Koruna svatováclavská
(Antonín Šorm, 1970)
Na Pražském hradě vyjednávala markraběnka Markéta de Valois s pražskými zlatníky. Ta ušlechtilá, jemná paní, které doma říkali Blanche a v Čechách Blanka, si tady zvykala velice těžce. Pro svého chotě Karla to však dělala ráda.
„Paní markraběnko, to zlato nestačí,“ řekl zlatník Jindřich. „A použili jste všechno i ze staré koruny?“, ptala se s úzkostí markraběnka Blanka. „Vyndali jsme ze staré přemyslovské koruny všechny kameny a zlato jsme roztavili. Ale i tak je ho málo.“ Blanka se podivila: „Ale vždyť vám markrabě dal před odjezdem dost zlata i drahých kamenů, vím o tom.“
Druhý zlatník, Jiří, rozvinul pergamen s nákresem mistra Matyáše z Arrasu a rozložil ho na stůl. Blanka se sklonila nad nákres. Znala ho a přesto se dívala s velkým zájmem. Jindřich ukazoval a vysvětloval: „Hle paní, jak široký má být zlatý vínek! Čtyři lilie mají být píď vysoké a píď široké, nad korunou se mají klenout dva zlaté pásy a v jejím středu má být vztyčen zlatý křížek dlouhý jako dlaň dospělého muže. K tomu ještě zlaté obroučky na přidržení drahých kamenů.“ „A těch je také málo?“, zeptala se Blanka. „Rubínů, smaragdů a perel má být zasazeno mnoho, dostali jsme jich příslušný počet, ale dané zlato opravdu nestačí,“ odpověděl zlatník Jiří.
Blanka v rozpacích mlčela. Potom řekla šeptem: „Markrabí není doma. Odjel na Moravu, kde má nějaké řízení.“ Zlatníci se po sobě podívali a Jindřich řekl: „Máme s prací počkat?“ „Ale to nejde, koruna musí být hotova než se vrátí,“ odpověděla Blanka. „Pak musí být přidáno i zlata,“ prohlásil rázně zlatník Jiří. „Ale já..., já sama zlato nemám,“ přiznala Blanka a rozplakala se. Nechtěla těm lidem říkat, že když před několika lety přijeli do Prahy, byli chudí a neměli ani kde bydlet, Hrad byl tehdy zpustošený, markrabě Karel sice výtečně hospodaří, ale splácí otcovy dluhy a tím je u nich zlato jen krátce. Zlatník Jindřich se rozhodl: „Paní markraběnko, uděláme tedy základní kruh koruny a lilie o něco nižší.“
„Ne,“ řekla rozhodně Blanka a cítila, že by s tím Karel nesouhlasil. „Počkejte chvíli, já vám zlato přinesu.“ A odešla z komnaty. Zlatníci složili pergamen a čekali. Nastávající královna jednala rychle. Když se vrátila, přinesla v jemném hedvábí zabalený předmět. Rozbalila ho a na stole se zatřpytila nízká vévodská koruna. „Až tohle roztavíme, bude zlata dost,“ řekl radostně Jindřich. Po odchodu markraběnky Blanky si prohlédli korunu: „Asi nějaký rodinný šperk,“ poznamenal Jiří.
Markrabě Karel se vrátil z Moravy a zlatníci vzkázali na Hrad, že ještě nejsou hotovi. Karel jim poskytl potřebný čas, vždyť do korunovace je ještě daleko. Těšil se a nemohl se dočkat, až novou korunu uvidí. Tolik úvah, porad a nákresů, peněz a zlata koruně věnoval. Konečně byl stanoven den, kdy zlatníci odevzdali novou korunu na Hrad. Pozval na ten den i svého nejlepšího přítele arcibiskupa Arnošta, který mu ke koruně poskytl velmi cenné rady.
Ten den je oba dva vedla Blanka s velkou pýchou ke koruně, jako by to bylo její dílo. Karel zůstal stát v němém úžasu před novou korunou. Na červené podušce s vyšitými znaky lvů se leskl jeho uskutečněný sen. Co měl jen v představách a na nákresu, teď uviděl z ušlechtilého kovu. Po čem kdysi toužil, to měl na dosah ruky. Přikročil pomalu blíž a pozorně prohlížel klenot posázený drahokamy. Jak se na něm tyčily lilie, symbol Panny Marie a také země jeho dětství, Francie. Vrchol koruny tvořil safírový křížek s nápisem: Hic est spina de corona Domini (zde je trn z koruny Pána), jakou měl tehdy radost, když svatý ostatek získal.
Karel ukázal Arnoštovi hrdě na klenot: „Ta nová koruna navazuje na starou dobu.“ A myslí mu proběhla vzpomínka, kdy jeho otec už nestihl prodat přemyslovskou korunu a Karel ji dal zlatníkům, aby její zlato použili do nové koruny. „Také na dobu nejstarší,“ řekla Blanka tiše a sklonila hlavu. „Jak to?“, zeptal se Karel. „Odpusť, ale zlato nestačilo!“ „Vím, proto jsem zlato přidal,“ odpověděl markrabě. „Ale ani to nestačilo. Tak jsem dala zlatníkům ještě starou korunu, která byla na hlavě svatého Václava.“ Z Karlových očí zmizela radost a v první chvíli nebyl schopen slova. „Tu starobylou zlatou vévodskou čelenku z hlavy mého patrona?“ Blanka jen pokývla skloněnou hlavou. Teprve nyní byl před ní ten skutek jako těžké provinění.
Karel se obrátil na arcibiskupa: „Tak to jsme svatého Václava okradli!“ V jeho očích se objevily slzy. Ta Blanka, kterou měl rád už jako chlapec, mu způsobila bolest. To v té jejich Francii mu začali říkat Karel, ale jeho ochránce je svatý Václav. Jeho jméno dostal při křtu. Tolik toho světce ctil. A teď ho okradl o korunu. Arnošt se na něho zahleděl a bylo mu ho líto. Karel promluvil stísněným hlasem: „Arnošte, když jsem se vracel před lety do Čech, zastavil jsem se u hrobu své matky v klášteře na Zbraslavi. Tam jsem ji slíbil, že napravím, co můj otec v této zemi zanedbal, že se budu snažit o rozmnožení památky svatého knížete Václava. A zatím..., už ani tu čelenku nemá.“
Arcibiskup mlčel a nechal Karla domluvit, chápal jeho bolest i Blančinu bezradnost a hledal slova, kterými by je oba dva potěšil: „Ale to všechno můžeš napravit.“ „Ale jak?“, zeptal se bezradně Karel. „Místo vévodské koruny dej svatému Václavovi celou novou královskou korunu. Ať mu patří a je jejím majitelem,“ odpověděl arcibiskup Arnošt a obrátil se s úsměvem na Blanku. Slova arcibiskupa ji potěšila a čekala co na to řekne markrabí. Karel chvíli překvapen mlčel, pak se podíval na Arnošta a nadšeně řekl: „To je skvělá rada, kněže arcibiskupe. Celá koruna majetkem svatého Václava. To by byla koruna svatováclavská. A bylo by bezpečné, kdyby Svatý Otec potvrdil její uložení.“ Na Arnoštovu radu Karel o nové koruně rozhodl, „aby z hlavy svatého Václava byla brána pouze na korunovaci českého krále, nebo na slavnost, při které by měl král mít korunu na hlavě, ale ještě ten den je povinen korunu zase vrátit na hlavu jmenovaného světce.“ V listině tento návrh papeži napsal a požádal papeže Klementa VI., který byl kdysi Karlovým učitelem, o zabezpečení svatováclavské koruny. A tak papež Karlův návrh potvrdil listinou ze dne 6. května 1346, a přísně zakázal, aby „žádný člověk se neodvažoval zmíněnou korunu z jakékoliv příčiny zcizit, prodat nebo zastavit, jinak bude velmi potrestán a propadne hněvu všemohoucího Boha. Po vrácení koruny, může být trestu zproštěn.“ Tak to arcibiskup Arnošt navrhl, tak to markrabě Karel určil a tak to papež Klement potvrdil.
Markrabí Karel a markraběnka Blanka byli 2. září roku 1347 korunováni na českého krále a královnu. Ten den byla sundána koruna z hlavy svatého Václava a podle nového korunovačního řádu slavnostně nesena do chrámu sv. Víta. Při korunovační mši arcibiskup posvětil korunu a velice vroucně se modlil: „Bože, požehnej a posvěť tuto korunu, která je ozdobena vzácnými kameny, aby i tvůj služebník, její nositel, byl naplněn a ozdoben dary tvých ctností.“ A když novému králi nasadil na hlavu novou svatováclavskou korunu, pronesl modlitbu: „Věčný Bože, požehnej svého služebníka Karla, naplň ho dobrem, dej mu zdraví a dlouhá léta, přispěj mu svou pomocí a korunuj ho svou milostí, aby ti ve zbožnosti stále sloužil.“
A Karel opravdu sloužil. Podle slibu, který složil při korunovaci: „Sloužit Bohu a církvi, bránit království, udržet spravedlnost a pokoj pro své poddané.“ Sloužil po celý svůj dlouhý život Bohu, svému národu i dalším zemím. Sloužil. Za jeho vlády všechny země, kterým vládl, žily v blahobytu a míru.
------------------------------------
A svatováclavská koruna? Podle Karlova příkazu měla být uložena ve svatováclavské kapli katedrály svatého Víta. Karlův nástupce, jeho syn Václav IV. dal v roce 1400 odvézt korunovační klenoty na Karlštejn, odkud je druhý Karlův syn Zikmund odvezl do Vídně a do Bratislavy. Později byly uloženy na Křivoklátě a v Jihlavě. Po uznání jeho korunovace je uložil na Karlštejně v kapli Svatého Kříže. Dalších pět let byly klenoty uloženy na hradě Velhartice. Po převozu na Karlštejn, zde zůstaly až do roku 1619. V bouřlivém 17. století měnily klenoty často své místo. Byly uloženy na Staroměstské radnici, v úřadu Desk zemských na Hradě a v katedrále svatého Víta. V Českých Budějovicích byly uloženy do kostelního sklepa, odkud se vrátily do Prahy. Další se převoz uskutečnil do Vídně, Jihlavy a zpět do Vídně. Do Prahy byly přiváženy pouze na korunovace. Dne 5. 8.1791 znovu přivezeny do Prahy. Císař Leopold I. jim určil ochranu sedmi strážců a poprvé byly vystaveny pro veřejnost. V roce 1866 je odvezl vlak do Vídně, z důvodu velkého utajení byly uloženy na tendru lokomotivy pod uhlím. V roce 1867 se vrátily do Prahy. Prezident Beneš nechal v roce 1938 odvézt klenoty před Hitlerem do žilinské banky v Rajeckých Teplicích na Slovensko, odkud byly za 14 dní vráceny.
Na podzim roku 1941 si svatováclavskou korunu prohlédl Hitlerův zástupce, říšský protektor Reinhard Heydrich, který za 6 měsíců zemřel na následky atentátu. Není žádný důkaz, že by si ji neoprávněně nasadil na hlavu.
Od roku 1945 je koruna s dalšími korunovačními klenoty uložena v pancéřové skříni v korunní komoře na sedm zámků nad svatováclavskou kaplí, symbolicky na hlavě sv. Václava, jak to určil český král Karel IV.
Svatováclavská koruna váží 2358 gramů.
Sedmi držiteli klíčů od korunní komory a korunní skříňky jsou:
1) prezident republiky
2) předseda vlády ČR
3) arcibiskup pražský
4) předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR
5) předseda Senátu Parlamentu ČR
6) děkan Metropolitní kapituly u svatého Víta
7) primátor hlavního města Prahy
