781). Matka zemřela o 6 měsíců dříve než otec. Měli sedm dětí.    
Jiří odešel jako tkadlec do Berlína, kde pobýval v letech 1788-1791. Pak se vrátil domů, ale v Čechách se verbovalo na vojnu. Stal se mušketýrem rakouské tělesné setniny Götzova pluku. 5.2.1792 dostal povolení opustit kasárna na svatební obřad. V kostele sv. Mikuláše v Jaroměři ho s Magdalenou oddal farář Josef Lauterbach. Magdalena se nastěhovala do domku ve městě a přivydělávala si jako služka. Jiří mimo službu pracoval u tkalcovského stavu. Později uprchl do Pruska, kde ho chytili pruští verbíři a stal se pruským mušketýrem, kterým byl do 10.11.1797. Magdalena s dětmi ho následovala. V roce 1794 vtrhlo Prusko do Polska, kde potlačilo Kościuszkovo povstání v Krakově a ve Varšavě. Vojna mu skončila 31.1.1799. Po propuštění z armády dostával rentu a živil se  výrobou houní v Nise.   
Podle vyprávění "Babičky" měl zahynout ve válce v roce 1794, když mu dělová koule utrhla nohu. Nebyl zmrzačen a zemřel ve věku 42 let na "souchotiny" (tuberkulózu plic o 11 let později).

Johana, dcera Babičky, žila ve Chvalkovicích, kde se jí narodil nemanželský syn Josef (+1830 v Dobrušce). Zde bydlela několik měsíců s matkou Magdalenou, s kterou odešla do Vídně, kde se 3.11.1836 provdala za slanečkáře Šimona Josefa Fräntzela /Frantzla.

Karel Kašpar, syn Babičky, tkadlec v Dobrém u Dobrušky, později se do Dobrušky přestěhoval.

Jan Karel Augustin podporoval finančně svou matku Magdalenu Novotnou, která bydlela u dcery Johany ve Vídni. Oženil se a odshěhoval do Gmündu, kde jeho potomci žijí dodnes a mají přijmení Nowotny. Z této rodiny pocházel nechvalně známý major Walter Nowotny, stíhací letec v nacistické Luftwaffe. Sestřelil 258 letadel. Určitě neznal svého předka Jiřího Novotného, ale zdědil po něm vojenské geny.

Lehotský, ve skutečnosti František Ledecký, jeden ze svědků na svatbě "Babičky" a Jiřího Novotného.

Proškovi: (jméno podle slovenského přítele Boženy Němcové, kdy pobývala na Slovensku). Panklovi (Proškovi) - Jan Křtitel Pankel a Jana Marie Magdalena Terezie se poznali ve Vídni u vinárnice Dorotky (ve skutečnosti Barbora Hauptmanová, vzdálená teta Terezie Panklové), sestřenice Magdaleny Novotné. Terezie u ní pracovala jako služebná, později k ní šla do služby i Johana.
Jana Marie Magdalena Terezie Panklová rozená Novotná (*10.11.1797 Kladsko, +4.12.1863 Zaháň). Narozená v 18.30 hodin. Panská pradlena. Terezie při svatbě uvedla, že má 21 let. Od roku 1845 žila s manželem v Zaháni ve službě u vévodkyně Doroty Talleyrandové (sestra Kateřiny Zaháňské). Propuštěna ze služby v roce 1857 ve svých 60 letech.
Jan Křtitel Pankel (Bankel, *14.6.1794 Gainfarm u Vídně, +červen 1850 Zaháň). V letech 1813-1819 byl na vojně. Rudolf hrabě von Schulenburg (3. manžel "paní kněžny") ho vyplatil a Jan se stal panským kočím, podkoním.
   Po 14.6.1820 se ve věku 26 let mohl oženit. Svatba s Terezií 7.8.1820 v kostele Nanebevzetí Panny Marie v České Skalici. Měli 1+13 dětí: "Barunka" Alžběta Barbora (Betty, Božena Němcová, 1820 Vídeň, 1862 Praha), Jan Josef (1821 Ratibořice, 1848, voják v Itálii, kde se zastřelil), Johanna (10.8.1823 Ratibořice, +1824), Josef Ludvík "Vilém" (1824 Ratibořice, +1888 v USA), Ferdinand Ludvík (*+2.4.1826 Ratibořice), August (7.10.1827 Ratibořice, 1828), Jan (*+1827 Ratibořice, dvojče Augusta), Konstancie (17.2.1829 Ratibořice, 1836), Marie Teresie (*8.8.1830 Ratibořice, +1888, provdaná 1846 za Jacquese Micheneta, komorníka kněžny Doroty v Zaháni), Augustin (10.6.1832 Ratibořice, 1834), Adelheida (10.11.1833 Ratibořice, 1834), Adelheida II. "Adélka" (11.5.1835 Ratibořice, 1883 Německo), žila s matkou v Zaháni. Chtěl si ji vzít za manželku její synovec Karel Němec (syn Boženy), ale ke svatbě nedošlo. Adéla byla dvakrát provdána (1.manžel obchodník Pein). Gustav (11.3.1837 Ratibořice, +1884 Poznaň), jeho syn Pavel Pankel zahynul za 1. světové války a zůstala po něm manželka a dvě dcery. Otto Vilém (11.12.1840 Ratibořice, zemřel v USA).
Adélka babičku nepamatovala, ani nikdy neviděla. Narodila se 6 let po jejím odstěhování do Vídně.
Jako otec Barbory byl Jan Pankel uveden až při vlastní svatbě 7.8.1820, opis křestního listu Barbory pořídili až v roce 1831.

Panské bělidlo, zděný domek, původně poblíž zámeckého skleníku, kde Panklovi v letech 1820-1830 bydleli i s Babičkou, která se odstěhovala v roce 1829/1830. Vévodkyně dala toto původní bělidlo zbořit a na jeho místě postavit nový skleník s bytem pro zahradníka. Panklovým určila přízemní byt o dvou vlhkých místnostech a tmavou kuchyň upravenou ze zadní části chodby.
K osmi dětem přibylo v tomto bytě ještě dalších pět. Z tohoto bytu odjížděla na svoji svatbu Barunka-Božena na svoji svatbu s Josefem Němcem. V tomto bytě bydleli Panklovi v letech 1830-1845, kdy se odstěhovali do Zaháně na panství Dorothey Talleyrandové, nejmladší sestry vévodkyně Kateřiny Zaháňské.
Ratejna byla do 2. světové války nižší s rovnou střechou. Během války dal kníže Schaumburg-Lippe postavit budovu do dnešní výše. V bytě Panklových bydlel do roku 1945 (sto let po Panklových) hospodář ratibořického dvora Koláčný. Po jeho odstěhování správce zámku Jan Štefan propůjčil byt Státnímu statku na uskladnění ovoce, později na uskaldnění jedovatých postřiků. Z interiéru po Panklových se zachovala pouze kachlová kamna s pecí.

Staré bělidlo, dřevěná roubená chaloupka se šindelovou střechou, poblíž řeky Úpy, kde Panklovi/Proškovi nikdy nebydleli, patřilo ke mlýnu a postavil ho mlynář Antoním Ludr /Rudr. Mlynář prodal Staré bělidlo a mlýn v roce 1842 vrchnosti. Vedle chaloupky byla později postavena Panská prádelna. Božena Němcová zde strávila v roce 1844 prázdniny se svými dětmi. Na Staré bělidlo přenesla v knize Babička své vzpomínky na dětství, které prožila v Panském bělidle u zámku.
V roce 1946 byla na Starém bělidle utvořena expozice podle knihy Babička. Světnice "Babičky" byla vybavena lidovým nábytkem. Další úpravy byly provedeny  v roce 1971 při natáčení filmu Babička.

Babiččino údolí, název od roku 1878, kdy ho poprvé použil smiřický lékař, novinář a spisovatel Otakar Jedlička (*22.12.1845 Hořiněves, +27.6.1883 Smiřice).

Paní kněžna - Kateřina Vilemína Frederika Benigna vévodkyně Zaháňská (von Sagan) a Kuronská (*8.2.1781 Mitau/Jelgava v Lotyšsku, +29.11.1839 Vídeň). Jména dostala po významných osobách té doby: Kateřina II. Veliká, ruská carevna. Frederik Vilém, pruský král. Benigna, babička Kateřiny, matka jejího otce Petra Birona Kuronského (*25.2.1724, +13.1.1800 Jeleniów u Kudovy). Matka Kateřiny Dorota von Medem (*3.2.1761, +20.8.1821). 
Paní kněžna měla 4 vlastní sourozence: Paulína, Johana, Petr, Šarlota a nevlastní sestra Dorota. Znala se s rakouským kancléřem Klementem Václavem Lotharem Metternichem, kterého si chtěla vzít za manžela, ale později vzah sama ukončila. Velký zájem měl o kněžnu Kateřinu i ruský car Alexandr I., protože jeho žena Alžběta (Jelizaveta) měla milence - Adama Czartoryského.
Vévodkyně Kateřina byla třikrát vdaná. První manžel Julius Armand Ludvík Rohan Guémenée (1768-1836), francouzský kníže. Před Francouzskou revolucí emigroval do Čech. Byl velice povrchní a Kateřina se za něho styděla. Manželství 23.6.1800-7.3.1805 (rozvod ze strany kněžny).
Druhý manžel Vasil Sergejevič Trubecký (1776-1841), ruský kníže. Manželství 5.5.1805-20.10.1806 (rozvod ze strany kněžny). Rozvedená kněžna se seznámila s knížetem Metternichem, s kterým se později rozešla.
Třetí manžel Karel Rudolf von der Schulenburg (1788-1856), saský hrabě. Manželství 1819-1827 (neplatnost manželství, rozchod ze strany kněžny). V roce 1827 o Velikonocích přestoupila v Římě Kateřina od evangelické církve ke katolické církvi a tím nabyl platnost její sňatek s knížetem Ludvíkem Rohanem (+1836). Schulenburg se stal správcem jejího jmění.
Poslední roky svého života strávila ve Vídni paní kněžna o samotě. Pohřbena v kostele Sv. Kříže v Zaháni u Vratislavi v Polsku. Pohřbena v kapli Sv. Kříže v zámeckém parku v Zaháni.
Její známý portrét namaloval Filip Agricola v Římě v roce 1827. Obraz byl původně na zámku Cunzendorf, dnes Chichy u Zaháně. Později odvezen do Vatikánu.
Dorota Talleyrandová-Périgordová (1793-1862), sestra kněžny Kateřiny, nebyla  dcerou Petra Kuronského, ale Alexandra Batowského. Stala se dvorní dámou francouzské císařovny Josefíny. Byla provdána za francouzského diplomata Talleyranda-Périgora. Podle německého historika Johannese Willmse se Dorothee de Talleyrand-Périgord a jejímu milenci Karlu Janovi hraběti Clam-Martinicovi (1792-1840) narodila 27.3.1816 nemanželská dcera, které se rodiče zřekli. Touto dcerou je podle některých badatelů Božena Němcová.
  V londýnském muzeu je dokument o Dorothee vévodkyni de Talleyrand-Périgord:
      She ... bearing three illegitimate daughters, one of whom Barbara Betty born 27th March 1816 in Paris, was perhaps Bozena Nemcova, the great Czech writer, fathered by Charles Clam-Martinic, her lover at the Congress of Vienna. The two others, Antonine and Julie Zulmé, were born in 1825 and 1827.
(Porodila tři nemanželské dcery. Jedna z nich byla Barbora Betty, narozená 27. března 1816 v Paříži, pravděpodobně vynikající česká spisovatelka Božena Němcová, jejímž otcem byl Karel Clam-Martinic. Byla jeho milenkou v době vídeňského kongresu. Další dvě dcery, Antonie a Julie Zulmé, se narodily v letech 1825 a 1827). Dále je zde zapsáno, že: Barbora Bety byla předána adoptivním rodičům baronům von Braun ve Vídni v Rakousku. V rodině barona Brauna sloužila Terezie Novotná. Baronka Braunová o dívku nestála a nemanželská dcera Doroty vévodkyně de Talleyrand-Périgord se ocitla v péči české služky Terezie Novotné.
  Pokud by tento zápis potvrdil totožnost Boženy Němcové, byla by nejslavnější česká spisovatelka francouzskou vévodkyní Talleyrandovou-Périgordovou.
 Hortensie, postava schovanky Hortensie v románu "Babička" je složena z několika schovanek paní kněžny:
Schovanky Kateřiny Zaháňské:
Emilie baronka von Gerschau *6.4.1801, +9.2.1891. Dcera Petra von Gerschau Medem (nevlastní bratr Kateřiny Zaháňské). Neteř kněžny, která ji přijala v roce 1806. Stala se spisovatelkou. Psala pod jménem Emílie von Binzer.
Klára hraběnka Bresslerová *1801, +1818, v roce 1807 přijata jako schovanka. Dcera přítelkyně paní kněžny. Mohla by být matkou Boženy Němcové, zemřela na následky porodu v roce 1818 ve Florencii.
Marie Stahlová-Wilsonová, provdaná ze Steinachu, *8.12.1805, +6.1.1893, nemanželská dcera sestry paní kněžny Paulíny Hohenzollernové a Ludvíka Rohana, prvního manžela Kateřiny Zaháňské. Oficiálně dcera sluhů Christiana a Benigny Stahlových z Prahy. Při křtu měla sedm šlechtických kmotrů, Paulína a Ludvík byli mezi nimi. Kněžna ji přijala v roce 1812.
Luisa Seignoretová, přijata v roce 1818, +1847. Byla malířkou.
  Dívky měly vychovatelku, kterou byla hraběnka Trogoffová. Učila je tanci, zpěvu, malování a dramatické výchově.
      
Viktorka-Viktorie Terezie Židová, skutečná postava. *9.6.1792 Červená Hora č.d. 4., +17.10.1868 v domě č. 8. Pokřtil ji farář Vondráček v kostele sv. Jakuba v Červením Kostelci. Farář zapsal do matriky Viktoria Theresia Židin. Otec Antonín Žid (Židek, Zítek, Zítko), matka Anna roz. Lelková ze Třtice. Viktorka chodila do školy ve Slatině nad Úpou. Po ukončení školní docházky šla se starší sestrou Marií do služby na Žernově k sedlákovi Antonínu Šimkovi, č.d.20.
  Později odešly obě sestry do služby k sedlákovi do Olešnice, kde se Marie za něho vdala.
  Dům Židových koupil roku 1850 Josef Čapek, děda Karla, Josefa a Heleny Čapkových, který pocházel ze Žernova a s Židovými byl příbuzný (Antonín Žid byl jeho bratranec). V roce 1812 (napoleonské války) byli na Žernově a okolí ubytováni vojáci 5.praporu Černých myslivců. Na svatojanské pouti (24.6.) se setkala s vojákem, za kterým odešla do Josefova a čekala až ho pustí z vojny. Místní lidé věřili tomu, že ji voják očaroval. Podle zápisu v kronice Červené Hory se toulala s vojákem po celém Hradeckém kraji. V té době byla v té době těhotná se sedlákem, u kterého sloužila, nebo s některým z jeho čeledínů. Po nějaké době se vrátila na Žernov a byla pomatená.
  Příběh o utopení Viktorčina dítěte si vymyslela Božena Němcová. Viktorka měla údajně utopit své dítě na splavu v Ratibořicích. Pokud by dítě utopila, byla by za vraždu oběšena. Protože se historka o utopeném nebo v rokli pohozeném dítěti veřejně šířila, byla Viktorka zatčena, ale po pár týdnech "propuštěna pro nedostatek rozumu".  Ve svých 42 letech porodila Viktorka dítě a uvedla, že otec je neznámý. Podle zápisu v matrice Červené Hory jím byl syn Jan Žid, *14.8.1834, který byl nepříčetné Viktorce odebrán. Další zápis je o Janově úmrtí: "Dne 4.9.1834 Červená Hora, č.p.28, v 6 hodin ráno zemřel Jan Žid ve věku 21 dní, nemanželský syn žebračky Viktorie Židové, tíhož dne v 6 hodin odpoledne pohřben Františkem Kernerem, kosteleckým farářem. 
  V Ratibořicích ji potkávala i Božena Němcová. Viktorka si často zpívala písně, kde používala maďarská slova. Černý myslivec-voják, byl pravděpodobně Maďar z Uher. Podle žernovské kroniky chodila v čistých šatech, které si prala v Úpě. Ráda sbírala jedlé i nedovaté houby a neměla ráda mladé dívky. Těm sprostě nadávala. Ve svých 76 letech se toulala po lesích a útulek našla v jeskyni, kde umírala. Tam ji našel starosta Zliče Josef Kaněra, kterému les patřil. Pokud by zde Viktorka zemřela, obec by zaplatila pohřeb. Kaněra vzal bryčku, sehnal pomocníky, Viktorku naložili a odvezli 4 km do Červené Hory, kam úředně patřila. 
  Nezabil ji blesk v Babiččině údolí v Ratibořicích. Sešlou žebračku našli lidé mrtvou v lesní jeskyňce u Červené Hory. V matrice zemřelých je zapsána jménem Viktorka.
    Byla pohřbena 19.10.1868 do společného hrobu chudých v Červeném Kostelci. Hřbitov byl později zrušen, ostatky uloženy do kostnice. Symbolický hrob Viktorky je na zahradě domu, kde bydlela Božena Němcová. Fiktivní podoba Viktorky je zobrazena na rubu české 500korunové bankovky.

Černý myslivec, voják 5.pěchotního pluku Polních myslivců. Název pluku byl podle toho, že tam původně byli přijímáni skuteční myslivci a lesníci, kteří ovládali zbraně a nemuseli podstoupit náročný střelecký výcvik.

Míla, skutečná postava. Jakub Míl ze Žernova, hajný na Rýzmburku.

Tomeš, skutečná postava. Václav Tomek, spolužák a kamarád Jakuba Míla.

Kristla, skutečná postava. Děvče z hospody Kristýna Celbová (*1815-1893 Náchod), v roce 1836 provdaná za učitele Václava Nemastu (Omastu, Mastu). Otec Dominik Celba, majitel hostince v Ratibořicích. Kristla jako první řekla Aloisi Jiráskovi, že Hortensie byla Ludvika (Luisa) Seignoretová.

Beyer, skutečná postava. Myslivec v Horním Maršově. Měl syna Orlíka (Orel).

Pan myslivec, vymyšlená postava podle myslivce Jana Sedláčka ze zámecké myslivny u bažantnice.

Pan otec, skutečná postava. Mlynář Antonín Luder/Ruder, který v roce 1797 postavil Staré bělidlo.

Mančinka, skutečná postava. Marie Ruderová (*1815) byla vnučkou mlynáře Antonína Ludera/Rudera. V "Babičce" vystupuje jako jeho dcera.

Kudrna, skutečná postava. V Babičce je poklasným, ve skutečnosti byl ovčákem.

Talián, skutečná postava. Jmenoval se Piccolo (Malý). Komorník paní kněžny.

Kohoutek, skutečná postava. Ponocný Václav Kapoun byl v letech 1826-1875 v panské službě jako kastelán v Ratibořicích. Jeho dcera Františka byla matkou Karla Pleskače, řídícího učitele na Náchodsku.

Josef II. *13.3.1741 Vídeň, +20.2.1790 Vídeň. Král český, markrabě moravský, císař římský v letech 1765-1790. Do budoucího Josefova občas zajížděl, ale nikdy nedaroval tolar Magdaleně Novotné. Historku o tolaru od Josfa II. si Božena Němcová vymyslela.

Devět křížů ve Rtyňském lese. Ve skutečnosti zde byl jeden kříž s nápisem: Zde jich devět v Pánu zesnulo.

---------------------------------------------------------------

Josef Leopold Zvonař, *22.1.1824 Kublov u Berouna, +23.11.1865 Praha. Jeho otec František byl zednický tovaryš. Matka Magdalena rozená Prokšová.

Josef Leopold Zvonař, *22.1.1824 Kublov u Berouna, +23.11.1865 Praha. Jeho otec František byl zednický tovaryš. Matka Magdalena rozená Prokšová.
Josef měl od dětství zálibu v hudbě a hrál na několik nástrojů. Učitel František Klier ho vzal do školního sboru, který zpíval v kostele. Farář Josef Dmych ho učil tři roky na klavír a pak mu pomohl na studia u piaristů v Berouně. Po maturitě odešel v roce 1841 na učitelský kurs. Za rok se přihlásil na varhanickou školu.  
Ředitel školy František Karel Pitsch mu v roce 1844 nabídl místo asistenta a učitele zpěvu. V roce 1858 se po smrti F.K.Pitsche stal na půl roku ředitelem varhanické školy. V roce 1863 se stal regenschorim (ředitelem kůru) u Svaté Trojice (Nejsvětější Trojice) na Novém Městě pražském.
  Redaktor a spisovatel. S Juliem Grégrem založil Národní listy v roce 1881 a byl spoluautorem Riegrova Slovníku naučného. S Miroslavem Tyršem byl zakladatelem Sokola, Umělecké besedy a v roce 1861 pěveckého sboru Hlahol. Současník Bedřicha Smetany, který se narodil 2.3.1824.
Vytvořil 200 hudebních děl: tři mše, sonáty, dvě opery. Většina jeho prací je dnes neznámá. Největším dílem je opera Záboj, kterou složil na libreto Aloise Vojtěcha Šmilovského v letech 1859-1862, druhou operou je Lesní kaple z roku 1860. 
J.L.Zvonař složil v roce 1852 hudbu k národní písni Vlastenecké hory, dnes známá pod názvem Čechy krásné, Čechy mé, o které se uvažovalo jako o možné národní hymně. Text napsal Václav Jaromír Picek (*13.11.1812 Svijanský Újezd u Liberce, +26.11.1869 Benátky nad Jizerou).
J.L.Zvonař zemřel na tuberkulózu a byl pohřben v Kublově u kostela sv. Jana Křtitele na vrchu Velíz (u Berouna). 

Josef František Smetana *11.3.1801 Svinišťany u České Skalice, +18.2.1861 Plzeň. Bratranec Bedřicha Smetany. Studoval teologii v Hradci Králové a v Praze. V roce 1823 vstoupil do řádu premonstrátů a v roce 1826 vysvěcen na kněze. Stal se profesorem na gymnáziu v Plzni. Byl vlasteneckým knězem.

Josef Vojtěch Hellich *17.4.1807 Choltice u Pardubic, +22.1.1880 Praha. Pražský měšťan, archeolog a malíř portrétů, historických obrazů a světců. 1825-1829 studoval na AVU v Praze, 1830-1833 AVU ve Vídni a AVU v Mnichově. Pak se vydal na studijní cestu po Německu, Itálii, Francii, Anglii a Švýcarsku. V roce 1840 se vrátil do Prahy a pracoval pro (Národní) muzeum.
  Namaloval 320 obrazů. Portrétoval např. Boženu Němcovou, Václava Hanku. 290 obrazů namaloval do českých a moravských kostelů. Jeho zálibou bylo, že za dotyčného světce namaloval místní krajinu. Jeho obrazy zakoupil také císař Ferdinand V. Dobrotivý. Malíř Hellich je pohřben na Malostrantském hřbitově (Košíře, Smíchov). Manželka Anna roz. Zelnitzká (1822-1867) a dcera Marie prov.Wufková (1846-1883) jsou pohřbeny ve stejném hrobě.

Jan Řehoř Mendel / Johann Gregor Mendel *20.7.1822 Hynčice (u Nového Jičína), +6.1.1884 Brno. "Moravan německé řeči". Otec Antonín, matka Rosina roz. Schwirtlich (Schwirtlichová). Zakladatel genetiky. Botanik, biolog, matematik. studoval na gymnáziu v Opavě. V roce 1843 vstoupil k augustiniánům u sv. Tomáše na Starém Brně a přijal jméno Gregor. V letech 1868-1884 opat augustiniánského kláštera na Starém Brně. Na studiích v Brně podporoval Leoše Janáčka, který dirigoval při Mendlově pohřební mši.

Bedřich Smetana *2.3.1824 Litomyšl, +12.5.1884 Praha (v české matrice křtu zapsán Frydrych). Jeho otec František (*26.10.1777 Sadová u Hradce Králové, +12.6.1857 Nové Město nad Metují) byl zámožný sládek a bednář. Matka Barbora rozená Linková (psaná Lynková, *1791 Miletín, +12.11.1864 Mladá Boleslav, 3. manželka). Bedřich byl 11. dítě a 1. syn svého otce, po něm měli Smetanovi dalších 7 dětí.
Rodiče Bedřicha měli svatbu v kostele Narození Panny Marie v Hořicích, později bydleli v České Skalici. V roce 1823 se přestěhovali do Litomyšle, kde otec dostal lépe placené místo sládka. V roce 1831 se stěhovali do Jindřichova Hradce, 1835 do Růžkových Lhotic.
Oba rodiče měli rádi hudbu. Maminčin děd Jiří Ignác Linek byl hudební skladatel. František Smetana svého syna Bedřicha učil hrát v jeho 4 letech na housle a na klavír.
Bedřich se s rodiči často stěhoval a tak studoval na různých gymnáziích: Jindřichův Hradec, Jihlava, Německý (Havlíčkův) Brod. Studium zanedbával a v Praze přestal gymnázium navštěvovat úplně. Ujal se ho starší (o 23 let) bratranec Josef František Smetana OPraem. (premonstrát), profesor na plzeňském gymnáziu. V roce 1844 dostal místo učitele hudby v rodině u hraběte Leopolda Thuna a začal studovat hudbu u profesora Josefa Prokše. Studium ukončil v roce 1847 a skončil i s výukou u Thunů, ale vyučoval v dalších šlechtických rodinách. V roce 1848 dal žádost Zemskému guberniu o dovolení otevřít hudební ústav (klavírní školu) na Staroměstském náměstí.
     V roce 1849 se oženil s Kateřinou Otýlií Kolářovou (*5.3.1827, +19.4.1859), s kterou měl 4 dcery: Gabriela, Bedřiška, Kateřina a Žofie. Dcera Bedřiška v roce 1855 zemřela a po ní zemřela Kateřina a Gabriela. Smetanovi se rozhodli odejít z Čech, když Bedřich Smetana dostal nabídku učitele a dirigenta v Goteborgu ve Švédsku, kam odjeli 11.10.1856. Jeho žena zde onemocněla tuberkulózou a na zpáteční cestě domů zemřela v Drážďanech. V Čechách se seznámil s Bettinou (Barborou) Ferdinandiovou (*10.11.1840, +14.12.1908), kterou si vzal za manželku. Měli dvě dcery: Zdeňku (1861) a Boženu (1863). Opět odjel do Švédska, odkud se vrátil v roce 1860.
V roce 1866 se stal kapelníkem opery Prozatímního divadla. Napsal operu Braniboři v Čechách, Prodaná nevěsta, Libuše a Dvě vdovy. V roce 1874 Bedřich Smetana ohluchl. Od divadla dostal penzi 1200 zlatých ročně, v roce 1883 mu bylo přidáno 300 zlatých. Musel skončit v divadle, ale dále skládal.
Po ohluchnutí napsal symfonickou báseň Má vlast. Jedna z básní je Vltava z roku 1874. Její melodii převzal skladatel při svém pobytu ve Švédsku z jedné švédské lidové písně, která pocházela z italské renesanční písně "La Mantovana" a zní v české lidové písničce "Kočka leze dírou, pes oknem" (v moll). V některých pramenech je melodie Vltavy od Bedřicha Smetany uvedena jako melodie moldavská. To nesouvisí se státem Moldávie, ale s německým názvem pro Vltavu - Moldau. Na melodii symfonické básně Vltavy složil Samuel Cohen izraelskou hymnu "Ha Tikwah (Hadigma)" = Naděje (1948). Za nadvlády Britů byla izraelská hymna zakázana. Rozhlas hrál místo státní hymny Izraele skladbu Vltava. Oficiálně byla přijata za státní hymnu Izraele v roce 2004.
V roce 1876 se s rodinou odstěhoval k dceři Žofii Schwarzové a jejímu muži do myslivny v Jabkenicích. Složil dvě smyčcová kvarteta, dvě řady Českých tanců, Píseň na moři, Věno a Modlitba. Dále složil tři opery: Hubička, Tajemství a Čertova stěna. Velkou poctou pro Bedřicha Smetanu bylo uvedení opery Libuše při slavnostním otevření Národního divadla 11.6.1881 i po požáru na druhém otevření Národního divadla 18.11.1883. Od dubna 1883 skládal operu Vilola, kterou nedokončil.
Jeho stav se zhoršoval a dostával záchvaty zuřivosti. Musel být 22.4.1884 převezen do ústavu choromyslných v Kateřinské ulici (bývalý klášter augustiniánek a kostel sv. Kateřiny z roku 1355 u Karlova náměstí). Bedřich Smetana zemřel 12.května 1884 a byl pohřben v Praze na Vyšehradě.

Miroslav Tyrš *17.9.1832 Děčín, +8.8.1884 Oetz v Tyrolsku (Rakousko), původním jménem Friedrich Emmanuel Tiersch. Historik, dějepisec, zakladatel Sokola. Pohřben na Olšanech v Praze (V-8-164).

František Serafínský Satora *28.9.1826 Traplice u Uherského Hradiště, +16.2.1885 Velehrad. Otec Ignác byl kovářem. František vystudoval gymnázium na Slovensku a teologii v Olomouci a v Brně. V roce 1853 byl vysvěcen na kněze. Stal se kaplanem v Mutěnicích, 1855-1865 v Čejkovicích, kde mu ministroval Tomáš Jan Masaryk (1918-1935 prezident ČSR). Kaplan Satora mu půjčoval knihy, učil ho francouzsky a latinsky. Podporoval Masaryka finančně i na studiích v Hustopečích, v Brně a ve Vídni.
V Čejkovicích začala oblíbenost "nejlepšího kaplana" upadat, když v roce 1860 vzbudil veřejné pohoršení. Bylo zjištěno, že s paní učitelovou Mráčkovou čeká dítě. Při jedné mši vyslovil veřejné pokání, že i kněz je jen člověk a lidé by se neměli řídit tím, co dělá.
Roku 1867 byl Satora přeložen do Hovoran. V letech 1870-1877 působil v Horních Bojanovicích, kde ve školním roce 1876-1877 vyučoval na zdejší škole, protože zde nebyl učitel. V Horních Bojanovicích ho navštěvoval Tomáš Jan Masaryk, který studoval v Brně a bydlel v Kloboukách u Brna. Pro své české vlastenectví nebyl oblíben u brněnského biskupa Antonína Arnošta hraběte Schaffgotsche (*1804, bp. 1842-1870), ani u jeho nástupce biskupa Karla Nöttiga (*1806, bp.1871-1882).
Poslední kaplanské místo P. Františka Satory byla farnost Uherčice. Odtud odešel do předčasného důchodu. Bydlel u rodiny Kováříkovy na Velehradě v domě č.3. Své starosti začal utápět v alkoholu. Byl pohřben do rodinného hrobu Kováříkových.

Luděk Alois Marold *7.8.1865 Praha-Malá Strana, +1.12.1898 Praha. Pokřtěn v chrámu sv. Mikuláše. Matka Aloisie Maroldová (+1875), po které měl druhé křestní jméno i příjmení. Otec se o syna nezajímal a Luďka si zápisem do matriky přisvojil Antonín Paduánský Květkovič z Chorvatska, nadporučík rakouské armády.
Luďkův otec zemřel údajně v prusko-rakouské válce u Sadové nebo na Chlumu u Hradce Králové. Za 20 let po válce, roku 1886 Luděk zjistil, že jeho otec žije v Praze, ale protože nechtěl na Luďka platit, nedal o sobě vědět. Luděk se ho za to sám zřekl.
Matka Luďkovi zemřela v jeho 10 letech na tuberkolózu (souchotě). Postarala se o něho teta Josefa, která byla svobodná a bezdětná. S jeho maminkou byla dvojče. Teta měla trafiku po svém otci Janovi, válečném vysloužilci. Teta ho poslala do české školy, za několik let přestoupil do školy německé, aby nastoupil na akademii pro kadety, protože v jejich rodině byli ve čtyřech generacích vojáci. Tam pro nemoc nebyl přijat. Přihlásil se na Akademii výtvarných umění v Praze, ale po roce byl vyloučen pro nekázeň, lenost a neprospěch.
Odešel studovat na AVU do Mnichova. V 19 letech byl uznávaným ilustrátorem a pracoval technikami kvaše a akvarelu. Ve 22 letech onemocněl revmatickou horečkou a v roce 1887 se vrátil do Prahy na AVU a jeho učitelem se stal Maximilán Pirner (Pyrner, Tyrner, 1854-1924). Namaloval několik obrazů, mezi nimi obraz "Vaječný trh v Praze", který koupilo Ministerstvo vyučování a darovalo ho Spolku pro výtvarné umění. Za tento obraz dostal stipedium a odjel v roce 1889 do Paříže, kde poznal Vojtěcha Hynaise, u kterého bydlel. V Paříži poznal Zdeňku Makovskou a 7.3.1891 se vzali. Za svědky jim šli Alfons Mucha a Rudolf Vácha. Se Zdeňkou měli syna Luďka.
Žili střídavě v Paříži a v Praze. Ilustroval knihy a na výstavě v Mnichově dostal v roce 1892 Zlatou medaili. V roce 1897 se rodina usadila trvale v Praze, kde získal po Vojtěchu Hynaisovi ateliér.
Jeho nejznámější a největší dílo "Maroldovo panorama bitvy u Lipan" je 11 metrů vysoký a 95 metrů široký obraz. Dílo namaloval za 130 dní a bylo určeno pro výstavu architektury a inženýrství v roce 1898 na holešovickém Výstavišti v Praze-Bubenči. Výstaviště mělo v letech 1954-1990 název PKOJF (Park kultury a oddechu Julia Fučíka).
Luděk Marold onemocněl tyfem a revmatickou horečkou.
JZemřel v domě na Zvonařce číslo 65 na Královských Vinohradech v Praze. Pohřben na Olšanech.
JZdeňka roku 1903 spáchala sebevraždu a o jejího syna Luďka se opět postarala jeho prateta Josefa. Pokud je v Maroldově rodu v každé generaci syn, dostává jméno Luděk.

Antonín rytíř Dvořák *8.9.1841 Nelahozeves, +1.5.1904 Praha, český hudební skladatel. Studoval varhanickou školu a od roku 1862 hrál na violu v orchestru Prozatímního divadla. Pod vedením Bedřicha Smetany hrál v letech 1866 - 1871. Přivydělával si dáváním hodin na klavír a tím se seznámil se svojí budoucí ženou Annou Čermákovou. Měli 9 dětí.
Celkem složil 120 děl, mezi nimi 9 symfonií, instrumentální skladby a 10 oper: Rusalka, Jakobín, Čert a Káča a další.
  Císař František Josef I. ho při příležitosti 60. narozenin v roce 1901 povýšil do šlechtického (rytířského) stavu a jmenoval ho členem Panské sněmovny. Spolu s ním byl povýšen do panského stavu i spisovatel Jaroslav baron Vrchlický. Antonín Dvořák zemřel na mozkovou mrtvici. Pohřben na Vyšehradě.

Anna Holinová, odmítnutá nevěsta Jana Nerudy. Zemřela 19 let po Janu Nerudovi v roce 1910.

Václav Vrbata, *11.10.1885 Kruh u Semil, +24.3.1913 Vrbatovo návrší. Lyžař. S Bohumilem Hančem se znal ze Sokola a z vojenské služby v Sarajevu. Hanč ho pozval, aby se přišel podívat na závod v běhu na lyžích, který se konal na Velikonoční pondělí na Krkonoši. Při Hančově záchraně sám zemřel mrazem na návrší, nedaleko Zlatého návrší (1411) a Harrachových kamenů (1421). Návrší, kde zemřel, bylo později pojmenované na jeho počest Vrbatovo návrší (1412). Pohřben na hřbitově v obci Mříčná.
24.březen se stal dnem Horské služby. 

Bohumil Hanč, *19.11.1886 Benecko, +24.3.1913 Labská bouda. Pocházel z tkalcovské rodiny, byl vyučený zedník. Sportovec, lyžař. jeho blízkým přítelem byl Václav Vrbata. Znali se ze Sokola a sloužili spolu v císařské armádě v Sarajevu. Po vojně se Hanč oženil s manželkou Jaroslavou, kterí říkal Slavěna nebo Slávka, odstěhovali se do Hrabačova a čekali narození dítěte. V roce 1912 se narodil syn Vlastimil, který po týdnu zemřel na těžkou nemoc.
24.3.1913 se konal na Krakonoši závod v běhu na lyžích na 50 km, na který pozval jako diváka svého přítele Václava Vrbatu. Při závodu se změnilo počasí, ochladilo se a začalo chumelit. Zkřehlého ho našel na trati Vrbata, který mu dal svůj kabát a čepici a šel pro pomoc směrem k Míšečkám. Po chvíli se vrátil, ale Hanče už nenašel. Hanče mezitím našli závodníci Emerich Rath, Karel Jarolímek  a rozhodčí Fischer. Ti dopravili Hanče na Labskou boudu, kde zemřel na zástavu srdce z podchlazení. Pohřben na evangelickém hřbitově (západní čast) ve Zvědavé uličce v Jilemnici (východní část je katolický hřbitov).
3.5.1913 se narodil syn Bohumil. Toho se po základní škole ujal architekt Karel Jarolímek, poskytl mu bydlení ve své královédvorské vile (od roku 1990 Skautský dům) a zajistil mu studium na střední průmyslové škole ve Dvoře Králové.

Atentát 28.6.1914 na následníka rakouského trůnu arcivévodu Františka Ferdinanda d´Este (synovce císaře Františka Josefa I.) a jeho manželku Žofii roz. hraběnku Chotkovou, byl jiskrou k rozpoutání 1. světové války.

Jára Cimrman *1853/1859 Vídeň, +1914/1918. Fiktivní postava českých dějin. Pobýval v neexistující obci Liptákov u Tanvaldu, údajně zemřel na tzv. Husí cestě u obce Skalka u Kokořína.
    23.12.1966 se objevila první zpráva o Cimrmanovi v Československém rozhlase Praha v rozhlasové Vinárně u Pavouka. Zprávu o nálezu pozůstalosti neznámého českého génia Járy Cimrmana uvedli Jiří Šebánek (8.2.1930-4.4.2007, scénář Bob a Bobek, A je to-Pat a Mat) a Zdeněk Svěrák (*28.3.1936). O životě a díle tohoho českého génia "Můžeme o tom diskutovat, můžeme o tom vést spory, můžeme s tím i nesouhlasit, ale to je všechno, co se proti tomu dá dělat."
    V Příchovicích u Tanvaldu bylo 8.6.2013 otevřeno muzeum Járy Cimrmana a 18.7.2013 byla zpřístupněna rozhledna Maják, do které se vstupuje z muzea.
    Jedním ze zakládajících členů Divadla Jára Cimrmana byl herec a hlasatel rozhlasu Oldřich Unger (*13.1.1934 Praha, +16.7.2015 Santa Ana, Kalifornie v USA). Založil rozhlasový vědecký magazín Meteor. V roce 1979 emigroval do USA.

Letní čas zaveden 30.4.1916 v Rakousku-Uhersku a v Německu.

Josef Mathauser *2.7.1846 Staňkov u Domažlic, +10.1.1917 Praha. Český malíř dějinných a církevních obrazů. Svými obrazy křížové cesty vyzdobil v roce 1887 kostel Nanebevzetí Panny Marie v Mariánských Lázních, nebo na Svaté hoře v Příbrami. Pohřben na Vinohradském hřbitově v Praze.

Gavrilo Princip *25.7./7.8.1894 Obljaj v Bosně, +28.4.1918 Terezín. Vrah následníka rakouského trůnu arcivévody Františka Ferdinanda d´Este a jeho manželky Žofie roz. hraběnky Chotkové.
  Princip pocházel z chudé rodiny. Prošel několika školami, mezi nimi Vojenskou a obchodní akademii. Začal se zajímat o politiku a stal se členem hnutí Mladá Bosna, které se snažilo o bosenskou samostatnost. V hnutí se vytvořila čtyřčlenná skupina Černá ruka, která si dala za cíl provést atentát na následníka trůnu. Příležitost se naskytla 28.6.1914.
  Celkem bylo do atentátu zapojeno 25 osob, 9 připravovalo vraždu: Mehmed Mehmedbašič, Neděljko Čabrinovič, Trifun Grabež, Gavrilo Princip, bratři Vaso Čubrilovič a Veljko Čubrilovič, Cvijetko Popovič, Danilo Ilič a Miško Jovanovič.
  Na atentát byli připraveni čtyři: Mehmedbašič a Vaso Čubrilovič si to rozmysleli, třetí člen Čabrinovič  hodil na arcivévodovo auto bombu, ta se odrazila a vybuchla za autem. Delegace dojela na radnici v Sarajevu a pokračovala v cestě. Řidič mylně odbočil k místu, kde stál Princip s pistolí a arcivévodu s manželkou na místě zastřelil. Po atentátu spiklenci spolkli kyanidovou tabletu, ale jed vyvolal zvracení. V sebevraždě zastřelením zabránili Principovi lidé, kteří se semkli a podrželi do příchodu policie.
  Čabrinovič hodil granát, spolkl kyanid a skočil do řeky Miljacka, která byla částečně vyschlá a měla 10 cm vody. Pozvracel se a lidé ho vytáhli z řeky. Byl převezen na policejní stanici, kde se přiznal. Napsal omluvný dopis arcivévodovým dětem, které mu odpustily.
   Mehmed Mehmedbašič (1887-1943) uprchl do Černé Hory. Neděljko Čabrinovič (*20.1./2.2.1895 Sarajevo, +23.1.1916 Terezín), Trifun Grabež (*1895 Pale, Bosna; +1916 Terezín), a Gavrilo Princip nebyli v té době plnoletí (zletilost byla v 21 letech) a proto nebyli popraveni, ale odsouzeni soudem v Sarajevu 28.10.1914 na 20 let těžkého žaláře v Malé pevnosti v Terezíně (jeden den za měsíc bez jídla a pití, 28.6 celý den ve tmě), Vaso Čubrilovič (*14.1.1897 Bosanska Gradiška, +11.6.1990 Bělehrad) 16 let, Cvjetko Popovič (*1896 Prnjavor, +9.6.1980 Sarajevo) 13 let. 
  Princip byl ve vězení připoután okovy, které vážily 10 kg, v cele byla tma a mohl na denní vycházku na několik minut. Trpěl tuberkulózou, ke konci života mu musela být amputována pravá ruka. Byl velice vyhublý a před smrtí vážil 40 kg.
 3.2.1915 byli v Sarajevu popraveni oběšením: Danilo Ilič (*1891 Sarajevo), Veljko Čubrilovič (*6.6.1886 Gradiška, Bosna) a  Mihaijlo Jovanovič (*15.6.1878 Tuzla, Bosna).
  Čabrinovič i Princip byli po válce převezeni do Sarajeva a pohřbeni s dalšími 10 spiklenci v kapli sv. archandělů Michaela a Gabriela, zvaná vidovdanských hrdinů. V srbském kalendáři je 28.6. svátek sv. Víta - Vidov dan.