Mariánský sloup
na Staroměstském náměstí v Praze,
jeho svržení a znovupostavení
Sloup
se sochou Neposkvrněné Panny Marie - Immaculaty
vytvořil 26.4.1650 autor Jan Jiří Bendl a spolupracovníci
posvětil 13.7.1652 arcibiskup pražský Arnošt Vojtěch
kardinál hrabě z Harrachů O.Cr.
zbořil 3.11.1918 pachatel František Sauer
a hasiči ze (samostatného města) Žižkova
vytvořil kopii 4.6.2020 autor Petr Váňa
a spolupracovníci
posvětil 15.8.2020 arcibiskup pražský
Dominik kardinál Duka OP.
Mariánský sloup (vysoký 15,85 metrů) na Staroměstském náměstí v Praze byl postaven pro obraz Panny Marie Rynecké (obraz byl na rynku-náměstí). Obraz byl kopií Madony svatovítské (1390/1411, namalován temperou na borovém dřevě, potaženém plátnem s rozměry 45x30 cm). Původně umístěn v domě č.p. 20 na rohu Staroměstského náměstí a Železné ulice. Později ho majitel umístil zvenku na dům. Staroměstský purkmistr Mikuláš František Turek ze Strumfeldu a Rosenthalu chtěl v roce 1648 povzbudit obránce města, vzal obraz a držel ho před nimi. Před tímto obrazem prosili Pražané za záchranu města. Obraz byl po zachránění Prahy uložen v chrámu Panny Marie před Týnem a byl nazýván druhým Palladiem země České. Po vztyčení sloupu byla uprostřed pod sloupem vytvořena kaplička (sanktuarium=svatostánek), kam byl obraz Panny Marie Rynecké umístěn.
25.7.1648 díky zradě obsadili Švédové Malou Stranu a vydrancovali Pražský hrad. Vojáci se pokusili dobýt 31.7. Staré a Nové Město pražské. Jediná cesta do obou pražských měst vedla přes Kamenný (Karlův) most.
Obránci (měšťané, řemeslníci a studenti Univerzity Karlovy) vytvořili Mariánskou legii proti vycvičené a vyzbrojené švédské armádě. Obránce vedl jezuita pater Jiří Plachý (1606-1664), který byl vidět, protože měřil 195 centimetrů.
Obránci hájili Karlův most a vstup do Starého Města. Ve chvíli, kdy jim docházely síly, začali prosit o pomoc Boha, na přímluvu Panny Marie před obrazem zvaným Panna Marie Rynecká. Obraz byl umístěn v kapličce ve spodní části sloupu. 3.11.1918, při stržení sloupu, byl obraz zachráněn historikem Václavem Vilémem Štechem (1885-1974). V roce 2009 vytvořil kopii obrazu akademický malíř Radim Klouza. Obraz posvětil při své návštěvě České republiky papež Benedikt XVI.
Pražané slíbili, že když Bůh zachrání Prahu před zničením, postaví na Staroměstském rynku na poděkování za pomoc a ochranu sloup se sochou Panny Marie. Nejtěžší boje se odehrály o Karlův most ve dnech 6.-11.10.1648 (boj je vyobrazen v Bludišti na Petříně). Velký útok na pražská města byl ve dnech 24.10.-1.11.1648. Švédský velitel v Praze, následník trůnu princ Karel Gustav (1622-1660, Karel X. Gustav, král 1654-1660) dostal zprávu o míru (Vestfálský mír podepsán 24.10.1648).
Pražané uhájili Staré i Nové Město před silným nepřítelem a dodrželi svůj slib, který dali ve své největší tísni. Po skončení Třicetileté války požádali Pražané císaře Ferdinanda III. o finanční pomoc při postavení Mariánského sloupu. Císař jejich žádosti vyhověl a přispěl na stavbu sloupu velkou finanční částkou. První sloup se sochou Panny Marie byl postaven v Římě (1614), druhý v Mnichově (1638), třetí ve Vídni (1645). Mariánský sloup v Praze byl čtvrtý v Evropě.
Základní kámen byl položen 26.4.1650 nejvyšším hofmistrem království českého Bernardem Ignácem z Martinic za velké účasti Pražanů.
Sloup byl postaven na místě, kde stával dřevěný pranýř (dvě spojené židle), na kterém bylo 29.3.1632 saskými vojáky přibito Staroboleslavské Paladium. Mariánský sloup byl zhotoven z kamene pískovcových lomů u Žehrovic. Nedochovalo se jméno architekta, autor sloupu byl sochař Jan Jiří Bendl (+1680) se svými tovaryši. 26.9.1650 byl vztyčen 6 metrů vysoký dřík sloupu na schodech podstavce. 30.9. byla na vrchol sloupu postavena socha Neposkvrněné Panny Marie-Immaculaty v nadživotní velikosti, hlavu měla mírně otočenou k nebi a sepnuté ruce. Pravou nohou stála na hlavě draka (ďábla) s křídly. Kolem hlavy měla svatozář (gloriolu) s dvanácti pozlacenými hvězdami.
Podstavec sloupu tvořily tři stupně se schody. Na horním stupni byla balustráda se zábradlím a sloupky.
Na čtyřech sloupcích stály sochy andělů, kteří symbolizovali čtyři kardinální (hlavní) ctnosti a bojovali s ďábly, symboly zla.
První anděl (moudrost) svazuje řetězem ďábla nevěry. Ďábel nevěry (nevíry) byl dříve mylně popisován jako hereze (odchylka od katolické víry) nekatolické víry.
Druhý anděl (spravedlnost) s ďáblem moru. Originál byl zničen při pruském odstřelování Prahy v roce 1757. Nahrazen 1858.
Třetí anděl (statečnost) šlape na draka hladu.
Čtvrtý anděl (mírnost) se lvem války. Tato socha byla shozena první, aby si žižkovští hasiči měli kam postavit žebřík.
Sloup posvětil 13.7.1652 pražský arcibiskup Arnošt kardinál hrabě Harrach (+1667) za účasti císaře a krále Ferdinanda III. a jeho syna Ferdinanda IV.
Na sloupu byl latinský nápis: "VIrgInI genItrICI sIne orIgInIs Labe ConCeptae propVgnatae et LIberatae VrbIs ergo Caesar pIVs et IVstVs hanC staVam ponIt" (chronogram je rok 1650)
"Panně Rodičce bez poskvrny prvotní počaté za obhájení a osvobození města zbožný a spravedlivý císař tuto sochu staví ".
Mariánský sloup ukazoval (gnómon) pražský čas. Na náměstí byl vydlážděn stezník (poledník). Ve chvíli, kdy se stín sloupu kryl se stezníkem, bylo v Praze poledne oznámeno výstřelem z hmoždíře. Od roku 1988 je v dlažbě kovový pražský poledník.
Sloup byl poprvé opraven v roce 1706. Roku 1757 Prahu odstřelovali Prusové a sloup byl zasažen dělovou koulí, která zničila sochu anděla spravedlnosti s ďáblem moru (na pravém předním podstavci). Ještě v tom roce byl sloup opraven. V roce 1824 byla provedena generální oprava sloupu. Po 100 letech (roku 1858) byla socha anděla nahrazena novou kopií od sochaře Kamila Bohma. Naposledy byl sloup opraven v roce 1904.
Svržení sloupu
Týden po vzniku nového svobodného Československého státu (28.10.1918) byl sloup v neděli 3.11.1918 stržen davem, který přišel z tábora socialistického lidu na Bílé Hoře u mohyly bělohorské bitvy. Toto shomáždění svolala Česká strana národně sociální a Českoslovanská sociálně demokratická strana dělnická. Proslovy na tomto shromáždění byly zaměřeny proti rakouské monarchii a proti katolické církvi. Rozvášněný dav Žižkováků pod vedením socialisty Františka Sauera ze Žižkova (samostatné město, přičleněno k Praze v roce 1922) strhl v 18 hodin sloup. Sauer byl tak silně opilý, že sám nemohl vylézt na hasičský žebřík a hlasitě křičel, podle očitých svědků silně řval.
V roce 1923 (v té době už byl skutek promlčen) událost popsal organizátor stržení, anarchista František Sauer (*4.12.1882, +26.3.1947) v knize: "Naše luza jezuité a diplomaté".
Sauer stržení sloupu připravoval už dávno, protože podlehl mylné, ale známé myšlence, že sloup byl postaven na památku bitvy na Bílé hoře. Socialisté rozhodli o stržení po generální stávce 14.10.1918 a stržení připravovali od 31.10.1918. Sauerův spolustraník Josef Tuháček sháněl dva dny na stavbách nářadí pro stržení, ale nesehnal. Sauer navštívil Josefa Hodana ředitele Obecního dvora a správce žižkovských hasičů na Žižkově, představil se mu jako delegát Národního výboru pověřený Václavem Klofáčem a Karlem Kramářem. Ředitel Hodan se zapojil do akce, nadšeně souhlasil a nařídil veliteli žižkovských hasičů Bedřichu Zedníčkovi, aby zajistil četu hasičů s žebříkem a dlouhým provazem ke zboření sloupu.
3.11 byl svolán socialistický tábor lidu na Bílou horu. Po jeho skončení byl průvod veden na Staroměstské náměstí, kam přijel ze Žižkova hasičský vůz s vybavením ke zboření sloupu. Hasiči zajeli za pomník M. Jana Husa. Dav dorazil na Staroměstské náměstí za šera kolem 17. hodiny. Bylo rozsvíceno 8 lamp.
Týnský farář P. František Černý (v několika zprávách zapsaný jako "Neznámý muž") běžel do Obecního domu, kde sídlil Národní výbor a žádal, aby bylo stržení zabráněno a pokud k němu dojde, je potřeba zachránit obraz Panny Marie Rynecké. Pater Černý se musel probojovat přes sokolské stráže. Zástupci Národního výboru nejdříve odmítli "zasáhnout proti masám", ale pak na Staroměstské náměstí odjeli autem tři členové výboru, mezi kterými byl i Václav Vilém Štech a Cyril Dušek. Postavili se proti stržení, ale byli odraženi. Žižkováci se jim posmívali: „Vy jste národní výbor, my jsme národ.“
Těsně před shozením sloupu historik Václav Vilém Štech (1885-1974) požadoval po Sauerovi vybrat obraz Panny Marie Rynecké. Sauer vylomil mříž, podal mu obraz a 6 stříbrných svícnů. „To bylo pánům odevzdáno a oni se smutně vzdálili.“ (píše Fr. Sauer). Dr. V.V.Štěch obraz vzal a odnesl do Muzea hlavního města Prahy (na Florenci). Obraz byl v roce 1919 vrácen do chrámu Panny Marie před Týnem. Původně byly na hlavách Panny Marie a Ježíška zlaté korunky.
Jedna zbožná žena si klekla na místo, kam měl sloup dopadnout. Sauer zvolal: „Natáhnout lano, pohřbíme paní pod sloupem!“ V posledním okamžiku paní s pláčem utekla. Žižkovským hasičům přišli na pomoc sokolové pod vedením Augustina Očenáška a výrostci ze Žižkova. Okolo stálo mnoho mužů s holemi a železnými tyčemi a velice tvrdě zabraňovali v přístupu ke sloupu každému, kdo by ho chtěl chránit.
Sloup se trochu pohnul a lano prasklo. Nebylo umístěno nad poloviční výší sloupu. Bylo omotáno dalších 5 lan do větší výšky pod hlavici sloupu. Lan se chytilo asi 50 lidí a rozkývali sloup, který dopadl na dlažbu. Sauer sám napsal, že: „hlava (Panny Marie) odletěla jako by byla usečena; uchopil ji neznámý hoch a pelášil s ní s náměstí pryč." (str. 10, odst.3). Hlava se skutálela k nohám 17-letého mladíka Jaroslava Seiferta (1901-1986). Tento zážitek ho trápil celý život. Nikdo neví, kdo byl neznámý hoch, který hlavu odnesl.
Staroměstským náměstím se rozlehla dunivá rána, zvedl se oblak prachu a sloup se sochou Panny Marie ležel na dlažbě Staroměstského náměstí. Socha Panny Marie spadla ze sloupu ve vzduchu z výšky 13 metrů. Rozbila se na sedm větších kusů a několik malých úlomků. Ty si lidé odnášeli na památku.
Po shození sloupu a sochy Panny Marie žižkovský pěvecký sbor pod vedením sbormistra Kučery zazpíval národní hymnu „Kde domov můj“ a „Pryč s tyrany“ a další písně (údajně: „Dobrú noc, má milá...“, „Na břehu Rejna, hranice vzplála“, ale o těch Sauer v knize na str. 10 nepíše). Sauer napsal na str. 10: „Zde připojuji jména těch, kteří byli hlavními činiteli před stržením i v den činu; jsou to:“ a následují jména 35 osob, včetně Franty Sauera.
Organizátoři vztyčili rudý prapor. Bylo 18.25 hodin. Slova se ujal socialista a sokol Antonín Chmelík a Jan Skála (v roce 1923 zvolen náměstkem primátora) a pronesli oslavné proslovy na "shození symbolu temna". Potom vystoupilo několik mladíků, kteří drželi rudé prapory. Jeden z nich přednesl báseň o mrtvých legionářích. Večer odešli Žižkováci za zpěvu husitského chorálu "Ktož jsú boží bojovníci" a dalších husitských písní na Žižkov, někteří chtěli jít na Karlův most a shazovat sochy svatých. U trosek sloupu se začali shromažďovat lidé, kteří se modlili.
Po telefonické zprávě, že ničení bude pokračovat na Karlově mostě, byli povoláni vojáci, kteří uzavřeli most. Pražané bránili dalšímu ničení na Karlově mostě, kdy měly být shozeny sochy světců do Vltavy a hlídali sochy přímo na mostě. První měla být shozena socha sv. Jana Nepomuckého. Karlův most byl hlídán do 6. listopadu.
Druhý den po stržení sloupu se na troskách objevil věnec s černými stuhami a nápisem: „Plným jménem protestuji. Zdenka Braunerová“ (Zdenka Braunerová 1858-1934, malířka a grafička). Zničení sloupu ostře odsoudil také sochař Josef Václav Myslbek (1848-1922). Dva dny 4. a 5.11. hlídali vojáci trosky sloupu, které byly odvezeny na Staroměstskou radnici. 19.12.1918 bylo místo předlážděno a na Staroměstském náměstí byl odpoledne přivítán prezident T.G.Masaryk.
T.G.Masaryk později prohlásil o svržení Mariánského sloupu: „Když Pražané tu sochu odstranili, jsem sám tomu rád, protože ta socha byla politickou potupou pro nás.“ (TGM-Cesta demokracie I., Masarykův ústav AV ČR, Praha 2003, str 405-406).
Masaryk pronesl v jedné větě dvě nepravdy:
Sochu neodstranili Pražané, ale obyvatelé Žižkova, který v té době byl až do roku 1922 samostatným městem.
Socha nebyla politickou potupou, byla poděkováním za záchranu Prahy .
Podle svědků řídili shození sloupu tři muži. Dva byli v civilu a jeden v italské legionářské uniformě. Sauer byl jen nastrčenou figurkou. Měl slíbenou zlatou svatozář s hvězdami, ale cítil se podveden, když dostal jen jednu a zjistil, že je to pozlacená měď.
!!! Svržení Mariánského sloupu se měla zúčastnit i Milada Králová (*25.12.1901, od roku 1927 provdaná Horáková, +27.6.1950), které bylo 17 let. Údajně měla uvázat smyčku kolem krku Panny Marie. Tuto historku vymyslela StB v roce 1950. Její aktivita je podle historiků velice nepravděpodobná. Z tělocviku měla známku za 4, určitě by nelezla do výše 15 metrů, aby uvázala provaz na krk sochy !!!
Od roku 1915 stojí na Staroměstském náměstí monumentální sousoší mistra Jana Husa. Před něj měla padnout socha Panny Marie, aby byla pokořena (katolictví mělo padnout před protikatolictví). Mistr Jan Hus (1371-1415), římskokatolický kněz, byl velkým ctitelem Panny Marie (i sv. Václava) a napsal k Panně Marii tuto modlitbu:
"Abychom mohli vybřednout z hříchu, vzývejme pomoc Panny Marie a pozdravujme Ji. Já ubohý, jak budu schopen chválit Svatou Pannu, která je větší než všechna chvála? Nikdo nemůže dostatečně pozdravit Tu, kterou pozdravil anděl, kterou Syn uctivě poslouchal, jíž se svěřil Duch Svatý a kterou obdivuje celý svět.
Máme k ní tedy přistupovat s bázní a úctou a chválit Ji. Jestliže spravedliví nejsou hodni, jak budou hodni hříšníci? A přece by ani spravedliví ani hříšníci neměli ustávat v Její chvále. Neboť v Ní je všechna milost Otce, Syna i Ducha Svatého, je v Ní plnost milosti pro ni samu i milost, která se vylévá na nás." (M. Jan z Husi).
Modlitba za obnovení Mariánského sloupu
(1947 Sloup Míru str. 65, Vítězslav Horyna 1912-1996)
Na místě hanby naší slza spadlá,
květ bílý smáčí a ret okoralý
horoucí prosbou země, která zchřadla
bez lásky Tvé, jež v závoj mlh se halí.
Prosbou Ti věčnou zvedá nad staletí,
Královno míru, Matko, matko lidu!
Rozpomeň se zas o hodině třetí
na milovanou zem a přej jí, přej jí klidu!
Ty Sloupe země mé, Ty hvězdo Míru,
pokání naše přijmi v srdce Matky:
Vrať rodné zemi svatou, silnou víru
a na svůj trůn přijď k nám zas slavně zpátky…!
Hlava sochy Panny Marie
Hlava sochy Panny Marie odnesl „neznámý hoch a pelášil s ní s náměstí pryč“. Za 39 let se v roce 1957 objevila v prodeji ve starožitnictví na Národní třídě, odkud ji odkoupilo Národní muzeum.
Sochař Leonard Rotter (1895-1963) vytvořil ve svém ateliéru na Kampě podle fotografií repliku hlavy (1925?). Replika byla velice podobná ztracenému originálu. Sochař Rotter ji věnoval básníku Vladimíru Holanovi (1905-1980) a ten si ji postavil na skříň ve své pracovně ve Werichově vile na Kampě, kde bydlel. Tam ji v roce 1978 uviděl Jaroslav Seifert (1901-1986) a napsal o ní tuto báseň:
Hlava Panny Marie
Já však jeho slova přeslechl.
Na úzké skříni u dveří zahlédl jsem
odlitek ženské hlavy.
Proboha, tu znám!
Ležela tam, spočívajíc na tváři,
jako pod gilotinou.
Byla to hlava Panny Marie
ze Staroměstského rynku.
Shodili ji poutníci,
když právě před šedesáti lety
vraceli se z Bílé hory.
Povalili sloup se čtyřmi ozbrojenými anděly,
na kterém stála... Budiž jim odpuštěno...
Byl jsem tam s nimi a hlava rozbité sochy
kutálela se po dlažbě blízko místa, kde jsem stál.
Když se zastavila, její zbožné oči se dívaly
na moje zaprášené boty.
Tentokrát se však dokutálela
ke mně už podruhé,
a mezi těmito dvěma okamžiky
byl téměř celý lidský život.
Neříkám, že byl šťastný, ale už je u konce...
Hlavu sochy si Seifert od Vladimíra Holana (1905-1980) vypůjčil a dal si zhotovit odlitek, který měl ve svém bytě. Roku 1980 Holanova manželka Věra věnovala hlavu do kostela Panny Marie Královny v Praze-Lhotka (kde byla postavena zmenšená kopie sloupu). Z kostela byla hlava Panny Marie věnována předsedovi Společnosti pro obnovu Mariánského sloupu Janu Bradnovi, který ji v roce 2020 věnoval do expozice ve vile na Kampě.
V roce 1978 složil neznámý autor báseň Československá prosba k Panně Marii, ve které byla jedna sloka věnována Panně Marii ze Staroměstského náměstí v Praze:
Ty, jenž jak laskavý, ač NEVIDĚNÝ STÍN,
bdíš dodnes VÍTĚZNÁ nad pražským náměstím.
Ty, která odleskem své slunné svatozáře,
odpouštíš rány dřív, než padnou do Tvé tváře.
Obnova sloupu
V roce 1990 založil Ing.Arch.Pavel Nauman (1937-2012) Společnost pro obnovu Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí a stal se jejím předsedou. Čestným předsedou se stal tehdejší pražský arcibiskup František kardinál Tomášek. Pavel Nauman vytvořil výkresy Mariánského sloupu podle fotografií a fragmentů sloupu v Lapidáriu Národného muzea. Vytvořil návrh základního kamene k novému sloupu na Staroměstském náměstí, který 2.11.1993 položili členové Společnosti. Kámen byl složen z pěti žulových desek, které vytvořila firma Credo Prostějov. 3.11.1993 kámen posvětil opat Královské kanonie premonstrátů na Strahově Michael Josef Pojezdný.
Na tomto kameni byl ve 4 jazycích (česky, latinsky, německy a anglicky) nápis: "Zde stál a opět bude stát Mariánský sloup". Tyto nápisy zanedlouho odsekal podle vyjádření Magistrátu "neznámý" vandal, který ponechal pouze části nápisu: "Zde stál .... Mariánský sloup". V roce 1995 byl Společností pro obnovu Mariánského sloupu požádán sochař Petr Váňa, zda by zhotovil kopii Mariánského sloupu. Na den 85. výročí shození sloupu 3.11.2003 byl vztyčen náhradní kovový sloup s obnovenou sochou Panny Marie u bočního vchodu Týnského chrámu ve Štupartské ulici.
V roce 2017 pražský arcibiskup Dominik kardinál Duka OP. požádal Ekumenickou radu církví o podporu při navrácení Mariánského sloupu na náměstí. Kardinál Duka dal 14.2.2018 umístit na Týnský chrám jako symbol smíření zlatý husitský kalich, který tam byl v době vlády krále Jiřího z Poděbrad.
23.1.2020 rozhodli pražští zastupitelé o znovupostavení Mariánského sloupu. Z 65 členů pro obnovu hlasovalo 34 členů.
17.2.2020 začaly stavební práce k znovupostavení Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí. 4.6.2020 byla na sloup postavena socha Immaculaty-Neposkvrněné Panny Marie, která stála na modrém kovovém sloupu u Týnského chrámu v letech 2003-2020.
Mariánský sloup byl posvěcen na slavnost Nanebevzetí Panny Marie 15.8.2020 arcibiskupem pražským Dominikem kardinálem Dukou OP.
Tři andělé byli vytvořeni v roce 2023 a usazeni v pondělí 8.1.2024. Sousoší tří andělů vytvořili akademičtí sochaři Vojtěch Adamec, Petr Siegl, Jiří Kačer a Petr Váňa.
První anděl (moudrost) vpředu vlevo (SZ), spoutává ďábla nevíry, nevěry. Anděl drží v levé ruce velký klíč a levou rukou drží řetěz spoutaného ďábla (autor Petr Váňa). Umístěn jako třetí.
Druhý anděl (spravedlnost) vpředu vpravo (JZ), propichoval ďábla moru. Tento anděl ještě není usazen (2024, sochu vytváří autor Vojtěch Adamec).
Třetí anděl (statečnost) vpravo vzadu (JV), pravou rukou zvedá nad hlavu meč, nohou šlape na draka hladu (autor Jiří Kačer). Umístěn jako první.
Čtvrtý anděl (mírnost) vlevo vzadu (SV), přemáhá dvouručním plamenným mečem lva války (autor Petr Siegl). Umístěn jako druhý.
========================================================
Franta Sauer, František Sauer, Franta Habán ze Žižkova (*4.12.1882, +26.3.1947). Bouřlivák, spisovatel, divadelní ochotník, zámečník, postava pražské bohémy.
František byl sedmý z osmi dětí. Rodiče Jan a Barbora roz. Hájková byli negramotní. Podle vlastního životopisu od dětství prodával v hospodách ředkvičky, cukroví, preclíky a párky. Ve škole propadal a vzdělání ukončil ve 2.ročníku měšťanské školy. Vyučil se zámečníkem. Dělal agenta u pojišťoven, pašoval různé zboží a za 1. světové války byl uvězněn, protože šmelil s tabákem a s cukerinem. Propuštěn 28.10.1918.
Byl socialista, ale měl blíže k anarchistům. Po vzniku republiky, podle vlastních vzpomínek zorganizoval na Žižkově spolek Černá ruka, který zabavoval prázdné byty, skladiště, obchody, nevěstince a biografy, a do nich nastěhovával lidi z ulice. V románu Anna proletářka od spisovatele Ivana Olbrachta, Sauer na Žižkově zajistí byt služce Anně, která přišla z venkova do Prahy.
Blízký přítel spisovatele Jaroslava Haška. V letech 1921-1922 mu sehnal finance pro vydání knihy Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války a po prodeji knihy přesvědčil Haška, aby napsal pokračování.
Nakladatelství mu zkrachovalo a on začal pracovat v pohřebním ústavu. V roce 1931 si zahrál i v několika českých filmech: Ze soboty na neděli (1931), Poslední bohém (1931), Miláček pluku, Skalní ševci.
V roce 1947 zazvonil v klášteře františkánů u Panny Marie Sněžné a požádal o životní zpověď. Vyzpovídal ho P. Norbert Šamárek. Žižkovský bohém Franta Sauer byl zanedlouho hospitalizován v nemocnici sester boromejek Pod Petřínem. Před smrtí přijal svátost nemocných (poslední pomazání) a řekl knězi: "Odpusťte mi, že jsem nechal strhnout Mariánský sloup. Je mi to líto," prosil Sauer kněze v nemocnici. Za několik minut zemřel.
