Slovenská historie
Slovieni, Slověni, národ obývající od 9. století území Slovenska, dnes Slováci (název od roku 1458). Přišli do Karpatské doliny v době Velkého stěhování národů na konci 4. a na začátku 5. století. Původně žili v jednotlivých kmenech. V 7. století je začali využívat a zneužívat turkotatarští nomádi Avaři, kteří obsadili bývalou římskou provincii Panonii (dnes území Maďarska).
Slovanské kmeny se spojily pod vedením kupce Sáma do kmenového svazku, který známe pod názvem Sámova říše. Podle slovenských historiků měl sídlo u Děvínské brány (dnes Děvínská Nová Ves, část Bratislavy).
Nitra
Knížectví: kníže Pribina.
Slovensko 908 - 1918
Po rozpadu Moravské říše (Velké Moravy) se stalo Slovensko součástí Uherského království na 1010 let. Úřední řečí Uherského království byla latina až do 19. století. Od konce 19. století se začala používat maďarština.
Po Sámově smrti se říše rozpadla, ale v následujícím staletí vznikla dvě sousedící knížectva: knížectví Slovienů (dnešních Slováků) s centrem v Nitře, kde vládl kníže Pribina a knížectví Moravanů s centem v Mikulčicích, kde panoval kníže Mojmír. Ten později vyhnal Pribinu a sjednotil obě knížectví do jednoho státu, známého od 10. století jako Magna Marharia = Velká Morava.
Další kníže Rostislav (na Slovensku král Rastislav) pozval byzantské misionáře Konstantina (později si dal jméno Cyril) a Metoděje, aby hlásali křesťanskou víru slovanským jazykem. Ti přinesli také byzantský dvojkříž. V 10. století došlo k rozpadu Moravského knížectví. Ugrofinské kmeny divokých nájezdníků napadli v roce 906-907 území dnešního Slovenska a postupně ho obsadili.
V roce 1000 byl korunován 1. uherský král sv. Štěpán I. (původním jménem Vajk). Ten rozšířil Uherské království o Horní Uhry (maď. Felső-Magyarország) - Horní (hornatá) země (Felvidék), severní část Uher, kde bylo slovanské obyvatelstvo (dnes území Slovenska a části Podkarpatské Rusi). Dolní Uhry (území Maďarska a Sedmihradska v Rumunsku). Dolní a Horní Uhry byly také nazývány Dolní a Horní zem.
Hlavním městem Uher byla Ostřihom, později Stoličný Bělehrad a od 14. století Budín (Budapešť). Po dobytí Budína Turky v roce 1529 se stal královským korunovačním a sídelním městem Prešpurk (Bratislava).
V roce 1873 byla spojena města Budín (Buda) a Pešť na město Budapešť, která se stala hlavním městem Uher.
Bratislava
Brezalausburg, Pressburg (německy), zkomoleně Prešpurk, slovensky Prešporok.
Bratislava v letech 1830-40, kdy ji tak pojmenovali Štúrovci podle Preslava (Breslav, Braslav), syna knížete Svatopluka nebo blatenského knížete Kocela. Podle knížete Preslava byl nazván jeho hrad Braslavgrad-Brezalauspurch. Podle Cividalského evangelia byl Braslav člen družiny knížete Svatopluka (doc. Rudolf Krajčovič).
V letech 805-807 se objevují zápisy o Bratislavě pod názvem Wratislaburgum, od roku 850 řecký název Istropolis (město na Dunaji, Istros=Dunaj, polis=město). 9. století dostalo název podle knížete Braslava, v 10. století bylo Braslavovo jméno zaměněno za jméno údajného knížete Bossana (Božan, Bassan, Possen), lat. Posonium (Bosan, Bosenburg, Bosonium)-Požoň, podle kterého vznikl maďarský název Pozsony.
V bitvě u Brezalausburku porazili 4.7.907 Uhři vojsko Moravanů a Bavorů a dokončili rozpad Velké Moravy. Zápis o této bitvě je první písemnou zmínkou o hradišti v Bratislavě.
V roce 1042 název Brezezburg, 1052 je v Altaišských análech (Altaišský klášter v Bavorsku) název Preslawaspurch, 1108 Bresburg, později psáno Bressburg a z toho vzniklo německé pojmenování Pressburg (Prešpurk).
V 16. století bylo jméno Brezalausburg zaměňováno za název Wratisslaburgium, podle knížete Vratislava z roku 805.
V 19. století byl název města odvozován podle českého knížete Břetislava, záhorským nářečím jmenovaný Bracislav. Podle toho byl uzákoněn 22.2.1919 název města Bratislav, upraven 6.3.1919 (platnost od 27.3.1919) Bratislava. Koncovku -av považovali slovenští národovci za českou. Listopad 1918-únor 1919 Wilsonovo město (poděkování americkému prezidentu Woodrovi Wilsonovi za samostatnost Československa).
Hrad byl postaven v 9. století. Od 10. do 14. století byl několikrát přestavován. 7.7.1207 se na hradě narodila princezna sv. Alžběta Uherská, později provdaná do Durynska.
Největší přestavbu a výstavbu nových paláců provedl císař Zikmund v letech 1387 - 1437. Opevnil hrad, aby se ubránil husitům a po husitských válkách prohlásil hrad a město za nové sídlo země. Architektem přestavby byl mistr Konrád z Erlingu. Další přestavby se uskutečnily v 16.století za Ferdinanda I. a v 17. století za Ferdinanda II. V 18. století dala hrad přestavět královna Marie Terezie, která zde často pobývala.
V letech 1529 - 1873 hlavní město Uher. V roce 1608 rozhodl Uherský sněm o uložení uherských korunovačních klenotů (svatoštěpánské koruny) v Korunní věži královského paláce.
Zajímavostí je, že hrad má pouze jednu věž na jihozápadní straně, ostatní tři věžičky jsou pouze přistavěny na zdivo. Josef II. v roce 1780 zrušil úřad místodržitele, předal hrad pro školní účely a zřídil v něm generální seminář. V roce 1802 byl hrad předán vojenské správě. V roce 1809 ho ostřelovali francoužští dělostřelci. 28.5.1811 hrad vyhořel nedbalostí vojáků a do roku 1953 byl v ruinách. Město uvažovalo v roce 1936 o jeho zbourání. Přesto hrad vojáci využívali do roku 1946. V letech 1953-1956 byl proveden archeologický průzkum a v letech 1956-1968 byl hrad rekonstruován. V roce 1961 byl vyhlášen Národní kulturní památkou Slovenska číslo 1.
Stará radnice v Bratislavě. Původně dům rychtáře Jakuba z roku 1288. Jeho synové se zadlužili a dům museli prodat Židovi Izákovi, ten dům prodal Městské radě za 447 zlatých.
V roce 1426 bydlelo v Bratislavě asi 60 rodin českých husitů. V letech 1432 - 1435 vládli husité v Trnavě pod vedením Petra Kuteja. Později byl popraven městskou radou.
Akademia Istropolitana založena 1467 Matyášem Korvínem. Podle názvu Dunaj - řecky Istria. Město na Dunaji.
W. A. Mozart koncert v Bratislavě v adventu 1762.
Vajnory, dnes část hlavního města Bratislavy. Původně se nazývala Prače, protože zde bydleli pračovníci (prakovníci), kteří chránili Bratislavu. V obci byla studna a tu podle legendy vypil drak, který jednou za čas přiletěl. Jednou tam vesničané nalili víno, drak studnu vypil a usnul. Obyvatelé ho zabili. Lidé z okolních vesnic jim dali přezdívku Vinaři, německy Weinern a z toho vznikl název Vajnory.
Devín, ostroh nad soutokem Moravy a Dunaje. Osídlen v mladší době kamenné 4000 př.Kr. V 1. století př.Kr. opevnění Lines Romenus (římská linie). Zmínka o Dowinu (děvče) pochází z roku 864 za knížete Rostislava. Středověký hrad byl postaven v roce 1254 na místě římského a keltského hradiště. Hrad vyhodili Napoleonovi vojáci v roce 1809.
Slovenský vrch Sitno (1009,2 m n.m.), pohoří Štiavnické vrchy nad Bánskou Štiavnicí, má podobnou pověst jako český Blaník (638 m). V hoře je spící vojsko, které čeká až bude na Slovensku nejhůře. Pak vyrazí na pomoc Slovákům.
Československo 1918 - 1992
Vyhlášením Martinské deklarace 30.10.1918 se přihlásilo 200 poslanců slovenské reprezentace k vytvoření společného státu Československé republiky. Ve společném státě setrvalo Slovensko do 31.12.1992.
Turzovka. Zjevení Panny Marie 1.6.1958 na hoře Okrúhlá - Živčáková. Lesník Matúš Lašut šel pravidelnou pochůzku po svém revíru. Najednou uviděl krásnou Paní, která na něho kývla. Ukázala mu mapu světa a řekla mu, aby lidé dělali pokání. Lašut byl mnohokrát v psychiatrických léčebnách v Bytčici a v Kosmonosích.
V roce 1990 posvětil papež sv. Jan Pavel II. základní kámen a v roce 1993 byla na vrcholu hory postavena kaple Panny Marie Královny míru, vysvěcena 17.10.1993. V roce 1994 vyhlásil nitranský biskup Jan Chrysostom kardinál Korec horu Živčákovou za poutní místo. Od 1.7.2000 patří pod farnost Korňa.
Vzhledem k tomu, že kaple nestačila přílivu poutníků, rozhodl žilinský biskup Tomáš Galis o stavbě kostela. 19.10.2008 byl posvěcen a položen základní kámen kostela Panny Marie Matky Církve. Kostel, který stojí 700 metrů od kaple, byl posvěcen biskupem Galisem 4.10.2015. V kostele byly uloženy relikvie sv.Andreje-Svorada, sv. Benedikta, sv. Jana Pavla II., sv. Marie Goretti a bl. sestry Zdenky Schelingové.
Matúš Lašut *10. 4.1916 Vysoká nad Kysucou, + 10. 8.2010 Čadca. Byl prostřední ze třech dětí. V jeho 5 letech mu zemřela matka (1889-1921). Od 7 roků sloužil jako pastýř u cizích lidí. Ve 13 se dostal do služby do Frýdku-Místku, kde se stal členem rodiny. Hospodář ho připravil i na 1. svaté přijímání a biřmování. Ze služby dostal povolávací rozkaz na vojnu. Po vojně se vrátil do Turzovky a oženil se. Po 2. světové válce se stal lesníkem a hajným. 1. 6.1958 měl zjevení Panny Marie a to ho úplně změnilo. Zemřel v nemocnici v Čadci. Pohřben 15. 8.2010 (slavnost Nanebevzetí Panny Marie) na hřbitově v Turzovce.
1. 6.1958 neděle, slavnost Nejsvětější Trojice. Obcházel revír lesní cestou na Okrúhlou u Turzovky. Ví, že by měl být v kostele, ale je ve službě. Zastavil se na místě, které má název Živčák, nebo Živčáková, u obrázku Matky Boží, který visí na jedné z borovic a pomodlil se modlitbu Otče náš, pak začal Zdrávas Maria, ale tuto modlitbu už nedokončil.
Najednou viděl krátký, jasný záblesk u obrázku. Před ním stála postava Panny Marie Lurdské: Bílé roucho s modrou stuhou a na hlavě závoj. "Kde sa tu tá socha tak z ničoho nič vzala?" Uvědomil si, že stromy okolo zmizeli a místo nich je záhon bílých květů. Nic z toho nechápe. Květy tvoří koberec a čím jsou blíže k postavě, tím jsou výše. Teď už poznal, že to není socha. Lehký vítr pohnul závojem. Užasl, roztřásl se a podivil, že přes ním stojí Královna nebe.
Všude bylo najednou plno světla. Mariiny šaty se rozjasnily a růženec, který držela v ruce je z perel a diamantů. Maria zvedla pravou ruku a ukazuje na ohrádku, která tady byla už dříve a ohraničovala prostor okolo obrázku. Matúš se podíval tím směrem. Vzal kladivo, které viselo na plotě a přitloukl na původní místo tři laťky, které byly odtržené. Paní se usmála a zvedla rukou zářící růženec. Matúš si uvědomil, že žádný růženec nemá a ani se ho neumí modlit.
Panna Maria ukázala směrem kde byl před chvílí její obraz. Ve vzduchu visela mapa světa. Státy neměly hranice, je ohraničená souš od moře. Souš byla zelené a žluté barvy, moře bylo modré. Pod zeměkoulí se objevila tabulka s nápisem: zelená barva je Dobro a znázorňuje hory a pohoří, žlutá je barva Zla a s ní jsou vybervené roviny. Nápis zmizel a objevila se výzva: "ČINTE POKÁNÍ! MODLETE SE ZA KNĚZE A ŘEHOLNÍKY! MODLETE SE RŮŽENEC!" Žlutá barva začala překrývat barvu zelenou: Zlo se ve světě šíří na úkor Dobra. Tabulka s výzvou k pokání se objevila ještě dvakrát a potom zmizel i třetí obraz, kdy žlutá barva pohltila zelenou. Poslední tabulka měla varování: "JESTLI SE LIDÉ NEPOLEPŠÍ, ZAHYNOU. Na celou zeměkouli spadl žlutý déšť hříchů a zla.
Obraz se opět změnil: v moři a kolem pobřeží bylo vidět výbuchy. Padající hmota zahubila život. Na tabulce se objevila výstraha: "JESTLI SE LIDÉ NENAPRAVÍ, PŘIJDOU STRAŠLIVÉ POHROMY JEDNOTLIVĚ I HROMADNĚ A LIDÉ BUDOU HYNOUT RŮZNÝMI ZPŮSOBY." Pátý a šestý obraz si Matúš ponechal jako tajemství. Cítil, že by tím lidem neprospěl. V sedmém obraze Panna Maria Lašútovi ukázala, jak by vypadala Země, kdyby se lidé obrátili a žili podle Boží vůle. Zem byla ozářená slunečním jasem. Všude byla zeleň a květy. Nad Zemí se vznášela Neposkvrněná Panna, která s růžencem chrání všechny národy. Matoušovi Lašutovi bylo jasné, že modlitba svatého růžence je zbraň, kterou si lidé vyprosí pokání, pokoj a blahobyt duchovní i materiální.
Svatá Panna mu řekla: "Když to splníš, příjdeš do nebe." Obloha klesla k zemi a vytvořila oblouk, který protnul blesk. Uprostřed stál Ježíš v červeném rouchu. V levé ruce držel kříž a pravou rukou ukazoval na své srdce, ze kterého vyšlehly tři paprsky. Prostřední ho zasáhl. Padá na zem a ztratil vědomí. Poslední zvuk, který slyšel bylo zvonění poledne. Matúš Lašut se probral po třech hodinách. Všechno bylo na svém místě. Tvář měl otlačenou a v ruce držel růženec. Najednou se dokázal ho modlit. Nepochybuje o tom, že je to dar od Panny Marie. Za další tři hodiny sešel z hory domů.
Od té doby se změnil a chodil každý den na mši. Jeho změny si všimli jeho příbuzní. Ptali se a on jim vyprávěl, co se mu přihodilo. Někdo tomu věří, někdo ne. V pondělí 8. 9.1958 na svátek Narodezení Panny Marie šli někteří lidé z Turzovky na Živčákovou. Lašut přepověděl, že ho po třech dnech zatknou.
Byl zadržen pro veřejné pobuřování. Byl vyšetřován na různých místech okresu celé 4 dny. 12. 9. byl odvezen do psychiatrické léčebny v Bytčici, kde byl 10 měsíců. V červnu 1959 byl propuštěn a 22. 9. odvezen z práce v lese do Bytčice na 14 měsíců. V září 1961 odvezen na 14 dní do Bytčice, potom 3 měsíce v českých Kosmonosích. Dalších 5 let byl léčen dvěma vyšetřováními, desítkami elektrošoků, chemickou terapií a psychickým nátlakem. Z posledního léčení se vrátil domů osleplý a bez zubů.
Od roku 1966 opět pracoval jako lesník. Lašutův soused Juraj Kavalek měl později sen. Viděl Pannu Marii, která mu řekla, aby na Živčáku vykopal pramen vody. V prosinci 1958 se vydal ve sněhu na horu. Tam potkal neznámou ženu a ta mu řekla, kde má kopat. Na hoře Živčáku jsou 4 prameny: U Srdce Panny Marie, U Božského Srdce, U Panny Marie Lurdské a Oční pramen. Tato voda vyléčila různé druhy rakoviny, vady srdce, krvácení do mozku, záněty nervů a zrakových chorob. Pražský arcibiskup František kardinál Tomášek, v době komunizmu jediný biskup v Čechách a na Moravě, vozil vodu z Turzovky Svatému Otci Pavlu VI.
Místo bylo hlídané tajnou policií, lidé byli legitimováni a pokutováni pokud nesli svatý obraz. Přes zákaz komunistických orgánů chodili lidé na horu, stavěli různé kapličky a zavěšovali obrazy. Komunistická Bezpečnost obrazy ničila a pálila. Znovu lidé nosili další obrazy a sochy. Spálen měl být i původní obrázek, který byl zavěšen na stromě, ale ohořel a zhasl. Postava Panny Marie s Ježíškem zůstala neporušená. Obraz byl propašován do ciziny, kde byl až do roku 1990, kdy se vrátil zpět a na horu nastal volný přístup.
Bratislavská svíčková manifestace, Bratislavský Velký pátek 25.3.1988 - pátek, za náboženskou svobodu, obsazení biskupských stolců a lidská práva. Manifestace na Hviezdoslavově náměstí v Bratislavě byla rozehnána Veřejnou bezpečností (komunistická Policie) a armádou obušky, policejními auty a vodními děly. Bylo zadrženo 140 osob, mezi nimi i televizní repotréři ORF (Rakouská televize) a němečtí novináři.
27.3.1988 byla Květná neděle a začínal Svatý týden, proto označení Bratislavský Velký pátek (ve skutečnosti byl Velký pátek 1.4.1988).
Protestní akce byla naplánována na 30 minut a účastníci se měli pomodlit se svíčkami v rukou. Mezi organizátory patřil František Mikloško (*1947, 1990-2010 poslanec) a Ján Čarnogurský (*1944, 1990 místopředseda vlády ČSFR, ministr spravedlnosti SR 1998-2002).
Od 16. hodiny se začali shromažďovat lidé. V 17 hodin VB uzavřela Hviezdoslavovo náměstí s 3500 lidmi. V 18 hodin začala před Slovenským národním divadlem manifestace zapálením svíček, zpěvem Československé státní hymny "Kde domov můj, Nad Tatrou sa blýska" a slovenské papežské hymny "V sedmobrežnom kruhu Ríma". Po hymnách se shromážděný dav začal modlit růženec. Shomáždění bylo vyzváno k rozchodu a odchodu z náměstí. Po této výzvě začala vjíždět do lidí policejní auta. Bylo nasazeno 950 příslušníků VB, kteří rozháněli lidi obušky, křičeli a poráželi je na zem, kde do nich kopali a bili je. Byl použit slzotvorný plyn a policejní psi. Některé zadržené občany odvlekli do policejních aut a odvezli. Kropící vozidla Technických služeb spustila postřik a dva policejní hasičské vozy nasadily vodní děla. V 18.30 manifestace skončila a lidé se rozcházeli a přesto proti nim vyběhli opět příslušníci VB.
