Československo 1948-1989
Závod míru 1948-2006. Cyklistický závod na trase Praha, Berlín, Varšava (PBW). V několika posledních letech se místa startu střídala.
Čeněk Maria Tomíško *6.8.1905 Čáslav, +16.8.1949 Mariánské Lázně. Otec František (+1919), matka Anna (+6.8.1935), věkový rozdíl mezi nimi 26 let. Čeněk byl nejmladším ze 3 dětí. Rodiče se s dětmi společně modlily a Čeněk začal v dětství brzy začal ministrovat. Od dětství ho zajímaly více knihy než hračky a hry. Během 1.světové války bývaly děti často nemocné z nedostatku potravin. U Čeňka se projevila skolióza páteře. Ze zdravotních důvodů chodil velice málo do školy, ale na všech vysvědčeních měl samé jedničky.
V roce 1916 nastoupil na 8 leté gymnázium v Čáslavi. I na střední škole měl vysvědčení s vyznamenáním. Od svých 11 let začal psát básně, které jsou velice zdařilé. V době dospívání, nejvíce v letech 1922-1923, používal pseudonym Janoš Světlý. V jedné ze svých básní se nazval Pěvec Mariin. V roce 1924 maturoval s vyznamenáním. Už několik let věděl, že chce být knězem. Královéhradecký biskup Karel Kašpar ho poslal po maturitě do Říma na Papežskou Lateránskou univerzitu. Od 1.10.1926 se v Assisi konaly oslavy 700. výročí smrti sv. Františka. Při těchto oslavách se Čeněk rozhodl vstoupit do III. řádu sv. Františka a přijal jméno Bernardin od Jména Ježíš. Po celý svůj život se snažil žít podle ideálů sv. Františka.
Za účasti své matky a sestry byl v sobotu 21.12.1929 vysvěcen na kněze a primiční mši svatou sloužil 22.12.1929 v kapli české koleje Nepomucenum v Římě. Pokračoval ve studiu, které zakončil doktorátem teologie. Po návratu do Československa se stal kaplanem v českoněmecké obci Dolní Libchavy - Nieder Lichwe u Ústí nad Orlicí. Po roce se stal pracovníkem biskupské konzistoře v Hradci Králové. Tam začal pořádat besídky a akademie pro děti a připravoval metodické materiály, které později vydal jako knihu Dětským duším. V této knize byly sestaveny hry, básně, písně a scénky. Vydával také sady barevných obrázků s veršovanými modlitbami, které byly pro velký zájem šestkrát vydány.
V roce 1935 obhájil v Římě druhý doktorát a rigorozní zkoušku z církevních dějin a stal se profesorem dogmatiky a filosofie v kněžském semináři v Hradci Králové. V roce 1949 odjel na letní prázdniny k sestře Heleně, která pracovala v Dětském domově v Mnichově u Mariánských Lázních. Brzy ráno chodíval na procházky a v chladném ránu se nachladil. Po svých narozeninách 6. srpna ulehl s horečkami. V pondělí 15. srpna byl s těžkým kašlem převezen do nemocnice v Mariánských Lázních, kde druhý den zemřel.
Dožínky, obžínky, dožatá, slavnost na ukončení žní koncem srpna nebo začátkem září jako děkovná slavnost za úrodu. U nás je známá už od pohanské doby. Slavnost byla spojena s hostinou, tancem a hudbou. Hospodářská chasa se mohla bavit na účet hospodáře, který dožínky pořádal.
Poslední snop zvaný bába, děd, dědek apod. byl ustrojen do mužských nebo ženských šatů, dovezen do statku a postaven do kouta v sednici, kde byl po celý rok. Z klasů obilí byl upleten veliký věnec, ozdobený stuhami, ovocem, makovicemi a koláči. Věnec byl dovezen na hospodářský dvůr a hospodáři ho předala nejhezčí a nejvýřečnější žnečka, která měla na hlavě věneček z polního kvítí. Ta popřála ve verších hospodáři a hospodyni hodně štěstí, zdraví a bohatou úrodu. Hospodář a hospodyně obdarovali chasu penězi a mílovými buchtami (2 buchty na pekáč), uzeným masem, pivem, vínem a koláči. Pak se hodovalo, tančilo a zpívalo.
V letech 1949-1989 se dožínky staly pouze oslavou lidské práce, pominula myšlenka poděkování za úrodu.
Josef Jindřich Toufar - mučedník *14.7.1902 Arnolec u Jihlavy, +25.2.1950 Praha. Český katolický kněz umučený komunisty. Pocházel ze zemědělské rodiny. Otec Josef (1865-1927), matka Marie (1877-1910). Josef měl 4 sourozence: tři starší bratři: Bohuslav (1895-1912), Vladimír (1896-1965), Stanislav (1899-1934) a mladší sestra Božena (1907-1944).
V roce 1928 se rozhodl stát se knězem. 1928-1932 vystudoval gymnázium v Havlíčkově Brodě, studium dokončil maturitou na reálce v Chotěboři v roce 1935. Vstoupil do semináře v Hradci Králové, kde vystudoval teologii. Ve věku 38 let byl na svátek sv. apoštolů Petra a Pavla 29.6.1940 vysvěcen na kněze v kostele Nanebevzetí Panny Marie (na Velkém náměstí) v Hradci Králové.
V letech 1940-1948 sloužil ve farnosti Zahrádka, kde byl 6 let kaplanem a potom farářem. Svým farníkům, i ostatním obyvatelům obce pomáhal při zemědělských pracích, a vypomáhal i penězi. Komunisté požadovali na biskupství v Hradci Králové jeho přeložení.
15.4.1948 byl přeložen do obce Číhošť. Tam působil do 28.1.1950, kdy ho uneslo od kostela v Číhošti 12 "novinářů", příslušníků StB. Byl zatčen, obžalován z organizování tzv. Číhošťského zázraku a odvezen do věznice ve Valdicích u Jičína.
3. neděli adventní 11.12.1949 v závěru kázání Josefa Toufara a po jeho gestu, kdy rukou ukázal na oltář a řekl větu: "Zde ve svatostánku je Ten, kterého mnozí neznají, náš Spasitel", se pohnul několikrát na oltáři kříž vysoký 48 cm. Kněz pohyb neviděl, protože stál na kazatelně a byl k oltáři zády. 25.12 na Hod Boží vánoční (1949) a 8.1.1950 se křížek pohnul znovu.
První pohyb kříže vidělo 19 svědků a další svědkové viděli ostatní pohyby. Pohyby křížku oznámili faráři Toufarovi. 4.1.1950 pozval farář Toufar fotografa Josefa Peškeho, aby kříž vyfotil. Peške byl jediný, kdo tvrdil, že se nestal žádný zázrak. Přesto byl fotograf Peške odsouzen na 13 roků do uranových dolů Příbram a Jáchymov.
O událost se začalo zajímat velké množství lidí a proto zasáhla tehdejší Bezpečnost. 28.1.1950 byl Josef Toufar zatčen. Hlášení o "číhošťském zázraku" se dostalo až k prezidentu Gottwaldovi. Případ dostal na starost Gottwaldův zeť a předseda Státního úřadu pro věci církevní Alexej Čepička a vyšetřovatel JUDr. RSDr. Ladislav Mácha (*19.6.1923 Višňová u Příbrami, v roce 1975 Třešňová v seriálu Chalupáři, zemřel 30.9.2018 České Budějovice. Titul RSDr. = doktor politických věd).
Mácha byl vyučený automechanik. Povahově velice agresivní, od 1.6.1945 člen KSČ a velitel instruktážní skupiny StB. Ve valdické věznici se snažil donutit Josefa Toufara k doznání, že křížkem sám pohyboval. Bitím obušky, hladem, žízní, mrazem a elektrickým proudem byl kněz nucen k přiznání zázraku a k sexuálnímu zneužívání dětí. V roce 1990 bylo prokázáno, že sexuální zneužívání dětí bylo vymyšleno. V některých chvílích ho mlátilo i šest "vyšetřovatelů" (mezi nimi soudruh Němec a soudruh Řezníček).
Vrah Mácha byl potrestán v roce 1963 stranickou důtkou za mučení vězňů, v roce 1968 byl vzat do vazby za podezření z vraždy, které se neprokázalo a byl propuštěn. Mácha této vraždy nikdy nelitoval a řekl: "Měli jsme je mlátit víc." V roce 1998 byl vyšetřovatel Mácha odsouzen na 5 let za mučení, v roce 1999 byl trest zmírněn na 2 roky. Mácha ze zdravotních důvodů nastoupil do vězení 16.1.2002 a 16.1.2003 podmíněně propuštěn. Trvalé bydliště měl až do své smrti v Praze Veleslavíně, ale dožil v utajeném ústraní v Českých Budějovicích.
Další vyšetřovatelka dělnická prokurátorka Ludmila Brožová Polednová (roz. Biedermannová, v r. 1950 si změnila příjmení na Polednová, *20.12.1921, +15.1.2015, odsouzena za proces s Miladou Horákovou v r. 2008 na 6 let, 2010 ji udělil prezident Klaus milost) přemluvila několik dětí ke křivé výpovědi na faráře Toufara.
23.2.1950 byl těžce zmučený farář Josef Toufar dovezen do Číhoště na natáčení filmu "Běda tomu, skrze něhož přichází pohoršení." Josef Toufar už nebyl schopen natáčení se zúčastnit a tak jeho roli sehrál komunistický prokurátor Karel Čížek. 25.2.1950 byl Josef Toufar převezen do státního (Borůvkova) sanatoria v Legerově ulici 1627/61 v Praze, kde ve 3. patře zemřel (v roce 1969 v sanatoriu ve 4. patře zemřel i Jan Palach). Protože v krematoriu bylo v ten den ke spálení mnoho zemřelých, bylo Toufarovo tělo vhozeno do společného hrobu na hřbitově v Praze Ďáblicích. V knize pohřbených je zapsán pod jménem Josef Zoukal, 28.2.50, č.19, šachta XVI. V polohové knize hřbitova je zápis: "Josef Toufar,*14.7.1902,+25.2.1950/pohřeb 28.2.1950." V roce 1954 bylo Marii Pospíšilové (roz. Toufarová) úředně oznámeno, že Josef Toufar zemřel. Marie to sdělila strýci Vladimírovi (bratr Josefa).
V roce 1990 byla pateru Josefu Toufarovi odhalena v Číhošti pamětní deska. Patera Josefa Toufara připomněl 25.2.2012 při své první kardinálské mši v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha pražský arcibiskup Dominik Duka. V roce 2013 královéhradecký biskup Jan Vokál zahájil proces blahořečení Josefa Toufara. 28.10.2014 Josefu Toufarovi udělil prezident Miloš Zeman medaili Za zásluhy in memoriam, kterou převzala praneteř ing. Jitka Cvetlerová, rozená Pospíšilová (vnučka Toufarova bratra Stanislava).
7.11.2014 byl odkryt hromadný hrob. 13.11. (svátek sv. Anežky České) byly vyzvednuty ostatky Josefa Toufara z masového hrobu na hřbitově v Praze Ďáblicích. Vyzvednutí provedl tým archeologů, antropologů, lékařů a zástupců katolické církve.
Nejvíce skutečností o páteru Josefu Toufarovi, jeho životě a mučednické smrti, nashromáždil básník a publicista Miloš Doležal (*1970), který v roce 2012 vydal knihu "Jako bychom dnes zemřít měli".
Pater Josef Toufar byl pohřben 12.7.2015 v kovové rakvi uprostřed kostela Nanebevzetí Panny Marie v Číhošti. Hlavním celebrantem na pohřební mši svaté před kostelem byl královéhradecký biskup Jan Vokál, s kterým sloužil pražský arcibiskup Dominik kardinál Duka OP., primas český-metropolita, 7 českých a moravských biskupů, 60 kněží a 5.000 věřících.
Marie Pospíšilová rozená Toufarová, *26.5.1927, otec Stanislav Toufar a Julie rozená Mutlová. Stanislav zahynul tragicky ve věku 34 let. Manžel Marie Toufarové Karel Pospíšil, svatba v dubnu 1951. Jejich dcera Jitka Cvetlerová (praneteř Josefa Toufara).
Ottavio de Liva *1911, +1965. Vatikánský diplomat a tajemník internunciatury (nižší stupeň) v Praze 12.7.1949-16.3.1950. Zastupoval nemocného nuncia Xaveria Rittera. Liva musel opustit Československo z důvodu obvinění v kauze "Číhošťský zázrak".
Hřbitov v Ďáblicích 1912-1914. Zde byly ukládáni lidé bez jména. Nacisté sem pohřbívali své oběti. Zde jsou uloženi i parašutisté z kostela sv. Cyrila a Metoděje v Reslově ulici, ale i jejich zrádce Karel Čurda. V letech 1948-1959 sem byli ukládány oběti komunismu. Bylo jich 207. V letech 1950-1955 sem bylo pohřbeno 37 novorozeňat, jejichž matky byly ve vězení.
Jaroslav Kursa *12.10.1875 Blovice u Plzně, +12.6.1950 Praha.
Autor československé (české) státní vlajky.
Narodil se v učitelské rodině. 1886–1891 vystudoval gymnázium v Praze, 1891 – 1894 v Plzni. Maturoval 16. 6.1894. 1898 – 1898 studia na FFUK (Karlo-Ferdinandovy Univerzity). 1902–1904 učitel češtiny, němčiny a francouzštiny na obchodní škole v Praze.
28.12.1918 rozhodla vláda (prezidium ministerské rady), o změně státní vlajky, která byla stejná s polskou bíločervenou vlajkou. Jaroslav Kursa byl jmenován členem znakové komise (2.1.1919) a podílel se na vzniku nových státních symbolů. Komise byla složena ze zástupců ministerstev a ředitelů archivů. Komise se shodla na tom, že nová státní vlajka bude mít slovanské barvy (bílou, červenou a modrou) a uložili Kursovi, aby namaloval návrhy vlajky. Vypracoval několik návrhů. 4.7.1919 přinesl Jaroslav Kursa návrh státní vlajky s modrým klínem, který sahal do jedné třetiny vlajky. Ten byl 24. 1.1920 protažen do poloviny délky vlajky. Čtyři dny nechali plout po Vltavě dva parníky s novou vlajkou.
Klín na vlajce zkritizoval Tomáš Garrik Masaryk, kterému se klín nelíbil a chtěl na vlajku dát americké hvězdy.
Národní shromáždění uzákonilo novou vlajku zákonem z 30.3.1920. Jaroslavu Kursovi bylo autorství československé vlajky upíráno od 2. poloviny 20. století.
V době vyhlášení soutěže byl poslán do Vídně na jednání o rozdělení majetku bývalého Rakouska-Uherska. Jeho nepřítomnosti využil akademický malíř Jaroslav Jareš a vydal Kursův návrh za svůj. Jareš vytvořil také vlajku s klínem, ale v černé barvě.
Česká vexilologická společnost v roce 2007 dokázala a obhájila skutečné autorství naší vlajky vytvořené Jaroslavem Kursou.
V roce 1923 se stal Jaroslav Kursa archivářem v archivu ministerstva vnitra v Brně. 17.12.1929 jmenován ministerským komisařem, 1.1.1931 jmenován vrchním ministerským komisařem. V roce 1931 odešel ze zdravotních důvodů do důchodu. 
Od roku 1935 žil v Praze na Vinohradech. Po r. 1945 knihovník a archivář Ústřední matice školské. Ve volném čase se zabýval genealogii a vexilologií. Zemřel roku 1950 jako neznámý muž.
Jeho manželka Božena se odstěhovala do Brna, kam odvezla i jeho urnu. Po své smrti byla pohřbena na Ústředním hřbitově v Brně, v hrobě rodiny, u které byla zamlada jako schovanka. Do tohoto hrobu byla uložena i urna Jaroslava Kursy. Vexilolog Aleš Brožek z Ústí nad Labem našel v archivech v roce 2005 fotografie Jaroslava kursy a vypátral jeho hrob, který až do toho roku byl neoznačen. Dochovaly se dvě rodinné fotografie, které se v roce 2005 staly předlohou pro pamětní desku v Blovicích:
ZDE SE NARODIL
JAROSLAV KURSA
*12.10.1875 +12.6.1950
TVŮRCE ČESKOSLOVENSKÉ
STÁTNÍ VLAJKY
Jaroslav Jareš *1886, +1967. Akademický malíř krajinomalby. Až po Jaroslavu Kursovi vytvořil návrh vlajky s černým klínem a druhý s husitským kalichem. Později využil nepřítomnosti Jaroslava Kursy a jeho návrh státní vlajky bíločervené s modrým klínem vydal za svůj. V rozhovorech s novináři suverénně prohlašoval, že je autorem československé státní vlajky. Za 10 let po smrti skutečného autora vlajky v roce 1960 uspořádal výstavu návrhů československé vlajky. Za „zásluhy o vytvoření státní vlajky“ byl Jaroslav Jareš pohřben na vyšehradském Slavíně.
JUDr. Milada Horáková, rozená Králová, *25.12.1901 Královské Vinohrady (Praha), +27.6.1950 Praha Pankrác. Jediná žena zavražděna (popravena) komunistickým režimem. Otec Čeněk Král, matka Anna roz. Velíšková pocházela z Kutné Hory. Měli čtyři děti: Marta (*1898) a Jiří (1908), kteří zemřeli na spálu v roce 1914. V roce 1915 se narodila Věra. Miladin strýc (bratr matky) Jan byl katolickým knězem. Pokřtěna 4.1.1902 v kostele sv. Ludmily na Vinohradech jmény Milada Anna Vlasta. Promovala v roce 1926 a obdržela diplom doktorky obojího práva. Před svatbou s Bohuslavem, který byl členem církve Českobratrské evangelické, přestoupila do této církve a v jejím sboru na Královských Vinohradech se 15.2.1927 provdala za ing. Bohuslava Horáka (*22.2.1899 Černilov u Hradce Králové, +13.10.1976 Washington, USA).
Členka České strany národně sociální. 27.9.1949 byla zatčena. Jejímu manželovi se podařilo uprchnout do západního Německa v přestrojení za dřevorubce. Později se dostal do USA.
Ve vězení byla týrána psychicky i fyzicky. Její rozsudek smrti podepsal prezident Gottwald. Byla oběšena v 5.35 ráno na dvoře pankrácké věznice. Její tělo bylo zpopelněno v krematoriu ve Strašnicích a její popel skončil na neznámém místě.
V roce 2000 byl umístěn na Vyšehradském hřbitově její kenotaf (symbolický hrob) s nápisem: "popravena a nepohřbena". Na náhrobku byla umístěna bronzová bysta, kterou v roce 2006 ukradl zloděj, nahrazena bystou z plastu.
Měla se zúčastnit svržení Mariánského sloupu. V té době jí bylo necelých 17 let. Plnoletost byla od 24 let do roku 1919 (od 1919 byla zletilost od 21 let). Údajně měla vylézt 14 metrů po žebříku na sloup a uvázat smyčku kolem krku sochy Panny Marie. Na náměstí mohla být, v té době byla věřící katoličkou (během studia na VŠ pod vlivem Bohuslava Horáka přestoupila do Českobratrské církve evangelické). Její aktivita není pravdivá. Tuto lživou legendu vymysleli příslušníci StB.
Spolu s Miladou Horákovou byli popraveni:
JUDr. Oldřich Pecl (*14.9.1903, Bohuslavice u Kyjova, +27.6.1950 Praha). Právník. Zatčen v listopadu 1949. Zavražděn 27.6.1950 na Pankráci.
Záviš Kalandra (*10.11.1902 Frenštát pod Radhoštěm,+27.6.1950 Praha). Novinář. Za 2.světové války vězněn v koncentračních táborech. Zavražděn 27.6.1950 na Pankráci.
Jan Buchal (*30.5.1913 Litava u Tišnova, +27.6.1950 Praha). Četník. Ze služby byl donucen odejít ze zdravotních důvodů v roce 1947. Stal se odbojářem proti komunistům. Zatčen v říjnu 1949. Zavražděn na Pankráci 27.6.1950.
Pribináček, dezert smetánek z tvarohu a smetany byl poprvé vyroben v roce 1954 v Přibyslavi.
Horalka - sušenka se začala vyrábět v roce 1956 (Tatranka 1945).
Jesenka - zahuštěné mléko, poprvé vyrobena v roce 1958 v podniku Mlékárna Hlinsko. Byla určena do kávy nebo čaje, většina dětí ji používá přímo z tuby.
Majolka se vyrábí od roku 1957. První majolku vyrobil národní podnik (n.p.) Pražské drůbežářské závody. Od roku 1959 se začala vyrábět i v jiných podnicích.
Míša, tvarohový nanuk byl vyroben v roce 1962 v podniku Laktos Praha-Vysočany.
Večerníček - kluk s papírovou čepicí. Vylíhne se z hvězdičky, vyběhne po příčkách a přitom rozhazuje 24 lístků pohádek. Skočí na houpacího koníka, který se změní na autíčko a cestu dojede na artistickém cirkusovém monocyklu (jednokolo). Během pohádky posbírá rozházené lístky. Poprvé se objevil na obrazovce v srpnu 1965. Kluka a noční oblohu namaloval Radek Pilař.
Pozdravy "Dobrý večer" a "Dobrou noc" v roce 1964 namluvil Michal Citavý (*1958). Kluk večerníček přicházel za dětmi 1965-1967 jednou týdně; 1968-1969 úterý, čtvrtek, neděle; v roce 1970 i v pátek; 1972-1973 šestkrát za týden (út-ne). Od roku 1973 je kluk večerníček barevný a přicházel za dětmi každý den.
Májka - paštika vyrobená poprvé v roce 1965 v podniku Biochema v Babicích.
Břetislav Kafka *14.5.1891 Horní Kostelec, část Červený Kostelec, +27.8.1967 Červený Kostelec. Sochař, řezbář, loutkař a léčitel. Vytvořil mnoho soch svatých. Jeho žákyní byla Karla Vobšová-Žáková (autorka návrhu pomníku sv. Vojtěcha ve svatovítské katedrále).
Pedro - bublinová žvýkačka s ovocnou příchutí vyrobena v roce 1968 v podniku Velim. Na obrázku byl chlapeček v sombréru. Až do roku 1990 stála 1 Kčs.
1965 Komedie o umučení a slavném vzkříšení Pána a Spasitele našeho Ježíše Krista. Divadelní hra, kterou sestavil Jan Kopecký z krkonošských pašijových her z 18. století. Dialogy hry byly ponechány v krkonošském (kerkonošským) nářečí. Tato hra byla uvedena v Mahenově činohře v Brně od 28.11.1965 do 12. 6.1969 v uvolněných poměrech socialistického Československa. Hra měla velký ohlas mezi diváky, jak o tom svědčila velká návštěvnost této hry.
Roli Ježíše Krista ztvárnil Ladislav Lakomý (1931-2011), Pannu Marii zahrála Vlasta Fialová (1928-1998) a apoštola Jana představil Václav Postránecký (*1943). Pro velký úspěch byla hra také nahrána na gramofonové desky. Později byla uvedena v divadlech v Ostravě, Praze, Pardubicích, Liberci a v Mostě. Po potlačení Pražského jara začaly politické poměry v Československu přituhovat a hry s náboženskou tematikou byly zakázány. V roce 2000 byla hra uvedena v brněnském divadle Husa na provázku.
Okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy 21.8.1968. V noci z úterý 20. na středu 21.81968 napadla Československo vojska "spřátelených" armád VS: Sovětský svaz (SSSR), Bulharsko (BLR), Polsko (PLR), Maďarsko (MLR) a Německá demokratická republika (NDR, východní Německo). Na naše území vjelo 6500 tanků, 800 letadel a vstoupilo až 500.000 vojáků. Od 23.00 do 8.00 bylo obsazené celé Československo.
4.11.1968 opustila naše území vojska BLR, PLR, MLR a NDR. Sovětská vojska se u nás zabydlela "na věčné časy" a odešla 21.6.1991.
Jan Palach *11.8.1948 Všetaty u Mělníka, +19.1.1969 Praha. Vystudoval gymnázium a střední školu v Mělníku. Student filosofie, který se upálil na protest proti okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy, hlavně Sovětského svazu z 21.8.1968. Na Václavském náměstí u Národního muzea se polil benzínem a zapálil. Uhasil ho dispečer Dopravního podniku Jaroslav Špírek. Palach byl odvezen do Všeobecné fakultní nemocnice na Karlově náměstí, odtamtud na kliniku plastické chirurgie v Legerově ulici, kde se ho ujala MUDr. Zdena Koníčková a ošetřující lékařka MUDr. Jaroslava Moserová. Na klinice zemřel a byl pohřben na Olšanských hřbitovech v Praze.
V roce 1973 donutila StB matku Ludmilu Palachou a bratra Jiřího k exhumaci Janova těla, které bylo zpopelněno. Urna byla převezena do Všetat. Na jeho prázdný hrob na Olšanech bylo dáno jméno Marie Jedličková. Ve dnech výročí upálení, tzv. Palachův týden, se na Václavském náměstí konaly demonstrace, rozháněné komunistickou policií. K jeho hrobu ve Všetatech byl zakázán přístup a příjezd do Všetat byl omezen.
25.10.1990 za účasti prezidenta Václava Havla byla urna s popelem Jana Palacha převezena do původního hrobu na Olšany. Na budově Filosofické fakulty byla umístěna posmrtná maska Jana Palacha od sochaře Olbrama Zoubka, který vytvořil i náhrobek s ležící postavou. "Člověk musí bojovat proti tomu zlu, na které právě stačí." (Jan Palach).
20.2.1969 člen ÚV KSČ Vilém Nový (1904-1987), poslanec za Českolipsko, prohlásil v hotelu Merkur v České Lípě, že: „Palach odmítl akci provést, až po dlouhém naléhání ostatních se podvolil za předpokladu, že bude dodržen daný slib, že hořlavina, kterou se polije, bude z chemické látky způsobující ‚studený plamen‘, to jest plamen s nízkou výhřevností a minimálním nebezpečím smrtelného popálení. Chemik, který tuto látku připravil, se zaručil, že hořlavina bude tohoto složení. Podle expertizy Kriminálního ústavu hlavní správy Veřejné bezpečnosti z 18. ledna byla chemikálie připravena povrchním způsobem, látky bylo přimíseno poměrně malé množství, a proto hořlavina způsobila smrtelné popáleniny,“
Záhada hlavolamu. Seriál devíti dílů o Rychlých šípech natočil režiser Hynek Bočan v roce 1968. Vysílán v televizi 24.12.1969-1.1.1970. Seriál byl natočen podle Jaroslava Foglara, který Záhadu hlavolamu vydával v Mladém hlasateli v letech 1940-1941. Podruhé se seriál vysílal až v prosinci 1989.
Noc na Karlštejně. Filmový muzikál režiséra Zdeňka Podskalského (1923-1993) s hudbou Karla Svobody (1938-2007). Natáčen 19.2.-16.10.1973. Premiéra filmu 1.6.1974. Jeden z nejskvělejších filmů, který nebyl poznamenám socialistickou ideologií.
Josef Smrkovský (*26.2.1911 Velenka u Nymburka, +15.1.1974 Praha. Měl jednu sestru a 6 bratrů (jeden zahynul v 1. světové válce, druhý v občanské válce ve Španělsku).
Josef se vyučil pekařem, v roce 1929 vstoupil do Komsomolu (Komunističeskij sojuz moloděže=komunistický svaz mládeže), od roku 1931 tajemník mládeže Rudých odborů v Praze. Od roku 1937 člen KSČ, 1937-1938 tajemník KSČ v Brně. V Protektorátu Čechy a Morava vedl výbor KSČ a gestapo na něj vypsalo odměnu. Manželka Katrin (vl.jm. Božena) deportována do koncentračního tábora Ravensbrück, kde se přidala do odboje.
V květnu 1945 odmítl pomoc Vlasovců (osvobození byla iniciativa druhého velitele ROA Sergeje Kuzmiče Buňačenka, velitel ROA Andrej Andrejevič Vlasov do Prahy nechtěl). Od roku 1946 člen NS, v nové vládě náměstek ministra zemědělství a ředitel Československých státních statků.
V roce 1951 byl Smrkovský zatčen za podezření proti generálnímu tajemníkovi KSČ Rudolfu Slánskému a po zatčení Slánského obviněn ze spolupráce s ním. Vyslýchán křikem, týrán hladem a fyzickým násilím v temné kobce. Odsouzen za vlastizradu na 15 let na Ruzyni. V roce 1955 propuštěn. Pracoval v JZD v Pavlovicích u Dubé. Rehabilitován v roce 1963 a bylo mu vráceno členství v KSČ. Byl zvolen poslancem NS a v roce 1968 zvolen předsedou NS ČSSR.
Po invazi vojsk VS v srpnu 1968 byl Smrkovský s ostatními eskortován do Moskvy, kde byl donucen podepsat Moskevský protokol. Na podzim roku 1969 byl zbaven všech funkcí a v březnu 1970 vyloučen z KSČ. Onemocněl a jeho zdravotním stav se zhoršoval. Zemřel 14.1.1974. Veřejnost o jeho smrti nesměla být informována. Urna s ostatky nesměla být pohřbena v Praze a byla nalezena ve vlaku v Českých Velenicích. Josef Smrkovský byl pohřben v roce 1990 na Olšanech v Praze.
Přesun gotického kostela Nanebevzetí Panny Marie v Mostě 30.9-27.10.1975.
Kostel byl podložen čtyřmi kolejemi, na kterých byl posunován. 30.9. v 11.50 hodin se kostel rozjel a projel trasu 841 metrů rychlostí 2,16 centimetru za minutu. Na místo dojel 27.10. v 8.58 hodin. Trasu 841 metrů ujel kostel za 500 hodin a 1 minutu. Po převozu na místo byl posazen na základy. Restaurátorské práce probíhaly do roku 1988. Přesun kostela byl zapsán do knihy Guinesových rekordů.
Přesunem kostela chtěla komunistická vláda dokázat, jak se stará o kulturní památky, ale zároveň nedovolila v přesunutém kostele sloužit bohoslužby. Po roce 1989 kostel začal opět sloužit svému účelu.
Termix, tvarohový dezert vyrobený poprvé v roce 1976 v mlékárně v Poděbradech.
Granko, granulované kakao vyrobené v roce 1979 v podniku Čokoládovny Kolín. Kakao se původně označovalo Cacao. Z tohoto označení vznikla hádanka, která byla dávána studentům: Jaká chemická sloučenina se označuje Ca Ca O ?
Bohuš Záhorský *5.2.1906 Smíchov (Praha), +22.9.1980 Praha. Pokřtěn katechetou Martinem Jordánem 1.3.1906 jménem Bohumil Otakar Antonín. Někdy se podepisoval jako Bohuslav. Jeho porodní bábou byla Johanna Patočková. Kmotrem byl strýc Bohumil Záhorský. Otec Jan, inženýr c.k. místodržitelství (syn Josefa a Antonie roz. Bláhové), matka Marie roz. Záhorská, dcera řezníka Antonína a Tekly roz. Bláhové).
Bohumil 23.7.1925 vystoupil z katolické církve. Herec, dlouholetý člen činohry Národního divadla. Vytvořil více než 100 rolí. V roce 1956 dostal titul Zasloužilý umělec a v roce 1966 Národní umělec. Jeho manželkou byla od roku 1971 herečka Vlasta Fabiánová (1912-1991). Pohřben na Vyšehradském hřbitově (hrob 5/53).
Relikviář sv. Maura s ostatky sv. Maura, sv. Jana Křtitele a sv. Timoteje. Schránka 140 cm dlouhá, 42 cm široká a 65 cm vysoká, byla vyrobená v belgickém městě Florennes v letech 1210-1225 pro benediktinské opatství, které zaniklo ze Francouzské revoluce (1789-1799). Později bylo opatství obnoveno a opat kláštera ve Florennes má od roku 1840 titulární hodnost biskupa betlémského.
Ze zaniklého kláštera přivezl v roce 1889 relikviář do Bečova majitel zdejšího hradu vévoda Alfréd de Beaufort. Během 2. světové války jeho potomci podporovali nacisty. Ke konci války ukryli Beaufortové nejcennější část svého majetku, kterým byl relikviář sv. Maura a z Bečova utekli.
V červnu 1984 přišel na československé velvyslanectví ve Vídni americký obchodník Danny Douglas (*1939), žijící v Rakousku. Nabízel 250.000 amerických dolarů za vydání povolení k vývozu jednoho vzácného předmětu z Československa. Nechtěl říci o co se jedná, jen řekl, že fotky předmětu jsou uloženy ve švýcarské bance.
1. fotografie: před restaurováním v roce 1990.
2. fotografie: relikviář po restaurování.
Československé úřady začaly s Douglasem jednat o prodeji tajemného předmětu a českoslovenští detektivové začali pátrat. Danny Douglas prozradil přibližnou velikost předmětu a vzdálenost asi 150 kilometrů od Norimberka. Řekl i to, že předmět byl na našem území ukryt bohatou rodinou na konci 2. světové války. Při jednání o podmínce vyzvednutí se Douglas zmínil, že k jeho schůzce s původními majiteli by mělo dojít v Karlových Varech. Stopa přivedla 
vyšetřovatele do Kynžvartu a Bečova. Díky ředitelce UPRUM Praha Dagmar Hejdové zjistili, že pravděpodobně jde o relikviář svatého Maura. Kriminalisté začali prohledávat zámek v Bečově, kde byl relikviář nalezen a zachráněn před odvozem do ciziny.
Svatý Maur (Maurus, Mauritius, Mořic). *250 v Egyptě, +287 ve Švýcarsku v Agaunum (St. Maurice). Velitel Thébské legie. U Ženevského jezera dostali vojáci rozkaz obětovat římským bohům a všichni odmítli. Jednotka se usídlila v Agaunu, kde byli další římskou vojenskou jednotkou přepadeni a pobiti i s velitelem. V 6. století byl na místě jejich mučednické smrti postaven klášter. V roce 1944-1949 byl v klášteře proveden průzkum, který potvrdil 6.000 umučených.
1. štít: postava Ježíše Krista. Okolo sošky jsou dva latinské nápisy:
Svm quod eram nec eram qvod svm modo dicor utrvm qve = Já jsem byl, ne který nebyl. Říkám já jsem zde.
Svm uite portvs svm veri lvminis ortvs = Já jsem brána života, já jsem pravé vycházející světlo.
Pod soškou Krista je vodorovný nápis: Svm soluens mortis dire qve pericvla sortis = Já jsem smrtí zaplatil mnoho nebezpečí.
Strana 1. napravo od Krista 6 apoštolů:
sv. Pavel s mečem
sv. Jakub Menší (Alfeův) s knihou, chybí mu kyj. 1. biskup Jeruzaléma
sv. Bartoloměj - Nathanael s nožem
sv. Juda Tadeáš Lebbeus (Alfeův) s holí, v ruce chybí obrázek Krista
sv. Tomáš s knihou, chybí mu kopí
sv. Matouš a knihou evangelia a brkem
Reliéfy na stříšce:
sv. Jan Křtitel a král Herodes. (Sv. Jan kárá krále Heroda za to, že žije se svou švagrovou Herodiadou).
Uvěznění sv. Jana Křtitele.
Salome, dcera Herodiady, tančí na hostině.
Herodiada nabádá Salome, aby žádala hlavu sv. Jana.
Salome nese na míse Janovu hlavu.
Pohřeb sv. Jana Křtitele
2. štít: postava svatého Maura. Okolo sošky jsou dva latinské nápisy:
Mavrus celestem mergat sanguine uestem = Maurus nebeský měl plášť ponořený do krve.
Iste sacer Maurus martir fuit atque sacerdos = Tento svatý Maur byl mučedník a kněz.
Pod soškou sv. Maura je vodorovný nápis: Hoc vas nobilitat qvem celi gloria ditat = V této schránce je proslulý, který obohacuje slávu nebe.
Strana 2. napravo od sv. Maura 6 apoštolů:
sv. Ondřej s křížem do X
sv. Jakub Větší (Zebedeův) s měšcem na poutnické holi
sv. Matěj se sekerou
sv. Filip s křížem
sv. Jan Evangelista (Zebedeův) s kalichem
sv. Petr s klíčem a knihou
Reliéfy na stříšce:
sv. Timotej žehná sv. Maurovi.
sv. Timotej káže v Remeši
sv. Maur křtí sv. Apolináře
sv. Petr žehná sv. Timotejovi
Prefekt Lampadius odsoudil sv. Timoteje k smrti
Poprava sv. Timoteje
16.8.1995 byl vládou České republiky relikviář prohlášen Národní kulturní památkou. 24.11.2010-27.2.2011 byl relikviář vystaven ve Vladislavském sále na Hradě. 19.12.2014-15.3.2015 byl vystaven v Jízdárně Pražského hradu.
Velehrad, neděle 7.7.1985. Národní katolická pouť k 1100. výročí úmrtí moravského arcibiskupa sv. Metoděje. Největší pouť věřících, která otřásla komunistickým režimem v Československu.
Na toto výročí pozval pražský arcibiskup František kardinál Tomášek (1899-1992) papeže Jana Pavla II. (1920-2005). Různými cestami mělo pozvání podepsat 22.000 věřících. Tím se nedaly oslavy obejít a vznikla "dohoda" mezi státem a církví o společné "Mírové slavnosti". Jednání vedl ministr kultury ČSR (České socialistické republiky) Milan Klusák (1923-1992, ministrem 1973-1988, zeť prezidenta Ludvíka Svobody), který kardinálovi řekl, že návštěva papeže je v ČSSR nežádoucí. Povolena byla návštěva státního sekretáře (předseda vlády) Vatikánu a prefekta Rady pro veřejné pro záležitosti církve (ministr zahraničí) biskupa Agostina kardinála Casaroliho (1914-1998), který "přijel na pozvání" Federální vlády ČSSR. Kardinál Tomášek měl zakázáno na pouti mluvit a Katolické noviny nesměly vydat o pouti informace. Bez kardinála Tomáška byl na ministerstvu vypracován Přísně tajný dokument o represívních opatřeních, který unikl z ministerstva na veřejnost.
Protože v Praze probíhalo VI. všekřesťanské shromáždění, byli pozváni představitelé různých církví, hlavně pravoslavných. Delegaci vedl běloruský metropolita Minska Filaret (1935-2021), s kterým přijel bulharský metropolita Staré Zagory Pankratij (1926-1998), skotský anglikánský biskup Michael Geoffrey Hare Duke (1925-2014) a indický metropolita syrské pravoslavné církve Paulos Mar Gregorios (1922-1996) z Dillí. Polští, rakouští a němečtí katoličtí biskupové nesměli přijet. Odmítnutý papež Jan Pavel II. sloužil ve stejnou dobu mši za český a slovenský národ v soukromé papežské Pavlinské kapli (capella Paolina) v Apoštolském paláci ve Vatikánu.
Účast věřících Čechů a Slováků byla velice omezena, na Velehrad nejezdily autobusy, nejbližší parkování aut bylo v okruhu 10 kilometrů a poutníci byli kontrolováni příslušníky VB (Veřejná bezpečnost-Policie). Podle odhadů se pouti zúčastnilo 250.000 věřících, mezi kterými byli nastrčeni příslušníci StB (Státní tajná bezpečnost) a jiní kolaboranti. Mezi věřícími byli k poznání, protože neuměli církevní písně ani odpovědi ve mši.
Několik tisíc poutníků přijelo na Velehrad už v sobotu 6.7. a zúčastnili se mše v basilice. Po ní měla být celonoční adorace (modlitby). Z baziliky byli poutníci násilně vytlačeni, protože bazilika měla být zkontrolována pro bezpečnost kardinála Casaroliho. Ten nakonec nebyl do baziliky vůbec vpuštěn. Poutníci odmítli přes policejní výzvy opustit prostranství. Jedna z výzev byla, že na nádvoří před bazilikou je umístěna nálož. Kardinál Tomášek byl v té době na jednání státní a vatikánské delegace v Gottwaldově (od prosince 1989 Zlín). Dozvěděl se o policejních opatřeních a chtěl odjet na Velehrad. To mu bylo zakázáno. Přes důvěryhodného člověka vzkázal poutníkům, aby neopouštěli Velehrad, byli stateční a v tichosti se modlili.
V neděli ráno na velehradské faře se dostal ministr Klusák do ostrého sporu s kardinálem Tomáškem, který chtěl věřící pozdravit z okna. Ministr se mu v tom snažil zabránit, ale to už zasáhl diplomaticky kardinál Casaroli, který měl určený oficiální program a s kardinálem Tomáškem se neměl setkat. Oba kardinálové Tomášek i Casaroli se vyklonili z okna a zamávali shromážděným lidem. Kardinálu Tomáškovi i Casarolimu se od věřících dostalo velice vřelého přijetí. Pod oknem byl červený transparent s bílým nápisem: "Nejdražší ze všeho je mír".
Při nedělním průvodu státních a církevních hodnostářů k bohoslužbě se zpívala píseň "Bože, cos ráčil", a lidé dávali zpěvem najevo procházejícímu ministru kultury Milanu Klusákovi, že "nezhyne rod, jenž věřit nepřestane". Věřící zazpívali i poslední "zakázanou" sloku, která na příkaz KSČ nebyla vytištěna v katolických kancionálech (zpěvnících):
I když se pyšná nevěra kol vzmáhá a peklo seje koukol nových zmatků,
nebudem dbáti odvěkého vraha, nedáme sobě bráti věčných statků.
Víře vždy věrni budou Moravané: Dědictví otců zachovej nám, Pane!
Pódium s oltářem (2) bylo postaveno mezi zdí zahrady (6) a levou severní stranou baziliky (3), aby zde nemohlo být přítomno mnoho lidí.
První promluvil předseda Okresního národního výboru (ONV) z Uherského Hradiště Zdeněk Lapčík (*1938). Označoval pouť pouze za mírovou slavnost, nikoliv za poutní mši k sv. Metodějovi a dav ho vypískal. Svůj projev nedokončil a byl od mikrofonu odvolán. Druhý řečník byl apoštolský administrátor olomouckého arcibiskupství biskup Josef Vrana (1905-1987), vstřícný k režimu, který trochu uklidnil rozjitřenou atmosféru.
Po něm promluvil český ministr kultury Klusák o slovanské misi věrozvěstů a odkazu pro mírovou politiku Sovětského svazu, s vděčností našich národů za 40. výročí osvobození Rudou armádou. O bratrech ze Soluně mluvil bez titulu svatý a označil je za první komunisty. S davem se dal do diskuze o svatosti našich věrozvěstů a na otázku "co byste chtěli" začal dav skandovat česky a slovensky: "Svatého Otce, Svätého Otca". Byl vypískán a zanedlouho ve vzteku opustil pódium. Slovenský ministr kultury Miroslav Válek svůj projev nepřednesl vůbec. Slavnost přerostla ve veliký protest věřících.
Situace se zklidnila, když kardinál Tomášek přečetl zvláštní breve (apoštolský list) papeže Jana Pavla II. o udělení Zlaté růže-vyznamenání velehradské bazilice. Prostranstvím se rozlehl ohromný potlesk a jásot. Po projevech začala slavnostní mše sloužená kardinálem Casarolim, který mluvil střídavě česky a slovensky. Kardinál Casaroli (1914-1998) přednesl kázání a pozdrav papeže Jana Pavla II. také v češtině a slovenštině.
Bezpečnostní složky měly v okolí Velehradu připraveny vodní děla a pohotovostní útvary rychlého nasazení se psy. Nasazeno bylo i mnoho milicionářů (civilní ozbrojená složka KSČ). Nic z toho nebylo použito. Policie se omezila pouze na fotografování a kontroly občanských průkazů. 
Po pouti byly proti katolickým aktivistům v Československu zahájeny rozsáhlé represe.
Pouť zapůsobila na Agostina kardinála Casaroliho a další pravoslavné církevní představitele, kteří zjistili, že církev v Československu je pod velikým tlakem státu. Přes všechny zákazy a omezení se podle odhadu zúčastnilo 250.000-300.000 československých věřících.
na snímku kardinál Casaroli.
Po velehradské pouti byla složena tato báseň:
( 7.7.1985 slova: jeden z poutníků, nápěv: Ejhle oltář)
Vítal Velehrad dva kardinály, kteří poctili ho návštěvou.
"Vivat Tomášek a Casaroli", volal každý s velkou důvěrou.
K tisícstému roku Metoděje, ať se u nás víra více skvěje,
radostně ať i v nás plápolá. "Svoboda" je přání národa.
"Vivat Papa, živ buď Otec Svatý", Velehradem jásot letěl v dál,
"papeže mi chceme, nám je drahý, aby s námi slavnost vykonal."
V Římě za nás bohoslužbu slouží, a je s námi v duchu v zemi naší,
lásku svou k nám stále velkou má, "Jana Pavla ať Bůh zachová".
Před Obětí chtěli slavnost míru konat proti vůli národa,
lid chtěl od nich uznat svoji víru, aby u nás byla svoboda.
Volali jsme na ministra z vlády, že biskupy dobré bychom rádi,
kteří by jak Metoděj žili, Bohu sloužit vždy se snažili.
Ministr nám slíbil, dá co chceme, na to však už málokdo teď dal.
Arcibiskup přečetl pak breve (*), které Svatý Otec nám poslal.
Ujistil nás svojí velkou přízní, prosí Matku za národ co žízní,
aby s Cyrilem a Metodem, bděla nad slovanským národem.
Nastal bohoslužby posvátný čas, kterou sloužil legát kardinál,
Slovensky a česky mluvil na nás, víru od oltáře zvěstoval.
Slyšeli jsme ve své mateřštině, Slovo Boží, které nepomine,
Slovo, které předkům věstili apoštolé naši přemilí.
Svolávali nám na oltář Krista, by sestoupil z nebes výšiny,
stal se Chlebem jako Oběť čistá, aby sytil země končiny.
Tak jak kdysi, před tisíc sto roky, mířil Metod k oltáři své kroky,
Krista Moravanům podával a jim věčný život zachoval.
Na závěr nás legát požehnával jménem Boha Trojjediného.
Požehnání Boží on svolával: Otce, Syna, Ducha Svatého.
Prosili jsme písní Matku Boží, ať se u nás víra v Krista množí,
aby Slovany Bůh uchoval, dědictví nám otců zachoval.
(*) breve - apoštolský list papeže.
Napsáno odpoledne 7.7.1985 po dopolední velehradské pouti, konané při příležitosti 1100. výročí smrti arcibiskupa moravského a panonského, věrozvěsta Slovanů svatého Metoděje.
Velehrad, současné poutní místo na Moravě je od původního Veligradu (pokud byl v Sadech) vzdáleno 9 km. Na Výšině sv. Metoděje v Uherském Hradišti-Sadech byly odkryty základy významného kostela. V tomto kostele byl nalezen hrob, kde byl pravděpodobně pohřben sv. Metoděj. Podle Metodějova životopisce byl: „ve velkém chrámu moravském, po levé straně ve zdi za oltářem svaté Bogorodice“. Při průzkumu v Uherském Hradišti-Sadech na Výšině sv. Metoděje (do roku 2013 Sadská výšina) byl objeven hrob, který odpovídá popisu hrobu v Metodějově životopise. Hrob byl prázdný, takže arcibiskupovo tělo muselo být přeneseno jinam. Do roku 1991 se předpokládalo, že byl sv. Metoděj pohřben v Mikulčicích. Současný Velehrad je od základů kostela na Výšině sv. Metoděje v Uherském Hradišti-Sadech vzdálen 9 km.
Peníze od 1.10.1985 bankovka 1000,-Kčs s Bedřichem Smetanou.
Zdeněk Maria Zenger *5.11.1913 Mladá Boleslav, +28.3.1987 Praha. Právník, umělec, heraldik. Jeho otec byl vrchním báňským hejtmanem ve Vídni, kde pobýval s celou rodinou. Zdeněk Maria studoval práva na Karlově univerzitě. V letech 1930-1934 byl členem literárního spolku. Jeho přítelem byl významný heraldik architekt Břetislav Štorm.
V letech 1937-1939 si doplnil výtvarné vzdělání u malíře Emanuela Frinta. V roce 1945 se stal výtvarným referentem Zemského národního výboru v Praze. V letech 1948 - 1951 byl právníkem Národní kulturní komise pod vedením Zikmunda Wirtha. V roce 1951 byl nucen odejít „do výroby". K památkám se dostal jako redaktor v turistické cestovní kanceláři Čedok (Československá dopravní kancelář), kde pracovla do roku 1976. Byl autorem mnoha publikací o památkách a historii a tyto publikace doplňoval svými kresbami nebo forografiemi.
Byl předsedou heraldické sekce Vojenského historického ústavu, kde v roce 1971 vydal knihu Heraldika. V roce 1978 vyšla v nakladatelství Vyšehrad jeho druhá kniha Česká heraldika, která ukazuje základní pravidla heraldiky. Část knihy ukazuje heraldiku platná i v současné době, kdy se používají státní, městské a církevní znaky. Obě knihy byly vysoce ceněny odborníky i laiky se zájmem o světskou i církevní heraldiku. Byl členem Spolku sběratelů a přátel exlibris a Spolku českých bibliofilů. Zdeněk Maria Zenger nakreslil velké množství znaků a erbů šlechtických rodů, církevních institucí a postav svatých. Fotografoval také mnoho významných osobností: V. V. Štech, Jan Zrzavý, Cyril Bouda, Michal Florian a další osobnosti.
Petice 31 bodů a Augustin Navrátil. V roce 1988 napsal Augustin Navrátil petici s 31 body.
31. BODOVÁ PETICE:
PODNĚTY KATOLÍKŮ K ŘEŠENÍ SITUACE VĚŘÍCÍCH OBČANŮ V ČSR S PRŮVODNÍM DOPISEM FRANTIŠKA KARDINÁLA TOMÁŠKA
V Praze 4. ledna 1988
Není žádným tajemstvím, že na moje vícekrát podané žádosti na příslušná místa státní správy v záležitostech hlavních požadavků Církve u nás, dosud jsem nedostal žádnou odpověď.
Poněvadž naprostá většina členů Církve jste vy věřící, proto je velmi vážnou povinností Vašeho svědomí, aby byl slyšen na příslušných státních místech Váš hlas: „Podněty katolíků k řešení situace věřících občanů v ČSSR“ s 31 body návrhů, jak je třeba řešit současné problémy, které existují mezi státem a Římskokatolickou Církví. Rozšiřování a podepisování uvedené petice je v souladu s naší ústavou a ostatními našimi platnými právními předpisy, a jsou o ní informovány státní a stranické orgány. Velmi důrazně připomínám, že zbabělost a strach jsou nedůstojné opravdového křesťana.
V tom duchu jsem s Vámi a zplna srdce Vám žehnám.
Váš František kard. Tomášek
arcibiskup pražský
a metropolita český.
PODNĚTY KATOLÍKŮ K ŘEŠENÍ SITUACE VĚŘÍCÍCH OBČANŮ V ČSR
Dne 30. dubna 1986 zaslal František kardinál Tomášek, arcibiskup pražský a předseda
Sboru ordinářů ČSR ministru kultury ČSR Dr. Milanu Klusákovi dopis s názvem – „Naše
aktuální problémy “. Ve svém dopise dává podnět k novelizaci dosavadních předpisů o církevních a náboženských společnostech v ČSSR, zvláště zákon č. 218/49 Sb. o hospodářském zabezpečení církevních a náboženských společností státem a to vládním nařízením provádějícím tento zákon pro jednotlivé církve a náboženské společnosti. Připomíná, že v trestním zákoně, zejména v § 178 – „Maření dozoru nad církvemi a náboženskými společnostmi “nejsou skutkové podstaty trestných činů uvedeny. Očekává, že otázka novelizace základních právních předpisů o církevních a náboženských společnostech v ČSSR bude příslušnými státními orgány přezkoumána a to za účasti zástupců církví a náboženských společností.
Jako věřící občané plně podporujeme podnět Otce kardinála Tomáška ze dne 30. dubna 1986, ve kterém předložil některé zvlášť naléhavé problémy, které je nutno řešit. Zvláště nás však znepokojuje, že na všechna dosavadní písemná podání, učiněná v posledních letech, nedostal vůbec žádnou odpověď, přesto že se obrátil na různé kompetentní státní
orgány! Protože v závěru svého dopisu Otec František kardinál Tomášek připomíná, že
problémy, které ve svém podání uvádí, jsou jen některé a to zvlášť naléhavé, že je však ještě řada problémů dalších, chtěli bychom na ně upozornit. Proto předkládáme ucelené kompletní řešení současného stavu v náboženské oblasti u nás.
1. Základním našim požadavkem je odluka církve od státu, z níž by vyplývalo, že stát se nebude vměšovat do organizace a činnosti církve. Z tohoto základního požadavku vyplývá většina ostatních našich návrhů, i když jejich dodržování by mělo být samozřejmé
i v případě, kdy odluka církve od státu není.
2. Žádáme, aby státní orgány nebránily jmenování nových biskupů. Toto jmenování nových biskupů ať se stane vnitřní záležitostí církve, do níž by stát nezasahoval.
3. Žádáme, aby státní orgány nezasahovaly do jmenování kněží do duchovní správy farností. Všechna organizační opatření v této věci ať jsou převedena do sféry vnitřních záležitostí církevních.
4. Žádáme, aby státní orgány nezasahovaly do výběru a neurčovaly počet uchazečů studia na teologických fakultách a rovněž, aby nezasahovaly do výběru vyučujících.
5. Žádáme obnovení CM (Cyrilometodějské) bohoslovecké fakulty v Olomouci.
6. Žádáme zavedení trvalého jáhenství podle rozhodnutí papeže Pavla VI ze dne 18. června 1967 pod názvem: „Všeobecné zásady o trvalém diakonátu“ který se má zavést v latinské církvi.
7. Žádáme, aby byla obnovena činnost všech dosavadních mužských i ženských řeholních společností včetně přijímání nových členů, jako je to i v sousední NDR, Polsku a jinde.
8. Žádáme, aby bylo uznáno právo věřících vytvářet volná laická náboženská společenství, která jako neformální komunita různého věkového a sociálního složení usměrňovaná knězem, podle koncilního „Dekretu o laicích“, sloužící duchovnímu růstu jejich členů. Tato společenství existují u katolických křesťanů jak v západních zemích, tak i např. v NDR (Německá demokratická republika), Polsku a v Maďarsku.
9. Žádáme, aby vyučování náboženství se konalo i mimo školu, buď v církevním prostoru na faře, v kostele nebo v jiných budovách. Aby bylo převedeno do vnitřních věcí církevních. Přihlášky dětí k vyučování ať se podávají farnímu úřadu a rozsah vyučování, rozdělení dětí ať provede na návrh duchovního správce místní ordinář.
10. Žádáme, aby bylo dovoleno navštěvovat kněžím vězení a nemocnice, když si to pacienti, vězni nebo jejich příbuzní přejí, ale i na základě vlastního přání kněze. Umožnit náboženské obřady ve věznicích a nemocnicích. Dovolit věřícím ve výkonu trestu nosit kříže a další náboženské symboly a také mít u sebe náboženskou literaturu. Umožnit jim zpověď a duchovní rozhovory s kněžími.
11. Žádáme souhlas ke konání exercicií neboli duchovních cvičení pro laiky i kněze.
12. Žádáme, aby každé farní společenství u nás mohlo mít farní radu, jako je to i u jiných
církví a v jiných státech, v níž by laici byli nápomocni kněžím, aby se společně pomáhaly
řešit problémy farnosti a také proto, aby se mohla racionalizovat duchovní správa.
13. Žádáme možnost vzájemného styku s křesťanskými organizacemi v celém světě podle vlastního výběru.
14. Žádáme, aby věřícím občanům bylo umožněno organizování a účast, ať již samostatně nebo společně i na poutní místa v zahraničí.
15. Žádáme, aby věřícím občanům byly v plném rozsahu zabezpečeny náboženské publikace podle skutečných potřeb věřících. Umožnit založení náboženských nakladatelství pod vedením církevních představitelů, povolit vydávání náboženských časopisů různého zaměření, povolit otevření veřejných knihoven a čítáren s náboženskou literaturou.
16. Žádáme, aby různé opisování a rozšiřování náboženských textů nebylo považováno za nedovolené podnikání nebo jiný trestný čin, nebo přečin.
17. Žádáme možnost odebírání náboženské literatury ze zahraničí podle zájmů a potřeb věřících. Proto žádáme, aby tato literatura nebyla celními orgány zabavována.
18. Žádáme právo na pořad v rozhlase a televizi po dohodě se Sborem ordinářů ČSR nebo později s předsedou biskupské konference.
19. Žádáme, aby bylo zamezeno záměrné rušení vatikánského rozhlasu v české a slovenské řeči a také vysílání mše sv. v české a slovenské řeči vysílané každou neděli rozhlasovou stanicí Svobodná Evropa.
20. Žádáme, aby byla dovolena nejen ateistická propaganda, ale aby bylo dovoleno a umožněno i veřejné šíření křesťanského učení, jak duchovními osobami, tak i laiky. Proto také žádáme, tak jako je využívaným právem marxistů a jiných ateistů kritické hodnocení náboženství a církví, tak aby byla dána stejná možnost křesťanům a jiným občanům, aby i oni ve svých publikacích a veřejném životě mohli podrobit kritickému hodnocení učení marxismu-leninismu a aby tato činnost nebyla posuzována jako nějaký trestný čin.
21. Žádáme, aby byly vráceny zabrané církevní budovy, které se z vlastních prostředků pořídili věřící občané a které jsou potřebné pro činnost církve, včetně budov na poutních místech, exercičních domů, budov bohosloveckých fakult, zabraných budov řeholních společností i s příslušenstvím a ostatního majetku k užívaní pro účely uvedené v Kodexu kanonického práva (C 1254 § 1, 2)
22. Žádáme, aby byla umožněna stavba nových kostelů, tam kde je jich potřeba.
23. Žádáme zamezení svévolného odstraňování křížů, soch, kapliček a jiných náboženských a kulturních památek po našich předcích z návsí, cest, měst a jiných míst.
24. Žádáme, aby pravomoc církevních tajemníků byla vymezena na základě marxistické
zásady, že „Církve se musí stát svobodnými na státní moci, nezávislými spolky občanů stejného smýšlení.“ Z tohoto důvodu ať je z pravomoci církevních tajemníků vyčleněna pravomoc zasahovat do jmenování, přeložení i výkonu činnosti duchovních a zasahovat do všech ostatních věcí, které ve většině demokratických států jsou vnitřní záležitostí církví. Nejlépe by však bylo, kdyby tato funkce byla zrušena.
25. Žádáme urychlenou a důslednou rehabilitaci nezákonně odsouzených kněží, řeholníků a aktivních náboženských laiků.
26. Žádáme zamezení diskriminace věřících křesťanů v zaměstnání, především ve školství.
27. Žádáme, aby věřící občané měli možnost v rámci petičního práva vždy se vyjadřovat k jakýmkoliv problémům, o kterých jsou přesvědčeni, že je jejich morální povinností se k nim vyjádřit. Žádáme také, aby za tuto svoji aktivitu pak nebyli obviňováni z nezákonné činnosti a aby jim nebyl petiční materiál zabavován.
28. Žádáme, aby byly zrušeny všechny právní předpisy, které neoprávněně kriminalizují značnou část náboženské činnosti duchovních i laiků.
29. Žádáme doplnění nebo úpravu těchto článků naší dosavadní ústavy.
a) čl. 16 ústavy, ve kterém je uvedeno, že: „Veškerá kulturní politika v Československu, rozvoj, vzdělání, výchova a vyučování jsou vedeny v duchu vědeckého světového názoru, marxismu-leninismu “ nutno pozměnit tak, aby se nebránilo církvi v jejím vlivu v kulturní oblasti, rozvoji vzdělání i vyučování a v její úloze výchovy a výuky i malých dětí.
b) čl. 20 odst. 2) doplnit, aby zněl takto: „Rovnoprávnost všech občanů bez zřetele na
národnost, rasu a náboženství je zaručena,“
c) čl. 24 odst. 3) ve kterém je uvedeno, že: „Veškerá výchova a všechno vyučování jsou založeny na vědeckém světovém názoru ...“ nutno pozměnit v tom smyslu, aby bylo respektováno přání rodičů, aby výchova jejich dětí byla v souladu s jejich náboženským přesvědčením.
d) čl. 8 odst. 1) ve kterém je uvedeno, že: „Všem občanům je zaručena svoboda projevu ve všech oborech života společnosti, zejména také svoboda projevu a tisku “, je nutno doplnit v tom smyslu, aby se zrovnoprávnila protináboženská i náboženská propaganda. Umožnit církvi svobodně využívat všech sdělovacích prostředků.
e) čl. 32 odst. 1) uvádí: “Svoboda vyznání je zaručena. Každý může vyznávat jakoukoli náboženskou víru nebo být bez vyznání i provádět náboženské úkony.“ Doplnit v tom smyslu, aby svoji víru kněz i laik mohl nejen vyznívat, ale i veřejně šířit.
30. Žádáme také, aby všechny platné zákony a závazné právní předpisy dotýkající se přímo nebo nepřímo náboženské oblasti byly uvedeny do souladu s Mezinárodním paktem o občanských a politických právech, jek je uvedeno v čl. 2. tohoto paktu. Jde zvláště o tyto články:
čl. 18 týkající se práva občanů na svobodu myšlení, svědomí a náboženství.
čl. 19 týkající se práva občanů zastávat svůj názor bez překážky.
čl. 20 týkající se zákazu jakékoli národní, rasové a náboženské nenávisti.
čl. 21 uznávající právo občanů na pokojné shromažďování.
čl. 22 uznávající právo občanů na svobodu sdružovat se s jinými.
čl. 26 zakazující jakoukoli diskriminaci podle rasy, barvy, pohlaví, jazyka, politického nebo jiného přesvědčení atd.
čl. 27 uznávající právo etnických, náboženských nebo jazykových menšin na užívání své vlastní kultury, vyznání a projevu svého vlastního náboženství.
31. Žádáme, aby byla utvořena smíšená komise, složená ze zástupců státních orgánů a zástupců katolické církve, včetně laiků, jmenovaných Otcem kardinálem Tomáškem a podobně i se zástupci katolické církve ze Slovenska, která by se našimi návrhy zabývala a je řešila.
V hodnocení současné situace a v námi podporovaných návrzích Otce kardinála Tomáška i v našich dalších návrzích k nápravě dosavadních nedostatků vycházíme z možností, které nám poskytuje naše Ústava, z přijatých a ratifikovaných Helsinských dokumentů a povinnosti státních orgánů dodržovat zásady marxismu-leninismu ve vztahu k náboženství, v nichž je uvedeno:
- každý musí mít volnost vyznávat jakékoli náboženství, nebo nevyznávat žádné náboženství,
- dělat nějaké rozdíly mezi občany pokud jde o jejich práva v souvislosti s náboženským vyznáním je naprosto nepřípustné,
- z oficiálních dokumentů musí být bezpodmínečně odstraněna jakákoli zmínka o tom či onom vyznání občanů,
- církve se musí stát úplně svobodnými, na státní moci nezávislými spolky občanů stejného smýšlení,
- jen důsledné splnění těchto požadavků může skoncovat s hanebnou a prokletou minulostí, kdy církev byla v nevolnické závislosti na státu. (Marx – Engels – Lenin, O ateismu – 1974, str. 137)
Ztotožňujeme se proto také se stanoviskem nynějšího Sv. Otce Jana Pavla II., který ve své encyklice „Vykupitel člověka“ uvádí: „Je proto těžké přijmout třeba i jen z čistě lidského stanoviska, podle něhož pouze ateizmus má občanské právo ve veřejném a společenském životě, zatímco věřící jakoby ze zásady jsou sotva trpěni, a nebo se s nimi jedná jako s občany nižší třídy, či dokonce – ano i to se stalo – jsou zcela zbaveni občanských práv.“ Dále pokračuje: “Přesto však z moci svého úřadu se chci jménem věřících celého světa obrátit na ty, na nichž nějakým způsobem závisí organizace veřejného života. Žádám je snažně, aby respektovali práva náboženství a působení církve. Není to prosba o nějakou výsadu, nýbrž o respektování zásadního práva, jehož uplatňování je jedním ze zásadních měřítek opravdového lidského pokroku v každém režimu společnosti, systému či prostředí.“ Tyto naše návrhy, přání a podněty nelze pokládat za nějaké maximalistické požadavky, ale za nutné potřeby církve, které jsou běžně uplatňované a také dodržované ve všech svobodných demokratických státech ať již s odlukou církví od státu nebo bez ní. K těmto našim návrhům dala podnět důkladná „inventarizace “ všech dosud neřešených nebo dosud nevyřešených problémů mezi státem a katolickou církví, které vznikly po r. 1948 a které dosud přetrvávají. Připomínáme, že v předchozím období našeho samostatného státu po r. 1918 tyto problémy buď vůbec neexistovaly a pokud se nějaké vyskytly, byly vždy vyřešeny k oboustranné spokojenosti. Inspirací pro naši angažovanost v této oblasti vztahu církve se státem jsou nám také směrnice uvedené v encyklice Jana XXIII. PACEM IN TERRIS ve které je uvedeno:
- Autorita je především moc duchovního rázu ... nikdo nemá právo dělat vnitřní nátlak na druhého (str. 24.)
- Veřejná moc tedy může zavazovat ve svědomí pouze tehdy, když její autorita je ve vnitřním vztahu s autoritou Boží a má-li na ní podíl. Moc vládnout je požadavek rázu duchovního a pochází od Boha. Jestliže tedy vládci světů ukládají zákony a poroučejí, co je v rozporu s tímto řádem a tedy i s vůlí Boží, pak jejich příkazy a zákony nemají závaznou sílu pro svědomí občanů, protože více musíme poslouchat Boha nežli lidi ... jeli zákon v rozporu s příkazem rozumu ... přestává být zákonem a stává se spíše činem násilným. (str 25.)
- V dnešní době společné blaho záleží především v tom, aby byla zachována osobní práva a povinnosti občanů. (str. 28.)
· Když tedy nositelé veřejné moci neuznávají nebo porušují práva občanů proviňují se proti povinnostem svého úřadu a nejen to, jejich rozkazy nemají závaznou moc. (str. 29.)
- Základním úkolem veřejné moci je řídit a harmonicky upravovat vztahy lidí, sdružených ve společnosti, a to tak aby jedni, užívajíce svých práv neomezovali jiné v jejich právech. Za druhé, aby nikdo obranou svých práv nepřekážel druhým v plnění jejich povinností a konečně, aby práva všech byla s účinností uchovávána neporušena a byla-li snad porušena, aby se jich občanům znovu dostalo. (str. 30.) V části V. Napomenutí a výzvy věřícím je uvedeno: „Všem lidem dobré vůle připadá složitý úkol: Obnovit vztahy lidského soužití na základě pravdy, spravedlnosti, lásky, svobody ... Jistěže není mnoho takových lidí, kteří si to vzali za svůj životní úkol a kteří si tak získávají opravdu velké zásluhy o lidskou společnost. Jim náleží naše veřejná pochvala, ale též se k nim nese naléhavá výzva, aby vytrvali ve své spásonosné práci. Současně nás utěšuje naděje, že jejich počet poroste a to především z řad katolíků, kteří jsou si vědomi své povinnosti a nechávají se vést láskou. (str. 64.)
Doufáme, že nalezneme u představitelů našeho veřejného života, k nimž se přímo i prostřednictvím svých církevních představitelů obracíme s těmito podněty a návrhy, pochopení a snahu zajistit nám účinným způsobem vnější podmínky pro rozvoj vnitřního života duchovního a zajištění lepší budoucnosti nás všech.
Dáno na první neděli adventní r. 1987, v den zahájení roku Anežky Přemyslovny a v den zahájení velkého díla duchovní obnovy: desetiletou přípravu na Milénium – tisíciletou památku mučednické smrti svatého Vojtěcha, vyhlášené společným pastýřským listem našich biskupů a administrátorů českých a moravských diecézí, k němuž se také my připojujeme a jej plně podporujeme.
Oznámení o zahájení podpisové akce od 1. 1. 1988 za prosazení uvedených návrhů zasláno na generální prokuraturu ČSR doporučeným dopisem ze dne 7. prosince 1987.
Augustin Navrátil *28.12.1928 Lutopecny u Kroměříže, + 2.5.2003 Kroměříž. Truhlář, soukromý rolník, zaměstnanec ČSD (Československé státní dráhy). Od roku 1950 vystupoval proti komunistickému režimu. V roce 1977 podepsal Chartu 77.
Za rok byl hospitalizován na Psychiatrické léčebně s diagnózou Paranoia kverulans a měl omezenou právní způsobilost. Psal dopisy na úřady, kde bránil právo pro sebe i pro druhé. V roce 1985 byl zavřen 5 měsíců ve vazbě a opět na psychiatrii. V roce 1987 vypracoval petici s 31 body, kterou podespalo 600.000 věřících i nevěřících občanů Československé socialistické republiky.
Svatořečena Anežka Česká, Přemyslovna 12. listopadu 1989. Podle "proroctví" bude v Čechách lépe, až bude princezna a abatyše Anežka prohlášena za svatou. V neděli 12.11.1989 ji v basilice sv. Petra ve Vatikánu svatořečil 265. papež Jan Pavel II. Pouti se zúčastnilo i několik tisíc poutníků z Československa. Kanonizační mši vysílala Československá televize a Československý rozhlas, ale pouze do poloviny. Další část programu byla věnována zasedání ÚV SSM (ústřední výbor Socialistického svazu mládeže), který zasedal v Praze.
5 dní po svatořečení Anežky Přemyslovny uspořádali studenti vzpomínkovou manifestaci v Praze k 50. výročí zavření vysokých škol nacisty a Dne studentů.
Marie Uchytilová Kučová *17.1.1924 Kralovice, +16.11.1989 Praha. Sochařka. Rodiče Václav a Anna Uchytilovi, bratr Heliodor (1927-1995). Marie absolvovala Obecnou školu a Městské československé dívčí reálné gymnázium v Plzni, kde v roce 1938 maturovala. V roce 1939 ukončila v Praze roční učitelský kurz a v letech 1939-1941 vystudovala v Plzni Obchodní akademii. V letech 1945-1950 absolvovala pražskou AVU u profesora Otakara Španiela (1881-1955). V letech 1952-1970 byla profesorkou na Odborné výtvarné škole v Praze.
V roce 1947 se provdala za Františka Kuču (*1921 Ostrava). Sochařka byla autorkou jednokorunové československé mince (v oběhu 1957-1993), na které v roce 1956 ztvárnila uvězněnou 19 letou skautku Bedřišku Synkovou (*1935, později provdanou Hofmannovou), vytvořila sochu Barunky-Boženy Němcové (odhalena 13.9.1970) v České Skalici.
Marie Uchytilová-Kučová je autorkou sousoší Lidických dětí v areálu Památníku v Lidicích, které začala vytvářet v roce 1969 a spolupracovala s grafikem Miloslavem Křištou (1928-1993). Do realizace soch dávala i svoje úspory. Miroslav Müller (1926-1997), vedoucí oddělení kultury na ÚV KSČ kdysi řekl sochařce: "Ti tvoji parchanti tam stejně stát nebudou."
Dílo 82 soch (42 dívek a 40 chlapců) dokončil v roce 1995 její druhý manžel Jiří Václav Hampl (1929-2022), instalace všech soch byla dokončena v roce 2000. Slavnostní odhalení všech 82 soch bylo 10.6.2000. Posvátnost pietního místa narušil zloděj, kdy ukradl 19.11.2010 sochu malého děvčátka, kterou nahradil 17.1.2011 sochař Oldřich Hejtmánek.
28.10.2013 udělil prezident Miloš Zeman Marii Uchytilové Medaili za zásluhy, kterou převzala dcera sochařky Sylvia Klánová (*1949). Čestná občanka Lidic in memoriam 17.1.2014 a Plzně 28.10.2018.
Sametová revoluce 17. listopadu 1989. Studenti pražských vysokých škol uspořádali na Albertově vzpomínkovou akci k 50. výročí úmrtí studenta Jana Opletala a zavření vysokých škol nacisty. Akce měla být ukončena u hrobu Karla Hynka Máchy na Vyšehradě.
Pak se studentský průvod vydal na Národní třídu, kde byl zastaven speciálními jednotkami VB. Studenti byli surově zmláceni. Ti, kteří byli schopni, se rozešli mezi herce do divadel a oznámili jim co se stalo. Jedním z hlavních vůdců byl Pavel Langer (*1966), student pedagogické fakulty UK a DAMU, dalším byl Martin Mejstřík (*1962), Šimon Pánek (*1967) a Igor Chaun (*1963).
Herci a studenti začal stávkovat a rozjeli se po Československu. Burcovali občany k demonstracím, které vyústily do celonárodní stávky 27.11.
Celkových počet zranění, způsobených příslušníky VB (zveřejněn po roce 1990):
294 celkem zranění hlavy
65 poranění páteře a krku
21 poranění bederní páteře
57x otřes mozku
1x krvácení do mozku
15 zlomenin v obličeji a vytlučených zubů
8 zlomenin ruky
219 zranění rukou
4x poranění očí
401 poranění trupu
305 těžkých zhmožděnin
103 zranění nohou
1 zlomenina nohy
29 poranění hrudníku
17 poranění genitálií
63 osob se léčilo z psychotraumat
7 osob má trvalé postižení
________________
1610 zraněných ve skutečnosti
1145 oficiálně přiznaných zranění
Po této surové události se protesty proti režimu se začaly rozrůstat po celém Československu, a vedly ke zrušení vedoucí úlohy KSČ a k odstoupení komunistického prezidenta Gustáva Husáka.
Sametová revoluce vyvrcholila zvolením nového prezidenta republiky.
29.12.1989 byl novým prezidentem zvolen spisovatel a dramatik Václav Havel.
