Nejkrásnější město na světě
Hlavní město Českých zemí
PRAHA
Na ostrohu nad levým břehem Vltavy byl postaven hrad Praha, nad pravým břehem hrad Vyšehrad.
Vzniklé větší podhradí Týn, bylo střediskem pro kupce. Za krále Václava I. bylo podhradí zvané Větší Město (Staré Město). Menší podhradí pod hradem Praha zvané Menší Město (Malá Strana) vzniklo za Přemysla Otakara II. Za Jana Lucemburského byly připojeny Hradčany. V roce 1348 založil Karel IV. Nové Město, kterým spojil Staré Město s Vyšehradem a rozšířil Malou Stranu.
Za hradbami pražských měst vznikala města, předměstí a vesnice. Po zbourání městských hradeb byly postupně připojeny k Praze.
Doba mýtická
Chrudoš a Šťáhlav. Podle legendy dva sousedé, podle Rukopisu zelenohorského dva bratři. "Oba bratry, oba Klenovica roda stara Tetvy Popelova, jenzi pride s pleky Ciechovymi." (Oba bratři, oba Klenovici /synové Klena/, rodu starého Tetvy /děda/ Popelova /praděda/, jenž přišel s pluky Čechovými). Praděda bratrů Chrudoše a Šťáhlava byl Popel, který přišel s praotcem Čechem, jejich děda Tetva a jejich otec Klen.
Chrudoš (Hrudoss) a Šťáhlav (SStiaglaw), dva bratři, kteří se hádali o dědictví po otci Klenovi. Protože se nemohli dohodnout, přišli za kněžnou Libuší, aby je rozsoudila. Rozhodla, aby oba bratři vládli nad dědictvím spolu.
Dva sousedé, rodní bratři měli spor o pozemky. Starší Chrudoš posunul hranici na pozemek Šťáhlava. Kněžna rozhodla, že v právu je mladší Šťáhlav. Chrudošovi se její rozhodnutí nelíbilo a zařval jako jarý tur: "Žena má dlouhé vlasy, ale krátký rozum. Běda ptákům, k nimž se zmije vplíží, běda mužům, kterým žena vládne! Sluší se, by mužům jen muž vládl, prvorozený má právo dědit!" Tento spor je zapsán v Rukopise zelenohorském, odtud ho převzal a upravil Alois Jirásek do Starých pověstí českých. Kněžna Libuše pak poslala posly do vesnice Stadice, aby přivedli na její hrad Libušín (u Kladna), podle pozdějších legend na Vyšehrad (hrad Chrastěn = chrastí), Přemysla, který se stal knížetem. Po svém příchodu na Vyšehrad Přemysl rozhodl, aby se Chrudoš kněžně omluvil.
Josef Mathauser - Libuše věstí slávu Prahy
Libuše věstí slávu Prahy. Podle Kosmovy kroniky sídlila Libuše na hradišti Libušín u Kladna. Odtud věstila slávu Prahy. Kronikář Přibík Pulkava umístil její sídlo na Vyšehrad, odkud kněžna Libuše, nadána věsteckým duchem, zvolala:
"Vidím město veliké, jehož sláva hvězd se bude dotýkat. Město, které Vltava obíhá. Na půlnoc (sever) je ohrazuje potok Brusnice, na polední straně (jih) pak hřbet skal, který se nazývá Petřín (lat. Petrae = skála), vedle lesa Strahova. Tam v lese je hora jako hřbet mořského vepře (delfína). Tam přijdete a najdete člověka, an (jak) tesá práh domu (nadpraží = horní část zárubní). A protože se nízkému prahu, sehnuti, chtějíce projít i velcí pánové, knížata a vojvodové, klaní, tak budou se klaněti městu mému. A nazvete hrad, který tam vystavíte, PRAHA.
V tom městě vyrostou dvě zlaté olivy, které svými vrcholky proniknou až do sedmého (nejvyššího) nebe a budou po všem světě zářiti divy a zázraky. A všechna pokolení české země i mnohé národy je budou uctívat dary a klaněti se jim. Jedna z nich bude slouti VÍCE SLÁVY (svatý Václav, lat. Maior gloria) a druhá pak VOJE ÚTĚCHA (svatý Vojtěch, lat. Exercitus consolatio). Ihned šli a nalezli muže, který tesal práh. Vystavěli na řečeném místě hrad Prahu vévodící celým Čechám. (Podle Kosmovy kroniky a Starých pověstí českých od Aloise Jiráska).
V dalším vidění předpovídá kněžna Libuše budoucnost českého národa. Ve zjevení vidí knížete Břetislava, Jaroslava ze Šternberka-obránce české země proti Mongolům, krále Přemysla Otakara II., Elišku Přemyslovnu, Karla IV., bratrovražedné husitské války a krále Jiřího z Poděbrad.
"Bohové mocní, za tento šťastný den dík budiž vám! A vy se z oblaků usmíváte tak laskavě! Vy rukou kynete do temné dálky, tak jako byste chtěli tím snad říci, že drahý český národ můj tak krásných dnův se ještě mnoho dočká. Ha, ký to obraz čarovného lesku z lůna mraků se jeví zmámenému zraku!
(Břetislav a Jitka) Tak kráčí rek, jenž zemi sesterskou dal koruně, mohutnou ranou dobyl své nevěsty, zachránil svaté tělo a zaplašil mrak děsný v západu!
(Jaroslav ze Šternberka) Aj, hle! Zas nová bouře se valí blíž od východu, kolkolem temno šíříc! Aj, tu Jaroslav jak orel letí, tvrdou ocel na mohutných prsou, pod ocelí chrabrost, udatenství, pod helmicí velebystrý věhlas, jarota mu z žhavých zraků plane! Ha, rozplašen a zničen děsný mrak!
(Přemysl Otakar II., Eliška Přemyslovna a Karel IV.) A tamo zástup chrabrých velmožů přichází blíž! Buď vítán mi, ó pane, vládnoucí od moře k moři, měst původci a lidu příteli! I tebe vítám, paní šlechtená, miláčku národa, kterémus ne krále, ale Otce zrodila, jenž Čechům chléb osvěty při vlastním stole dal.
(Jan Žižka, Prokop Veliký a husité) Však slyš! Jak meluzina hučí zlá a hromy bouří strašlivě! Nebem se blesky křižují, strom se kácí s vrchu skal! Zem celá kolemkol se otřásá až v útrobu svou, jen oni pevně jdou! Jako rolník zralé klasy, národa tak vrahy kácí. Jim v ňadrech plane svaté pomsty žár, celému světu nesou vznik i zmar!
(Jiří z Poděbrad) A hle! Teď v mlhách sotva utvořených poslední září rek, jenž z národa na trůn byl povolán! V míru i válce veliký, muž velikán, větší století svého, muž ducha sokem obdivovaného!
Co dál? To mlha oku zahaluje a mnoho skrývá zkalenému zraku, tajemství, hrozná prokletí! Však nechť se stane cokoli, to cítím v nejhlubší svých ňader hloubi:
Můj drahý národ český neskoná, on neskoná, on pekla hrůzy slavně, slavně překoná."
Po smrti kněžny Libuše se vzbouřily ženy a dívky proti mužům, zvolily si vůdkyni Vlastu. "A poněvadž toho času dívky jsouce beze jha, usilovali jako Amazonky o vojenské zbraně. Po mužsku hleděly si lovu v lesích. Vystavěli si na jedné skále hrad, kterému daly od dívčího názvu jméno Děvín. Když to viděli mužové a jinochové, na doslech polnice vystavěli na druhé skále mezi chrastím hrad, který dostal od chrastí jméno Chrastěn, nyní se nazývá Vyšehrad." (Podle Kosmovy kroniky a Starých pověstí českých).
Bivoj a kanec. Podle Kosmovy kroniky a dalších legend chytil na Kavčích horách (v Praze), původně na Kančích horách, silák Bivoj kance, který škodil na polích a za uši ho donesl na Vyšehrad. Tam ho zabil. Kněžna Kazi si vzala siláka Bivoje za manžela.
Jejich syn Rodislav si dal na památku otcova hrdinského činu do znaku kančí hlavu. Kančí hlavu měl v erbu rod Buziců. Jeho zakladatelem byl Buz, o kterém píše Kosmas. Jeho syn Jetřich (+1110), měl být bájným Bivojem. Rod Buziců se rozdělil na tři větve: Zajícové z Valdeka, z Rožmitálu a ze Šelmberka.
Části pražské historie
Na levém břehu stojí Malá strana, Hradčany a Pražský hrad. Na pravém břehu je postaveno Staré Město pražské a Nové Město pražské.
Trh s otroky v Praze. Podle historiků byl v 9. a 10. století v Praze významný trh s otroky, největší za Alpami. Píše o něm i židovský pisatel a obchodník Ibráhím ibn Jákob. V místě dnešní Malé Strany se rozkládala osada, která měla velké tržiště s trhem na otroky. Těmi byli ve velkém počtu zajatí Slované ze severu a z východu Evropy. Svatý Václav se snažil obchodu s otroky potlačit, vykupoval je a propustil.
Z názvu a pojmenování Slovanů zůstalo v mnoha jazycích pojmenování pro otroka: anglicky Slave, německy Sklave, arabsky saqaliba (Slovan, otrok, eunuch). Eunuši byli velice žádaným zbožím. Byli kastrováni ve Francii nebo Itálii a pak dodáváni na trhy. Arabové nakupovali otroky i na Velké Moravě. Po jejím rozpadu se trh přenesl do Prahy.
Eunuši se stávali soukromými služebníky svých pánů a tím získávali i vlastní moc. Rozhodovali, kdo k pánovi může přijít. Později se stali veliteli v armádě, majordomy a dostávali další funkce a s výkonnou mocí. Otroctví v Evropě trvalo po celý středověk, otroci se změnili na poddané a měli určitá práva.
Ibráhím ibn Jákúb (Abrahám syn Jakuba), Žid z kordóbského chalífátu (na Pyrenejském poloostrově). Byl vyzvědačem (špionem), oficiálně členem obchodní výpravy chalífy al-Hakama II. k císaři Otovi I. v roce 965. Cestu podrobně zapisoval, opis jeho zprávy se našel v 19. století v Istanbulu. O Praze napsal: "Země Bújislava (Boleslava), tedy její délka od města Frága (Praha) až k městu Kráková (Krakov) rovná se cestě tří týdnů a hraničí po celé délce se zemí Turků (Maďarsko). Město Praha je vystavěno z kamene a vápna a je největším městem co do obchodu. Obyvatelé země Bújima (Boemia=Čechy) jsou snědí, černých vlasů, zatímco světlý typ je u nich řídký." Podle historiků Prahu navštívil, ale mohl zapsat svědectví jiného obchodníka.
Mnich Vavřinec z benediktinského kláštera na Monte Cassinu, později biskup v Amalfi, vychovatel pozdějšího papeže Řehoře VII. (pp. 1073-1085). Vavřinec byl velice učený muž, znalec Bible i antické literatury. Znal poměry v Čechách.
V letech 992-1005 napsal mnich Vavřinec (Laurentius) z kláštera na Monte Cassinu Legendu o utrpení sv. Václava. Laurentiova legenda má také zápis o Praze: "Země nejen hojností všelikých věcí oplývající, nýbrž i dostatečně slynoucí bojovnými muži. V tom kraji leží město odpradávna zvané Praha, které se hodí za sídlo královské, a od vladařů těch končin bývá obývána."
Anežský klášter dala postavit sv. Anežka Česká, Anežka Přemyslovna. Zde dala postavit dva spojené kostely: Sv. Salvátora (Spasitele), na který navazuje kaple Panny Marie a kostel sv. Františka.
Kostel Sv. Salvátora s kaplí Panny Marie. V presbytáři kostela je pohřbena Kunhuta Uherská. Uprostřed kaple Panny Marie je v podlaze hrob české královny Kunhuty: CUNEGUNDIS BOHEMORUM REGINA 1202-1248. V kapli se nachází oratoř sv. Anežky (kaple sv. Jana Křtitele, Anežčino obydlí a později hrobka abatyší) a naproti oratoři je ve výklenku původní hrob sv. Anežky: SANCTA AGNES DE BOHEMIA 1211-1282.
V kostele sv. Františka je uprostřed pohřben český král Václav I.: VENCESLAUS I. REX BOHEMORUM IV.1205-1253.
Nejmenší dům v Praze stojí před Anežským klášterem: Anežská ulice 1043/4.
Karel IV. pokládá základní kámen k novému Kamennému mostu (Karlův most), Josef Mathauser (1846-1917)
Matyáš z Arrasu * 1290/1295 Arras ve Francii, + 1352 Praha. První stavitel katedrály sv. Víta. Karel IV. se s ním seznámil ve Francii na papežském dvoře v Avignonu a pozval ho do Prahy. Matyáš začal stavět katedrálu sv. Víta podle katedrál ve Francii. Postavil za 8 let 5 kaplí s arkádami. Jeho stavební huť pracovala na stavbě Týnského chrámu - kostel Panny Marie před Týnem. Zemřel v Praze a byl pohřben v rozestavěné katedrále sv. Víta. Jeho huť pracovala na stavbě katedrály a dalších kostelů samostatně další 4 roky po jeho smrti.
Petr Parléř *1332/1333 Gmünd, nebo Kolín nad Rýnem, +13.7.1399 Praha. Významný umělec a stavitel za Karla IV. Otec Jindřich (1300-1387) zv. Parler (parler, polír = stavbyvedoucí) a jeho synové: Petr Parléř, Michael z Gmündu a Jan z Gmündu (1330-1359), který měl tři syny: Jindřicha IV. Parléře, Michala z Freiburku a Jana z Freiburku. Janův syn Petr se stal stavitelem v Itálii, kde ho nazývali Pietro di Giovanni (Petr Janův).
Otec Jindřich Parléř byl hlavním stavitelem na stavbě kostela Svatého Kříže v švábském Gmündu a od roku 1336 stavěl katedrálu (dóm) v Augsburgu. Petr pracoval ve svých dvaceti letech na stavbě kostela Panny Marie v Norimberku a katedrály v Kolíně nad Rýnem. Zde se oženil s Gertrudou, dcerou kolínského kameníka Bartoloměje z Hammu. V roce 1352 povolal Petra císař Karel IV. do Prahy a svěřil mu po zemřelém Matyáši z Arrasu stavbu katedrály sv. Víta. Petr s rodinou přišel do Prahy 1356. Stavby vedl do roku 1397.
Jeho první ženou byla Gertruda. První syn Mikuláš (*1355) se stal knězem a později svatovítským kanovníkem. Druhý syn Václav (1357-1404) byl v letech 1393-1397 stavbyvedoucím svatoštěpánské hutě ve Vídni a od roku 1397 ve svatovítské huti v Praze. V roce 1399-1400 pracoval na stavbě kostela sv. Jana Křtitele ve Dvoře Králové. Třetí syn Jan (1359/60-1406) s bratrem Václavem vedl od roku 1398 stavbu katedrály sv. Víta. Po třech synech měli Parléřovi dvě dcery. Jména se nezachovala. První se provdala za zlatnického mistra v Praze, druhá si vzala Michala Savojského z Kolína nad Rýnem.
Petr Parléř se po smrti Gertrudy oženil podruhé a vzal si Alžbětu Anežku z Buru, s kterou měl dva syny: Pavel a Jan, který se stal kameníkem v Záhřebu.
Petrův syn Jan měl od roku 1383 manželku Kateřinu Helenu, dceru Ješka z Kutné Hory. S ní měl tři syny: Václav, Benedikt a Jan. Po smrti Kateřiny se oženil s Markétou. Manželství bylo bezdětné.
Petr Parléř se stal se měšťanem a konšelem na Hradčanech a na Starém městě. Na Hradčanech (dnešní Loretánská ulice 6) koupil od císaře Karla IV. dům. Dům Petra Parléře byl v 16. století s několika dalšími domy přestavěn na palác. Prvními majiteli byli Šlikové, Kinští, Lobkovicové a Trčkové z Lípy. V 17. století palác koupili Trauttmansdorfové. V 19. století obytný dům a věznice. Od 20. století majitel Ministerstva zahraničí ČR.
Osobní znak (značka) Petra Parléře je stříbrný (bílý) zalomený kůl na půleném černočerveném štítu. Jeho huť se podílela na stavbě kaple Všech svatých na Hradě, Karlova mostu, mostecké věže, Staroměstské radnice, Týnského chrámu, kostela sv. Bartoloměje v Kolíně a chrámu sv. Barbory v Kutné Hoře. Petr Parléř stavěl většinu svých staveb podle katedrály (dómu) sv. Tří králů v Kolíně nad Rýnem. Nad jeho bustou v triforiu katedrály sv. Víta je nápis PETRUS PARLERII DE COLONIA (Petr Parléř z Kolína/nad Rýnem). Poškozený nápis byl později neodborně opraven na: Petrus Arlerii de Polonia (Petr Arléř z Polska).
Petr Parléř je autorem sochy sv. Václava ve svatováclavské kapli v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěch na Pražském hradě. Spolu s ním na soše pracoval 3.-7.4.1373 i jeho synovec Jindřich IV. Parléř, který za práci dostal 30 grošů.
katedrála sv. Víta, Václava a Vojtěcha 1344. Základní kámen položen za účasti českého krále Jana Lucemburského, jeho synů Karla (IV.) a Jana Jindřicha Lucemburského, vévody tyrolského a pražského arcibiskupa Arnošta z Pardubic. Katedrála byla dostavěna za prezidenta Masaryka v roce 1929 a na její výzdobě se podílelo mnoho českých umělců, sochařů, malířů a sklářů.
Univerzita Karlova. Založil ji 199. papež Klement VI. (1291-1352) bullou ze dne 26.1.1347. Listina byla vydána na žádost římského krále (korunovace 26.11.1346) a českého krále (korunovace 2.9.1347) Karla (IV.) a arcibiskupa pražského (30.4.1344) Arnošta z Hostýně a z Pardubic. Byla to první univerzita na sever od Alp a na východ od Paříže. Původně měla 4 fakulty: Artistickou (svobodných umění, v 19. století přejmenovaná na filozofickou), teologickou, právnickou a lékařskou.
7.4.1348 vydal český král Karel zakládající fundační listinu, kterou zaručil univerzitě nezávislost, právní ochranu a profesorům hmotnou podporu (král Karel spolu s arcibiskupem Arnoštem daroval knihy a majetek). 14.1.1349 vydal král Karel tzv. Eisenaššský diplom, kterým zaručil profesorům a studentům svobodný přístup na pražskou univerzitu.
Studenti měli možnost nastoupit na fakultu artistickou a po jejím studiu si mohli vybrat studium na další ze tří fakult. 25.4.1372 se právnická fakulta osamostatnila a přejmenovala se na Univerzitu juristů. V roce 1419 byla opět začleněna do UK. V roce 1654 byla císařem Ferdinandem III. přejmenována na Karlo-Ferdinandovu universitu (Universitas Carolo-Ferdinandea. 28.2.1882 byla císařem Františkem Josefem I. rozdělena na dvě části: Karlo-Ferdinandova univerzita česká a univerzita německá. 19.2.1920 byla jména obou částí Česká universita Karlo-Ferdinandova a Německá universita Karlo-Ferdinadova zrušena a univerzitě bylo vráceno jméno Univerzita Karlova.
Pedel (bedel), "univesitní školník" ceremoniář, který jde před rektorem nebo děkanem a nese univerzitní nebo fakultní žezlo. Pedel se stará o údržbu budovy.
Tituly universitních hodnostářů:
rektor: Magnificence (Vznešenost), nejvyšší představitel univerzity nebo vysoé školy
prorektor: Spectabilis, Maiestatis (Slovutný, Důstojný), zástupce rektora
děkan: Spectabilis (Slovutný), vedoucí fakulty
proděkan: Honorabilis (Ctihodný), zástupce děkana
promotor: Honestus (Vážený), vykonavatel promoce.
Klášter na Slovanech - Emauzy. Privilegium založit klášter se slovanskou bohoslužbou vydal papež Klement VI. 9.5.1346 markraběti moravskému (od 2.9.1347 král) Karlu IV. Klášter byl založen 21.11.1347 Karel pozval do Prahy benediktinské mnichy glagoláše (glagolity) z Dalmácie, Chorvatska a Bosny. Mniši znali církevní slovanštinu a psali hlaholicí (glagolica).
V roce 1371 byl postaven kostel Panny Marie, sv. Jeronýma, Cyrila a Metoděje, Prokopa a Vojtěcha (Panny Marie a slovanských patronů). Vysvěcen na velikonoční pondělí 29.3.1372 arcibiskupem Janem Očkem z Vlašimi. Název Emauzy získal podle čtení z evangelia, které vypráví o cestě dvou Ježíšových učedníků z Jeruzaléma do Emaus (L 24, 13-35).
14.2.1945 byla Popeleční středa a na Prahu se snesly americké bombardéry, které shodily bomby od Radlic až po Žižkov. 701 obětí na životech, 1184 zraněných a těžce raněných. Mezi 183 zničenými budovami se nacházel i klášter na Slovanech, na který dopadla americká puma.
Kaple Těla a Krve Páně. V Praze na Karlově náměstí (tehdy Dobytčí trh) byla postavena Karlem IV. kaple Božího Těla pro Bratrstvo Božího Těla (původně kaple Obruče a kladiva) se znakem obruče a kladiva na místě dřevěné věže. Bratrstvo mělo 40 členů, z toho 27 panských šlechticů a 8 duchovních. Původně dřevěná kaple s vysokou věží na vystavování ostatků.
V roce 1350 dostal Karel IV. od papeže Klementa VI. privilegium, kterým měl dovoleno jeden den v roce vystavit svaté ostatky "Festum reliquiarium" (den ostatků). Svátek sv. Ostatků (nazvaný podle nejcennějších ostatků původně svátek Svatého Kopí a Hřebů Páně) byl 1. pátek po Velikonocích. Ostatky byly vystavovány až do husitských bouří. Vystavování bylo obnoveno v roce 1437. Svátek svátostin a ostatků byl přeložen na 1. neděli po Velikonocích. Vystaveny byly relikviáře s ostatky svatých a české královské korunovační klenoty (svatováclavská koruna je také relikviář, v jejím křížku byl trn z Kristovy trnové koruny).
Zakládající listina kamenné kaple má datum 1. 4.1382, ale ještě v roce 1393 se na ní pracovalo. Kaple měla hvězdicový půdorys a byly v ní vystavovány říšské klenoty a ostatky svatých.
Svátek Těla a Krve Páně (Boží Tělo) zavedl v r. 1246 Jakub Panthaleon Court – Palais, arcijáhen v Lutychu. Po zvolení jako 183. papež Urban IV. (Jakub Panthaleon) ustanovil svátek Božího Těla (Těla a Krve Páně) pro celou církev v r. 1264.
K urychlení ustanovení tohoto svátku přispěl také český kněz Petr z Prahy, který pochyboval o tom, že při jeho slovech se promění chleba a víno v Kristovo Tělo a Krev, vydal se v r. 1263 na pouť do Říma, cestou se zastavil ve městě Bolsena, kde v kostele sv. Kristiny sloužil mši svatou, v okamžiku proměňování při slovech „Toto je moje Tělo“ a „Toto je moje Krev“ začala hostie krvácet.
Kněz Petr ji chtěl ukrýt a zabalil ji do korporálu (plátěný ubrousek pod kalich), na kterém začaly prosakovat krvavé obrysy mužské postavy. Petr se vydal do nedalekého Orvieta k papeži Urbanovi IV., ten mu nařídil pokání a slavnostní přenesení relikvie biskupem do katedrály v Orvietu. Zde je korporál s hostií trvale vystaven.
V roce 1264 se slavil poprvé svátek Božího Těla jako radostná oslava Eucharistického chleba (místo smutku na Zelený čtvrtek).
Svátostiny. Císař a král Karel IV. sbíral po celé Evropě ostatky (relikvie, lat. reliquiae = ostatky) svatých, nebo něco, co je mohlo připomínat. Tyto ostatky se nazývaly svátostiny.
Nejvíce jich přivezl v roce 1354 z Itálie a z Trevíru. O získání ostatků napsal 17.2.1354 listinu pražské kapitule. Většina ostatků svatých mu byla darována. Historik Jaroslav Václav Polc (1929-2004) vyvrátil mylný názor, že Karel za ostatky draze platil. Karlovi IV. mezi pravými ostatky různí podvodníci dali zvířecí kosti a nepravé věci.
Relikvie se vztahem k Ježíši Kristu byly uloženy v korunovačním kříži část dřeva z Kristova kříže, hřeb, houba, dva trny z trnové koruny, a provaz, kterým byl Ježíš spoután. Přivezl ostatky svatých: kostru sv. Víta a kosti několika dalších světců: lebku sv. Lukáše, kost sv. Marka, část paže sv. Anny, tělo sv. Zikmunda, tři zuby sv. Karla Velikého, čelist sv. Eobana, část kostí sv. Valentina, ostatky sv. Palmácia, sv. Mikuláše a sv. Floriána, lebku sv. Viktora, ruku sv. Corony.
Další relikvie: Svaté kopí setníka Longina (voják, který probodl Kristův bok), řetězy z okovů sv. Petra a jeho hůl (kterou sám odřízl), třísku z Kristových jesliček, ubrus ze stolu od Poslední večeře Páně, část Ježíšovy potní roušky (Turínské plátno), závoj (šlojíř) Panny Marie, část obuvi sv. Ondřeje, jeden zub a část pláště sv. Jana Křtitele, meč sv. Mořice, meč sv. Karla Velikého a mnoho jiných relikvií.
Určitě nepravými byly relikvie: pero z křídla archanděla Gabriela, mateřské mléko Panny Marie, trochu many z pouště, Mojžíšova hůl, příčka z Jakubova žebříku, rozkvetlá hůl sv. Josefa, lebka draka, kterého zabil sv. Jiří a některé další ostatky.
Kostel Panny Marie Sněžné na Novém Městě Pražském založen 3.9.1347, druhý den po korunovaci Karla a Blanky z Valois. Měl být korunovačním chrámem českých králů. Kostel nebyl dostavěn, dokončený presbytář (kněžiště) byl vysvěcen v 1379, rok po smrti Karla IV. (+1378) a tvoří současný kostel. Tehdejší chrám byl plánován na délku 100 metrů s výškou 40 metrů. Karel IV. daroval kostel řádu karmelitánů. V tomto kostele působil v 1418-1421 radikální řeholní kněz Jan Želivský. Husité kostel poničili střelbou. Řeholníci se vrátili v roce 1496, ale v 16. století klášter opustili. V roce 1603 daroval Rudolf II. zpustlý kostel řádu františkánů.
V tomto kostele byl v roce 1605 pohřben tajný rada a generál vojsk císaře Rudolfa II. Heřman Kryštof hrabě Russworm (Hermannus Christophorus graf Russworm, +29.11.1605 popraven).
Při vpádu pasovských vojsk do Prahy, klášter napadla 15.2.1611 pražská lůza a povraždila 14 bratrů františkánů. Před blahořečením byly jejich ostatky byly uloženy do nové schránky a 14 pražských mučedníků bylo blahořečeno při slavnostní mši v katedrále sv. Víta 13.10.2012.
Kostel byl dostavěn v roce 1625 a svojí výškou 32 metrů patří mezi nejvyšší kostely v Praze.
Kostel Panny Marie před Týnem 1350-1510. V kostele je kamenný baldachýn, který vytvořil Matěj Rejsek. Baldachýn je nad hrobem biskupa Augustina Luciana z Mirandoly (+1493), který světil utrakvistické kněze. Obrazy na kazatelně namaloval Josef Hellich v roce 1847.
Duchovním správcem byl od roku 1427 farář, později utrakvistický arcibiskup Jan Rokycana (1396-1471).
V kostele byla pokřtěna a měla 21.10.1776 svatbu Josefína Dušková. Zde také zpívala na kůru při bohoslužbách.
Kostel sv. Havla na Starém Městě Pražském postaven ve 13. století, ve 14. století přestavěn v gotickém slohu a v letech 1723-1738 upraven barokně. V roce 1353 daroval do kostela Karel IV. ostatky sv. Havla. V tomto kostele bylo i několik významných kazatelů: 1363-1368 Konrád Waldhauser (1326-1369), 1367-1369 Jan Milíč z Kroměříže (1320-1374), v letech 1380-1390 zde byl farářem sv. Jan Nepomucký (1340-1393), v roce 1404 zde kázal mistr Jan Hus (1370-1415).
Kostel byl do roku 1627 utrakvistický. Císař Ferdinand I. ho věnoval karmelitánům, kteří si vedle kostela postavuili v roce 1664 postavili klášter. V roce 1786 byl klášter zrušen.
V roce 1674 byl v kostele pohřben významný český barokní malíř Karel Škréta Šotnovský ze Závořic (1610-1674).
Dům královny Žofie na severní straně Staroměstského náměstí číslo 930. Dům byl postaven ve 12. století. V 15. století se stal majitelem markrabě moravský Jošt Lucemburský (1351-1411), bratranec Václava IV. Po Joštově smrti připadl králi Václavovi a ten ho daroval své druhé manželce Žofii. V letech 1626-1784 klášter paulánů, kterým byl darován i sousední kostel Sv. Salvátora (Spasitele), původně kostel německých evangelíků. Klášter byl s kostelem spojen chodbou.
Pauláni zvaní také minimové (řád Nejmenších bratří sv. Františka z Pauly, minimové = minimorum - nejmenší) v roce 1648 přestavěli klášter v barokním slohu. V roce 1784 byl klášter zrušen a darován jízdnímu vojsku. V roce 1897 klášter zbořen. Byla ponechána hlavní budova kláštera.
Králův dvůr na Starém Městě pražském. Na jeho místě stojí Obecní dům. Tento královský palác dal postavit v roce 1380 - 1382 Václav IV. jako měšťanský palác ve městě. Byl známý pod názvem dům u brány, nebo také dům u Mikuláše od věže (pův. Horská brána, Prašná brána). Václav IV. dal postavit palác, lvinec, lázeňské domy a velkou zahradu. Čeští králové zde pobývali v letech 1383 - 1484. První byl Václav IV., potom Zikmund, Albrecht II., Ladislav Pohrobek, Jiří z Poděbrad a Vladislav II. Jagellonský. Ten později přesídlil na Hrad.
Z Králova dvora vycházelo korunovační procesí na Královskou cestu, která končila v katedrále sv. Víta. V roce 1689 Králův dvůr vyhořel, ale byl obnoven. Byl využíván jako kněžský semnář u kterého byl postaven kostel sv. Vojtěcha. Později Králův dvůr zchátral a v roce 1902 byl zbořen.
Na jeho místě byl v letech 1905 - 1912 postaven Reprezentační dům hlavního města Prahy, známý pod názvem Obecní dům. 
Na zeď Obecního domu byla umístěna pamětní deska s textem: "ZDE, VE DVOŘE KRÁLOVĚ, OD R. 1454 PO 17 POŽEHNANÝCH LET ŽIL A PŮSOBIL PŘEDSTAVITEL ČESKÉ MYŠLÉNKY NÁRODNÍ VE SMYSLU NÁBOŽENSKÉM I STÁTNÍM JIŘÍ Z PODĚBRAD, ZPRVU SPRÁVCE ZEMSKÝ A OD 2. BŘEZNA 1458 ZVOLENÝ KRÁL ČESKÝ. TEHDY ZDE BYLO RUŠNÉ STŘEDISKO, KDE SE SCHÁZELA POSELSTVA Z CIZÍCH ZEMÍ A KDE SE KONALY SJEZDY I SNĚMY ZEMSKÉ. ODTUD VYŠLO HESLO SPOLKU KNÍŽECÍHO, ZVOUCÍ EVROPU JIŽ V 15. STOLETÍ JMÉNEM OBECNÉHO ŘÁDU A POKOJE K ÚPRAVĚ VZTAHŮ MEZINÁRODNÍCH A K ODCÍRKEVNĚNÍ ŽIVOTA POLITICKÉHO. ZDE 12. SRPNA 1462 JIŘÍ PROHLÁSIL, ŽE JE HOTOV ZA KALICH POLOŽITI TRŮN I ŽIVOT, ZDE 14. DUBNA 1467 ODVOLAL SE K OBECNÉMU KONCILU PROTI PAPEŽI PAVLOVI II., JENŽ JEJ PROKLEL ZA KACÍŘE A ZBAVIL TRŮNU. A ZDE UPROSTŘED VELIKÉHO ZÁPASU MEZI ČESKÝM NÁRODEM A CÍRKVÍ ŘÍMSKOU, NE VÍTĚZ, NEŽ ANI PŘEMOŽENÝ, ZEMŘEL 22. BŘEZNA 1471 HUSITSKÝ KRÁL PŘEDČASNĚ SOBĚ I VŠEM VĚNÝM ČECHŮM."
Tento text odráží dobu obrozenců a zidealizování vlády Jiřího z Poděbrad. "Zápas" nebyl o víře mezi národem českým a církví římskou, ale byl to politický souboj mezi králem Jiřím a papežem Pavlem II.
Staroměstský orloj (z latinského Horologium = hodiny). Ve staré češtině písmeno g=j.
Staroměstskou věž radnice vystavěl Petr Parléř (1332/1333-1399) a jeho dílna, která zhotovila kamenickou výzdobu orloje. Astronomické hodiny sestrojil hodinář Mikuláš z Kadaně (1350-1419). S ním spolupracoval Jan Ondřejův (1375-1450) zvaný Šindel z Hradce (Králové), astronom, rektor univerzity Karlovy (po M. Janu Husovi), profesor filosofie, lékař a matematik, který vypočítal soukolí orloje.
O orloji je první zápis v listině z 9.10.1410, kdy městská rada vyplatila odměnu Mikuláši z Kadaně, za kterou si mohl koupit 95 krav. Její opis byl objeven v roce 1962. V roce 1470 byl orloj ozdoben sochami a v roce 1490 orloj opravil a upravil mistr Jan z Růže zvaný Hanuš (*asi 1450 Hradec Králové, +asi 1497 Praha) a jeho pomocníkem Jakubem zv. Čech. Mistr Jan (Johann-Hans-Hanuš) z Růže přidal na orloj kalendárium (kalendářní desku). Podle histrorika V. V. Tomka (1818-1905) a archiváře J. Teiga (1862-1921) se jedná o mistra Jana z Růže. Podobné hodiny sestrojil Jan v Jindřichově Hradci a dostal za ně dobře zaplaceno.
Mistru Hanušovi bylo autorství celého orloje v roce 1490 připisováno až do roku 1962. Proto o mistru Hanušovi, jako autorovi orloje, píše i Alois Jirásek ve Starých pověstech českých a dodává, že měl být na příkaz primátora a radních oslepen, aby stejný orloj jindy nikde a nikdy neudělal.
Hodinář Jan měl manželku Kateřinu. S ní měl syna Jakuba a dceru Annu. Bratr Jana z Růže Jakub byl farářem u sv. Haštala na Starém Městě pražském.
V letech 1552-1560 orloj upravil písmomalíř, astronom a matematik Jan Táborský (1500-1572) z Klokotské Hory u Tábora. V roce 1629 byl přidán stroj s odbíjením a v roce 1659 byly na orloj přidány sošky apoštolů a další figury.
V 18. století byl orloj ve zchátralém stavu a v roce 1787 magistrát uvažoval o jeho prodeji do sběru. Profesor Univerzity Karlovy (Karlo-Ferdinandovy) Antonín Strnad (*10.8.1746 Náchod, +23.9.1799 Sazená u Kralup), ředitel hvězdárny v Klementinu, meterolog a geograf, se jako český vlastenec začal zajímat o historicitu orloje a přispěl k jeho záchraně. (Profesor Strnad začal v roce 1775 zapisovat meterologická pozorování v Klementinu). Přesvědčil magistrát o financování opravy orloje, který v letech 1787-1791 opravil hodinářský mistr Šimon Landsperger.
V roce 1864 byl orloj poškozen požárem a byla nutná jeho oprava. Tu uskutečnil v letech 1865 - 1866 pražský hodinář Ludvík Hainz (1813-1873). Byly zhotoveny nové postavy apoštolů a opraven astroláb. Nové kalendárium namaloval malíř Josef Mánes (1820-1871). Při této opravě byla přidána figurka zlatého kohouta. Po zničení Staroměstské radnice 8. 5.1945 byl orloj opraven. V letech 1945 - 1948 zhotovil sochař Vojtěch Sucharda (1884-1968) nové postavy apoštolů.
Pod okénky s apoštoly je astroláb, na kterém je po vnějším obvodu 24 číslic. Ve vnitřním kruhu jsou římská čísla od I do XII. (občanský čas). Deska je rozdělena na dvě části: modrý den a oranžová noc.
Kolem astrolábu jsou různé kamenné figury: lev, pes, ďábel a maskaroni (obličeje s ďábeským výrazem). Dřevěné postavy vedle astrolábu: vpravo Marnivec natáčí hlavu a vzhlíží se v zrcadle (1948, od řezbáře Ducháčka). Lakomec (zvaný Jidáš) hýbe hůlkou a třese měšcem peněz (zhotovený řezbářem Čechem z Brna). Vlevo Kostlivec, který má v levé hnátě přesýpací hodiny a pravou tahá za zvonek, Rozkoš zvaná Hudebník nebo Turek, který drží v levé ruce loutnu. Ve spodní části orloje je kalendárium, které má uprostřed znak Starého Města pražského. Kalendárium má 365 dní se svátkem daného světce. Na okraji desky je tzv. cisioján - slabiky k zapamatování svátků. Část cisiojánu v prosinci: Po sněhu Bára s Mikulášem šla, v noci Lucka len předla ...
Postavy vedle kalendária: vpravo Kronikář, který drží brko a pergamen, sv. archanděl Michael (původně z r. 1787) drží štít a žezlo, kterým ukazoval na den svátku, v druhé zdvižené ruce drží plamenný meč. V současné době na svátek ukazuje zlatá ručička na vrcholu kalendária. Na druhé straně vlevo je Hvězdář (astronom) s dalekohledem a Filosof s knihou. Těchto 6 soch zhotovili sochaři Miloslav Smrkovský a Aleš Grim v letech 1976-1978.
Ve spodní části orloje je kamenná opice, fénix a ptáci. Vinná réva se vine kolem kalendária, pod kterým odpočívají mistr a tovaryš. Za nimi se ukrývá kamenná sova.
Nad okny je zlatý kohout z roku 1883, který po odchodu apoštolů zakokrhá a zamává křídly. V letech 1945-2011 byl nepohyblivý. Kohout byl opraven 4.-20.4.2011. Mezi okénky s apoštoly je kamenná socha anděla (řecky posel) se stuhou (symbol sdělení boží vůle lidem). Anděl (z roku 1410 nebo 1490, současná kopie sochy je z roku 1948.
Sochy apoštolů jsou v okénkách na orloji od roku 1865.
Apoštolové na orloji a jejich atributy (znamení, symbol):
Současné sochy apoštolů vytvořil Vojtěch Sucharda (1884-1968)v roce 1945. Každý z apoštolů (a ostatních svatých) drží tak zvaný atribut. To je poznávací symbol svatých. Atribut se vztahuje k jejich životu nebo mučednické smrti (podrobnosti v seznamu svatých zde).
Petr (původním jménem Šimon) drží klíč, protože mu Ježíš Kristus "dal" klíče od nebeského království.
Juda Tadeáš v pravé ruce má kyj (palici), kterým byl zabit. V levé ruce má zavřenou Bibli.
Matěj má sekeru, kterou byl sťat a rozsekán.
Ondřej drží kříž do tvaru X, na kterém byl ukřižován.
Filip drží latinský kříž, na kterém byl ukřižován jako jeho mistr a učitel Ježíš Kristus.
Jakub Mladší zv. Alfeův drží valchářskou palici (valchářský sochor), nástroj své smrti.
Pavel (původním jménem Saul) má v levé ruce otevřenou Bibli, kterou hlásal mezi pohany. V pravé ruce drží meč, kterým byl sťat.
Tomáš drží kopí (oštěp), kterým byl proboden.
Šimon zv. Horlivec má dřevorubeckou pilu, kterou byl rozřezán.
Jan Evangelista drží v levé ruce kalich, ze kterého vylézá had. Atribut hada symbolizuje otrávené víno. Pravou rukou žehná pohár s otráveným vínem, které vypil. V některých popisech je mylně uvedeno, že napomíná hada.
Barnabáš (původním jménem Josef) drží v levé ruce nůž, kterým byl proboden. V pravé ruce drží zavřenou Bibli.
Bartoloměj (původním jménem Nathanael) má v levé ruce lebku a v pravé ruce drží kůži. Zemřel stažením z kůže.
Ve většině popisů jmen apoštolů na orloji bývá přehozené jméno u apoštola Jakuba Mladšího, který drží oběma rukama valchářskou palici a Judy Tadeáše, v levé ruce drží Bibli a v pravé kyj. Další prohozená dvojice je apoštol Barnabáš, který má v levé ruce ruce nůž a v pravé Bibli s apoštolem Bartolomějem, držícím v levé ruce lebku a v pravé ruce vlastní kůži, ze které byl stažen. V některých popisech bývá mylně uvedena lebka jako kámen a lidská kůže jako papyrus, pergamen nebo papír.
Postavy apoštolů na pražském orloji se několikrát měnily. Není mezi nimi apoštol Jidáš (postava bez svatozáře) a Ježíš Kristus (Postava Ježíše byla na orloji v letech 1865-1945).
Mezi Ježíšovy apoštoly patřil Jakub Starší (Větší, Zebedeův, bratr Jana Evangelisty), jeho postava byla na orloji v letech 1865-1945. Místo něho je Juda Tadeáš. Na orloji byl celník Levi-Matouš, v letech 1865-1945. Místo něho je sv. Barnabáš.
Za Jidáše byl po jeho smrti vybrán Matěj. V roce 33 po Kristu byl k apoštolskému sboru přidán Pavel (pův. jm. Saul, Šavel) z Tarsu a jeho spolupracovník Josef, později zvaný Barnabáš.
Celý orloj byl opraven v letech 2017-2018. Na zkoušku byl spuštěn na státní svátek Den české státnosti (sv. Václav) 28.9.2018. Pro veřejnost spuštěn na státní svátek Den vzniku Československa 28.10.2018.
Pražský poledník na Staroměstském náměstí. Kovový pruh s českým a latinským nápisem: MERIDIAN USQUO OLIM TEMPUS PRAGENSE DIRIGERBATUR (Poledník, podle kterého čas pražský řízen byl).
Chrám sv. Mikuláše na Malé Straně, původní farní kostel postaven v roce 1282. V roce 1420 zničen husity, kteří ho obnovili a 200 let užívali. V roce 1625 byl chrám předán jezuitům, za 7 let jej převzali protestanté. Zanedlouho se jezuité vrátili, ale v roce 1648 byl kostel vydrancován Švédy. V roce 1673 byl kostel zbořen a jezuité začali stavět nový chrám. Stavba trvala 100 let. Chrám je 63 metrů dlouhý a 24 metrů široký. Kopule má výšku 40 metrů s průměrem 20 metrů. Do roku 1989 yla ve věži pozorovatelna StB.
Loreta na Hradčanech. Na tomto místě stály ve 14. století dva domy Petra Parléře. V roce 1735 dala tento chrám s ambity postavit Marie Markéta hraběnka z Valdštejna roz. Černínová z Chudenic. Chrám Narození Páně byl postaven v roce 1661, rozšířen v roce 1717 Kryštofem a Ignácem Kiliánem Dienzenhoferem. Na hlavním oltáři je kopie Rafaelova obrazu Narození Páně. Na klenbě jsou fresky Václava Vavřince Reinera. Pod kostelem je hrobka rodu Lobkoviczů.
V roce 1626 dala Kateřina Benigna kněžna z Lobkovicz postavit Loretánskou chýši, kapli se sochou Panny Marie Loretánské, která je kopií kaple z italského Loreta. V ní je část domku Panny Marie z Nazareta.
Loretánský poklad věnovaly šlechtičny v 17. a 18. století. Diamantovou monstranci zvanou "Loretánské slunce, Pražské slunce" věnovala Ludmila Eva Františka hraběnka z Kolovrat. Monstranci z 26 liber (12 kg) zlata zdobí 6.222 démantů. Další monstranci darovala kněžna Sagauská roz. Lobkoviczová. Slaměný pláštík na sochu Panny Marie od hraběnky Trautmansdorfové, kříž ze slonové kosti, korunky některých českých rodů na sochu Panny Marie, svícny a knihy. Kalich z roku 1510 věnoval v roce 1654 Kryštof Ferdinand Popel baron (svobodný pán) z Lobkovicz.
Na nádvoří jsou dvě kamenné kašny od sochaře M. Biederla. Na klenbě ambitů je 45 obrazů Loretánské litanie od F. A. Schlöfflera z roku 1750.
Zvonkohra 27 zvonků na věži kostela Narození Páně hrálo každou celou hodinu píseň k Panně Marii: "Tisíckrát pozdravujeme Tebe, o Matičko Krista Ježíše. Ty jsi krása veškerého nebe, Tobě celá říše koří se. Ty jsi po Bohu ta nejprvnější, Tobě čest a chválu nejpřednější, andělé a svatí vzdávají, Královnou Tebe nazývají." Tato píseň byla po 100 letech změněna a od 20.5.2020 hraje píseňi: "Maria, Maria, nad slunce jasnější, nad měsíc krásnější, nad perly vzácnější, Maria. Budiž pozdraveno tvé přesladké jméno na nebi, na zemi, Maria."
Zvonkohra byla vytvořena pražským hodinářem Petrem Neumannem v roce 1694. Zvonky odlil zvonař z Amsterodamu Claude Fremy v letech 1683-1691. Loretánskému kostelu ji daroval Eberhard z Glauchova, obchodník z Malé Strany. Zvonkohra byla vysvěcena v roce 1695.
Údajně měly být všechny zvonky pojmenovány pražskými šlechtici. Jeden z nich císařem Leopoldem I. Na loretánskou zvonkohru hrál i František Škroup, Karel Hašler a Ferenc Liszt. Ke zvonkohře se vztahují dvě pověsti:
1) "Chudá vdova měla 27 dětí, které postupně zemřely na mor. Pokaždé zazvonil jeden ze zvonků. Nakonec zemřela i matka a zvonkohra zazvonila mariánskou píseň "Tisíckrát pozdravujem Tebe...". Tuto pověst zapsal i Jan Neruda.
2) Jednomu pražskému pláteníkovi z Hradčan zemřela manželka na mor. Touto nemocí onemocněla i jeho jediná dcera a pláteník prosil Pannu Marii o její záchranu. Za její uzdravení slíbil velký dar pro loretánský kostel. Dcera měla sen, ve kterém viděla anděly a ti nesli malé zvonky. Uzdravila se a vypravovala svému otci o podivném snu. Hradčanský pláteník dal zhotovit 27 zvonků a daroval je Loretě.
Kostel Svatého Kříže na Příkopech v Praze. Postaven řádem piaristů v roce 1819 pod vedením stavitele Jindřicha Fischera. Je to jednolodní empírová stavba. Průčelí kostela je zdobené sloupy a pilastry. Zakončené ionskými hlavicemi. Mezi nimi je zlacený nápis AVE CRUX SPES UNICA (Buď zdráv Kříži, naděje jediná). Na attice je pozlacený latinský kříž. Varhany postavil varhanář Josef Gartner (1796 - 1863). Architekt Josip Plečnik ho považoval za nejkrásnější církevní stavbu v Praze. V tomto kostele je vystavena fotokopie Turínského plátna. Fotokopie Ježíšovy tváře je pod křížem na hlavním oltáři. Vedle kříže jsou dva klečící andělé. V roce 1912 kostel piaristé prodali. Stavba byla určena ke zbourání. V roce 1938 pražský arcibiskup Karel kardinál Kašpar daroval kostel saleziánům.
Národní divadlo nazývané Zlatá kaplička stojí na rohu Masarykova nábřeží a Národní třídy. V roce 1850 byly vypsány sbírky na postavení nového českého divadla. Nejdříve bylo v roce 1862 postaveno Prozatímní divadlo, které bylo otevřeno 18.11.862. Později bylo propojeno s Národním divadlem, které projektoval architekt Josef Zítek (1832-1909). Po něm práce na divadle převzal Josef Schulz (1840-1917). V roce 1865 byly vypsány nové sbírky, které organioval Karel Frič. 16.5.1868 byly položeny základní kameny a nově postavené Národní divadlo bylo 11.6.1881 otevřeno na počest návštěvy korunního prince Rudofa. 12.8.188 vypukl v divadle požár, který ho zcela zničil. Hasičům se podařilo zachránit okolní budovy včetně budovy Prozatímního divadla.
18.11.1883 bylo nově postavené Národní divadlo slavnostně otevřeno operou Libuše od Bedřicha Smetany (1824-1884). V letech 1977-1983 proběhla generální oprava divadla.
Vysočany, část Prahy. 27.8.1902 povýšil Vysočany na město císař František Josef I. a udělil jim městský znak. První zmínka o vsi Vysočany se objevila v roce 1239, kdy patřily klášteru Kladruby. V roce 1325 ves koupil lékař Jana Lucemburského rytíř Zdeněk z Vysočan. Zdeňkův syn Ješek dostal právo razit stříbrné mince v Kutné Hoře. Během staletí měla obec různé majitele.
V 18. století se zde začal budovat průmysl, protože zde byly levnějí pozemky než v Praze. V roce 1795 byla založena manufaktura na výrobu mlýnských kamenů. v Roce 1835 zde stál cukrovar, sýrárna, mlékárna, sirkárna, cihelny a další továrny. Byly otevřeny uhelné doly, kde se těžilo do roku 1920. V roce 182 byla postavena železnice. V roce 1896 Emil Kolben postavil elektrotechnickou továrnu na výrobu generátorů. V roce 1921 se spojil se strojírnou firmy Daněk a v roce 1927 vznikla Českomoravská Kolben-Daněk (ČKD).
Pomník svatého Václava od Jana Jiřího Bendla (1610-1680) na Koňském trhu, později Václavském náměstí. Jezdecká socha sv. Václava na kašně vytvořená 1662-1678, přenesena v roce 1879 na Vyšehrad a umístěna do Štulcových sadů, kde od roku 1959 stojí kopie od Jiřího Nováka (1922-2010). Originál Bendlovy sochy sv. Václava je umístěn v Lapidáriu Národního muzea.
V roce 1713 byla u této sochy sloužena mše za odvrácení epidemie moru. Na návrh Františka Cyrila Kampelíka (1805-1872) byla u sochy sv. Václava 12.6.1848 sloužena mše (slavnost Seslání Ducha Svatého). Tuto studentskou "sbratřovací" svatodušní mši sloužil Jan Arnold (1785-1872), farář z Miletína (dříve kaplan z Hrubé Skály). Po této mši vypukly v Praze Svatodušní bouře (pražské červnové povstání). Arnoldův bratr Emanuel Arnold, demokratický politik pronesl známou větu: "Byli jsme před Rakouskem, budeme i po něm."
Spisovatel Karel Havlíček Borovský navrhl po této mši přejmenovat Koňský trh na Václavské náměstí.
Pomník svatého Václava od Josefa Václava Myslbeka. Jezdecká socha sv. Václava od Josefa Václava Myslbeka ((*20.6.1848 Nové Město pražské, +2.6.1922 Staré Město pražské) vytvořená 1894-1912. Sochař při tvorbě sv. Václava měl k dispozici jeho meč, přilbu a zbroj. Tvář sv. Václava vytvořil Myslbek podle sochaře Václava Antoše (*1.12.1878 Chomutičky u Jičína, +8.11.1938 Praha). Sochař Antoš byl žákem Myslbeka a od roku 1902 spolupracoval s Myslbekem na pomníku sv. Václava.
Socha sv. Václava byla doplněna sochami čtyř českých světců. Původně to měly být tyto sochy: sv. Ludmila (860-921), sv. Prokop (980-1053), sv. Vojtěch (956-997) a sv. Ivan (800-882). Sochu sv. Ivana nahradila tehdy (1874) blahoslavená Anežka Česká (1211-1282). Socha sv. Vojtěcha má podobu pražského arcibiskupa Františka kardinála Schönborna, socha sv. Prokopa má tvář Josefa Václava Myslbeka, nebo jeho otce Václava (1813-1887). Modelem pro sochu koně se stal armádní hřebec Ardo (sedmiletý východofríský teplokrevník).
Pomník byl odhalen v roce 1913, socha sv. Vojtěcha až 1925. Bronzová socha sv. Václava váží 5,5 tuny byla odlita firmou Bendelmayer. Na pomníku je po obvodu nápis z chorálu: "SVATÝ VÁCLAVE VÉVODO ČESKÉ ZEMĚ KNÍŽE NÁŠ NEDEJ ZAHYNOUTI NÁM NI BUDOUCÍM". Na čelní straně pomníku (pod nohou koně) je erb se svatováclavskou orlicí. 27.10.1935 byo v dlažbě před pomníkem vsazeno datum 28.X.1918.
U pomníku svatého Václava byla 28.10.1918 v 11 hodin vyhlášena Československá republika. Od té doby se všechny důležité společenské a politické demonstrace a manifestace odehrály před pomníkem sv. Václava.
Pomník Mistra Jana Husa od Ladislava Šalouna, postavený v roce 1915 na Staroměstském náměstí. Protože místopředseda muzejního výboru (Národního muzea) Karel III. Josef Adolf Schwarzenberg (*8.7.1824, +29.3.1904) nechtěl jméno Jana Husa na fasádě Národního muzea v Praze, rozhodli se někteří vlastenci, že Janu Husovi postaví pomník.
Uvažovali umístit ho na Betlémské náměstí, dalším místem mělo být Karlovo náměstí. Nakonec se rozhodli pro Staroměstské náměstí, kde se stal protiváhou pro Mariánský sloup (ten byl stržen 3.11.1918, znovu postaven 15.8.2020). Pomník mistra Jana Husa byl odhalen bez oslav.
Chrám Nejsvětějšího Srdce Páně na Vinohradech v Praze byl postaven v letech 1929-1932. Navrhl ho Josip Plečnik podle starokřesťanské, egyptské a byzantské architektury. Vnějšek stěn je z polévaných cihel.
Rozměry vnitřku kostela (jediná loď) 38 x 26 metrů. Hlavní oltář ze šumavského mramoru. Na oltáři je 6 soch českých patronů od prof. Pešana. Uprostřed je Kristus, po jeho levé straně je sv. Václav, sv. Ludmila a sv. Prokop. Na pravé straně je sv. Vojtěch, sv. Anežka a sv. Jan Nepomucký.
Národní památník na Vítkově. K poctě památky československých legionářů 1914-1918. Dne 8.11.1928 provedl symbolický výkop prezident Masaryk. Památník byl postaven v letech 1929-1933 podle projektu Jana Zázvorky (1884-1963, otec herečky Stelly Zázvorkové 1922-2005, Jan Zázvorka ml., 1914-1991, filmový scénograf) ve funkcionalistickém slohu.
Před památníkem stojí bronzová socha husitského vojevůdce Jana Žižky z Trocnova a z Kalicha, odhalena 14.7.1950, vytvořena sochařem Bohumilem Kafkou (1878-1942) v roce 1931. Je to třetí největší jezdecká socha na světě. Socha váží 16,5 tuny, dlouhá 9,5 a vysoká 9 metrů. Jan Žižka na vrchu Vítkově porazil 14.7.1420 vojsko křižáků. Vrch má svůj název po pražském měšťanovi Vítkovi z Hory ze 14. století, který zde pěstoval víno.
Čeští národní obrozenci přejmenovali vrch Vítkov na Žižkov a založili v roce 1882 "Spolek pro zbudování pomníku Jana Žižky z Trocnova" na vrchu Žižkově. Po vzniku Československé republiky se tohoto úkolu ujal stát. Původně měl být památník postaven jako pohřebiště prvního československého prezidenta Tomáše Garriqua Masaryka, ale on sám zde nechtěl být pohřben. Památník byl věnován legionářům a osvoboditelům Československa. V době druhé světové války bylo v památníku skladiště pro wehrmacht (německá armáda), který památník poničil. Památník byl opraven a upraven v letech 1946-1949. Na jeho výzdobě se podíleli významní umělci: Max Švabinský, Jan Štursa, Josef Malejovský, Karel Pokorný a Jakub Obrovský.
Byly sem uloženy ostatky neznámého vojína. Původně byl hrob neznámého vojína z bitvy (2.7.1917) od Zborova na Ukrajině od roku 1922 v kapli na Staroměstské radnici. V roce 1941 nacisté hrob zlikvidovali, ostatky odvezli, spálili a zničili.
V roce 1946 československá vláda rozhodla, že tělo neznámého vojína od Zborova uloží v památníku na Vítkově před sochou Jana Žižky. Sovětská vláda tuto žádost zamítla a tak zde byl 9.10.1949 pohřben neznámý voják z Karpatsko-dukelské operace z 28.10.1944. Na hrob neznámého vojína byla položena žulová deska.
Pod sochu Jana Žižky byl v roce 1950 umístěn žulový pomník s československým znakem od Otakara Španiela (1881-1955). Ten byl v roce 1962 nahrazen znakem ČSSR a roku 1995 byl odstraněn. V roce 1996 vytvořil sochař Vladimír Oppl (*1953) a Martin Ceplecha (*1954) kopii původního znaku ČSR. 8.5.2010 byly do hrobu neznámého vojína pohřbeny exhumované ostatky neznámého vojáka z bitvy od Zborova.
Od roku 1948 začal být památník využíván k ideologii komunismu. ÚV KSČ (Ústřední výbor Komunistické strany Československa) rozhodl, že z památníku bude pohřebiště představitelů KSČ. Od 5.12.1953 zde bylo uloženo nabalsamované tělo prezidenta Klementa Gottwalda (+14.3.1953) a památník přejmenován na Mauzoleum Klementa Gottwalda. Tělo se postupně začalo rozpadat a v roce 1962 byl Klement Gottwald zpopelněn a ostatky uloženy v sarkofágu v Ústřední síni. Gottwaldův sarkofág zde byl až do roku 2009.
V roce 1957 zde byl pohřben prezident Antonín Zápotocký a v roce 1979 pohřben předposlední komunistický prezident Ludvík Svoboda. V roce 1990 byly ostatky komunistických představitelů odvezeny a pohřebiště zrušeno. Vrch Žižkov byl přejmenován na původní Vítkov.
V letech 1990-2000 nebyla budova využívána. Po převzetí Národním muzeem byly připravovány nové expozice.
Od 28.10.2009 je v památníku umístěna expozice Křižovatky české a československé státnosti od roku 1918 do roku 1992. Pro veřejnost byla zpřístupněna vyhlídka na střeše budovy.
Osvobození Prahy 8.5.1945. Záchrana Prahy se připisuje brigádnímu generálu Andreji Andrejeviči Vlasovovi (*1./14.9.1901, +1.8.1946), který se osvobození osobně nezúčastnil. Prahu osvobodil s armádou Vlasovců - Ruská osvobozenecká armáda (ROA) a s povstalci osvobodil generálmajor Sergej Kuzmič Buňačenko (*5./18.10.1902, +1.8.1946) Oba vydali Američané Sovětům, kteří je za rok po 2. světové válce oba společně popravili.
Lanovka na Petřín od 16.6.1985, naposledy vyjela před 20 lety v roce 1965. Vůz pro 100 osob. Rozdíl v převýšení 130,5 m, rychlost 4 m/vt.
Metro 1974–1985 za 1,- Kčs. Na jízdenky od 29.9.1985.
Trasa B otevřena 2.11.1985
Pomník 17. listopadu Ruce na Národní třídě, je na místě, kde se odehrály události 17.11.1989. Pomník tvoří bronzová deska s datem 17.11.1989, kterou vytvořil Miroslav Krátký. Na desce je osm rukou od kovolitce Otakara Příhody. Pomník byl tajně umístěn v průchodu Kaňkova paláce 20.2.1990. Přestěhován 24.8.2016, odhalen 16.11.2016.
V průjezdu Kaňkova paláce vytvořili příslušníci VB (Veřejná bezpečnost=socialistická policie) tak zvanou "mlátící uličku", kterou musel projít každý, kdo chtěl uniknout z Národní třídy. V dalších listopadových dnech na toto místo začali lidé nosit květiny a svíčky.
V roce 2016 začala palác rekonstruovat Česká advokátní komora, která uzavřela průchod, z podloubí vytvořila kanceláře a pomník 17. listopadu přemístila na venkovní stěnu na zazděný oblouk.
