Úsilí o samostatnost Československa
1914-1918
12.8.1914 Česká družina vznikla v Kyjevě. 28.9.1914 (podle ruského kalendáře 11.10.) na svátek sv. Václava převzala svatováclavský prapor, původní bíločervený královský prapor. Svatováclavský prapor České družiny: na bílém pruhu byla uprostřed dole vyšita svatováclavská koruna, vpravo český lev, vlevo slovenský (hornouherský) dvojkříž, na červeném pruhu vpravo moravská orlice a vlevo slezská orlice.
V roce 1915 byla Česká družina přejmenována na 1. střelecký pluk Svatého Václava. V roce 1917 svatováclavský pluk navštívil Masaryk a na jeho popud byl pluk přejmenován na 1. československý střelecký pluk Mistra Jana Husi. Z tohoto pluku vznikly Československé legie v Rusku.
Čeští i slovenští legionáři usilovali o samostatnost Československa.
22.10.1915 Clevelandská dohoda podepsaná představiteli Slovenské ligy a Českého národního sdružení v Clevelandu (Ohio, USA). Dohoda měla 5 bodů, byla napsána slovensky a týkala se spolupráce mezi Slováky a Čechy.
14.11.1915 bylo vydáno Prohlášení Českého komitétu zahraničního, které společně napsali: říšský poslanec T.G.Masaryk, diplomat Ed. Beneš, francouzský generál M.R.Štefánik, předsedové českých spolků a sdružení ve Francii, Anglii, USA a v Rusku a předali ho státům Dohody (Rusko, Anglie, Francie, Itálie, Rumunsko).
30.5.1918 Pittsburská dohoda podepsaná představiteli Slovenské ligy v Americe, Českého národního sdružení, Svazu českých katolíků a předsedou Česko-Slovenské národní rady v USA T.G.Masarykem. Dohoda byla napsána slovensky, měla 6 bodů a stvrzovala spojení Čechů a Slováků ve společném státě, slovenštinu jako úřední jazyk a státní samosprávnost Slovenska.
Za českou stranu dohodu signovalo 12 osob: první profesor Masaryk, sedmý Vojtěch Beneš (1878-1951, učitel na českých školách v USA, bratr Eduarda Beneše). Za slovenskou stranu dohodu signovalo 17 osob: desátý podepsal slovenský kněz Jozef Murgaš.
Jozef Murgaš (1864-1929), malíř, elektrotechnik, od roku 1896 římskokatolický kněz mezi Slováky v USA. Během 1. světové války se snažil o vytvoření samostatného Československa. Připravil rokování, které vyústilo k podpisu Pittsburské dohody. Mezi americkými Slováky zorganizoval finanční sbírku, která vynesla 1.000.000 dolarů a vytvořil valutový fond nové ČSR.
1.9.1918 prohlášení "Idea svatováclavská a boj o samostatnost českého národa", které vydal Bohumil Stašek (1886-1948), římskokatolický kněz, ústřední tajemník Strany Lidové (od roku 1919 Československá strana lidová) vydal a přihlásil se k samostatnosti Československa. 28.9. na svátek sv. Václava, sloužil slavnostní mši za Československou samostatnost.
Československo 1918-1948
České království trvalo ještě 18 dní (28.10.-14.11.1918)
i když byl vyhlášen Československý stát,
který se stal za 18 dní republikou Československou.
Události, které předcházely vyhlášení samostatného Československého státu 28.10.1918.
V noci ze 13. na 14.10.1918 pražský redaktor novin České slovo a tajemník České obce dělnické (odborová organizace) František Hanzlíček (1870-1941), vyhlásil z balkonu radnice v Písku samostatné Československo. Když Písečtí poznali omyl, druhý den vyhlášení zrušili. Hanzlíček a několik dalších občanů bylo zatčeno.
14.10.1918 Edvard Beneš, tajemník Národní rady československé oznámil státům Dohody ustanovení Prozatímní vlády československé. 15.10. ji uznala Francie a 23.10. Spojené království.
16.10.1918 Karel I. císař rakouský, král český a uherský vydal manifest Mým věrným národům, kterým vyhlásil autonomii Českého království. Manifest byl vydán politicky pozdě. Politická situace pro monarchii už nebyla příznivá.
18.10.1918 předal Tomáš Garrique Masaryk americké vládě Washingtonskou deklaraci, která vyhlašovala budoucí Československo jako republiku.
27.10.1918 Gyula hrabě Andrássy von Csik-Szent Király und Krásna Hôrka (*30.6.1860 Trebišov, Slovensko, +11.6.1929 Budapešť, Maďarsko), ministr zahraničí.
(Gyula hrabě Andrássy von Csik-Szent Király, město Sancraieni ve středním Rumunsku, Krásna Hôrka, hrad na jižním Slovensku).
Andrássy zadal úkol rakousko-uherskému vyslanci ve Stockholmu, ať požádá švédskou královskou vládu, aby odevzdala vládě USA tuto odpověď na její nótu z 18.10.1918. Rakousko-uherskou nótu se souhlasem s mírovými podmínkami a s právem na sebeurčení národů Rakouska-Uherska dostal 28. americký prezident Thomas Woodrov Wilson (*28.12.1856, +3.2.1924).
Andrássyho nóta
(diplomatické sdělení)
byla odpověď na 14 bodů prezidenta USA ke splnění podmínek k uzavření mírové dohody a k sebeurčení národů monarchie. Nóta byla zveřejněna ráno 28.10.1918 ve vývěsce redakce novin Národní politiky na Václavském náměstí v Praze. U vývěsky se začali shromažďovat lidé a vyložili si z nóty větu: ...zejména o právech Čechoslováků... a ...o neprodlené příměří..., jako kapitulaci Rakouského císařství/Rakousko-Uherského státu.
"Odpovídajíc na nótu pana presidenta Wilsona z 18.t.m. (tohoto měsíce), zaslanou vládě rakousko-uherské, a ve smyslu rozhodnutí pána presidenta, pojednati odděleně s Rakousko-Uherskem o otázce příměří a míru, klade si rakousko-uherská vláda za čest prohlásiti, že stejně jako s dřívějšími projevy pana presidenta, souhlasí také s jeho názorem, obsaženým v poslední notě o právech národů rakousko-uherských, zejména o právech Čechoslováků a Jihoslovanů.
Poněvadž tedy Rakousko-Uhersko přijalo veškeré podmínky, na kterých učinil pan president závislým vstup do vyjednávání o příměří a míru, nepřekáží po názoru rakousko-uherské vlády již nic zahájení tohoto jednání. Rakousko-Uherská vláda prohlašuje tudíž ochotu aniž vyčkala výsledku jiného vyjednávání, vejíti v jednání mezi Rakousko-Uherskem a odpůrčími státy o neprodlené příměří na všech frontách rakousko-uherských, a žádá pana presidenta Wilsona, aby ráčil učiniti příslušné přípravy."
Po přečtení nóty vypukly v Praze demonstrace a dav začal likvidovat státní znaky a další symboly monarchie. V 9 hodin zástupci Národního výboru Antonín Švehla a František Soukup převzali Válečný (vojenský) obilní ústav.
Vyhlášení Československého státu 28.10.1918.
Na Václavském náměstí v Praze u pomníku svatého Václava se shromáždili Pražané, ke kterým v 11 hodin dopoledne promluvil katolický kněz Isidor Bohdan (Theodor) Zahradník, a vyhlásil nový stát Čechů a Slováků slovy:
"Navždy lámeme pouta, v nichž nás týrali věrolomní, cizáčtí a nemravní Habsburkové. Jsme svobodni. Zde u stupňů pomníku českého knížete svatého Václava přísaháme, že chceme této svobody se státi hodnými, že ji chceme hájiti i svými životy."
Dav lidu po jeho slovech přísahal věrnost novému státu. Z Václavského náměstí odjel ihned na Nádraží Františka Josefa I. (dnes Hlavní nádraží) a tam jménem Národního výboru, za jehož člena se považoval, se prohlásil ředitelem drah. Drážním telegrafem dal do všech železničních stanic rozeslat zprávu: "Československý stát proklamován dnes o 11. hod. u sochy svatého Václava na Václavském náměstí. Odstraňte ihned všechny znaky a značky bývalého státu Rakousko-Uherského. Do Vídně a do Německa všechno zboří zadržte. Ostatní zásilky správně dopravujte. Ať žije Československý stát. Na zdar! Dr. Zahradník."
Na Václavském náměstí spisovatel Alois Jirásek přečetl Provolání Národního výboru:
"Lide československý. Tvůj odvěký sen se stal skutkem. Stát československý vstoupil dnešního dne v řadu samostatných, svobodných, kulturních států světa. Národní výbor, nadaný důvěrou veškerého lidu československého, přejal jako jediný a oprávněný a odpovědný činitel do svých rukou správu svého státu.
Lide československý! Vše, co podnikáš, podnikáš od tohoto okamžiku jako nový svobodný člen velké rodiny samostatných svobodných národů.
Novými činy v těchto chvílích zahajují se nové, bohdá (Bůh dá) slavné dějiny Tvoje. Nezklameš očekávání celého kulturního světa, který se žehnáním na rtech vzpomíná Tvých slavných dějin, jež vyvrcholily v nesmrtelné výkony československých legií na západním bojišti a na Sibiři. Celý svět sleduje Tvoje kroky do nového života, Tvůj vstup do země zaslíbené. Zachovej štít čistý jako jej zachovalo Tvé národní vojsko: Československá legie. Bud' si stále vědom, že jsi občanem československého státu nejen se všemi právy, nýbrž i povinnostmi.
Na počátku velikého díla ukládá Ti Národní výbor, ode dneška Tvá vláda, aby Tvé chování a Tvá radost byly důstojny velké chvíle nynější. Naši osvoboditelé Masaryk a Wilson nesmí býti zklamáni ve svém přesvědčení, že dobyli svobody lidu, který dovede sám sobě vládnouti, ni jediným rušivým činem nesmí býti zkaleny nynější veliké okamžiky, ni jediný z Vás nesmí se dopustiti ničeho, co by mohlo vrhnouti stín na čisté jméno národa.
Každý z Vás musí bezvýhradně šetřiti všeho, co jinému jest svato.
Svobody osobní, majetku soukromého nesmí býti dotčeno. Podrobte se bezvýhradně rozkazu Národního výboru.
V Praze, dne 28. října 1918.
Za Národní výbor československý:
Dr. Fr. Soukup v.r., Dr. Vavro Šrobár v.r., Antonín Švehla v.r., Jiří Stříbrný v.r., JUDr. Al. Rašín v.r."
Na Václavské náměstí přišli za hodinu tak zvaní "Muži 28. října": Antonín Švehla (1873-1933, předseda vlády), JUDr. Alois Rašín (1867-1923, ministr financí), Jiří Stříbrný (1880-1955, ministr železnic a obrany), JUDr. František Soukup (1871-1940, ministr spravedlnosti) a Vavro Šrobár (Vavrinec Ján 1867-1950, ministr zdravotnictví, Slovák). "Muži 28.října"-Národní výbor československý, vydali večer 28.10.1918 první zákon o zřízení samostatného státu československého.
28.10.1918 byl vyhlášen Československý stát, který byl ještě 18 dní Českým královstvím. Oficiálně byl hlavou nového státu král český Karel III. (císař rakouský Karel I.). 14.11.1918 předseda Revolučního Národního shromáždění Karel Kramář na první schůzi prohlásil českého krále Karla III. za sesazeného z českého trůnu a vyhlásil T.G. Masaryka za prezidenta Republiky Československé.
V Thunovském paláci (Roupovský dům, od roku 1993 sídlo Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR) na Malé Straně se konala 14.11.1918 první schůze Revolučního Národního shromáždění. Schůzi řídil předseda Národního výboru Karel Kramář. Ten sesadil českého krále, dal zvolit prezidenta republiky a předsedu Národního shromáždění:
"Všechna pouta, která nás vázala k dynastii Habsbursko-Lotrinské, jsou přervána (výborně, potlesk poslanců ve stoje). Konec jest smlouvám z roku 1526 i Pragmatické sankci (potlesk). Dynastie Habsbursko-Lotrinská ztratila všechna práva na trůn český (tak jest, výborně, potlesk). A my svobodni a volni prohlašujeme, že náš stát Československý jest svobodnou Československou republikou (výborně, sláva, potlesk). A abychom doplnili všechno to, pak prosím vás, abyste prvním presidentem Československé republiky zvolili Tomáše Masaryka (výborně, sláva, potlesk/ toto byla vlastní volba aklamací=hlasitým souhlasem).
Prohlašuji tedy professora doktora Tomáše Garriqua Masaryka jednohlasně zvoleným presidentem Republiky Československé."
Aklamací byl potom zvolen i předseda Národního shromáždění František Tomášek, který dal zvolit novou vládu (16 členů) v čele s předsedou Karlem Kramářem. Vláda byla zvolena souhlasným povstáním poslanců. Vláda řídila Československo do 8.7.1919.
10.12.1918 vláda vydala zákon, kterým zakázala šlechtické tituly. Zákon byl v roce 1920 novelizován, byly zavedeny sankce za veřejné užívání titulu. V roce 1936 bylo šlechtě zakázáno používání erbu. V letech 1939-1945 bylo používání titulů povoleno, od roku 1945 opět zakázáno, ale za porušení nejsou žádné sankce.
Bohdan Isidor Zahradník OPraem. *25.6.1864 Hostačov (okres Havlíčkův Brod), +21.2.1926 Vídeň. Pokřtěn jménem Theodor (používal české jméno Bohdan). Otec Karel byl skutečným zahradníkem na zámku v Hostačově, od roku 1867 se staral o zahrady města Havlíčkova Brodu. Matka Marie roz. Krupská. Zbožnost rodičů dokládají i jména jejich synů Bohumil (Bohu milý) a Bohdan (Bohem daný), i to, že se oba synové rozhodli pro duchovní cestu.
Bohdan vstoupil v roce 1883 do řádu premonstrátů na Strahově a přijal jméno Isidor. V roce 1888 byl v basilice Nanebevzetí Panny Marie na Strahově vysvěcen na kněze. V letech 1890-1899 působil v duchovní službě v Jihlavě, která byla většinou německá. Organizoval české spolky a napsal několik knih. Zabýval se sociálními otázkami a vyzýval továrníky, aby se starali o chudé dělníky.
Byl vynikajícím kazatelem. Ve svých kázáních uváděl příběhy z českých dějin a proto si místní Němci na něho stěžovali u jeho nadřízených. Byl odvolán z Jihlavy a chtěl opustit řád, ale strahovský opat mu však nabídl místo klášterního knihovníka. Uspořádal klášterní prvotisky a další knihovní fondy.
V roce 1897 získal doktorát filosofie (PhDr.). V roce 1902 byl navržen za člena České akademie věd a umění (ČAVU). V roce 1906 se ucházel o místo opata, které nezískal. Odešel ze Strahova a stal se inspektorem na řádovém velkostatku. Tam ho jeho rodný bratr Bohumil získal pro agrární stranu, za kterou Isidor kandidoval do říšské rady roku 1907 byl zvolen za říšského poslance.
Jako český kněz nesouhlasil s austrokatolicismem (rakouský katolicismus = spojení trůnu a oltáře /cezaropapismus = politika státu ve spolupráci s církví). Vystupoval proti germanizaci a národnostní nespravedlnosti. Snažil se o demokratizaci katolické církve v Čechách a na Moravě a kritizoval biskupy, kteří nebyli Češi, zvláště brněnského biskupa (1904-1916) a pražského arcibiskupa (1916-1918) českého Němce Pavla hraběte Huyna (1868-1946). Z těchto kritik vzešla 7.11.1918 obnovená Jednota reformního katolického duchovenstva.
Začal jezdit po českém venkově a pořádal agrární přednášky. 27.10.1918 přednášel v Lounech a pozdě večer se vrátil do Prahy. Přespal na Hlavním nádraží v kanceláři vrchního železničního inspektora.
K vyhlášení samostatného státu se dostal náhodně:
28. října 1918 se z nádraží vracel domů ulicí na Příkopech. V té době dav Pražanů mířil na Václavské náměstí. Obyvatelé šířili . Na ulici v něm poznali poslance, kterému věřili, vzali ho na ramena a nesli na Václavské náměstí. Cestou mu vylíčili zprávu o kapitulaci monarchie, i to, že jsme svobodní. Zahradník měl mohutnou postavu, lidé ho postavili na zem, připnuli mu českou bikoloru a v čele průvodu došel na Václavské náměstí. V 11 hodin u sochy svatého Václava pronesl improvizovaný projev a vyhlásil nový stát Československý slovy: "Navždy lámeme pouta...". Z Václavského náměstí odjel na dnešní Hlavní nádraží a tam dal rozeslat zprávu: "Československý stát proklamován dnes..."
V první československé vládě se stal Isidor Zahradník ministrem železnic (do 8.7.1919). V červnu 1919 kandidoval na stolec sv. Vojtěcha (arcibiskupa pražského), ale po nezdaru jednání katolické delegace 4.7.1919 u papeže Benedikta XV. vystoupil z katolické církve. V roce 1920 se oženil s Helenou Krämerovou (Kraemerová). Přestoupil k církvi pravoslavné, kde byl v roce 1925 zvolen předsedou synodální rady České náboženské obce pravoslavné. O několik měsíců později přešel k nově vzniklé církvi Československé (od roku 1971 Církev Československá husitská).
1920-1921 pracoval na ministerstvu zahraničí a stal se za Československo členem reparační komise v Rakousku. Chtěl se stát velvyslancem. Ministr zahraničí Eduard Beneš ho však ve vládě nechtěl a dal mu 8.11.1921 tak zvanou příkaznost (dovolená s čekatelstvím). Zahradník získal 31.12.1924 místo generálního ředitele Hypoteční banky, kam měl nastoupit 10.1.1925. Z ministerstva zahraničí byl 31.10.1925 propuštěn ze služby a poslán na trvalý odpočinek.
Od roku 1925 žil s manželkou a dcerou Helenou (1923-1997 provdanou Šenfeldovou) v rodinném domě na Křivoklátě. Začala se u něho projevovat nemoc. Po několika operacích (od roku 1918 měl rakovinu jazyka) byl hospitalizován ve vídeňském sanatoriu. Brzy ráno, v den, kdy se měl vrátit domů, v sanatoriu zemřel. Převezen na Křivoklát, kde byl 26.2.1926 pohřben. Pohřební obřady sloužil pravoslavný biskup Gorazd II. Pompézního pohřbu se zúčastnil předseda Poslanecké sněmovny Jan Malypetr, místopředseda Senátu JUDr. František Soukup, několik poslanců, senátorů, ředitelé bank, kancléř prezidenta republiky Přemysl Šámal a opat strahovských premonstrátů Metoděj Jan Zavoral O.Praem.
Oběť za Isidora Zahradníka!!!
Bl. Jakub Kern (pokřtěn František Alexander, *11.4.1897 Vídeň, +22.10.1924 Vídeň), narozen na Květnou neděli. Rakouský kněz řádu premonstrátů. Působil v klášteře Geras ve Waldviertelu (Rakousko). V říjnu 1915 musel narukovat do války a v roce 1916 odešel na jižní frontu do Ortlerských Alp (sever Itálie). 11.9.1916 byl zasažen střelou do plic a do jater. Byl operován a propuštěn z armády. V roce 1917 se přihlásil ke studiu teologie. Po vstupu do řádu premonstrátů 18.10.1920 se nabídl Bohu jako oběť za odpadnutí Isidora Zahradníka z církve. 20.10.1921 složil Jakub časné sliby na tři roky. 23.7.1922 byl Jakub Kern vysvěcen na kněze.
V tom roce se u něho projevily zdravotní následky z 1.světové války. Začal kašlat krev a nemoc rychle pokračovala. Po Velikonocích 1923 byl operován, další operaci podstoupil 20.10.1924, v den, kdy měl složit věčné sliby. V roce 1956 začal proces blahořečení, který byl ve Vídni uzavřen v roce 1992 a ve Vatikánu v 7.7.1997. Jakub Kern byl blahořečen 265. papežem sv. Janem Pavlem II. ve Vídni 21.6.1998.
Bohumil Zahradník Brodský *21.8.1862 Hostačov (okres Havlíčkův Brod), +26.4.1939 Průhonice. Bratr Bohdana Isidora. Kněz, spisovatel.
Používal pseudonymy: Bohumil Brodský, Václav Galus, Jan Gregor, Ondřej Leksa, Vladimír Lucian, Hugo Léman, Vlastimil Šumavský.
V roce 1886 byl Bohumil vysvěcen na kněze v katedrále Ducha Svatého v Hradci Králové. Stal se kaplanem ve Zruči, v letech 1889-1919 farář v Ouběnicích. Jeho přítelem byl kněz Alois Svojsík, kněz Jindřich Šimon Baar, kněz Jakub Deml, básník Jaroslav Vrchlický, spisovatel Alois Jirásek. V roce 1908 se Bohumil tajně oženil s překladatelkou angličtiny Annou Plešingrovou (1870-1935), oddávajícím knězem byl P. Alois Svojsík (1875-1917, bratr zakladatele Junáka A.B.Svojsíka). Bohumil a Anna měli dceru Růženu (1911-2000).
Na schůzi Jednoty katolického duchovenstva 23.1.1919 vystoupil s bouřlivým projevem, který podpořil dr. Karel Farský (1880-1927, za rok první patriarcha Církve československé). Bohumil vystoupil z katolické církve, v roce 1920 se stal spoluzakladatelem nové církve československé (husitské), ale později přešel do církve pravoslavné. Pracoval na ministerstvu školství a národní osvěty, v roce 1922 se stal ministerským radou na ministerstvu školství a vstoupil do agrární strany.
V roce 1924 odešel do důchodu a začal psát milostné povídky a historické romány lehkého žánru, nevkusu a bulvární pokleslosti. Napsal více než 100 knih. Jeho některá díla se stala námětem pro scénáře v němém filmu.
Zemřel ve věku 76 let a byl pohřben na Olšanech v Praze.
V rodině zahradníka na Hostačovském zámku se 12. srpna 1862 dva slavila úžasná věc. Narodil se malý chlapec, kterému dali jméno Bohumil. Rodného domu si však dlouho neužil. V jeho pěti letech se otec stal městským zahradníkem v Německém Brodě (dnes Havlíčkův brod), kde Bohumil vyrůstal a později i vystudoval gymnázium. Zde také poprvé publikoval ve školním časopise.
Další Jeho kroky vedly na studium teologie v Hradci Králové, kde byl v roce 1886 vysvěcen na kněze. Nejprve se stal kaplanem ve Zruči nad Sázavou, ale příliš dlouho zde nepobyl. Od roku 1889 žil dvacet let jako farář v Ouběnicích. Pohled Zahradníka-Brodského na katolickou církev byl však značně kritický. Již od roku 1908 byl například tajně ženat s Annou Plešingerovou (rovněž spisovatelkou), což bylo proti všem pravidlům katolické církve. Poslední dva roky svého funkčního období v Ouběnicích stál v čele hnutí duchovních a dalších osobností, které žádaly reformování katolické církve, především povolení svátosti manželské pro katolické kněží a zavedení české liturgie – o obojí se zasazovali neúspěšně. To vedlo Zahradníka-Brodského k vystoupení z církve a přestěhování do Prahy. V roce 1920 zde stál u zrodu československé církve, avšak ani u ní nevydržel, neobstál se svojí snahou příklonu k pravoslaví. Nakonec z československé církve vystoupil také a přestoupil definitivně na pravoslaví.
Během svého života v Praze pracoval jako úředník na Ministerstvu školství a národní osvěty, kde se stal dokonce ministerským radou. Byl členem agrární strany, zároveň také působil ve spolku Svatobor (spolek založený Františkem Palackým na podporu českých spisovatelů) a aktivně spolupracoval s Nakladatelským družstvem Máje. Významná byla také jeho účast v Syndikátu českých spisovatelů.
Během celého svého života byl literárně aktivní. Už v době, kdy byl farářem v Ouběnicích, za ním dojížděli jeho přátelé, mezi nimiž nechyběly významné osobnosti jako Jaroslav Vrchlický, Alois Jirásek, Jakub Deml nebo Jindřich Šimon Baar. Od roku 1924, kdy odešel do důchodu, se věnoval výhradně literatuře. Jeho beletristická tvorba byla značně konvenční. Zabýval se především sociálními tématy své doby, náměty čerpal ze svého okolí, jako prostředí si vybíral venkov, město, prostředí dělnické, podnikatelské, kněžské a mnoho dalších. Pozoruhodný je jejich mravoučně-výchovný ráz, který ale neubírá na čtivosti textu. Přesto jsou jeho romány a povídky poměrně psychologicky mělké, postavy nejsou propracované do hloubky a schématický děj jeho díla je spíše jednostranný (dobří a zlí, přičemž dobří vždy vítězí), ačkoli je často široce rozvětvený. I přesto, že se jeho díla nezapsala mezi nejklasičtější a nejvýznamnější, ve své době se jednalo o čtenářsky velice oblíbené tituly. Je namátkou vyberme z rozsáhlé produkce tituly Bouře na horách (1885), Číslo 1452 (1889), Z vesnic a samot (1894), Nad propastí (1901), Trosky (1909), Dům ztraceného štěstí (1916, v roce 1927 zfilmováno), Jan Vladyka (1919) nebo Životem vedla je láska (1928, zfilmováno v roce 1928).
Zemřel 26. listopadu 1939 v Průhonicích. Zanechal za sebou rozsáhlé dílo, více než sto románů a povídek. Dnes je pochován na Olšanských hřbitovech.
Více zde: https://klub-literatury-praha.webnode.cz/ze-sveta-literatury/bohumil-zahradnik-brodsky/
V rodině zahradníka na Hostačovském zámku se 12. srpna 1862 dva slavila úžasná věc. Narodil se malý chlapec, kterému dali jméno Bohumil. Rodného domu si však dlouho neužil. V jeho pěti letech se otec stal městským zahradníkem v Německém Brodě (dnes Havlíčkův brod), kde Bohumil vyrůstal a později i vystudoval gymnázium. Zde také poprvé publikoval ve školním časopise.
Další Jeho kroky vedly na studium teologie v Hradci Králové, kde byl v roce 1886 vysvěcen na kněze. Nejprve se stal kaplanem ve Zruči nad Sázavou, ale příliš dlouho zde nepobyl. Od roku 1889 žil dvacet let jako farář v Ouběnicích. Pohled Zahradníka-Brodského na katolickou církev byl však značně kritický. Již od roku 1908 byl například tajně ženat s Annou Plešingerovou (rovněž spisovatelkou), což bylo proti všem pravidlům katolické církve. Poslední dva roky svého funkčního období v Ouběnicích stál v čele hnutí duchovních a dalších osobností, které žádaly reformování katolické církve, především povolení svátosti manželské pro katolické kněží a zavedení české liturgie – o obojí se zasazovali neúspěšně. To vedlo Zahradníka-Brodského k vystoupení z církve a přestěhování do Prahy. V roce 1920 zde stál u zrodu československé církve, avšak ani u ní nevydržel, neobstál se svojí snahou příklonu k pravoslaví. Nakonec z československé církve vystoupil také a přestoupil definitivně na pravoslaví.
Během svého života v Praze pracoval jako úředník na Ministerstvu školství a národní osvěty, kde se stal dokonce ministerským radou. Byl členem agrární strany, zároveň také působil ve spolku Svatobor (spolek založený Františkem Palackým na podporu českých spisovatelů) a aktivně spolupracoval s Nakladatelským družstvem Máje. Významná byla také jeho účast v Syndikátu českých spisovatelů.
Během celého svého života byl literárně aktivní. Už v době, kdy byl farářem v Ouběnicích, za ním dojížděli jeho přátelé, mezi nimiž nechyběly významné osobnosti jako Jaroslav Vrchlický, Alois Jirásek, Jakub Deml nebo Jindřich Šimon Baar. Od roku 1924, kdy odešel do důchodu, se věnoval výhradně literatuře. Jeho beletristická tvorba byla značně konvenční. Zabýval se především sociálními tématy své doby, náměty čerpal ze svého okolí, jako prostředí si vybíral venkov, město, prostředí dělnické, podnikatelské, kněžské a mnoho dalších. Pozoruhodný je jejich mravoučně-výchovný ráz, který ale neubírá na čtivosti textu. Přesto jsou jeho romány a povídky poměrně psychologicky mělké, postavy nejsou propracované do hloubky a schématický děj jeho díla je spíše jednostranný (dobří a zlí, přičemž dobří vždy vítězí), ačkoli je často široce rozvětvený. I přesto, že se jeho díla nezapsala mezi nejklasičtější a nejvýznamnější, ve své době se jednalo o čtenářsky velice oblíbené tituly. Je namátkou vyberme z rozsáhlé produkce tituly Bouře na horách (1885), Číslo 1452 (1889), Z vesnic a samot (1894), Nad propastí (1901), Trosky (1909), Dům ztraceného štěstí (1916, v roce 1927 zfilmováno), Jan Vladyka (1919) nebo Životem vedla je láska (1928, zfilmováno v roce 1928).
Zemřel 26. listopadu 1939 v Průhonicích. Zanechal za sebou rozsáhlé dílo, více než sto románů a povídek. Dnes je pochován na Olšanských hřbitovech.
Více zde: https://klub-literatury-praha.webnode.cz/ze-sveta-literatury/bohumil-zahradnik-brodsky/
Svržení Mariánského sloupu 3.11.1918.
Mariánský sloup postavili měšťané Starého Města pražského na poděkování Panně Marii za to, že ubránili 6.-11.10.1648 Staré Město před velkou přesilou Švédů za Třicetileté války, kteří vyplenili Pražský hrad. Slíbili Panně Marii, že z vděčnosti postaví sloup. Na postavení sloupu přispěl i císař Ferdinand III. (*13.7.1608 Štýrský Hradec, +2.4.1657 Vídeň). Základní kámen byl položen 26.4.1650 a sloup byl na Staroměstském náměstí posvěcen 13.7.1652. Na vrcholu stála socha Immaculaty (Neposkvrněná Panna Maria). Císař dal na sloup umístit nápis: "VIrgInI genItrICI sIne orIgInIs Labe ConCeptae propVgnatae et LIberatae VrbIs ergo Caesar pIVs et IVstVs hanC statVaM ponIt (Virgini genitrici sine originis labe Conceptae propugnatae et liberatae urbis ergo caesar pius et justus hnac statuam ponit=součet velkých písmen dával rok 1650), Panně Rodičce bez poskvrny prvotní počaté za obhájení a osvobození města tuto sochu staví zbožný a spravedlivý císař."
Akce svržení sloupu byla dokonale připravena a do poslední chvíle pečlivě utajena. O svržení se rozhodlo při generální stávce 14.10.1918 a 31.10.1918 bylo připraveno na schůzi národních socialistů (sociální demokraté), kteří svolali shromáždění na Bílou horu na 3.11.1918. František Sauer (1882-1947) zorganizoval žižkovské hasiče (v té době byl Žižkov samostatné město, součástí Prahy se stal v roce 1922) pod vedením velitele Bedřicha Zedníčka. Sauer se zaštítil se podporou vedení České strany národně sociální a Českoslovanské sociálně demokratické strany dělnické.
Ráno 3.11.1918 navštívil Sauer hasiče Josefa Hodana (člena ČSNS), kterému řekl, že o akci strhnout Mariánský sloup na Staroměstském náměstí ví bratr Václav Jaroslav Klofáč (*21.9.1868 Německý/Havlíčkův Brod, +10.7.1942 Dobříkov u Vysokého Mýta, zakladatel ČSNS) a bratr Karel Kramář (*27.12.1861 Vysoké nad Jizerou, +26.5.1937 Praha, předseda Čs.národní demokracie). Z Bílé hory se národní socialisté vydali na Staroměstské náměstí svrhnout Neposkvrněnou Pannu. Jako domnělý symbol habsburské monarchie byl sloup stržen na zem, roztříštil se na sedm kusů a hlava Panny Marie odletěla o kus dál. Tam ji sebral neznámý člověk a tím ji zachoval. V roce 1957 byla hlava odkoupena a uložena v Lapidáriu hlavního města Prahy.
Při stržení zazpíval žižkovský pěvecký sbor pod vedením sbormistra Kučery píseň: "Dobrú noc má milá. Na břehu Rejna hranice vzplála. Kde domov můj. Pryč s tyrany a zrádci všemi". Anarchista Sauer byl značně opilý.
Sauer měl za stržení sochy Panny Marie dostat svatozář s dvanácti zlatými hvězdami. Cítil se podveden, když zjistil, že je to jen pozlacená měď. Své barbarství Sauer popsal v roce 1923 ve spisu Naše luza, jezuité a diplomaté (Franta Sauer-Kysela).
Z 12 hvězd svatozáře Panny Marie se zachovaly dvě hvězdy. Jedna je od roku 1990 ve Společnosti pro obnovu Mariánského sloupu, druhou vlastní rodina Antonína Šolce, který byl u svržení sloupu a jedna hvězda mu spadla k nohám. Antonín Šolc (*29.4.1879 Smidary, +23.8.1951 Praha) byl generálním tajemníkem (1906-1913) Československé strany národně socialistické (ČSNS, 1918-1926 Československá strana socialistická) a později ústředním tajemníkem strany. Jeho syn Vladimír byl v roce 1989 spoluzakladatelem Klubu dr. Milady Horákové.
Socialistický dav, podněcován Sauerem, šel ke Karlovu mostu s úmyslem svrhnout sochy svatých, hlavně sochu sv. Jana Nepomuckého do Vltavy. V tom jim zabránili vojáci, kteří most na několik dní uzavřeli. "Bojovná" nálada davu se uklidnila.
Trosky sloupu byly uklizeny v noci z 18. na 19.12.1918, před příjezdem prezidenta Masaryka do Prahy.
Postavení Mariánského sloupu 4.6.2020.
V roce 1990 byla založena Společnost pro obnovu Mariánského sloupu. 3.11.1993 (75. výročí svržení sloupu) byl položen základní kámen s nápisem ve čtyřech jazycích (česky, latinsky, německy, anglicky): "ZDE STÁL A OPĚT BUDE STÁT MARIÁNSKÝ SLOUP". Kámen a čtyři nárožní kameny byly dány na místo, kde stál původní MARIÁNSKÝ SLOUP. Nápis byl neznámými "vandaly" (údajně na příkaz Magistrátu) částečně vyřezán: "ZDE STÁL ..... MARIÁNSKÝ SLOUP". Při 85. výročí (3.11.2003) svržení sloupu byla obnovená socha Panny Marie postavena na náhradní kovový sloup u bočního vchodu Týnského chrámu-kostela Panny Marie před Týnem ve Štupartské ulici.
V roce 2009 Společnost pro obnovu Mariánského sloupu rozhodla o vytvoření kopie obrazu Panny Marie Rynecké, aby byl umístěn do kapličky uprostřed sloupu. Obraz namaloval akademický malíř Radim Klouza. Obraz posvětil Svatý Otec Benedikt XVI. 27.9.2009 při mši svaté v Brně-Tuřanech.
23.1.2020 přijalo Zastupitelstvo hlavního města Prahy návrh o obnovení Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí.
V pondělí 17.2.2020 začaly stavební práce na znovupostavení Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí. Socha Panny Marie byla umístěna na sloup 4.6.2020. Na svátek Nanebevzetí Panny Marie 15.8.2020 byl sloup slavnostně vysvěcen arcibiskupem pražským, primasem českým, metropolitou Mons. Dominikem kardinálem Dukou OP. za účasti několik set věřících.
https://www.marianskysloup.cz/clanky/aktuality/
https://ceskaaslovenskahistorie.estranky.cz/clanky/praha/mariansky-sloup.html
Dřevěná rodina: Spejbl, Hurvínek, Mánička, pes Žeryk a bábinka Kateřina. Taťulda Spejbl byl vytvořen podle nákresu Josefa Skupy v roce 1919-1920 řezbářem Karlem Noskem z Plzně. Hurvínek je dílem Gustava Noska (Karlův synovec) z roku 1926. Mánička byla navržena Josefem Skupou a vytvořena Gustavem Noskem v roce 1929, stejným autorem ve stejný rok byl vytvořen i pes Žeryk. Bábinka Kateřina je nejmladší loutka. Vytvořil ji Ivan Moravec podle návrhu Zdeňka Juřeny v roce 1971.
Ema Destinnová *26.2.1878 Praha-Nové Město, +29.1.1930 České Budějovice. Vlastním jménem Emilie Paulina Jindřiška Kittlová. Operní pěvkyně. Žila na zámku ve Stráži nad Nežárkou. Zemřela v nemocnici v českých Budějovicích. Pohřbena na Slavíně. Na pamětní desce jsou v údajích Emy Destinnové dvě chyby: EMA DESTINOVÁ, *26.2.1878, +28.1.1930. Deska na jejím hrobě v kryptě uvnitř Slavína je napsaná správně.
Alois Jirásek *23.8.1851 Hronov, +12.3.1930 Praha. Spisovatel. V roce 1890 se stal členem České akademie věd a umění. V roce 1917 podepsal Manifest českých spisovatelů za národní samostatnost. 13.4.1918 přečetl národní přísahu v Obecním domě v Praze. Po smrti byl zpopelněn a urna uložena 19.3.1930 na Novém hřbitově v Hronově. Sochař Jaroslav Horejc v roce 1931 vytvořil na jeho hrob pomník s ženou držící kalich.
František Křižík *8.7.1847 Plánice, +22.1.1941 Stádlec u Tábora. Český technik a vynálezce. V roce 1880 vynalezl obloukovou lampu, světelnou fontánu v Praze na Výstavišti a zdokonalil elektrické tramvaje.
Reinhard Eugen Tristan Heydrich *7.3.1904 Halle nad Sálou (Halle an der Saale u Lipska, česky Dobrosol, dnes Haale), +4.6.1942 Praha. Vrah českého národa. Hlavní organizátor holocaustu. 27.9.1941 přijel do Prahy ve funkci Zastupující říšský protektor. Ihned po nástupu do úřadu zavedl v Protektorátu stanné právo a přísné represe proti českým obyvatelům.
S manželkou *Linou Mathildou von Osten (*14.6.1911 Avendorf na Fehmarnu, +14.8.1985 Avendorf) měli 2 syny: Klaus (*17.6.1933, +24.10.1943), Heider (*23.12.1934), a dvě dcery: Silke (*9.4.1939, operní pěvkyně), Marta (*23.7.1942 pohrobek).
19.11.1941 si prohlédl korunovační klenoty. Podle lidové pověsti, která se nezakládá na skutečnosti, měl sobě a svému synovi Klausovi (1933-1943) nasadit na hlavu svatováclavskou korunu českých králů. Tato událost není doložena. Na základě kletby Heydrich do roku zemřel.
Heydrich zemřel na následky útoku (atentátu) z 27.5.1942, který provedli Josef Gabčík a Jan Kubiš, českoslovenští parašutisté poslaní z Anglie. Na odvetu a pro výstrahu nařídil A.Hitler zastřelit mnoho českých občanů. Bylo rozhodnuto vypálit obce Lidice u Kladna a Ležáky u Chrudimi.
Jejich syn Klaus vyjel na podzim 1943 na kole z brány zámku v Panenských Břežanech a na hlavní silnici byl sražen nákladní dodávkou fotbalového klubu FK Čechie z Panenských Břežan, kterou řídil Karel Kašpar (29let,**). Klaus byl pohřben na zahradě zámku v cínové rakvi. Po válce v rakvi jeho tělo nebylo, pravděpodobně ho dala exhumovat matka a odvezla ho do Německa. Rakev byla po válce roztavena a použita na výrobu dekorativních předmětů.
*V Československu byl na Linu Heydrichovou vydán zatykač. Utekla do Rakouska a po čase se zasnoubila s Leopoldem von Zanettim. Ten zjistil, že je Lina válečný zločinec a opustil ji. Lina se přestěhovala do Německa, kde jí byl vrácen rodný dům. V roce 1965 se vdala za finského malíře a básníka Erkki Mauma Gustafa Manninena (1915-1969). Spolu provozovali penzion s restaurací.
**Kašpar byl 8 týdnů ve vazbě. Gestapo po výslechu zjistilo, že jel přiměřenou rychlostí a vyvázl s pokutou za nepovolenou nedělní jízdu. Heydrichová ho chtěla dát zastřelit, to odmítl Frank i Himmler. Kašpar se ztratil s automobilem Červeného kříže v květnu 1945 u Plzně.
Parašutisté v chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Praze (původně katolický kostel sv. Karla Boromejského).
28.12.1941, 6 měsíců před útokem na vraha českého národa R. Heydricha, přistáli parašutisté Josef Gabčík a Jan Kubiš na našem území. Parašutistický výsadek ke zlikvidování R. Heydricha dostal označení Operace Anthropoid. Další parašutisté byli vysazeni v rámci operace Silver A a Silver B. 27.5.1942 zaútočil Gabřík na Heydricha, ale zasekl se mu samopal, Kubiš hodil granát na auto s protektorem.
Po atentátu se parašutisté rtm. Jan Kubiš (28 let, *24.6.1913), npor. Adolf Opálka (27 let, *4.1.1915), čet. Josef Bublík (22 let, *12.2.1920), rtm. Josef Gabčík (30 let, *8.4.1912), rotný Jaroslav Švarc (28 let, *11.5.1914), čet. Jan Hrubý (27 let, *4.3.1915) a rtm. Josef Valčík (27 let, *2.11.1914) ukryli v katedrálním chrámu Pravoslavné církve v Resslově ulici. Dva z těchto parašutistů Jan Kubiš a Adolf Opálka byli členové hnutí Junák (tehdy Svaz junáků-skautů a skautek RČS).
Po zradě Karla Čurdy kostel 18.6.1942 ve 4.15 obklíčilo 740 nacistů. Výsadkáři bojovali šest hodin proti stonásobné přesile. V 6.45 pustili hasiči do krypty vodu, ale parašutistům se dařilo vyhazovat hadice s vodu až do 9.50, kdy se hasičům podařilo jim sebrat žebřík a do krypty se valila voda.
Adolf Opálka zemřel v boji na kostelním kůru. Jan Kubiš a Josef Bublík byli odvezeni do sanatoria. Bublík zemřel cestou a Kubiš krátce po převozu zemřel v sanatoriu. V kryptě kostela se bránili nacistům Josef Gabčík, Jaroslav Švarc, Jan Hrubý a Josef Valčík. Všichni čtyři se v kryptě zastřelili.
294 příbuzných a spolupracovníků parašutistů bylo umučeno v koncentračním táboře Mauthausen.
Busty a životopisy 7 parašutistů byly v kryptě umístěny v roce 2010.
Jan Kubiš *24.6.1913 Dolní Vilémovice u Třebíče, +18.6.1942 Praha. Otec František Kubiš, matka Kristýna rozená Mikysková. Jan byl členem československé armády ve Velké Británii s hodností rotmistra. Měl 5 sourozenců. Matka mu zemřela v jeho 6 letech a otec se znovu oženil. Jan byl členem katolické tělovýchovné organizace Orel. Základní školu navštěvoval 6. 9.1919-28.6.1927. Ve škole měl 2 z mravů (chování), 4 z pilnosti, ale ani v ostatních předmětech moc nevynikal. Byl členem sportovní organizace OREL a členem hnutí JUNÁK.
16.6.1939 utekl za hranice do Polska a odtud do Alžíru, který patřil Francii. 29.12.1941 byl s Josefem Gabčíkem vysazen na českém území. 27.5.1942 provedli oba vojáci atentát na R. Heydricha. S dalšími vojáky byl ukryt v pravoslavné katedrále sv. Cyrila a Metoděje v Praze. Zradil je jeden z vojáků Karel Čurda.
Vedle Jana Kubiše vybuchl granát a on upadl do bezvědomí. Vykrvácel v sanatoriu v Podolí. Spolu s ostatními byl vhozen do společného hrobu v Ďáblicích. Většina rodiny Jana Kubiše byla vyvražděna.
Josef Gabčík *8.4.1912 Poluvsie u Rajeckých Teplic (Slovensko), +18.6.1942 Praha. V matrice má křestní jméno zapsáno latinsky Josephus, v rodném listě česky Josef, nikoliv slovensky Jozef. Ve vojenských identifikačních dokumentech a v poslední vůli, kterou sepsal před vysazením do okupované vlasti, je podepsán Josef. Vojenský historik Eduard Stehlík vysvětluje tento rozpor, že otec František Gabčík byl zarytý čechoslovakista. Matka byla Češka Marie rozená Beránková (slovenský dějepis uvádí Mária Baránková). Měl tři sourozence, dva bratry a sestru. Po základní škole odešel do Čech a v Kovářově u Písku se vyučil kovářem. Měl rád přírodu a rybolov.
V roce 1932 se vrátil na Slovensko a vstoupil do československé armády. 6. 6.1939 utekl ze Slovenska do polského Krakova, kde se setkal s Janem Kubišem a spolu odjeli do Alžíru. Odtud se distal do Francie, kde vstoupil 26. 9.1939 do československé zahraniční armády ve Francii. 12.7.1940 odjel do Anglie. Byl zařazen do výcviku pro plnění úkolů zvláštního určení. Absolvoval parašutistický výcvik na letišti v Manchesteru a kurzy ve střelbě a sebeobraně. Byl jmenován velitelem výsadku Anthropoid. 29.12.1941 byl s Janem Kubišem vysazen na našem území, kde začali plánovat provedení atentátu na R. Heydricha na 27.5.1942.
Po Gabčíkově smrti nacisté oddělili hlavu a uložili ji. Tělo pohřbili do hromadného hrobu v Ďáblicích. Po válce se jeho hlava ztratila. Rodina Josefa Gabčíka nebyla vyvražděna nacisty. Z Berlína přišel příkaz: "Slovenskými záležitostmi se nezabývat!"
Historik Jaroslav Čvančara, badatel Ústavu pro studium totalitních režimů, to vysvětlil spojenectvím Slovenského štátu a nacistického Německa. Jaroslav Čvančara považuje Josefa Gabčíka za Slováka světového významu. Po Josefu Gabčíkovi byla v roce 1948 přejmenována obec Beš u Dunajské Stredy a nedaleká přehrada na Gabčíkovo.
V rodném domku Josefa Gabčíka žije jeho praneteř Katarína Tomšíková, která iniciovala v roce 2014 se starostou Rajeckých Teplic Petrem Fajbíkem, kam Poluvsie patří, odlití busty Josefa Gabčíka. Pomník byl odhalen v sobotu 11.10.2014. Paní Tomšíková a pan Fajbík se inspirovali v roce 2009 bustami parašutistů při návštěvě krypty v chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Praze, kde Josef Gabčík zemřel. V roce 2015 ho prezident Slovenské republiky Andrej Kiska povýšil do hodnosti brigádního gnerála in memoriam a v roce 2017 do hodnosti generálmajora in memoriam.
P. Josef Štemberka *2.2.1869 Pecka, +10.6.1942 Lidice. Arcibiskupský notář a konsistorní arcibiskupský rada, poslední lidický farář.
Narodil se v domku č.187 u potoka Brodek (později nazvaný Javorka). Otec Jan (*19.12.1827 Lhota 16) pracoval jako tkadlec. Matka Marie (roz. Brádlerová z Pecky 82, *1.7.1831, +25.6.1880) byla v domácnosti. Byli oddáni 29.8.1859 farářem Václavem Jelínkem. Matka byla příbuzná Karla Jaromíra Erbena z Miletína. Od roku 1873 byla upoutána na lůžko a těžce nemocná zemřela když bylo Josefovi 11 roků. U Štemberků bylo 9 dětí: Filomena (1860), Anežka (1862), Anna (*+1864), František Josef (1865-1869), Jindřich (1867-1926) advokát v Rychnově nad Kněžnou a přítel TGM, Josef, Leopoldina (1870-1940), Marie (1873-1949) stala se řeholnicí v řádu Školských sester ve Slatiňanech u Chrudimi a přijala jméno Ignácie, Anežka (1875). Sestry Anežka, Leopolda a Aloisie bydlely v rodném domě na Pecce.
Josef vystudoval jezuitské gymnázium v Jičíně, teologii v Hradci Králové, kde byl v katedrále Svatého Ducha vysvěcen na kněze 25.7.1894. Jako kněz prošel několika farnostmi: Čestín (1894-1899, okr. Kutná Hora) a Stašov (1899-1907 dříve psaný Staršov, u Poličky). Zde dostal LITTERAE DIMISSORIAE (dimissoriálky), pověřovací propouštěcí listiny svého biskupa z domovské diecéze, aby se mohl stát knězem v jiné diecézi. V arcidiecézi pražské nastoupil do farnosti Svárov (1907-1908, u Unhoště, na jih od Kladna) a Koleč (1908-1909, u Buštěhradu, na severovýchod od Kladna). 1.7.1909 nastoupil do Lidic, kde byl farářem do osudné středy 10.6.1942. 
Na místě jeho rodného domu ve městě Pecka stojí rodinný dům, který přestavěl a chtěl zde se svými sestrami bydlet. Na tomto domě byla 9.6.1991 umístěna pamětní deska.
1. června 1942 měl nastoupit do Lidic nový farář, který P. Štemberku poprosil, aby počkal 14 dní, protože slouží za jiného kněze, který je nemocen.
U jižní stěny kostela sv. Bartoloměje na Pecce byl 10.6.1949 postaven symbolický hrob patera Josefa Štemberky. Symbolem smrti a zániku rodu jsou obrácené pochodně po stranách pamětní desky.
nápis na větší horní desce:
IN MEMORIAM
P. JOSEF ŠTEMBERKA
POSLEDNÍ FARÁŘ
V LIDICÍCH
NAROZEN V PECCE ČP. 187
2. ÚNORA 1869
nápis na menší dolní desce:
DOBRÝ PASTÝŘ
DAL ŽIVOT ZA OVEČKY SVÉ
10. ČERVNA 1942
Farář Štemberka sloužil v Lidicích 33 let (stejný počet roků Ježíše Krista). Šel na smrt se svými farníky a to i přesto, že mu pravděpodobně nacisté dávali milost.
Za svoje hrdinství byl farář Josef Štemberka vyznamenán prezidentem Václavem Havlem na Pražském hradě 28.10.1992 a byl mu udělen Řád Tomáš Garriqua Masaryka I. třídy in memoriam. 28.10.2014 mu prezident Miloš Zeman udělil medaili za zásluhy I. stupně in memoriam. Medaili převzala praneteř Ludmila Lojdová-Markovová.
Ludmila Lojdová-Markovová, rozená Šoršová, *1943, profesorka klavíru a učitelka hudby. Otec Otakar Šorš (*2.4.1899 Stračov, +1956, malíř a sochař, žák Maxe Švabinského). Matka Věra Jelínková rozená Štemberková (1902-1992), dcera Jindřicha Štemberky, neteř P. Josefa Štemberky. Manžel František Jelínek (učitel na gymnáziu v Rychnově n.K., +1943 v Osvětimi).
Ludmila se provdala za Rudolfa Lojdu (1927-2007), hudební pedagog. Dcera Kateřina (do roku 1996 česká politička). Později se provdala za Petra Markova (*1945, napsal scénář Konec vodníků v Čechách, Arabela).
Od roku 2014 probíhá v římskokatolické církvi v ČR proces na beatifikaci (blahořečení) kněze Josefa Štemberky. Od roku 2006 je Josef Štemberka jako svatý mučedník uctíván v české starokatolické církvi.
Píseň k patronu Pecky sv. Bartoloměji
(nápěv Bože cos ráčil)
Bartoloměji, Kristův apoštole, pozdraven budiž vroucně touto písní. Z nebeských výšin viz, jak nás tu dole nejedna úzkost v duši smutkem tísní. /:V přímluvu tvou je ukládáme všecky, pomni, žes štítem rodné naší Pecky.:/
Věrný jsi zůstal do poslední chvíle. Svědectví krve slavně v tobě ctíme. Ve stopách tvojích dospějeme cíle, poklad své víry nikdy nezradíme. /:Bartoloměji, ty pak v branách nebe shromažďuj celou Pecku kolem sebe.:/
Lidice, středa 10.6.1942, obec nedaleko Kladna s 503 obyvateli a 103 domy. Vesnice byla náhodně vybrána, aby nacisté pomstili smrt Heydricha. Stalo se to na základě dopisu Anně Maruščákové (*31.7.1923 Zálužany u Příbrami, +24.10.1942 Mauthausen). Dopis jí adresoval do továrny Palaba její milenec Václav Říha a dostal se 3.6.1942 do ruky továrníkovi Jaroslavu Pálovi ve Slaném, kde Anna pracovala v továrně na baterie (bydlela v Holousích u Kladna). Továrník Pála předal podezřelý dopis četníkům a ti dali dopis gestapu v Kladně.
"Drahá Aničko! Promiň, že Ti píši tak pozdě. Co jsem chtěl udělat, tak jsem udělal. Onoho osudného dne jsem spal někde na Čabárně. Jsem zdráv. Na shledanou tento týden a pak se už neuvidíme. Milan."
(Čabárna je osada nedaleko Holous u Kladna, kde Anna Maruščáková bydlela).
Maruščáková byla předvedena k výslechu. Vypověděla, že dotyčný Milan ji poprosil, aby vyřídila pozdravy v Lidicích u Horáků a Stříbrných od jejich synů z Anglie. Ti sloužili u 311. bombardovací perutě. 4.6.1942 byl "Milan" vypátrán. Byl jím Václav Říha (*1.2.1919 Vrapice u Kladna, +24.10.1942 Mauthausen), který pracoval v Pražské železářské společnosti v Kladně. Byl ženatý a vztah s Maruščákovou chtěl ukončit, proto ji poslal milostný dopis a snažil se vyvolat dojem odbojáře.
Lidice byly vybrány jako pomsta za atentát na Heydricha, a vypáleny ve středu 10.6.1942. Celkem zemřelo 340 obyvatel obce (192 mužů, 60 žen a 88 dětí). Rozkaz: muže od 16 let zastřelit, ženy do koncentračních táborů, děti na náležitou převýchovu.
Zastřeleno 173 mužů, oficiálně od šestnácti let ( plnoletost byla ve 21 letech ). Byl zastřelen Josef Hroník (*16.8.1927) ve věku 14 let, Josef Doležal (*9.4.1927) 15 let a Josef Nerad (*13.4.1927) 15 let. Všichni tři kluci chtěli být se svými tatínky a tvrdili, že je jim 16 roků. Zastřelen byl i učitel Zdeněk Petřík (*18.12.1913). Nejstarší muž Emanuel Kovařovský (*22.2.1858) měl 84 let, poslední byl zastřelen farář Josef Štemberka (*2.2.1869) 73 let. Muži šli na popravu podle abecedy, proto byl farář zavražděn jako poslední na zahradě u zdi Horákova statku. Dalších 26 mužů zastřelili na kobyliské střelnici.
203 žen bylo odvezeno do koncentračních táborů. 105 dětí bylo odvezeno do Lodže v Polsku, z nich bylo 6 do dvou let, nejmladší byl syn lidického učitele Zdeněk Petřík. Nevybrané děti čekaly tři týdny v tovární hale na betonové podlaze jen v tom, v čem přijely. Nesměla jim být poskytnuta ani lékařská péče. K jídlu dostaly černou meltu, polévku a chleba. 1.7.1942 mohly děti napsat korespondenční lístek. 2.7.1942 byly děti odvezeny do vyhlazovacého tábora v Chelmnu nad Nerrem, kde byly zavražděny plynem v nákladních autech. Zdeněk Petřík (*1.6.1941) byl z dětí nejmladší. Do Lidic se vrátilo 143 žen a 17 dětí.
Po válce byl odkryt půdorys kostela sv. Martina a základní školy. Růžena Petříková (1919-2002) přežila koncentrační tábor Ravensbrück a vrátila se do LidicRůžena Petříková, později provdaná Brabcová, měla 3 děti.
Část stěny Horákova statku, kde byli zastřeleni lidičtí muži, byla pietně upravena.
V letech 1949-1950 byly na severozápadě od vypálené vesnice postaveny nové Lidice.
Pomník lidických dětí, 42 dívek a 40 chlapců, zhotovila sochařka Marie Uchytilová (17.1.1924–16.11.1989), dokončil její manžel Jiří Václav Hampl. V letech 1995-2000 byl pomník postaven. 22.11.2010 ukradena socha dívenky, 17.1.2011 nainstalována nová postava.
14.6.2014 byl v půdorysu kostela sv. Martina posvěcen arcibiskupem pražským Dominikem kardinálem Dukou OP. nový oltář s plastikou Panny Marie Lidické (Lidická Madona). Panna Maria nedrží v náručí Ježíška, jen prázdnou bílou plínku. Obraz vytvořil podle Paladia české země-Panna Maria Staroboleslavská, malíř a heraldik Zdirad Jan Křtitel Čech. 31.5.2017 obraz Lidické Madony dostal v Římě papež František od dvou žen, které jako děti z Lidic přežily.
Ležáky osada osmi domů nedaleko Chrudimi. Za přechovávání vysílačky Libuše skupiny Silver A v blízkém lomu Hluboká vypáleny 24.6.1942. Parašutista Karel Čurda vypověděl na pražském gestapu i o odboji proti nacismu, který byl na Pardubicku.
Gestapo s českými četníky obklíčilo osadu v počtu 500 mužů. Obyvatelé převezeni do Pardubic. 34 osob starších 15 let (muži i ženy) bylo zastřeleno, 11 dětí posláno do plynu a dvě sestry Jarmila (*13.11.1939) Doležalová a Marie (*1941, +25.2.2018) Jeřábková, rozené Šťulíkovy byly dána na převýchovu do německých rodin. Jarmila se dostala do rodiny Paetlových a Marie do rodiny v Poznani. Po válce se dívky vrátily domů.
Na místě vypálených domů stojí hrobodomy s vyznačenými půdorysy. V nich stojí pomník s výřezem kříže. Nad osadou stojí vysoký kříž s trnovou korunou.
Rekvizice zvonů. Za 2. světové války bylo v Protektorátu Čechy a Morava zrekvírováno (ukradeno) 9801 zvonů. Rekvizice byly zahájeny 26.11.1941. Zvony byly rozděleny na 4 kategorie: A, B, C, D. Nejvzácnější zvony byly v kategorii D. Zvony byly svezeny do Prahy na Rohanský ostrov. V roce 1942 byly odvezeny lodí po Vltavě a z Mělníka po Labi do německých továren.
Bitva u Sokolova 8.-13.3.1943. Českoslovenští vojáci 1. československého samostatného praporu pod vedením plukovníka Ludvíka Svobody (1968-1975 prezident ČSSR) dostali za úkol uhájit přechod přes řeku Mžu. 1. rota vedená nadporučíkem Otakarem Jarošem zaujala vysunuté postavení u sokolovského kostela. V bitvě Otakar Jaroš (*1.8.1912, + 8.3.1943) padl a byl pohřben u kostela.
Vojáci svůj úkol splnili a Němci se přes řeku nedostali. Po dobytí Charkova Němci byli ranění vojáci postříleni. V padesátých letech byl kostel v Sokolově zbourán z propagandistických důvodů. Na místě kostela je pouze kovový kříž. Komunisté upravili a zneužili průběh bitvy. Tvrzení, že velitel držel nad hlavou rudý prapor, je nesmysl. K posílení "vítězství" komunismu přispěl v roce 1974 i velkofilm Otakara Vávry, který má silný ideologický podtext.
Alois Musil (arabsky: Músa ar Rueili), ThDr., *30.6.1868 Rychtářov (Vyškov), +12.4.1944 Otryby (Český Šternberk).Jeho otec vlastnil selský statek. Alois měl čtyři sourozence. I když byl z 5 dětí nejstarší, nepřevzal otcův grunt, ale v roce 1887 odešel studovat katolickou Teologickou fakultu do Olomouce. Na kněze byl vysvěcen v roce 1891 a v roce 1895 se stal doktorem teologie. Protože se zajímal o Starý zákon a monoteistická náboženství, poslal ho tehdejší olomoucký arcibiskup Theodor Kohn v roce 1895 do Jeruzaléma na Dominikánskou biblickou školu. Na studiích pokračoval do roku 1898 v libanonském Bejrútu u jezuitů na Univerzitě sv. Josefa.
Byl jmenován členem Nejvyšší muslimské rady v Jeruzalémě. 
V rámci svých výzkumných cest objevil v roce 1898 u skalního města Petra palác Kujser Amra (1985 – památka UNESCO). Tento objev popsal v knize Pán Amry. Po návratu do vlasti byl v roce 1902 jmenován profesorem na Teologické fakultě v Olomouci a v roce 1909 na Vídeňské univerzitě. V letech 1908 – 1912 odjel na výzkumné cesty islámských památek na Blízský východ a do Asie. Vytvořil mapy Sýrie, Palestiny a Iráku.
Byl přijat za člena velmi nebezpečného beduínského kmene Rwala a zvolen šejchem (šejk). Dostal jméno Músa al Rueili. Domluvil se několika světovými jazyky a 35 arabskými nářečími. 
Za 1. světové války se stal špionem Rakouska a snažil se vyjednat podporu Arabů pro Turecko proti Velké Británii a dojednat ukončení války a podepsat mírovou smlouvu. Po nástupu císaře bl. Karla I. na trůn si ho vybrala císařovna Zita za svého zpovědníka. Prosadil u císaře Karla propuštění českých politických vězňů Karla Kramáře, Aloise Rašína, Václava Jaroslava Klofáče a Charlotty Masarykové.
Po vzniku Československa se přestěhoval do Prahy a v roce 1920 se stal profesorem orientalistiky na Karlově univerzitě, kde v roce 1922 založil Orientální ústav spolu s Bedřichem Hrozným. Stal se přítelem T. G. Masaryka, který mu pomohl k přednáškám v USA. V roce 1938 odešel na penzi a věnoval se spisovatelské činosti a kněžskému poslání. Odborníci ho považují za největšího orientalistu, biblistu, kněze a spisovatele na konci 19. a začátku 20. století.
SNP - Slovenské národní povstání 29.8.1944. Povstání zahájil ve 20 hodin pplk. Ján Golian heslem: "Začnite s vysťahovaním." Brigádní generál Ján Golian, krycím jménem Ley Gama (* 26.1.1906 Dombóvár v Maďarsku, + 1945 koncentrační tábor Flossenbürg v Německu). 14.5.1944 ho pověřil prezident Beneš, aby začal protifašistický odboj. Vypracoval plán SNP a v červenci 1944 svolal poradu vojenského velení. 28.8.1944 dohodl v Martině další postup vojáků a partyzánů. 28.10.1944 vydal poslední rozkaz a přešel k partyzánům do hor. 3.11.1944 byl zatčen německými vojáky v domě, kde se ukrýval. Byl vyšetřován v Bánské Bystrici a v Bratislavě. Pak byl odvezen do Berlína a odsouzen k trestu smrti. Popraven v koncentračním táboře Flossenbürg.
8. května 1945 mise Velichovky. Američtí vojáci měli předat německému polnímu maršálovi Ferdinandu Schörnerovi kapitulaci Německa podepsanou ve francouzské Remeši. Ferdinand Schörner, zvaný "krvavý Ferdinand" byl velitel armády Střed v Protektorátu Čechy a Morava. Američané vyjeli v konvoji z Plzně do Velichovek, kde jednali s polním maršálem. Potom odjeli zpět do Plzně. Sověti se o této misi amerických vojáků dozvěděli až z fotografií, které byly pořízeny v Hradci Králové. Kolona obrněných vozů vyjela 7. 5. večer ve 21.40 hodin z Plzně, projela přes Prahu a Hradec Králové do Velichovek. Při jednání s polním maršálem 8. 5. předali Američané podmínky kapitulace v 11 hodin dopoledne.
Polní maršál Ferdinand Schörner (*12.6.1892 Mnichov, + 2.7.1973 Mnichov v Bavorsku, Německo). Poslední polní maršál Německa. Přezdívku Krvavý Ferdinand dostal pro svůj tvrdý přístup k vojákům. Dal postřílet vojáky svého štábu, kteří nevěřili ve vítězství Německa. Po zajetí ho Američané předali v Salzburgu Sovětům. Ti ho odvezli do Sovětského Svazu a odsoudili na 25 let. V roce 1955 byl propuštěn a předán do NDR. V roce 1958 emigroval do NSR, kde byl zatčen a obviněn z poprav německých vojáků. Byl odsouzen na 4,5 roku a propuštěn v roce 1963. Svůj život dožil v Mnichově.
Konrad Ernst Eduard Henlein *6.5.1898 Vratislavice nad Nisou (Maffersdorf)-Liberec, +10.5.1945 Plzeň. Podřezal si žíly rozbitým sklíčkem z brýlí.
Karl Hermann Frank *24.1.1898 Karlovy Vary, +22.5.1946 Praha. Knihkupec. Otec ho od mala učil nenávidět Čechy a Židy. Podílel se likvidaci obce Lidice a na vraždění lidických mužů.
Byl dvakrát ženatý. 1. manželka Anna Müllerová (*5.1.1899 Karlovy Vary), rozvedeni 17.2.1940. Měli dva syny. 14.4.1940 se Frank oženil a vzal si Karolu Blaschekovou (*13.8.1913 Most, +1982/1989), lékařku. Měli tři děti: dvě dcery a syna. K.H.Frank byl anonymně pohřben na Ďáblickém hřbitově.
Andrej Andrejevič Vlasov *14.9.(juliánský kalendář 1.9.) 1901 Lomakino, Nižněnovgorodská oblast, Ruské carství, +2.8.1946 Moskva, SSSR). V roce 1919 se stal vojákem. V roce 1930 se stal členem VKS(b) Všesvazové komunistické strany (bolševiků). Byl čínským poradcem bojů Číňanů proti Japoncům v roce 1938.
V září 1941 bránil Kyjev, a v listopadu bojoval u Moskvy proti německým okupantům. Při bojích o Leningrad (Petrohrad) byl v lednu 1942 zajat a uvězněn do stodoly starostou jedné vesnice a udán Němcům.
V německém zajetí kolaboroval s Němci. 27.12.1942 založil Ruskou osvobozeneckou armádu (ROA). V lednu 1943 byl propuštěn na svobodu.Pořádal přednášky a vysvětloval svůj postoj proti bolševikům. Velitel gestapa jmenoval Valsova velitelem ROA s hodností generálplukovníka. 14.11.1942 se zúčastnil v Rudolfově galerii na Pražském hradě konference o založení Komitétu (výbor) pro osvobození národů Ruska. Tento výbor se stal exilovou vládou Ruska.
13.4.1945 se oženil s Adeleidou Bielenbergovou, a to i přesto, že měl v Rusku manželku, o které předpokládal, že byla popravena. 30.4.1945 se s Adeleidou rozvedl. ROA se pohybovala 50 km od Prahy a generálmajor Buňačenko se rozhodl podpořit Pražské povstání. Vlasov byl proti, ale své vojáky dal k dispozici Buňačenkovi. 4.5.1945 Vlasovovi Němci nabídli odlet do Španělska, což odmítl.
Po osvobození Prahy 8.5.1945 se vlasovci vydali před Rudou armádou do jižních Čech, kde se v obci Lnáře na zámku vzdali 9.5.1945 Američanům. Ti Vlasovovi nabídli útěk, který opět odmítl. 12.5.1945 ho převzali Sověti. Byl oběšen spolu s dalšími 11 vojáky ROA 2.8.1946.
Tatranka, šestiplátková sušenka se vyrábí od roku 1945 ve firmě Theodor Fiedor. Původně měla trojúhelníkový tvar, jako štíty Tater a z toho byl odvozen jejich název. Později se začaly vyrábět v obdélníkovém tvaru. V roce 1989 se začaly vyrábět tatranky s dalšími příchutěmi, ale pouze s pěti plátky. firma byla v roce 1947 znárodněna pod názvem státní podnik(s.p.) Čokoládovny, později Opavia.
Franta Sauer *4.12.1882 Žižkov u Prahy, +26.3.1947 Praha. Bohém, v roce 1931 herec. František byl sedmý z osmi dětí. Podepisoval se Franta Sauer-Kysela (něm. Sauer = kyselý), nebo Franta Habán (to byla jeho přezdívka, protože byl vysoký). Jeho rodiče Jan a Barbora roz. Hájková byli negramotní. Otec pracoval jako posunovač na dráze, po úrazu jako prodavač párků, matka byla služka.
František musel od dětství vydělávat peníze a tak prodával po hospodách zeleninu a párky. Ve vzdělání se dostal do druhého ročníku měšťanské školy. Vyučil se zámečníkem, ale svoje povolání nevykonával. Pracoval v pohřebním ústavu jako zřízenec a vzlykač (plakač), příležitostně vykonával činnost lampáře, pojišťovacího agenta, prodával svaté obrázky i fotografie Lenina a šmelil s tabákem. Svoje šmeliny prováděl i během 1. světové války, kdy byl za to uvězněn. Po vyhlášení Československa propuštěn 28.10.1918.
Po válce byl členem sociální demokracie, ale myšlením byl blízký anarchistům.
3.11.1918 sehnal četu žižkovských hasičů a s jejich pomocí strhl Mariánský sloup na Staroměstském náměstí. V roce 1924 se jeho čin dostal k soudu, kde se hájil, že chtěl sloup odstranit z vlasteneckých důvodů. Soud uznal čin za promlčený (po šesti letech). Jeho přítelem byl spisovatel Jaroslav Hašek a Sauer mu v roce 1921 pomohl vydat knihu Osudy dobrého vojáka Švejka.
V roce 1923 napsal knihu o svržení Mariánského sloupu Naše luza, jezuité a diplomaté, druhou autobiografickou knihu napsal o sobě s názvem Franta Habán a v roce 1929 napsal knihu Pašeráci. Všechny knihy podepsal jménem Franta Sauer-Kysela.
V roce 1944 rozšiřoval spisy T.G. Masaryka, byl za to uvězněn v Terezíně, kde onemocněl tuberkulózou a v květnu 1945 byl propuštěn. Tvář Panny Marie mu připomněla v nemocnici svým vzhledem jedna sestra boromejka a Franta Sauer před smrtí (údajně) litoval svržení Mariánského sloupu a vyzpovídal se. Podle jedné verze přišel do kostela Panny Marie Sněžné na Novém Městě pražském, podle druhé byla jeho zpověď v nemocnici Pod Petřínem v Praze, kde přijal pomazání nemocných a zanedlouho zemřel ve věku 64 a půl let.
Karel Čurda.*10.10.1911 Stará Hlína (dnes část Třeboně), +29.4.1947 Praha. Zrádce parašutistů, kteří spáchali atentát na R. Heydrycha. Výsadkář ze skupiny Out Distance, kde byl jeho velitelem nadporučík Adolf Opálka. Historik Jiří Plachý z Vojenského historického ústavu objevil v roce 2014 neznámé dokumenty, z kterých vyplývá, že po okupaci Československa a jeho rozpadu se Čurda připravoval na odchod do zahraničí. Karel Čurda měl před válkou i během ní od velitelů dobré hodnocení. "Temperamentní a upřímná povaha. Schopný a chápavý, snaživý a vytrvalý," napsal v roce 1934 podplukovník Švec. V roce 1936 se stal Čurda zástupcem velitele čety v poddůstojnické škole. 17.6.1939 přišel do polského Krakova a v Malých Bronowicích se setkal s Janem Kubišem a Josefem Gabčíkem, kteří za tři roky zabili Heydricha.
Ve Velké Británii byl zařazen do jednotky k plnění zvláštních úkolů v týlu nepřítele. "Při památce své matky přísahal pomstu všemu, co bylo německé!" Po celou dobu výcviku v Británii se choval úplně normálně. Působil jako spolehlivý voják. Badatel Jaroslav Čvančara z Ústavu pro studium totalitních režimů řekl: "Mnohokrát jsem se přesvědčil, že za vyvrhele od narození považují Karla Čurdu zejména lidé, kteří by v podobné situaci nikdy neodešli bojovat proti nacismu do zahraničí, natož aby se dobrovolně přihlásili k vysazení do okupovaného protektorátu."
Čurda po útoku (atentátu) odjel za rodinou do Staré Hlíny na Třeboňsku, kde na něho rodina tlačila, aby se přihlásil na gestapu. "Na Čurdovu psychiku velmi zapůsobila zpráva o vyhlazení Lidic a o denních popravách desítek českých vlastenců, mezi nimiž nacházel jména příbuzných jemu známých vysazených parašutistů. Úvaha, že by jeho rodnou obec mohl postihnout osud Lidic, nebyla v atmosféře všeobecného teroru úplně od věci - v malé obci žily, kromě jeho matky, rodiny tří jeho sourozenců, které o jeho pobytu věděly a poskytovaly mu pomoc," napsal ve své studii Jiří Plachý.
12.6.1942 byla vyhlášena amnestie pro ty, kteří přispějí k dopadení "atentátníků" i pro jejich rodiny. "Vypsaná odměna 2.000.000 říšských marek (10.000.000 korun) hrála zcela zanedbatelnou roli," napsal historik Plachý. 13.6.1942 poslal udání na četnickou stanici do Benešova, ale čeští četníci dopis zlikvidovali. Když se nedočkal odpovědi, odešel 16.6.1942 a přihlásil se na pražském gestapu, kde udal všechno co věděl a všechny, kteří pomáhali parašutistům. Bylo to udání na 12 rodin.
18.6. stovky vojáků praporu Deutschland a strážního praporu Prag obklíčili pravoslavný kostel sv. Cyrila a Metoděje, kde byli ukryti parašutisté. Po vyplacení odměny 500.000 marek (jednu čtvrtinu vypsané odměny) chtěl spáchat sebevraždu.
Začala se šířit pověst, že Čurdu po vyplacení odměny přejelo auto, když vyšel z budovy gestapa a zemřel. Tato pověst měla přispět k tomu, že přestal existovat. Po vyplacení odměny si změnil jméno na Karl Jerhot a oženil se s Němkou Marií, s kterou měl syna Karla (+2018). Nacisté využívali Karla Čurdu jako provokatéra. Čurda-Jerhot začal pít a stal se pro gestapo nepoužitelným. Jeho informace přispěly i k likvidaci osady Ležáky. Peníze nedostal všechny najednou, z vkladní knížky mohl měsíčně vybírat 30.000 korun.
Na konci války se ukrýval v Manětíně, kde se 15.5.1945 přihlásil na četnické stanici jako dlouho skrývaný parašutista. Později byl zatčen na udání jednoho Němce zajatého ve Velké Británii. Byl odsouzen k trestu smrti a popraven oběšením 29.4.1947. Zemřel v 11.57 hodin.
Marie Jerhotová byla i se synem Karlem odsunuta do Rakouska.
Jan Krček *8.6.1901, +24.3.1961. Měl dva starší bratry a všichni tři vystudovali vojenskou akademii v Rakousku-Uhersku. Vojenskou hodností plukovník. Vybral Jana Kubiše a Josefa Gabčíka, aby provedli atentát na protektora R. Heydricha. Po obsazení Československa zvolil emigraci do Polska, které bylo napadeno Německem a krátce na to i Sovětským svazem. V nastalé situaci zvolil sovětské zajetí. V dubnu 1940 byl propuštěn a odplul z Oděsy do Marseille ve Francii. Po obsazení části Francie uprchl v červnu 1940 do Anglie. Stal se velitelem 3. roty 1. pěšího praporu. Mezi jeho vojáky byl Jan Kubiš a Josef Gabčík. Plukovník Jan Krček byl vyznamenán jako důstojník čestným Řádem britského impéria (The Most Excellent Order of the British Empire) O.B.E.
Po válce se Jan Krček vrátil do Československa. V červnu 1950 byl zatčen, zbaven hodnosti a uvězněn. V roce 1952 byl propuštěn a v roce 1953 rehabilitován. V roce 1957 byl opět zbaven hodnosti. Komunisté se snažili, aby se na Jana Krčka zapomnělo. V roce 2015 mu hodnost in memoriam vrátil ministr obrany Martin Stropnický, který mu udělil Záslužný kříž III. stupně. Život Jana Krčka sestavil historik Pavel Kreisinger.
